Říjen 2005

Soumrak hrdinů

Jaroslav Spurný

Hrdina druhé světové války generál Rudolf Pernický (90) leží na posteli a snaží se dosáhnout na zvonící telefon. Nejde to, nemůže se pohnout. „Jsem na tom špatně se zdravím,“ říká a je znát, že muž, který byl celý život zvyklý bojovat, se za svou bezmoc stydí. Ještě před dvěma měsíci to bylo jinak. Tehdy generál Pernický hlasitě kritizoval zdejší zákony a předpisy, které jej přinutily opustit vojenský Domov péče o válečné veterány. Kontroloři totiž usoudili, že kvůli špatné schopnosti chodit se už o sebe „neumí sám postarat“ – a to v domově veteránů není dovoleno. Nově přijaté předpisy totiž dovolují pobyt zde jenom těm, kteří nejsou závislí na pomoci druhých. „Je to absurdní,“ komentoval vyhlášku počátkem léta generál Pernický. „To se chtějí starat jen o ty zdravé veterány? Ale jak může být zdravý člověk, který prošel boji v druhé světové válce a je mu devadesát?“

V sousedním pokoji leží další válečný hrdina – Jan Babinec (88), který opustil domov spolu s Pernickým. I o tohoto slepého muže s rakovinou a těžkou srdeční nemocí se armáda odmítla dál starat. (Mimochodem, proč tak špatný zákon existuje, není schopno ministerstvo obrany vysvětlit.) Oba skončili počátkem července v pražském Hospicu Štrasburk, kde ministerstvo obrany na jejich pobyt přispívá finančně. Došlo k tomu, co předpověděli psychologové: po přesazení z prostředí, kde si za tři léta pobytu zvykli a kde měli kamarády, se zdravotní stav obou hrdinů prudce zhoršil. „Jo, platí, ale tím jejich zájem končí. Ani nás nepřišli navštívit, pozdravit, je to všechno nějaké nedůstojné,“ říká generál Pernický, který bojoval za svobodu republiky proti Hitlerovi a pak strávil léta v komunistických lágrech.

Generály Pernického i Babince kromě rapidně se horšícího zdravotního stavu nejvíce trápí, že se po jejich přestěhování nikdo z ministerstva obrany neozval, nikoho nezajímá jejich stav. „To není pravda – byl za nimi pan Majer z tiskového,“ říká zástupce generála Prokeše Josef Buřič, který má na ministerstvu veterány na starosti. To ovšem byla spíše osobní návštěva. „Píši knihu o hrdinech druhé světové války a mluvil jsem s generálem Pernickým asi před měsícem,“ říká Petr Majer. Za generálem Babincem nebyl nikdo. A jeho žena vzpomíná, jak měl její muž spolu s tisíci dalších veteránů dostat před dvěmi měsíci pamětní medaili účastníka druhé světové války. „Dodnes ji nedostal. Když jsem na ministerstvo volala, říkali, že jej mají odškrtnutého, že ji dostal – ale on ji nedostal. Jde o formalitu, ale mého muže se takové věci velmi dotýkají,“ říká paní Babincová.

„My prostě máme v záznamech, že ji dostal,“ říká na to generál Josef Prokeš. „Mimochodem, paní Babincová si pořád stěžuje. Přitom má vlastní byt, proč se tedy o manžela nepostará?“ Ano, paní Babincová má byt – ve třetím poschodí bez výtahu. Její muž přitom potřebuje denně lékařskou péči, absolvuje spoustu vyšetření, zákroků. Jak by ho osamělá žena dostávala nahoru a dolů, neumí poradit ani generál Prokeš.

Ministerstvo chce během dvou let postavit hospic se strukturovanou péčí, jehož provoz by neurčovaly předpisy diskriminující bezmocné hrdiny. „Toho se stěží dožijeme,“ říká generál Pernický, „ale doufám, že z toho bude mít aspoň někdo užitek.“

(Respekt, www.respekt.cz)