Říjen 2005

Od Hirošimy k Superbombě

Marek Švehla

Robert Oppenheimer se narodil v rodině bohatého židovského obchodníka z New Yorku. Vyrůstal v domě plném služebnictva a luxusu, na stěnách visely obrazy van Gogha. Už jako malé dítě se učil latinsky a řecky. Od dvanácti let přednášel v mineralogické společnosti. Na rozdíl od svých vrstevníků žil ale v poměrně velké izolaci od problémů vnějšího světa a v naprostém hmotném dostatku i v čase velké hospodářské krize. „Dětství mě nepřipravilo na to, že svět je plný krutých a hořkých věcí,“ prohlásil později. Byl velmi citlivý vůči projevům antisemitismu, takže při každé příležitosti měřil společnost kolem sebe tím, zda v ní je, nebo není vítaný.

Všude, kde se objevil, výrazně převyšoval své vrstevníky. Během tří let vystudoval Harvard, uměl sedm jazyků a sanskrt se prý naučil jen proto, aby mohl číst Bhagavadgítu v originále. Po vysoké škole odjel do Evropy, doktorát získal na univerzitě v Göttingenu. Z těch časů se také traduje historka z chodby univerzitní budovy. Někdo se tehdy zeptal zkoušejícího pedagoga, jak si Oppenheimer vedl. „Odešel jsem, začal zkoušet on mě,“ odpověděl učitel.

Po studiích učil na Harvardu a Berkeley. Postupem času se stal vůdčí osobností formující se nové generace amerických vědců. „Důvod, proč toho Oppenheimer tolik ví, je jednoduchý,“ prohlásil o něm jeden z jeho kolegů. „Učí se desetkrát rychleji a všechno si pamatuje.“ O politiku se nezajímal, i když se stejně jako řada dalších intelektuálů v jeho okolí přimkl k levici. Jeho bratr a švagrová byli dokonce členové komunistické strany, stejně jako jeho pozdější manželka. Podle pamětníků ale Oppenheimer nebyl sympatizantem radikální levice dlouho. Mimo jiné i kvůli informacím přímo ze Sovětského svazu, které přivezli jeho vědečtí kolegové. Všechno, co říkají Stalinovi kritici, je pravda, dokonce je to ještě horší, slyšel od nich tehdy velice překvapený Oppenheimer. Jeho žena sice zprávám ze SSSR vzdorovala, Oppenheimera ale hluboce poznamenaly. Později po válce v jednom z rozhovorů prohlásil: „Většina z toho, v co jsem tenkrát věřil, mi dnes připadá jako naprostý nesmysl. Ale musel jsem tím projít, abych skutečně dospěl. Kdybych tím neprošel, nebyl bych schopen vykonat to, co jsem dělal v Los Alamos.“

Stávám se ničitelem

Když v roce 1942 přišel Oppenheimer do amerických armádních laboratoří v Los Alamos, měl pověst rozmazleného, arogantního muže, kterého všechno napadá rychleji než ostatní, takže skáče lidem do řeči a dokončuje za ně jejich věty. Práce na Projektu Manhattan jej ale změnila. Vzdal se své výlučné práce vědce a dostal za úkol vést tým, který měl vyrobit atomovou bombu a ochránit Ameriku proti Hitlerovi. Tomuto poslání předcházela Oppenheimerova činnost v mnoha vědeckých organizacích, v nichž prokázal nevšední schopnost jednat jak s vědci, tak politiky, a dokázal tyhle dvě komunity propojit tak, aby si rozuměly. Nic jiného se v tu chvíli nezdálo důležitější. Od té chvíle nebyl „jen“ výjimečným, zřejmě nejtalentovanějším fyzikem a expertem na jadernou energii, stal se z něj rovněž manažer. Shromáždil kolem sebe skupinu špičkových vědců z celého světa (právě takové tehdy nabízela emigrantská komunita v Americe), kteří měli pod jeho vedením pracovat pro tým.

Řada vědců si později pochvalovala, jak skvělou atmosféru dokázal Oppenheimer v poušti Nového Mexika v místě přísné bezpečnostní ochrany vytvořit. Vzpomínají na „neobyčejnou atmosféru svobody“, romantiku a otevřenost, s níž mohli mladí přicházející vědci jednat s největšími osobnostmi svého oboru. „V čele brilantních, egocentrických a obtížných lidí si počínal výjimečně laskavě a citlivě. Dokázal spojit manažerskou a politickou obratnost způsobem, jakým se to předtím nikomu včetně jeho samého nepodařilo,“ píše David Halberstam v knize Černobílé desetiletí.

Život v přísném utajení nebyl snadný. Oppenheimer nesměl telefonovat ani létat letadlem. Pokud chtěl s někým ze svých kolegů žijících mimo Los Alamos konzultovat své dílčí závěry, musel jet třeba přes celou Ameriku vlakem. To se stalo například ve chvíli, kdy jeho lidé začali začátkem čtyřicátých let řešit rovnice, z nichž vycházelo, že by atomová bomba mohla sloužit jako rozbuška pro termonukleární reakci deuteria. To by znamenalo výbuch nepředstavitelné síly. Podle jedné z hypotéz mohl takový výbuch dokonce roznítit dusík ve vzduchu a vodík v oceánech a zachvátit celý svět. Oppenheimera závěry jeho mladých vědců natolik vyděsily, že sedl do vlaku a rozjel se do Michiganu, kde v té době trávil dovolenou nositel Nobelovy ceny za fyziku Artur Compton. Jeho reakce byla později zaznamenána takto: „To už by bylo lepší být otrokem pod nacistickým jhem než zatáhnout za lidstvem poslední oponu.“

Postupem času bylo vědcům v Los Alamos jasné, jak problematický jejich výzkum je. Motivaci jim kromě vědecké touhy po poznání dával právě strach z německého vítězství ve válce. Ani s touhle představou to ale nebylo jednoduché. Oppenheimer unikal z centra v Los Alamos do hor, tábořil v přírodě a psal verše. Po první zkoušce atomové zbraně si prý recitoval verše z Bhagavadgíty: „Když zář tisíců sluncí vybuchne na obloze, bude to jak nádhera toho nejmocnějšího… Stávám se smrtí, ničitelem světů.“

Ať to zkusí jiný tým

Dokud se Hitler bránil, pochybnosti se dařilo zahánět. Teprve na prahu léta 1945, kdy už bylo Německo poraženo a Japonsko odolávalo v poslední křeči, debatovali i vědci Oppenheimerova týmu o tom, jak s pekelnou zbraní naložit. Někteří tvrdili, že jako odstrašující demonstrace síly stačí. Dokonce sepsali petici, v níž vystoupili proti použití bomby ve válce. Oppenheimer tehdy přijal roli toho, kdo petici potlačí. Když se jej po svržení bomby novináři zeptali, jestli je jeho práce morální, odpověděl: „Vědec se nemůže snažit zastavit pokrok ze strachu, co svět s jeho objevy udělá.“ Později se ale svěřil, že právě tato věta jej po zbytek života pronásledovala.

Útěchou mu mohlo být tvrzení politiků, podle nichž se svržením bomby povedlo zachránit spoustu životů. Japonci přece bez ohledu na situaci v Evropě zoufale odolávali a bojovali o každý ostrov. Do Los Alamos ale tyhle argumenty se vší důrazností nedoléhaly. Den po svržení bomby na Nagasaki prý působil Oppenheimer vyčerpaně a podle kolegů přemítal o tom, zda ti mrtví nebyli šťastnější než ti, kteří přežili. Někteří z jeho kolegů trpěli žaludeční nevolností, jiní zpytováním svědomí. „Hirošima byl omyl a Nagasaki zločin,“ prohlásil Oppenheimerův kolega Victor Weisskopf s tím, že už nikdy nebude ve vývoji jaderných zbraní pracovat.

Po svržení bomb Japonsko kapitulovalo a Oppenheimerova práce v Los Alamos tím skončila. Stál na prahu nové badatelské éry, na jejímž konci měla Amerika vlastnit ještě strašnější zbraň, než která vzešla z laboratoří Oppenheimerových vědců. Když pak Oppenheimer šestnáctého října 1945 Projekt Manhattan opouštěl, řekl novinářům: „Když se mě zeptáte, zda můžu sestrojit ještě strašnější atomové zbraně, pak odpověď zní ano. Když se mě zeptáte, zda jich lze vyrobit hodně, pak odpověď zní ano. Když se zeptáte, zda je lze vyrobit, aby byly mnohokrát strašnější než ty současné, bude moje odpověď pravděpodobně znít: Do toho ať se pustí jiný tým.“

Strach a naděje

Viděno zvenčí, Oppenheimer byl tehdy na vrcholu. Byl nejznámějším a nejvyhledávanějším americkým vědcem a obrovským oblíbencem tvůrců popkultury. Dostal se na obálku časopisu Time, dával rozhovory. Nikdo mu nic nevyčítal, tedy alespoň v Americe. Na jeho příležitostných přednáškách býval nával. „Vypadal vyzáble, připomínal spíše básníka, a navíc měl cit pro jazyk, takže působil jako ztělesnění moderního fyzika coby renesančního člověka,“ píše Halberstam. „Mezi svými vědeckými druhy byl výjimkou – skutečný syn vlasti, vynikající vědec hovořící bez cizího přízvuku.“

První setkání s prezidentem Harry Trumanem se prý ale nepovedlo. Oppenheimer si uvědomoval, že se on a další američtí vědci stali největší vojenskou silou země. Také už ale věděl, že se nikdo z politiků nebude dojímat nad jejich etickými problémy a strachem ze špatného svědomí. Měli nulovou možnost ovlivnit, co se později s jejich pekelnými vynálezy stane. „Pane prezidente, mám na rukou krev,“ prohlásil prý Oppenheimer v Bílém domě. „To nevadí,“ měl odpovědět Truman. „až se umyjete, bude pryč.“ Trumanovi životopisci pak zaznamenali, že Oppenheimer se stal v očích prezidenta fňukalem. „Už mi ho sem nevoďte. Nakonec vlastně neudělal nic víc, než že vymyslel tu bombu. Já jsem ten, co ji odpálil,“ prohlásil prezident.

Válka skončila a na svět se hrnuly nové problémy, nové rozdělení. První atomová bomba se už zdála věcí minulosti, slabou obranou proti zlu na východě, zlu na území někdejšího spojence, kterého povzbudilo a posílilo válečné vítězství. Ostražití konzervativci tedy nabádali prezidenta, aby pokračoval ve vývoji zbraně nové generace na bázi jaderné fúze, známější pod pozdějším jménem vodíková bomba. Byl ale konec války. Demokratičtí politici měli většinou pocit, že to nové výbušné monstrum nepotřebují, vědci se ho báli. Nebylo divu: bomba na principu jaderné fúze měla být mnohem ničivější, ve hrubém srovnání i pětsetkrát, tisíckrát, tedy mimo představivost normálních smrtelníků. „Mezi atomovou a vodíkovou bombou zela nesmírná propast. Atomová bomba nás přes všechnu hrůzu nevynesla z prostoru pod lidskou kontrolou a z dějů, jež lze zvládnout, ať už myslí nebo činem, v míru nebo za války,“ prohlásil později Winston Churchill.

Nutno ale dodat, že rozhodně ne všichni vědci tehdy uvažovali jako Oppenheimer. Nejdůležitějším z nich byl Edward Teller, muž který rovněž pracoval na vývoji první atomové bomby v Los Alamos a který se už od začátku čtyřicátých let účastnil výpočtů a úvah kolem bomby vodíkové. Zatímco Oppenheimer v ní viděl zkázu, Teller naopak naději. Měl pro to své racionální důvody, které pak postavily oba geniální vědce proti sobě.

Strašlivě protiruský

Edward Teller byl o čtyři roky mladší než Oppenheimer a startoval z poněkud jiných pozic. Také byl zázračným dítětem, které snadno předčí své vrstevníky, také díky hojnému majetku rodičů neznal hmotnou nouzi. Jeho rodina byli maďarští Židé žijící v Budapešti. Jako malý zažil silný antisemitismus, a měl se tedy před svými krajany na pozoru. Ani jeho inteligenční vlohy nebyly tehdy ve střední Evropě zrovna pěstěnou věcí. Proslulá historka z dětství vypráví, jak malý Edward vyřešil při hodině za chybujícího učitele matematiky správně rovnici. „Tak vy jste génius, Tellere? Nuže, génie tu rádi nemáme,“ prohlásil učitel. V provinční atmosféře meziválečného Maďarska proto otec Max Teller synovi radil, aby odjel hned, jak toho bude schopen. Krátce před osmnáctými narozeninami proto Edward odjel studovat do Karlsruhe. Brzy po útocích nacistické propagandy na Einsteina a „židovskou fyziku“ dal ovšem vale celé Evropě a v jednadvaceti letech odjíždí za svobodným životem do Ameriky.

Tam brzy pronikl do společnosti elitních fyziků. Žil a učil ve Washingtonu. Jak se blížila válka, stále více se družil v komunitě vědců, z nichž většina stejně jako Teller byli emigranti. Často se scházeli i u Tellerů doma, kde jeho žena platila za vyhlášenou hostitelku. Teller a Oppenheimer se poznali brzy. Podle vzpomínek společných kolegů a přátel měli některé společné osobní rysy: vedle geniality například i nápadnou přecitlivělost k událostem okolního světa. Válka ukázala, jak důležití jsou vědci pro politiky, a jak Oppenheimer, tak Teller tomu dokázali čelit méně než jejich kolegové.

Vzhledem ke svým schopnostem Teller rovněž doputoval do Los Alamos, kde se jeho zpočátku obdivný vztah k Oppenheimerovi postupně změnil v silnou antipatii. Důvodů je asi více, těmi nejdůležitějšími byla podle dostupných informací rivalita a Tellerův možný pocit z postavení podřadného člena týmu. Maďarský vědec se také od začátku vymykal svým velkým zaujetím pro vývoj vodíkové bomby. Účastnil se počátečních propočtů a pokračoval v nich i ve chvíli, kdy jej nadřízení nabádali, aby se soustředil na hlavní úkol – první atomovou bombu.

Po válce Teller s napětím sledoval vývoj doma v Maďarsku, kde jeho rodinu – poté, co zázrakem vyvázla z nacistického pekla – začali pronásledovat komunisté. „Teller patřil mezi první, kdo se na nové totality instalované v celé východní Evropě dívali realisticky,“ píše Halberstam. Perzekuce jeho blízkých a strach ze Stalina utvrdily Tellera v tom, že vývoj vodíkové bomby je nezbytně nutný. Na východě Evropy viděl vzestup nepřítele stejně nebezpečného, jako byl Hitler. Politicky začal silně táhnout doprava a jak glosoval jeden z jeho známých, začal být „strašlivě antikomunistický, strašlivě protiruský“.

Proto Teller těžce nesl, že Oppenheimer odešel z Los Alamos, dopustil rozpad tak unikátního vědeckého týmu a odchod nejlepších vědců zpět na univerzity. Oppenheimerova nechuť a strach podílet se na vývoji další zbraně zasadily také definitivní ránu vztahu obou mužů. „Nedokázal jsem pochopit morální rozdíl mezi štěpnou bombou a bombou pracující na základě fúze,“ řekl později Teller na adresu svých oponentů.

Od Joe One k Superbombě

V komunitě vědců stál ale s tímto názorem osamocen. Hlavní motivace fyziků pro práci na první bombě byl strach z nacistického Německa, hrozbu Ruska tak silně nevnímali. „I kdyby Spojené státy Superbombu nevyvinuly a Sovětský svaz ano, pořád by svět neovládli, protože zásoby amerických bomb budou dostatečným odstrašujícím prostředkem,“ prohlásil jeden z vědců – Victor Weisskopf.

V té době měla Amerika dvě stě atomových bomb, z nichž by každá dokázala zničit město, jako je New York. Teller ale oponoval, že obrovská síla vodíkové bomby by jednu stranu výrazně zvýhodnila, a snažil se sestavit nový tým. Na začátku však s malými úspěchy, řada jeho klíčových spolupracovníků hlavně z morálních důvodů stejně jako Oppenheimer odmítala. „Teller byl zničený. Začal věřit, že proti němu a bombě existuje spiknutí vedené Oppenheimerem,“ píše Halberstam.

Jenže pak provedli Sověti první jaderný výbuch (v USA nazvaný Joe One, podle tamní Stalinovy přezdívky Strýček Joe), a bylo jasné, že směřují i k vývoji vodíkové bomby. Jejich vědecký tým vedl tehdy Andrej Sacharov, mezi Američany velmi uznávaný fyzik (viz rámeček). Zatímco tedy nechuť vědců z Los Alamos rostla, iniciativy se ujala armáda. Prezident Truman jmenoval členem komise pro jadernou energii generála letectva Lewise Strausse. Původem syn prodavače s obuví, pak obchodník-samouk, který nikdy nestudoval. V první světové válce pomáhal organizovat potravinovou pomoc pro Evropu, později zbohatl obchody na Wall Street, za druhé světové války sloužil u námořnictva. O jadernou fyziku se jako mladý zajímal s nadějí, že jednou bude možné díky ní léčit rakovinu, na kterou zemřeli oba jeho rodiče. Po válce se stal nejdůležitějším politickým poradcem pro otázky jaderné bezpečnosti.

Edward Teller se po svém rozchodu s kolegy fyziky začal stýkat s konzervativními senátory a bylo jen otázkou času, kdy se sblíží i se Straussem, který rovněž prosazoval vůči Sovětskému svazu politiku tvrdé ruky. Naopak Oppenheimerovi Strauss jako nová vůdčí postava amerického vývoje Superbomby nevěřil, dokonce ho nesnášel. Viděl v něm levičáka schopného tolerovat i komunisty, a tedy nebezpečí pro Ameriku.

Zmíněné oznámení prvního testu ruské atomové bomby na podzim 1949 se pro další vývoj amerického vojenského výzkumu ukázalo jako rozhodující. Krátce po něm píše Strauss ostatním členům komise pro jadernou energii dopis, v němž vyzývá k činům: „Přišel čas, měli bychom se usilovně pustit do práce na Superbombě. Slovem usilovně myslím nasazení nejlepších mozků a peněz ve srovnatelné míře, jako tomu bylo při vývoji první atomové zbraně.“

Výbuch bez Tellera

Stalinovy jaderné zkoušky způsobily pozvolnou proměnu atmosféry i mezi vědci. Oppenheimera úspěšný sovětský test překvapil, své odmítavé stanovisko ale nezměnil. Superbomba byla pro něho pořád tím, čím na začátku výzkumů v roce 1942: zbraní s neznámými důsledky. Jinak ale vítězil názor, že i Rusové na Superbombě usilovně pracují, a že by tedy bylo lepší mít ji rychleji. Prezidentově rozhodnutí začít na vývoji oficiálně a s maximálním úsilím pracovat nakonec pomohl případ odhaleného špiona Klause Fuchse.

Fuchs byl talentovaný fyzik, německý emigrant žijící v Anglii. Socialisticky a pacifisticky orientovaná rodina reagovala na nástup Hitlera příklonem ke komunistům, útěk z Německa byl proto pro Klause útěkem před smrtí. Na začátku války byl jako příslušník nepřátelského národa chvíli internován, pak opět pracoval ve vědeckém výzkumu. V Anglii o jeho politických názorech z třicátých let věděli, nikdo je ale podrobněji nezkoumal. Jako nadějný fyzik byl dokonce prověřen na vysoký stupeň utajení a začal pracovat na britském jaderném výzkumu. Ještě před koncem války odjel do Ameriky, kde se zapojil do práce v Los Alamos. Jeho kolegové na něho vzpomínali jako na nenápadného člověka, který nikdy nechtěl mluvit o svém útěku z Německa. Nicméně v roce 1944 už pracoval v nejcitlivější části laboratoří, kde se bomba navrhovala a konstruovala.

Jeho kariéra komunistického špiona začala už v Anglii, kde se sám od sebe přihlásil Rusům a předal jim výsledky britských výzkumů. Pak ve špionáži pokračoval i v Novém Mexiku. Ve starém autě odjížděl do Santa Fe, kde na něj čekala jeho spojka. Takto předal například popis plutoniové bomby. Peníze nechtěl, jako špion pracoval z politického přesvědčení. Po válce na rozdíl od mnoha jiných zůstal ještě rok v Los Alamos, pak se vrátil do Anglie a až do roku 1949 vedl jednu z jaderných laboratoří. V tu dobu ale Američané rozluštili šifru, kterou Rusové používali za války, a přišli i na to, že v Los Alamos pobýval komunistický agent. Vylučovací metodou pak Fuchse odhalili.

Právě tento případ se stal rozhodujícím argumentem pro to, aby práce na výrobě Superbomby definitivně začala. Námitky oponentů, že Rusové nejsou Americe tak nebezpeční jako předtím Hitler, se najednou změnily v nepodložené tlachy. Umírněnější vědci se začali přidávat na Tellerovu stranu a v Los Alamos začal vznikat nový tým. Teller ale spěchal a na jaře 1950 žádal znova Oppenheimera, aby mu s náborem mladých vědců pomohl. Oppenheimer odmítl se slovy, že je v otázce Superbomby neutrální. Teller podle pamětníků zuřil, neboť měl pocit, že se mu Oppenheimer úmyslně staví do cesty.

Mezitím se ale začalo v Los Alamos pracovat i bez Oppenheimera. Byť nijak rychle: k úspěšnému zvládnutí bylo nutné prokousat se obrovským množstvím výpočtů, nad nimiž matematici s logaritmickými pravítky trávili spoustu času. Práce se nedařila mimo jiné také proto, že Teller a další nedokázali řídit laboratoř s takovým přehledem jako předtím Oppenheimer. Vědci byli nervózní, atmosféra houstla. V únoru 1951 ale konečně postoupily výpočty dopředu a 1. listopadu 1952 proběhla na atolu Eniwetok první termonukleární zkouška. Uvolněná síla byla asi tisíckrát větší než hirošimská bomba. Jedna ze svědkyní výbuchu ho tehdy popsala: „Ohnivá koule dosáhla průměru pěti kilometrů. Pozorovatelé vzdálení šedesát kilometrů spatřili, jak se miliony galonů vody v laguně v mžiku proměnily v páru, připomínající gigantickou bublinu. Když se pára rozptýlila, zjistili, že atol se vypařil také.“

V té době už ale Teller v Los Alamos nebyl a testu se ani nezúčastnil. Svým nezdolným přesvědčením a zájmem sice dokázal výzkum Superbomby rozjet, na jeho úspěšné dokončení však museli přijít lidé s větší schopností týmové práce. Nakonec si ale Edward Teller mohl blahopřát, jeho odhad ruských možností byl totiž v zásadě správný. Ruská termojaderná zkouška proběhla jen o devět měsíců později v srpnu 1953.

Vyšetřování

Oppenheimer v té době naopak vstupuje do svého nejtěžšího období. Amerika je ve vrcholné fázi svého strachu z infiltrace komunistů, strachu zosobněného snahou senátora McCarthyho odhalovat „levičácké štváče“ ve všech sférách společnosti. To, co začalo jako legitimní strach z bolševického rozpínání, se postupně stává inkvizičním tažením proti nevinným lidem, kteří měli na některé věci jiný názor. To je případ Oppenheimera. V roce 1952 vychází v deníku Wall Street Journal článek o vodíkové bombě a vědcích kolem ní. Ti se podle textu dělí na špatné (vystupující proti vývoji) a dobré (pro bombu). Vzápětí se rozbíhá kampaň. V ní kritici Oppenheimerovi vytýkají levicovou minulost, a hlavně neochotu podílet se na vývoji Superbomby. Konzervativní pravici vadil Oppenheimerův veřejný vliv, vynikající postavení mezi ostatními vědci. Vadilo i to, že je pořád ještě konzultantem vládní atomové komise.

Halberstam k tomu píše: „Zastánci vodíkové bomby soudili, že moc vyčnívá a že by se mu měl srazit hřebínek. Nestačilo však odstavit ho od vlivu na vládu, která se už ostatně rozhodla vyvíjet Superbombu. Bylo třeba ho zdiskreditovat tak, aby se nemohl vyjadřovat ani k jiným veřejným záležitostem.“ Píše se o něm jako o nepříteli, jehož je nutné dostat ze země pryč, jako o špionovi Sovětského svazu. Nakonec ho Strauss označil za bezpečnostní riziko pro stát. Dostává dvacet čtyři hodin, aby to vyvrátil, nebo opustil všechny vládní instituce, v nichž může přijít do styku s tajnými materiály.

Oppenheimer nechápal, proč se něco takového stalo právě jemu. Obvinění se dotklo jeho vědecké cti. Bál se, že vyšetřování bude tvrdé, přesto se rozhodl, že jej podstoupí. „Kdybych toho nebyl hoden, těžko bych sloužil vlasti tak, jak jsem se o to vždy snažil.“

Prvního března 1954 se uskutečnila zkouška Superbomby na atolu Bikini v Tichém oceánu. Ve stejné dny se právníci najatí Komisí pro jadernou bezpečnost vydali na proces proti Oppenheimerovi. „Celé slyšení – proces, žaloba i obhajoba – patřilo k nejpokleslejším okamžikům americké politiky,“ píše ve své knize David Halberstam. „Výkvět vědecké i politické komunity dosvědčil Oppenheimerovu loajalitu a oddanost. Ale nebylo to nic platné. Patrně žádná známá osobnost nebyla tehdy sledována a odposlouchávána FBI tak jako Oppenheimer. Některé nahrávky vznikly už před čtrnácti lety a kontext, v němž byly konkrétní výroky proneseny, se dávno změnil. Přestaly mít smysl i všechny ty roky v Los Alamos, během nichž se Oppenheimer své vlasti tolik obětoval. Jako kdyby se ocitl v bludišti, které nemělo východ.“

Křížové výslechy a svědectví trvaly dvacet hodin čistého času. Edward Teller původně svědčit nechtěl. Dokonce Oppenheimera na privátní schůzce politoval a prohlásil, že o jeho vlastenectví nepochybuje. Pak mu ale Strauss ukázal Oppenheimerovy bezpečnostní záznamy (zřejmě různě překroucené ve prospěch obžaloby) a Teller se rozhodl k soudu jít. A právě jeho svědectví mělo rozhodující vliv. Na otázku, jestli Oppenheimer představuje bezpečnostní riziko, Teller prohlásil, že „by se cítil bezpečněji, kdyby zájmy této země byly v rukou lidí, jimž lépe rozumí, a jimž tedy i více věří“. Nakonec dodal: „Na základě rozumové úvahy a ve světle činů po roce 1945 bych řekl, že by bylo moudřejší prověření neudělit.“ Soud pak dvěma hlasy proti jednomu bezpečnostní prověrku Oppenheimerovi odebral.

Oppenheimer cítil, že je zničen. Na místo šéfa princetonského institutu nerezignoval, musel ale odejít ze špičkového výzkumu, nemohl se ani scházet se svými „prověřenými“ kolegy a debatovat o práci. Stal se z něj samotář, začal hodně kouřit. FBI ho nadále sledovala.

Edward Teller, otec vodíkové bomby, uprchlík před nacismem a pak i komunismem, muž s jemným citem pro totalitu svého svědectví proti Oppenheimerovi litoval. Kolegové vědci se od něho distancovali, nemluvili s ním. Teller přestal jezdit i do Los Alamos.

RÁMEČEK

Sacharov to měl snazší

Andreji Sacharovovi bylo dvacet pět let, když ho Stalinovi podřízení v roce 1946 vyzvali, aby se účastnil práce na sovětském jaderném programu. Odmítl s vysvětlením, že se ještě učí a chce se věnovat teoretické fyzice u svého učitele Igora Tamma. Druhá pozvánka přišla o rok později, Sacharov ale opět odmítl. V roce 1948 musel do kanceláře šéfa jaderného projektu Borise Vannikova přijít i s Igorem Tammem a oba dostali další důraznou pozvánku k účasti na vývoji vodíkové bomby. Oba se snažili bránit, že mají jinou práci. Rusové už ale neměli zprávy od Fuchse a museli mobilizovat své vědecké špičky. Vannikov proto rovnou z kanceláře zavolal Kreml a do sluchátka nahlásil, že Tamm a Sacharov nechtějí do Základny, ruské obdoby Los Alamos, odjet. Když domluvil, obrátil se na oba zkoprnělé fyziky: „Právě jsem hovořil s Lavrentijem Pavlovičem Berijou,“ oznámil jim. „Žádá vás, abyste na náš požadavek přistoupili.“ V tu chvíli bylo o složení vědeckého týmu rozhodnuto. Odporovat „žádosti“ hrozivého šéfa NKVD znamenalo zavření do gulagu.

Řečeno s cynikem, oproti Oppenheimerovi měl tedy Sacharov rozhodování snazší. V roce 1953 pak stál i u prvního ruské testu vodíkové bomby. Při recepci pořádané na počest úspěšného testu připil „na další úspěšné výbuchy, ale vždy jen nad testovacími územími, a nikoli nad městy“. Vojáci a aparátčíci chvíli tiše seděli, pak se zvedl maršál Nedělin a před ztuhlým Sacharovem pronesl: „Řeknu alegorii. Mužik v rubášce se modlí před ikonou. Veď mě a učiň mě tvrdým, Bože. Z pece se ozve jeho žena: Stačí, když bude tvrdý. Zavedu si ho tam už sama. Připijme si na to, abychom dokázali být tvrdí.“

Definitivní zlom u Andreje Sacharova nastal v roce 1958, kdy publikoval práci o tom, že každý termojaderný výbuch po sobě zanechává v atmosféře radioaktivní uhlík, který bude mít na svědomí životy desetitisíců lidí. Tehdy mu publikování práce schválil sám Chruščov. V roce 1967 pak Sacharov zcela odchází z výzkumu jaderných zbraní a píše Brežněvovi dopis, v němž kritizuje úroveň sovětské vědy. O rok později už kritizuje i sovětský politický systém a stává se disidentem.

(Respekt, www.respekt.cz)