Říjen 2005

Amerika a houby

Ota Ulč

Evropany přestěhované za velkou louži lze rozpoznat nejen podle přízvuku. Vesměs též nepřesedlali z logického systému metrického na archaické couly a stopy, nestali se fanoušky baseballu či footballu - americké kopané, jíž se tak asi říká proto, že se hraje hlavně rukama a méně nohama. Středoevropany navíc odlišuje jejich záliba v houbaření.

Mykologické vášně či aspoň sklony jsme si rozvezli do všech kontinentů. Někdy i pouhá náhoda se stala zdrojem štěstí, notného zbohatnutí. Případ rodiny našince Václava Valenty, žijícího na farmě v jihoafrickém Transavalu: Maminka jim z tehdejšího Československa poslala sušené houby. Poté, co vzácnost zkonzumovali, zbylé drobty, vlastně prach, odvál vítr do lesa. Uplynulo osm roků, Valentům přijela návštěva z Německa, šla se projít do přírody a zvolala "Guck mal - Steinpilze!" V jihoafrické půdě se uchytila novinka tak naprostá, že ji krávy, ovce, ježci i paviáni ignorovali. Takto došlo ke vzniku úspěšně podnikatelské činnosti Valentů. Pěstují hřiby ve velkém, vyvážejí je i do Evropy.

V Canbeřře, hlavním městě Austrálie, jsem seděl pod pohostinnou střechou Jihočecha Vratislava Kašpárka a blížilo se poledne. "Co takhle si usmažit pár čerstvých hub?" navrhl. Přikývl jsem a dali jsme se na asi tak pětiminutový pochod. Za konečnou zastávkou autobusu trošku do kopce a tam se stkvěly tmavé bochánky - tudíž nikoliv se plazit houštinami, čenichat, bolestně se seznamovat s důkazy, že nás už někdo předešel. Tam v Klokánii stačilo se shýbnout a sbírat - zážitek asi natolik romantický jako účast na bramborové brigádě.

V Evropě se zarputile traduje, že v Americe houby nerostou. Ale rostou, jenže lid je nesbírá, nevyzná se v nich, nerozliší muchomůrky od máselníků. A navíc by to byl dost nerozum oddávat se pátrání po plodech pochybných hodnot a ve hvozdech velikánských, nekonečných se pak ztratit k nenalezení.

Zjihle vzpomínám na zážitek na jednom z hodně neobvyklých výletů přes americký kontinent. Neobvyklost tato: "Nechceš jet se mnou na ryby?" navrhl přítel Evžen Balon, původem ze severní Moravy, povoláním univerzitní profesor v jižní Kanadě, ichtyolog světoznámý.

"Nechci, nejsem lovec, jsem neurotik," odvětil jsem.

"Ale je to v pouštích - zejména v Údolí smrti!"

Zpozorněl jsem. Před absurditami mám respekt. Pouštní rybičky - a to existují úplně na sucho?

Prý ne, ale skoro. Jmenují se pupfish - cyprinodon nevadensis calidae, diabolis, další ještě cyprinodóni, mrňouskové nejvýš čtyřcentimetroví. Krajan dostal nadační podporu od kanadské vlády uspořádat vědeckou expedici. K dispozici byl poloautobus s klimatizací, s všemožným pohodlím. Kdysi americké letectvo poskytlo sto tisíc dolarů na studium páření motýlů v brazilské džungli. Proč jsou kanadští daňoví poplatníci ochotni financovat výzkum pouštních potvůrek?

Vědec vysvětloval, že záměrem je porozumět evolučním procesům, buněčnému růstu, z něhož se případně vydumá něco užitečného v souvislosti s mystérií rakoviny. Nejde jen o fenomén přežití ve velenepříznivých podmínkách, ale i o únik degeneraci. Však se tam v malých prostorách, vysychajících tůních, množí tisíciletí. Pomyslel jsem na Habsburky a umínil si nepřehlédnout, zda rybky též mají povislý spodní ret.

Vzali jsme sebou manželky a absolvovali těch pouští osm. Nejžhavější bylo ono Death Valley, smrtelné teplíčko nad 40 stupňů Celsia. Za protektorátu se tradovalo, že příslušníci Rommelova Afrikakorpsu smažili vajíčka rozkřápnutím na pancíře tanků. Napodobil jsem na placatém kameni a povedlo se.

Pochytané rybičky jsme ve speciálních kontejnerech dovezli na to které nejbližší letiště k přepravě do Toronta, kde se vzácností ujal laboratorní personál, a my se ze žáru vydali do klimaticky méně zabijáckého prostředí. Zde pak zpráva o našem houbném, posléze zhoubném pokladu, naší extázi a splasknutí. V Novém Mexiku na silnici číslo 64, v horách St. Juan ve výši něco nad 3.000 metrů zastavujeme na prázdném parkovišti kochat se scenérií a nasávat chladný horský vzduch. Stromy tam jehličnaté, pod jedním jsem zahlédl cosi hnědého. Shýbnu se a ona to houba nepravděpodobné velikosti. Naposledy jsem něco takového viděl v gypsovém provedení v českých zahrádkách, s trpaslíky a maloburžoazní vilou Boženkou v pozadí. Nepravděpodobnost jsem podřízl a on to skutečně byl klasický, perfektní, čítankový hřib boletus. Velikánský téměř čtvrt metru. Rozkrojím a v něm ani jeden červ.

Oznamuji nález. Zejména vědec Evžen a má manželka jsou houbařští maniaci. Přiběhli s noži a pytli. Za půl hodiny před námi kupa hřibů, odhadovali jsme tak na půl metráku. Sjíždíme s pokladem do nížin, kde přibývá na teplotě a pravděpodobnosti, že se nám nádherný úlovek zapaří. Měníme cestovní plán, abychom se co nejdříve dostali do motelu. A krájet, krájet, krájet, řekl by Lenin Naděždě Krupské.

Byl to dlouhý večer. Naštěstí jsme měli s sebou náhradní prostěradla, takže jsme nemuseli krást. Každopádně, ráno Evžen vypadal jako hotelový zloděj, když vlekl poklad k autu. Kolemjdoucí aby usuzovali, že mizí zabalený televizor. Rozprostřít houby v autě jsme ovšem nemohli. Prostěradlo jsme přibili ke stropu, takže vzniklo poněkud neprodyšné visuté lůžko.

Pádíme do Oklahomy, tam slunce hodně praží, v poledne zejména. Rozprostřeme hříbečky v terénu a za hodinu, za dvě, je určitě usušíme. Jenže jak už to s plánováním často bývá, nastaly objektivní potíže v podobě prašného vichru. Rychle balíme polomokré skvosty a jedeme dál. Neporučili jsme ani větru, ani dešti. Měsíc v Oklahomě nekráplo. Ve státním parku Alabaster Cavern jsme houby uložili ke spánku v onom visutém lůžku mezi dvěma stromy. Každou chvilku se někdo z nás zvedl a šel úlovek pohladit a natřást. A po půlnoci začalo pršet. Nezbylo než bohatství přesunout zpět do vozu. Rozespalí, mátožní, pověsili jsme na jeden hák a nerozprostřeli.

Ráno na nás čekalo neštěstí. Dotkneme se vaku: byl horký, obsah spařený, ohyzdný. Hned si nadáváme. Proč že jsem panikařil kvůli pár krůpějím a stěhoval houby do auta, zaútočil Evžen. Nepředvídám počasí, nebyl to můj nápad. Se zpožděním nám došlo, že hádáním sice vyschne v hrdle nám, ale houbám to nepomůže. Úlovek se snažíme rozprostřít na prostěradle. Být to v Death Valley, usušili bychom v okamžiku. Kolem šel děda a poznamenal, že takhle zakaboněnou oblohu už neviděl tři měsíce. Evžen uzmul manželce sušičku na vlasy a už jsme po kolenou jeli na směny, čtvrthodinku jeden po druhém. Abychom přístroj nehnali na nejvyšší obrátky a nestrhli, strachovala se majetnice.

Mrholení nás přimělo k předčasnému odjezdu. Předjeli jsme cement mixer, míchačku na maltu, točila se za jízdy. Moje žena dostala nápad: laundromat. Sušíme-li textil, snad můžeme sušit i houby. Pochválili jsme ji a zastavili před prádelnou v oklahomském městysu Cherokee. Houby jsme nastrkali do dvou režných pytlů kvalitní trvanlivosti a odjeli nakupovat s pocitem dobře vykonané práce. Když jsme se za půl hodiny vrátili, před podnikem stál majitel a strašně láteřil. U nohy měl dva zmáčené pytle a v ruce držel pušku. Jak je mohl vypátrat? Zřejmě po čichu. Neznámá vůně hřibů mu vzrušila nozdry.

Podařilo se nám s vaky odjet bez výstřelu. Pokračujeme ve spěšné jízdě, až jsme v nějaké další osadě našli prázdný, opuštěný laundromat. Tentokrát si u díla posečkáme. Sušička se rozjela, naše dva pytle se potácely v prostoru jako astronauti mimo přitažlivost zemskou. Spokojeně přikyvujeme a najednou se začaly dostavovat rány, buch, buch, mocné zvuky, jako kdyby po nás šel hodně rozlobený Beethoven. Prádelní zařízení se začalo třást. Za oknem vidíme na chodníku dvě babičky. Zastavily se a zvedly prst, snad větříce tornádo, v tamních končinách časté neštěstí. Sušička přešla z pouhého třasu k razantnějším reakcím a začala se kývat. Takže nám dodatečně došlo, že to nebyla vůně, jež přiměla majitele v Cherokee vzít do ruky střelnou zbraň.

Prohráli jsme válku nervů. Zastavili stroj, vyňali pytle, které byly ještě těžší, tužší, zmáčenější. V provozu nám houby neschly, naopak se ztloukaly v dělové koule, takhle se přece na venkově po domácku vyrábělo máslo, co to bylo za blbý nápad s tím cement mixerem, pojďme pryč. Poté co hrozivý zvuk ustal, babičky odešly.

Marnost nad marnost. Včera překrásná kupa hřibů jako malovaných a teď tento mazlavý hnus. Naházeli jsme do tůně na hranici Arkansasu. Aspoň že naše rybičky, pouštní úlovky, se mají k životu. Pobyt v kanadských kádích jim svědčí, mudrcové je studují.