Říjen 2005

Porozhlédnutí v rodné zemi 2005

Ota Ulč

Od roku 1990, toho prvního sametového, do Čech se pravidelně vracím a zpravidla setrvám od konce května do konce června, když končí divadelní sezóna a stověžatou matičku zavalí hordy turistů. Jak všichni víme, přemnohé se ovšem změnilo, většinou k lepšímu. Mezi tu menšinu negativ abychom započítali vandalské zhyzdění rekordního počtu zdí, zlodějny, kriminalitu všemožného druhu, též značně rostoucí ceny, hodně postihující nás, majitele amerického cestovního pasu v kapse, spolu s dolary vadnoucí hodnoty. Když za dolar bývalo čtyřicet korun, s místními bankovkami se dalo zacházet s rozmařilostí maďarského grófa. Již ale konec této pohádky, když se nám ta valuta scvrkla téměř na polovinu, ceny knih – a nejenom jich – jsou dvojnásobné a ubytování mnohonásobné. Ubytovna Karlovy univerzity mi nabídla třílůžkový pokoj za tři tisíce korun na noc, račte si to přepočítat.

Právo dříve Rudé pod titulkem „Nejméně chudých v OECD má Česko“ uveřejnilo (16. 6. 2005) tuto zprávu: Podle dat OECD (Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj), v roce 2000 žila v relativní chudobě v ČR pouhá 4 procenta obyvatelstva, což je ještě lepší výsledek, než dosáhly tradiční bašty sociálního státu jako Dánsko a Švédsko. Také čeští důchodci se mají čím dál lépe – nyní již jen 3 procenta žijí v relativní chudobě. Ze zkoumaných zemí jen Nový Zéland a Nizozemsko jsou úspěšnější.

Vzdor tak chvalitebným výsledkům, neúměrně vysoká většina v ČR je přesvědčena, že příjmy jsou rozdělovány nespravedlivě. Podle podrobných tabulek, uveřejněných v Mladé frontě Dnes (1. 6. 2005) , nejvyšší legální hodinový příjem (506 Kč) mají ředitelé velkých výrobních firem, ve srovnání třeba s učiteli (129 Kč), poštovními doručovateli (83 Kč) či prodavači (60 Kč). Nejčastější hrubá hodinová mzda je 93 korun. Spodní limit je 55 korun, pod něj nejdou ani brigádníci. Nízké platy jsou v textilním průmyslu, kde švadlenám nabízejí maximálně 8 000 korun měsíčně.

Česká republika se může pochlubit – pokud to by bylo správné slovo – vzrůstem značného počtu milionářů, nejen korunových, ale dolarových. Podle průzkumu firem Capgemini a Merrill Lynch jich v roce 2004 již bylo 11 800. (Lidové noviny, 10. 6. 2005 nám jich představují půl tuctu mezi neznamenitějšími: Pavel Kellner, finančník,majitel pojišťovny, pokládán za zcela nejbohatšího Čecha; Karel Komárek, majitel dolů a plynárenské společnosti; Pavel Tykač, angažován zejména v privatizaci, v orgánech zkrachovalých peněžních ústavů, též bývalý poradce ministra financí a odsouzeného tuneláře Ivo Svobody; Andrej Babiš, podnikající v chemickém průmyslu a zemědělství, považován za jednoho z nejvlivnějších mužů české ekonomiky; Petr Lukeš, původním povoláním číšník, zbohatl v kuponové privatizaci, na krku má trestní stíhání, údajně žije v závětří na Floridě; Marek Dospiva, vedoucí skupiny podnikatelů, ovládající strojírny, lékárny, Lázně Jáchymov, sázkovou kancelář Fortuna, mnohé další.) Je to generace zdatných jedinců, z nichž nejstarší se narodil v roce 1954 a nejmladší v roce 1969. Zbohatlíky těchto dní rozhodně necharakterizuje diskrétnost, neokázalost jejich životního stylu. Třeba na první straně nejrozšířenějšího českého deníku (MfD, 1. 6. 2005) se čtenář mohl pokochat návrhem nového sídla miliardáře uhlobarona Zdeňka Bakaly, domu na Šumavě, rezidence na ploše 30 x 40 metrů, se smrky vyrůstajícími v atriu.

Nejen z parku před hlavním pražským nádražím zmizely žebrající rumunské cikánky s ušmudlanými dětmi. V ulicích přibývá neslovanských vizáží, přičemž však viditelně ubylo primitivního xenofobního rasismu, automatického pocitu superiority domorodců nad něčím jinačím. Dříve běžné posměšky, pohrdání rákosníky jsem tentokrát nepostřehl ani jednou. Však také: nežijí ze sociální podpory, neparazitují na většinové společnosti a tu neohrožují. Kriminální účty si vyřizují ve vlastních řadách. Vietnamští prodavači se již domluví česky a jejich děti svou pílí a inteligencí v mnoha případech vyniknou nad místními spolužáky – čili stav nepřekvapující nikoho, kdo je obeznámem s výkony asijského žactva na západních učilištích. Těmito úkazy se také zabývá český tisk. Třeba jsem se dočetl, že v Chebu u přijímacích zkoušek na přijetí do gymnázia vietnamská mládež zaznamenala daleko nejlepší výsledky.

Martin Dejdar mě pozval k udělování cen v soutěži SPUSA WRITING CONTEST 2005, v bývalé budově bývalého federálního parlamentu, odkud se už Radio Svobodná Evropa definitivně odstěhovalo. Soutěž o napsání nejlepšího eseje v anglické řeči. Mezi sponzory byla i americká ambasáda, Dejdar bavil, Jiří Stránský, předseda PEN klubu, předával ceny vítězům ve třech věkových kategoriích, každá z nich s osmi finalisty. Mám tu před sebou program: vždy sedm dívek a jen jeden hoch, takto údajně slabé pohlaví nás pány převálcovalo. A mezi vítězkami též byla šestnáctiletá Naďa Ho Thu Huong.

S ohledem na omezený rozsah jednoho kufru, knih jsem tentokrát kupoval málo. Výjimkou byla zpověď Miloše Zemana Jak jsem se mýlil v politice, recenzenty nepochválená a mnohdy i zatracená. Mně se ale líbila a svou upřímností (takový byl můj dojem) zaimponovala. Jako zcela nejprvnější, hned po přistání v Ruzyni, vždy zakoupím měsíční Přehled kulturních událostí v Praze, přes 200 stran užitečných informací. Mám tu teď před sebou červnový výtisk a dal jsem se do počítání – divadel v provozu 71. Račte porovnat s nabídkami v metropolích kdekoliv jinde! A nejde ovšem jen o množství, ale o kvalitu zážitku. Vstupenky sice podražily, nutno počítat s 200 korunami za lístek. Po této zprávě méně dobré následuje ta značně lepší, totiž o možnosti lístek vůbec koupit. Již pominula dřívější zkušenost, že skoro vždy bylo beznadějně vyprodáno. Tentokrát jen jednou jsem neuspěl a mnohde, například ve Švandově divadle na Smíchově, na výtečném představení, v hledišti bylo víc než poloprázdno, což pak těch pár přítomných diváků zasahuje pocitem jakoby provinění.

Na rozdíl od americké zvyklosti automaticky obdržet program, v Praze se za něj platí kolem 20 korun. Bývá to produkt značně rozdílné kvality - některý si zaslouží na památku uchovat (např. Pokorný Felix Charlotty Jonesové, Vinohradské divadlo) nebo vztekle odhodit jako bezcenný kus papíru s pramálo relevantním textem (např. Kosmonautův poslední vzkaz ženě, kterou kdysi, v bývalém Sovětském svazu, miloval , autor David Greig, divadlo Na Zábradlí).

Pravidelně napřed odspěchám do Ypsilonky, domovské scény svých kamarádů, kde už řadu roků sleduji veškerou jejich produkci. Jiří Labus a Oldřich Kaiser, proslulá dvojice, mě pozvali do divadla Rokoko, kde se prezentovali z hrou jménem „Koza aneb Kdo je Sylvie?“ Edwarda Albeeho. Významný dramatik touto Sylvií učinil kozu, do níž se architekt Kaiser, právě padesátiletý, zamiluje, ke smilné sodomii se přizná a vehementně ji obhajuje před svou manželkou (role se zhostila českoaustralská Dáša Bláhová). Některé diváky tato ad absurdum dovedená černá komedie přiměla k odchodu během představení. Ti otrlejší, mezi něž se počítám, se ze zážitku na jevišti radovali.

Pak ovšem v Praze máme mnohá kina (žel, vesměs s americkou produkcí), festivaly, koncerty, výstavy, galerie. Poslanecká sněmovna hostila výstavu grafiky Oldřicha Kulhánka. V prostoru bezprostředně před jednacím sálem bylo k vidění celkem šestnáct odhalených ňader, pět penisů a patero ženských ohanbí.

Když slyším české státní a stranické předáky promlouvat anglicky, zpravidla mi zatrne: to jejich rachotivé R, neexistující W a přeměna TH v DZ. Ocitnul jsem se v Nosticově paláci na vernisáži fotografií, které vytvořila manželka hollywoodské hvězdy Michaela Yorka, původem Velšana, jak se mi pak na večeři svěřil. České slavnostní projevy tlumočil sličný štíhlý mladík do dokonalé high class angličtiny – odhadoval jsem na Eton, Oxford, Cambridge, takhle aby si tam piplali lordy. Po produkci jsem odspěchal pogratulovat majiteli tak skvostného přízvuku, dozvědět se, s jakou asistencí, cestou a pílí ho získal. Odpověď mě ohromila: píle to totiž českého samouka, který se dosud do anglického prostředí nikdy nedostal. Další tedy důkaz, že je prospěšné věřit v zázraky.

Podobný kompliment jsem složil čínské bohemistce Liu Xiangcan, překladatelce české literatury, její zásluhou se i Haškův Švejk dostal do tamějšího povědomí. Poněvadž už delší část života mám co činit s čínskými tvory a tudíž vím, jaké jazykové potíže stojí v cestě (tím i oním směrem), zde jsem měl možnost si v naší mateřštině popovídat se vzdálenou cizinkou, která česká slova nehledala, nedělala dojem, že by o nich musela předem přemýšlet. Naopak, paní Liu mluvila spontánně, bezprostředně, bez potíží s výslovností, včetně našeho zrádného, zpravidla nevyslovitelného Ř, když se pak z Antonína Dvořáka nevyhnutelně stává Dvoršak.

Bylo to u příležitosti udělování ceny Gratias agit laureátům staročeským (Tomáš Baťa), novočeským (Věra a Petr Bískovi), krajance z Argentiny, našincům či úplným cizincům, příznivcům České republiky, z všemožných koutů světa. Po slávě, jíž se též zúčastnil ministr zahraničí Cyril Svoboda, jsme vyšli o poschodí výš, na recepci, ke stolům s luxusně připravenými dobrotami a tekutinami. Při hlcení a nasávání přítelkyně z Nizozemí se ke mně přitočila s otázkou, zda bych měl zájem podívat se do někdejšího privátního bytu Jana Masaryka. Okamžitě jsem odspěchal na místo historické důležitosti, dodnes definitivně nevysvětlené tragédie. Prohlédl jsem prostory a ovšem se soustředil na koupelnu, s oknem vysoko nad zemí, k němuž se podle oficiální komunistické verze korpulentní Masaryk vyšplhal, aby vyskočil a ukončil svůj život. Doslova očividný to nesmysl, pravím jako očitý svědek tam na místě. Masaryk z výše dopadl na nádvoří a nikoliv tedy na chodník před Černínským palácem, jak jsem se původně domníval. Na místě dopadu je teď černá tabulka s jeho jménem a datem smrti. Leželo tam pár čerstvých květin.

Před mikrofonem Českého rozhlasu Praha 2 v pořadu Host do domu mě zpovídala mimořádně půvabná redaktorka Marie Retková. Standardní otázka, zda se mám víc za Čecha nebo Američana. „Jsem hybrid,“ odpovídám. Oba světy na mně nechaly svůj punc, doufám, že jsem absorboval ty jejich lepší vlastnosti.

Zda uvažuji natrvalo se vrátit. Inu, od sametu tam jezdím aspoň na měsíc už patnáctý rok, což vlastně dohromady dělá celičký rok a půl, strávený v rodné zemi. Před několika dny se mi permanentně navrátivší Čechoaustralan svěřil: „Emigrace je těžká, reemigrace je ještě obtížnější .“ Porovnávám plusy a minusy návratu. Mezi nepochybná pozitiva počítám český smysl pro humor, komfort známého, nostalgické navazování na dobu mládí.

Je tam ale i ledacos odpudivě negativního. Například lakota, hamižnost, nenasytnost, zejména nové buržoazie. Arogance vykonavatelů moci – těchto údajných služebníků lidu. Krajská soudkyně v Ústí, po vynesení zřetelně nehorázného rozsudku, na reportérovu otázku povýšenecky zareagovala: „S vámi se nebudu bavit.“ Zaznamenal magnetofon, též televize.

Nebetyčná korupce. Zpovídám stavitele, navrátivšího se z exilu, a dávám otázku, co mu tam zpět doma nejvíc vadí. Čekal jsem přemýšlení, váhání, kdežto on okamžitě vyhověl slovy „Magistrát, stavební odbor“ a vysvětlil: Třeba mu razítka na doklad – legitimní, ale bez úplatku nedosažitelný nárok. Stálo ho to 150 000 korun, pořádně tlustá obálka.

Lajdáctví, ležérnost policie. Strážci zákona mají zrovna po službě, když kolem běží zločinec a lidé volají „Chyťte ho!“ Jim ale přece už padla, co by se obtěžovali!

Nebo něco víc než lajdáctví, jak naznačuje náramný příklad upláchnutí mladistvého podnikatele, všelijak namočeného a mnoha směry propojeného miliardáře Radovana Krejčíře. Speciální elitní komando se vydalo na noční přepad jeho opulentní vily za 400 milionů. Zas tak moc se nezatýkalo, elitní příslušníky víc zajímal luxus tamější nádhery. Majitel , který v té době měl už chrastit řetízky na zápěstích, se stal strážcům zákona ochotným průvodcem, načež údajně odešel na záchod a zcela určitě upláchl, v jednom ze svých automobilů odjel neznámo kam. Ve vile po něm zůstala miliarda peněz, bankovek falešných i autentických.

V tramvaji jsem svědkem šikovně provedeného okradení cizince. O zážitku jsem se zmínil dvěma pracovnicím v Obci spisovatelů a dozvěděl se, že jedna z nich byla obětí zločinu třikrát a druhá osmkrát (okradení na veřejnosti, vyloupení bytu, chaty, auta, případně jeho zmizení), opakované to pocity bezmocnosti. Začal jsem se přeptávat a jen výjimečně jsem se potkal s někým, kdo byl prozatím ušetřen tak potupné zkušenosti.

Nemohl jsem neporovnávat. V Americe, zemi s údajně rekordní kriminalitou, mezi svými známými neznám člověka, kdo by něco takového kdy zažil.

Rovněž jsem půvabné redaktorce a tedy i posluchačům řekl, že by mi tuze vadilo žít ve státě, který velkoryseji zachází s estébáckými zločinci, než s jejich bývalými obětmi. Stačí porovnat výši jejich penzí. A po návratu rudé nirvány, jejím vzkříšení, již baží pětina voličů, svéprávných občanů. V článku nazvaném „Komunismu jsme se nezbavili“ (MfD, 27 .6. 2005) politolog Bohumil Doležal píše: „Komunistické ideje jsou organickou součástí ideologie, kterou spontánně sdílejí široké vrstvy české veřejnosti: rovnostářství a šovinismus. Neuvědomělý komunismus je součástí ideové výbavy českého člověka. Komunismus prorůstá jako rakovinné bujení celou společnost. Její dekomunizace se nepovedla a už se asi nepovede.“ Amen.

Z právnické fakulty, kde jsem si odtrpěl čtyři značně nepříjemné roky, oknem směrem k Vltavě jsem sledovával budování Stalinova maxipomníku. Tentokrát jsem si na ono místo zašel bloumat, meditovat o absurditách životních zákrutů. A nebude jim hned tak konec. Australská společnost Underwater World se míní pustit do výstavby oceanária právě tam, pod někdejším faraonským pomníkem, stát se domovem 35 tisíc ryb, 250 druhů mořských živočichů, obřího kraba z Indonésie a žraloka z Pacifiku. Tam, kde kdysi stával Josif Džugašvili a nikoliv nepodstatná část českého národa se rozplývala štěstím.