Říjen 2005

Potíže s pochopením, natož překladem do jakéhokoliv jazyka

Ota Ulč

Takové téma mě lákalo už dlouhou dobu. V roce 1977 mi Škvorečtí vydali knihu Antinostalgicum, sbírku perel normalizátorů. Ve Švýcarsku vycházejícím měsíčníku Zpravodaj (č. 8/1986) jsem se přiznal, že jedním z důvodů, proč z rodné země s radostí odpelášit, byla ta zkrušující, oblbující nuda budování vědeckého socialismu. Nikoliv jediný důvod, ale jeden ze značně urgentních. Ilustroval jsem takto:

„Tadyhle mám Rudé právo, největší a nejdůležitější noviny v české řeči, račte se podívat,“ a namátkou vytahuji výtisk z 28. ledna 1984 a ukazuji na nejdůležitější článek na první stránce, s titulkem „Přijetí u soudruha G. Husáka“. Z NDR přijel Joachim Herrman, jeden ze stranických sekretářů. Zpráva ČTK začíná: „V srdečném rozhovoru byly posouzeny… Vysoce byla oceněna plná názorová jednota… V této souvislosti byl zvlášť zdůrazněn význam ideologické práce… Posouzeny rovněž byly otázky spolupráce… Přijetí se zúčastnil rovněž velvyslanec NDR v ČSSR Helmut Ziebart.“ Touto větou končí druhý odstavec. Třetí odstavec končí větou „Přítomen byl rovněž velvyslanec NDR v ČSSR Helmut Ziebart.“. Čtvrtý a poslední odstavec končí větou „Přítomen byl rovněž velvyslanec NDR v ČSSR Helmut Ziebart.“ Do slova a do písmene.

To bylo za normalizace, o jejímž věčném trvání tehdy málokdo pochyboval. Vyjádřil jsem názor o bezbřehé, přímo úplavičné povaze partajní komunikace, že abnormální doba vyžaduje abnormální jazyk oněch podivných věrozvěstů. Například Jindřich Filipec a Ladislav Hrzal, dva proslulí vědci normalizátoři, v příloze Tvorby (č. 47, 21. listopadu 1985) v osmistránkové stati nazvané „Dialektika krize kapitalismu a přednosti socialismu“ napsali: „Velkým problémem v procesu utváření vědomí a jednání lidí v duchu socialismu je to, že úsilí strany o žádoucí transformaci (kultivaci potřeb) naráží na určitou setrvačnost naší výroby, kde máme v některých případech co činit se stále zjevnějším pokulháváním při dohánění některých západních standardů životního stylu, které právem odsuzujeme v propagandě jako nepřijatelné a nežádoucí.“

Co je tedy nepřijatelné a nežádoucí? Ono pokulhávání? Dohánění? Některé západní standardy? Je žádoucí dosahovat nežádoucích výsledků?

Sáhl jsem k Josefu Římanovi, předsedovi Československé akademie věd, největšímu vědci, hlavní intelektuální vizitce země do světa. V anketě téže Tvorby (č. 13, 2. dubna 1986) se vyjádřil, že ještě důsledněji a nekompromisněji nutno rozvíjet, nově zakládat, vše činit pro „optimalizaci vědeckotechnického rozvoje v podmínkách socialismu při stupňujícím se ideologickém boji mezi socialismem a kapitalismem,“ ještě důkladněji odkrývat vnitřní rezervy, kterýžto pojem „však musíme v rovině vědy a pro účely naší vědy jasně i přesně dešifrovat a definovat.“ „Stručně řečeno,“ slíbil hlavní akademik a pak napsal větu „Jeho výsledky, převážně nehmotné realizační výstupy, to jest nové poznatky o přírodních jevech a o společnosti, metodické přístupy a techniky, vědecké představy a z nich odvozované zákonitosti jsou základním předpokladem pro zakládání…“ a tato věta dál pokračuje, slov celkem 76 (sedmdesát šest), požádal jsem svědky, aby přepočítali.

Jestliže účelem sdělování je sdělovat, proč toto totální zavržení konkrétna? Třeba není vůbec nic ke sdělování, účel je toliko liturgický, nikoliv nepodobný bzučení muezínů či kroužení dervišů, přivádět věřící ve správný stranický trans.

Pak se jim to tedy v roce 1989 jaksi rozsypalo, z nomenklaturních kádrů se stali zazobaní kapitáni kapitalistického hospodářství, jejichž výlučnou ideologií je privátní prosperita. Leč přetrvávají výjimky. Začnu trošku oklikou, totiž vyslovením samozřejmosti, že není Vaculík jako Vaculík. Máme Ludvíka, valašského samorosta, autora manifestu Dva tisíce slov, která přiměla k pancéřovému pohybu půl milionu internacionálních bratrů, a pak máme Vaculíka Vítězslava, docenta, doktora a kandidáta jakýchsi věd. Stvořil stať, nazvanou „Jsou otázky, kterým se žádný nemůže vyhnout,“ a uveřejněnou (2. srpna 2001) v Haló novinách, setrvačném bolševickém celostátním deníku, který občas vyhledám na internetu (adresa: www.halonoviny.cz). Svou důkladnou, stále přežívající bezobsažností se mi natolik zalíbila, že jsem ji natiskl a tady to mám před sebou.

Začíná větou: To když život sám nás vynese na hranici zajatostí životními nutnostmi a bezprostřední samozřejmost, se začne jevit v našem údivu a pochybování jako problém, a pokračuje tvrzením o Marxovi a jeho ideologii, že marxismus jako dílo a forma lidského poznání je sice v každé etapě vývoje dítětem doby, ale je s to odkládat svá řešení, když neodpovídají změněným podmínkám. … Od počátku mu šlo o studium systému a jeho struktury, o vzájemné ovlivňování systémů, jejich vzájemnou závislost a souvislosti. Svět pochopil ne jako určitý systém, nýbrž rozlišil různé úrovně systémů, jejich dynamiku. Proti idealismu a tradičnímu materialismu, které vždy směřovaly k uzavření systému, protože jim scházely prostředky ukazující k nedokonalosti starého systému, marxismus pochopil každé nutné uzavření systému jako podnět k novému otevření. Otevření je zákonité a zákonitost je součástí systému. Cena tohoto pohledu na vědu a život se prokázala při studiu dějin, kdy byl Marxem podán exaktní důkaz nevyhnutelnosti zániku kapitalismu a nutnost komunismu.

A máme to. Ideolog se mnohoslovně rozkošatil na celkem 142 řádcích a uzavírá pravdu své víry výzvou Je tedy marxismus mrtev, páni kritici? Nebudu ideologizovat. Řeknu jen – marxismus je dnes již vskutku jedinou filozofií, osvětlující lidské situace naší každodennosti i budoucna XXI. století. Zkuste jej a jeho tři věty vyvrátit.

Svatá pravda. Nepochopitelné není vyvratitelné.

Jedním z největších překvapení po prvním návratu do rodné země v sametových podmínkách byla vágnost, nezřetelnost vyjadřování někdejších spoluobčanů – ono možná, tak nějak, vono se to ňák udělá. Nekonkrétnost jako pojistka před nepříjemností odpovědnosti, pohodlný úhybný manévr. A k tomu důkladná rozkecanost. I mnohé manifesty disidentů se dost podobaly textům normalizátorů. Takového dědictví, návyků dlouhodobých, se ovšem nelze zbavit přes noc, i tu sebedelší.

Lidové noviny uveřejnily (23. 8. 2005) úvahu „O záhadných, srozumitelných i velmi srozumitelných jazycích“ z pera Miroslava Macka, někdejšího pravicového předáka, též zubního lékaře a zručného privatizátora knižního velkoobchodu. Komentoval nezřetelné vyjadřování současného ministra financí Bohuslava Sobotky v interview Alexandra Mitrofanova v Právu, deníku kdysi tolik rudém.

Ministrova slova: „Já si myslím, že je to strana, která je poučená vládní odpovědností, kterou měla. Musíme být schopni realisticky zhodnotit kontakt mezi realitou a naším dlouhodobým stranickým programem. ČSSD musí hledat podporu pro sociálně demokratický projekt ve společnosti, ve které probíhá určitý dynamický proces.“

Ano, nic moc křišťálově zřetelného, do angličtiny bych překládal s obtížemi.

Leč dívejme se na sklenici, která je z poloviny plná. Již učiněn krůček k téměř srozumitelnu, porovnejme s výkony velevědců Josefa Římana, Jindřicha Filipovce či Ladislava Hrzala, kdy k takovým bezbřehým pitomostem se dalo jen přikyvovat, mlčet , v bezpečí se jen ušklebovat, myslet si své.