Říjen 2005

„Je to takový ruský skanzen. Jednou to tady všechno spadne“

Milan Vodička

Reportáž z Milovic a Ralska: 21. srpna 1968 začalo prokletí, jehož následky trvají dodnes.

Ranvej stoupá na západním konci překvapivě trochu do kopečka. Ale piloti říkají, že jim to nevadí. Každé čtyři a půl minuty zde přistane nebo odstartuje jeden boeing nebo airbus. Také cestující sem létají opravdu rádi. Pečují o ně luxusní hotely jako Sheraton, Radisson či Hilton, poblíž je golfové hřiště a jeden z největších zábavních parků v Evropě. Skvělý je půldenní výlet do rezervace, kde se chovají nosorožci. Tady, slabou půlhodinku jízdy rychlovlakem od Prahy, se rozkládá největší dopravní uzel střední a východní Evropy, který svými parametry ohrožuje i Frankfurt.

International Airport Milovice. Mezinárodní letiště Milovice. Výkladní skříň českého hospodářského zázraku. Na přistání jde právě další stroj. Není ale slyšet sebevědomé hučení mezikontinentálního obra. Motůrek bzučí vysokým hlasem, jako by byl vykastrovaný. Ultralehké letadlo. Unese maximálně dva lidi.

Tohle zbylo ze snu. Letounek se ztrácí na obrovské přistávací dráze. Pak zajede do jednoho z obrovských betonových krytů z éry studené války jako mravenec do paneláku. Pilot, Josef Válek, si ho bude hlídat. Je rád, že mu z něj něco neukradli. Tady se krade hodně. „Je to mrtvý prostor. Mrtvá zóna,“ říká.

Místo chrámů podnikání ze skla a oceli jsou za ním jen trosky. Měl tady stát český Manhattan. Ale les za letištěm Boží Dar skrývá jen suť a polorozpadlé zdi desítek staveb. Vnoříte se něj jako do pralesa a za chvíli máte pocit, že jste Indiana Jones ve ztraceném městě Inků. Nebo že tady vybuchla neutronová bomba. Lidé se vypařili a kyselina času rozebrala, co po nich zbylo. Třeba schody. Jsou z betonu a stojí v lese u silnice úplně samy. Budova, do níž vedly, zmizela.

„Ještě že nejsou ze železa, to by je už dávno taky někdo odnesl,“ říká Aleš Kubeš, bývalý důstojník z Milovic. V listnaté džungli zahlédnete zvláštní spleť modrých trubek. Zjistíte, že to je konstrukce basketbalového koše. Celé hřiště pohltily stromy.

Někdy má zkáza smysl pro humor. Z celého dřevěného baráku, který se dávno zhroutil a úspěšně hnije, zůstala stát jen část přední stěny, velká právě tolik, aby se na ni udržel nápis v azbuce: Odpovědný za protipožární opatření - Bondarenko V. G.

Kulturní dům, kde byly besídky k výročí „Velikého října“ a kam na povinnou družbu jezdili pionýři ze širého okolí, vypadá, jako by se tam celé generace pěšáků cvičily v boji zblízka. Kachlíky, jimiž byl obložen, opadaly a přímo ze stěny roste bříza. Kdysi před ním stávala socha Lenina, jíž Češi, kteří se sem dostali, říkali socha Miloše Kopřivy. Měli silné podezření, že sochař střihl tvář velkého génia světového proletariátu podle jednoho milovického zedníka. Uvnitř i venku se válí řady sklápěcích sedaček. Hlavní vchod zarostl šípkem, jako by byl zaklet.

Zakletí však přišlo na Milovice mnohem dřív, v noci na 21. srpna 1968. Po něm se Milovice staly „hlavním městem“ okupačních jednotek v Československu. V roce 1991 Sověti odešli, zakletí však přetrvává dodnes.

Politbyro KSSS a další rekvizity

Baterku do ruky a vzhůru dolů. Tedy do podzemí. Kužel světla osahává povzbudivý verš na zdi bunkru: Ty, jenž vstoupíš, drž se zpříma, v koutech smrťák kosu třímá. Bývávalo. Někteří lidé opravdu věří, že odtud měly přijít první salvy třetí světové války vypálené na našem území.

„Tady byly připraveny tahače s taktickými raketami, které by se osadily jadernými hlavicemi. Jeden odborník mi říkal, že je skladovali v Ralsku,“ říká Aleš Kubeš, jenž zná oba vojenské prostory jako svou kapsu. Místo má příhodné jméno: Mordová rokle. Obrovský bunkr má několik podzemních pater. Kdysi jej bylo možné hermeticky uzavřít, měl vlastní vodu, toalety, zdroje vzduchu a generátory. Mohl žít odříznutý od světa celé dny.

Chodbu přehrazují dveře: v délce jednoho metru jsou troje. Bunkr byl utěsněnější než ponorka. Kolem je absolutní tma. Baterka ukazuje, že tady není vůbec nic, jen místnosti bez dveří a bez účelu. A díry po vytrhané podlaze. Dokonalé pasti na zlomení nohy.

Tady to bylo. Zvláštní stupňovitý sál. „Zde vpředu viselo plátno, vzadu byly projektory a tady na těch stupních se zvedaly řady sedátek,“ říká pan Kubeš. „Vysocí důstojníci tady sledovali vývoj situace a radili se, co dál.“ Při zemi se táhne plechová trubka. Je prostřílená stejně jako starý hrnec, jenž visí na šroubu nad ní. Jinak nikde není vůbec nic. Všechno je vykradené. Generálům je to už jedno. Rusové jsou pryč, ale jejich rekvizity - některým by se i oni už asi smáli - zůstávají.

Někdy si připadáte jako Däniken, protože hádáte, k čemu který objekt byl. Školu poznáte snadno: ve sklepě ještě leží plakáty pro brannou výchovu (jak se bránit atomovému výbuchu a jak se orientovat v přírodě). V jedné ze tříd narazíte na knihu nazvanou Prověrky vědomostí z fyziky pro žáky sedmých a osmých tříd. Autor: A. V. Postnikov.

Pro síň tradic si ale mohli vybrat lepší budovu! Dřevěný barák se zhroutil a vzal s sebou i ikony impéria. Samozřejmě je tam soudruh Lenin vyvedený v rudé na sololitové desce. Pak ujištění, že „závěry XXVI. sjezdu splníme“. Rekvizity režimu doplňuje velký panel, na němž bylo vyjmenováno politbyro ÚV KSSS. Když bylo vojákům smutno, chodili sem zřejmě načerpat sílu.

Školka je mnohem veselejší. Jenže je totálně vyplundrovaná. Dohromady to dává surreálný obraz: zkáza, vyrvané a ukradené dráty, podlahy, kohoutky, radiátory - a nad tím malby kohoutků na paloučku, kmoter lišek, veselého Pinocchia, naducaných Ivánků v krojích a šťastných zajíčků na mýtince.

„Lze najít cokoliv,“ říká Aleš Kubeš, když projíždíme Ralskem, dalším prostorem, kde byla rozmístěna okupační vojska. „Dodneška najdete v lese pohozené plynové masky, boty, blůzy, pneumatiky.“

Doma má zcela zvláštní dokumenty Sovětské armády. Tajný rozpis rozdělení topného paliva na topnou sezonu 1984 - 85 vypracovaný podplukovníkem Timofejevem, tajný telefonní seznam hlavounů v Moskvě počínaje ministrem obrany maršálem Jazovem, tajný telefonní seznam milovické Střední skupiny sovětských vojsk - například restaurace č. 311 měla telefon 23-48, „kinobáze“ 27-03 a Svaz vojenských lovců 23-56. Ale nevolejte tam, pravděpodobně to už nikdo nevezme. A pak je tu jeden unikát. Brožura s nadpisem Ministerstvo obrany SSSR a názvem Notové zápisy hudebních povelů na trubku a buben.

Zlaté české zlodějské ručičky

Ale na město za letištěm není veselý pohled. Je to mrtvé město. Paneláky hledí na svět prázdnýma očima vytřískaných oken. Totéž platí o stavbách přímo v Milovicích, jejichž rekonstrukce ještě nezačala. „Ano, sklo se hezky rozbíjelo. Do toho se trefil i ten, kdo to neuměl,“ říká jedna milovická žena.

Domy u letiště dusí stromy. Pnou se po stěnách. Rostou z balkonů. A vítězí. Některé už rostou přímo uvnitř. Jinak uvnitř není nic. Občas kniha, výtisk novin Sovetskij Soldat z jara 1991, vrak sporáku, polička obalená listem Krasnaja Zvezda z roku 1984.

Mezi domy by se líbilo Dänikenovi - mohl by hádat, k čemu vlastně sloužily. Není to poznat. Stejně jako když mrtvole seberou identitu tím, že jí vezmou šaty. V těchto domech není nic. Podlahy, stropy, obložení, kabely, armatury. Radiátory, Vypínače. Kliky. Dveře. Nic. Všude se povaluje spousta umělohmotných, podélně rozříznutých hadic a hadiček. Je to izolace kabelů. Byly vytlučeny ze zdí a vypreparovány, aby kov mohl skončit ve sběru. Izolací jsou kilometry a kilometry. V panelácích neexistuje zábradlí. Zloději ho uřízli autogenem hned u podlahy. Zlaté české ručičky v akci.

„Rusové skoro všechno předali v dobrém stavu. Devadesát procent všech materiálních škod způsobili Češi,“ říká Aleš Kubeš. „Nevypadalo to tady sice valně, ale teď je to mnohem horší.“ Totéž říká každý. „Kovožrouti“, jak se zlodějům říká, u letiště v Ralsku ukradli i plechové střechy paneláků. Domy zvenčí vypadají dobře, ale uvnitř jsou zcela prohnilé. Horem teče voda jako do vany.

Všechno kovové mělo nožičky. V Milovicích si musíte dávat pozor, kam šlapete. Všude jsou díry. Kanály zmizely. Když mezi piloty ultralightů někdo zavtipkuje, že lidé, kteří šmejdí opodál, zřejmě kradou kanály, odpovědí mu: „To není možné. Tady už žádný není.“ Odpověď není míněna jako vtip.

„Určitě jste jeli přes koleje. Je to vlečka, Rusové si po ní vozili pohonné hmoty až sem,“ říká na letišti Hradčany ralský obecní radní Jaroslav Fluka. „Koleje jsou pryč. Vyloží autogen a jedou. Teď začali s železničním mostem.“

Krádeže začaly ve chvíli, kdy prostory začali hlídat čeští vojáci. Mnozí místní tvrdí, že armáda na ostrahu v podstatě kašlala a strážní se podíleli na rozkrádání. Milovice a Ralsko jsou v tomhle ohledu stále zdivočelou zemí.

Chodíme sotva půl hodinu po ploše milovického letiště, přijíždí policista. Někdo ho na nás poslal. Všechno však uhlídat nelze.

„Je to tady Divoký západ, věci se pořád ztrácejí,“ říká jeden z pilotů. Vypráví, jak se do betonových úlů, tedy bunkrů, které měly uchránit letouny před bombardováním, zloději propálí autogeny zadními ocelovými dveřmi.

Na letišti Hradčany musí Jaroslav Fluka vlastníma rukama chránit svoji pilu, kterou má ve čtyřech pronajatých úlech obrácených vjezdy k sobě. „To víte, občas musíme někoho vyhnat ze dvorečku. I tu hůl musíme rozbít,“ směje se.

Mrtvým městem prorůstá džungle i kapitalismus

Mrtvým městem za milovickým letištěm prorůstá džungle a občas i kapitalismus. V bývalé vojenské kuchyni nyní podnikatel Procházka vaří ve velkém knedlíky. A není tady úplně sám. Vlastní Milovice jsou mnohem dál. Dopoledne je to město maminek. Potkáváte je s dětmi všude, protože průměrný věk je něco přes třicet let. Důvod je prostý: po odchodu Rusů měly Milovice něco přes 1 000 obyvatel, teď se však mladé rodiny odjinud stěhují do opravených sovětských paneláků. Nyní ve městě žije na 6 000 lidí, za pár let jich má být skoro jednou tolik.

„Je to tady super, Praha blízko, spousta mladých lidí, klid. Jen ta rovina,“ říká maminka dvou malých dětí Barbora Stránská, která přišla za levnějším bydlením až ze Sušice. Jana Horňáková se přistěhovala z Prahy a líbí se jí čistý vzduch.

Lesní idyla má své mouchy. Není práce. V okolí nejsou velké firmy, malé vlastně také ne, a tak mají Milovice nejvyšší nezaměstnanost v kraji. „Práce, to je mizérie,“ říká paní Horňáková. Živitelé rodin mají jedinou šanci: dojíždět do automobilky v Mladé Boleslavi nebo do Prahy. Muž paní Stránské jezdí každý den do Jesenice, to je přes půl středních Čech.

A pak, nejsou služby. Ve škole se učí v kabinetech, nejsou místa ve školkách, dostavba každého nového paneláku a následný příliv nových žáků vyvolává revoluci v rozvrhu.

Milovice se rozrostly dřív, než na to byly připraveny. Před obchodním domem FC se baví jeho dva majitelé, otec a syn Čežíkovi: „Takže támhle v té budově bude pizzerie?" „Ne, já bych tipoval masnu. Vzadu je to celé vykachlíkované.“ „To je dobře. Lidi naříkají, že tady není žádný řezník.“ „Mají pravdu. To je katastrofa.“

Podobně ožívá i Ralsko. Je to druhé největší „město“ republiky hned po Praze. Jeho katastrální rozloha je 170 kilometrů čtverečních. Jenže na nich žije asi 1 200 lidí a Ralsko má stejnou hustotu obyvatel jako saharský Čad.

„Ale lidé začali zase odcházet, protože tady vzniká druhý Chanov,“ říká radní Fluka. „Realitní kanceláře kupují od Romů byty ve městech a posílají je sem, kde si předtím samy koupily byty. Lidé, kteří sem přišli s elánem, zase odcházejí.“ Nové paneláky vykukují přímo z lesa. Jsou hezké. Vedle nich jsou ještě trosky těch, na něž teprve přijde řada. Tak je to všude. Po levé straně je bývalá střelnice či rozpadající se autopark, vlevo moderní motorest.

V Milovicích je na jedné straně v opraveném baráku nábytkářská firma, za křovím nezničitelný skelet nemocnice. Jinde je v obnovené budově podnik jménem Herna Bar Pat-Mat, o kus dál straší kostra čehosi, co podle místních bylo „soldatskoje kafé“. Vrcholem symbiózy trosek a změny je bývalý Dům sovětských důstojníků uprostřed města. Pravá polovina rozlehlé stavby je vzorně opravená, levá zůstává zašlá a schody před ní se rozdrolily a zarůstají trávou.

Milovické letiště je ještě jiná kapitola. „Je to tady takový ruský skanzen. Jednou to tady celé spadne,“ mávne rukou jeden z amatérských pilotů.

Nechcete jedno letiště?

Bývávaly doby, kdy takhle nikdo nemluvil. Hudebníci se tady měnili ve vizionáře a novináři ve věrozvěsty. „Chodíme po Milovicích a myslíme na spoušť i na to, co všechno jistě přijde. Do deseti let by tu měl pulzovat život města obklopeného zelení, s domy, kulturními objekty, sportovními hřišti,“ kreslila růžovou budoucnost Lidová demokracie v roce 1991.

Pak dorazila i česká vláda v čele s premiérem Klausem. „Má vláda předloží gejzír nápadů, jak tyto objekty a území využít,“ vzpomíná na jeho slova tehdejší starosta Miloslav Müller.

Nápady přicházely. „Samé fantazmagorie,“ říká Aleš Kubeš. Dvě letiště, která zastíní Frankfurt. Jedno mělo být v Milovicích, druhé v Ralsku. Chovný park nosorožců. Obrovský zábavní park, jakýsi Disneyland, který plánovala rodina Kludských. Akvapark. Strašně dlouho se ale nic nedělo. Vládní gejzír nápadů vyšuměl v založení státní společnosti Privum. „Téměř všechny schopné objekty jsme už prodali,“ říká ale ředitel firmy Ivan Šedivý. Až na letiště. „To je tak velké sousto, že ho nikdo není schopen spolknout.“ Od koupě ustoupila i britská Wigging Group (rok 2000) a irský letecký přepravce Ryan Air (2003). Šedivý dodává, že bývalé objekty jsou problém. Mnohé neodpovídají českým normám. „Kdyby někdo chtěl stavět, musí nejdřív přijet s buldozerem. Likvidace baráku snadno vyjde na milion korun.“ Proto noví majitelé často nehnou ani prstem a některé ruiny zůstávají ruinami.

O letiště se nyní přihlásil nový sebevědomý zájemce: Středočeský kraj. A dostal ho. „Už máme i plán. Jedním ze záměrů je vybudovat v okolí logistický park, v jehož rámci by fungovalo i letiště,“ říká mluvčí kraje Martin Kupka.

Zpoždění mnozí nedokáží pochopit. „Podívejte na tu ranvej,“ říká jeden z pilotů. „Kvalitní beton, půl metru hluboký. Podnikatel by si pro svou továrnu nemohl přát lepší podlahu.“ Ředitel Šedivý namítá: „Jenže pro každého je výhodnější začít na zelené louce. A jak je vidět, místa je zatím dost.“

Není možné říci, že v Milovicích a v Ralsku se nic neděje. Vmnoha budovách jsou vidět barevné skvrny, stopy po lítých paintballových bitvách. Policie se na letišti občas učí, jak rozhánět demonstranty. Filmaři to tady přímo milují. Točil se tu Tmavomodrý svět, Stalingrad a další filmy.

Ale vážně: věci se snad rozjíždějí. „Něco se začalo hýbat,“ říká ralský radní Fluka. Do betonových úlů se na letišti v Ralsku vozí přebytky obilí ze žní. Na rozlehlém hangáru v Milovicích je sice ještě nápis Sláva KSSS, ale uvnitř je skladiště, před jiným leží obrovská hromada hnoje.

Za roky zpoždění byly odstraněny statisíce min, granátů, nábojů (kupodivu Rusové nebyli hlavním „dodavatelem“, protože Milovice byly od roku 1904 vojenským prostorem pro rakousko-uherskou, československou, německou, pak opět československou nakonec sovětskou armádu).

S naftou a dalším chemickým znečištěním půdy je to horší. V lese podél letiště stále monotónně hučí čističky. Jen v roce 2003 bylo odčerpáno v Milovicích a Ralsku na 800 tun ropných látek, které zbyly po Sovětech. „Divíte se? Jednou jim třeba prasklo potrubí a oni to vyřešili tak, že to, co stačilo vytéci, zakryli drny,“ vzpomíná pan Kubeš.

Přesto však paradoxně asi jedinými, kdo tak úplně netouží po přeměně vojenských prostorů v Milovicích a Ralsku v moderní oblast, jsou přírodovědci. Například Milovice jsou jediným místem, kde se zachovala příroda Polabí tak, jak vypadala před sto lety. „Příroda tady byla zakonzervovaná, vojáci nepoužívali hnojiva, a co zničili, jsou jen bodové záležitosti,“ říká kolínský biolog Vladimír Vrabec. Byla to zvláštní symbióza, ale je to tak: mezi pásy tanků a vybuchujícími granáty se podařilo přežít druhům křehkých motýlů a brouků, kteří už jinde v celé zemi nejsou.

(MFDNES)