Říjen 2005

Přistání na Měsíci málem ztroskotalo

Robert Youngson

Americký projekt Apollo, jehož cílem bylo vyslat lidi na Měsíc, začal v roce 1961. Ve dnech 21. až 27. prosince 1968 se lidé poprvé dostali na oběžnou dráhu kolem Měsíce v kosmické lodi Apollo 8. Těleso letělo na oběžné dráze ve výši 112 kilometrů nad povrchem Měsíce a setrvalo na ní po 20 hodin; při tom vysílalo na Zemi televizní záběry měsíčního povrchu. Získané poznatky o vlastnostech měsíční krajiny chtěli experti využít pro navádění na budoucí místa přistání.

Apollo 11 s Neilem Armstrongem, Edwinem Aldrinem a Michaelem Collinsem mělo 20. července 1969 vysadit na povrch Měsíce dva lidi. Collins měl zůstat na měsíční oběžné dráze v mateřské lodi. Místem vybraným pro přistání se stalo Moře klidu (ve skutečnosti se ovšem nejedná o moře, ale o jednu z velkých kruhových oblastí s vyvýšenými okraji, které "moři" nazvali dávní astronomové).

Náladová gravitace

Oblast Moře klidu je velmi rozsáhlá a vůbec není rovná, takže bylo třeba nalézt v ní "hladké" místo. Dostat přistávající modul Eagle (česky Orla) dolů do tohoto zvoleného prostoru se ukázalo být mnohem obtížnější, než většina odborníků předpokládala. Hlavním a zcela neočekávaným problémem se stala proměnlivá gravitace Měsíce nad jeho povrchem. Způsobovala změny v rychlosti lunárních modulů kroužících kolem Měsíce.

Studiem drah předchozích modulů inženýři zjistili, že variabilitu způsobují právě měsíční "moře". Vždy, když nad nimi kosmická loď na oběžné dráze prolétala, její rychlost se mírně zvyšovala působením lehce vyšší gravitace. Když pak "moře" minula, zase se trochu zpomalila. To mělo za následek zdánlivě nepředvídatelné změny v době obletu kolem Měsíce. Tento efekt způsobovala zvýšená hutnost v oblasti "moří" nebo kolem nich. Teoreticky mohly mít zvýšenou hustotu na svědomí skryté asteroidy, které na Měsíc dopadly, nebo to, že z nitra Měsíce byla vyvržena hutnější hmota.

Inženýři před sebou měli nesmírně obtížný a komplexní úkol: upravit software počítačů tak, aby bral v úvahu tyto četné poruchy gravitace. Program, který by realisticky počítal se všemi těmito odchylkami, by musel obsahovat tolik matematických informací, že by byl pro použití v tehdejších velmi malých palubních počítačích příliš rozměrný. Musely se použít jednodušší programy s menší pamětí.

To však byl jenom začátek potíží. Při kontrole přesnosti navigačních programů se zjistilo, že dosáhnout úplnou přesnost je v podstatě nemožné. Nebylo proto zvláštním překvapením, že zjišťované charakteristiky měsíčního povrchu se lišily až o několik kilometrů. Údaje o drahách navíc neobsahovaly informace o tom, co se děje, když se moduly nacházejí mimo dosah pozorování.

Nejlepší, co se dalo udělat, bylo srovnávat skutečnou dobu letu s dobou očekávanou, a tak zjistit chybu, která byla průměrem ze součtu všech chyb. Tyto obtíže se hromadily a dosáhly takových rozměrů, že se inženýři dostali do časové tísně.

Boj o minuty

Časový plán však musel být dodržen. Politické a jiné tlaky znemožňovaly odložit veřejně ohlašované přistání lidí na Měsíci. A tak bylo rozhodnuto, že vždy, když se lunární modul vynoří zpoza odvrácené strany Měsíce, kosmonauti na palubě budou houstonským štábem slovně informováni, jak korigovat směr a rychlost letu. Potíž při tomto postupu představovala omezená zásoba paliva. S každou korekcí se ho spotřebovalo více, než bylo žádoucí. Jiná možnost ale neexistovala.

Když pilot přistávacího modulu Neil Armstrong a Aldrin, který byl s ním, poprvé spatřili očekávané "hladké" místo přistání, nepochybně užasli: uviděli plochu s mnoha balvany a krátery. Bylo zjevné, že ve výšce asi 300 metrů nad povrchem Měsíce modul směřuje do záhuby.

Armstrong ale s pozoruhodným klidem dál řídil přistávající modul kolem skalnatého místa, které se pro přistání vůbec nehodilo. Nastaly napjaté chvíle. Celý svět sledoval televizi. Každý, počínaje prezidentem Spojených států, očekával přistání. Těsně před ním už měl Eagle palivo jen na jednu minutu - tedy pro případ, že by se přistání odložilo a Armstrong by se rozhodl vrátit k mateřské lodi.

Téměř v poslední chvíli však Armstrong nalezl přijatelné místo pro přistání. Zbytek už jsou dějiny. Pozdější analýzy ukázaly, že modul přistál na planině blízko jihozápadního kraje Moře klidu, asi šest kilometrů od plánovaného místa přistání a zhruba o tři kilometry jižněji.

Ukázka z knihy "Vědecké omyly, bludy a podvrhy", kterou vydalo nakladatelství H + H.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)