Říjen 2005

Vylétlo osm tun radioaktivního materiálu

Robert Youngson

Zákulisí výbuchu jaderné elektrárny v Černobylu popisuje kniha nazvaná Vědecké omyly, bludy a podvrhy.

Dne 28. dubna 1986 švédská monitorovací stanice zjistila, že vítr přináší ze Sovětského svazu abnormálně velká množství radioaktivního prachu. Švédové okamžitě žádali o vysvětlení. Sovětská vláda se zprvu pokoušela vše zatajit, ale brzy přiznala, že v černobylské jaderné elektrárně došlo k havárii. Pozornost celého světa se upřela na toto dosud zcela neznámé místo.

Jaderná elektrárna, která leží na Ukrajině na řece Pripjať u města Černobyl, přibližně stovku kilometrů od Kyjeva, plně fungovala od roku 1983. Měla čtyři vodou chlazené a grafitem řízené reaktory. Existují různé konstrukce nukleárních reaktorů. Tu černobylskou - s vodním chlazením a grafitovou moderací - zvažovali i západní experti, ale zavrhli ji.

Nepovedený experiment

Dva roky po spuštění a zapojení do sítě se šéfové v Černobylu rozhodli provést zkoušku s reaktorem číslo 4, aby zjistili, jak dlouho budou turbiny pohánět dynamo pro tvorbu elektřiny poté, co se reaktor vypne. Elektřinu bezpečnostního systému měly poskytovat vlastní turbiny, poháněné generátory bloku. Turbiny by nepřestaly vyrábět energii náhle, ale pomalu by se zpomalovaly, když do nich přestane jít pára. Technici chtěli vědět, jak dlouho se bude výroba elektřiny pokračovat. Proto 25. dubna 1986 začali s testem.

Prvním krokem bylo snížení výkonu reaktoru na polovinu. Po dalších 13 hodinách vypojili nehodový systém chlazení jádra. K tomu došlo ve dvě hodiny odpoledne. Ale v té chvíli musela být další fáze zkoušky odložena, protože bylo třeba zavést proud do elektrické sítě.

Reaktor tedy pracoval dalších devět hodin bez nehodového chladícího systému. Když poklesla spotřeba energie v síti, dál se snižovala výkonnost reaktoru a vypnul se počítač, zajišťující automatickou činnost některých kontrolních čidel.

Chod zkoušky byl pak obnoven a s jistými potížemi se podařilo snížit výkon reaktoru na pouhých sedm procent jeho celkového výkonu. Technici uzavřeli nehodový vodní chladící systém, vypojili nehodový uzavírací systém a systém regulace výkonu. Současně také odstranili téměř všechny tlumící tyče z jádra reaktoru. Pak zastavili přívod páry do turbin.

A právě to se ukázalo jako zhoubné: když se turbiny zpomalily, klesla výroba elektřiny a zpomalily se i pumpy, které poháněly vodu pro chlazení jádra reaktoru. Následkem toho silně stoupla teplota v jádru reaktoru, a protože byly vypnuty všechny bezpečnostní automatické kontroly, reaktor přestal být ovladatelný.

Jakmile to obsluha reaktoru zjistila, rozhodla se pro nouzový plán - zavést do reaktoru všechny tlumící grafitové tyče a uzavřít jej. Avšak reaktor byl už tak přehřátý, že většina kontrolních tyčí se do něj nemohla dostat. Pak nastal kritický okamžik, ve kterém se reaktor choval spíše jako bomba než kontrolované štěpné zařízení. Za tři sekundy energetický výdej stoupl ze sedmi na padesát procent.

Jaderné palivové články popraskaly, takže přehřáté palivo přišlo do přímého kontaktu s chladící vodou, z níž se ihned stala přehřátá pára. Ta reagovala s grafitovým a zirkoniovým povlakem palivových článků, a tak vzniklo velké množství vodíku - velice výbušného zápalného plynu.

Horší než Hirošima a Nagasaki

V jednu hodinu 23 minut v noci na 26. dubna 1986 došlo k několika výbuchům. Vytvořila se ohromná ohňová koule, která smetla masivní ocelový a betonový ochranný kryt reaktoru i střechu budovy. Velký pomocný jeřáb, tyčící se nad budovou, se zřítil přímo na reaktor.

Dva lidé zahynuli okamžitě, 31 bylo zasaženo smrtící dávkou záření a zemřelo během několika měsíců. Tito lidé utrpěli těžké popáleniny kůže. Ničivé záření u nich postihlo především tkáně, které se nejrychleji obnovují, jako je výstelka střev. Mnozí zemřeli na zástavu tvorby krvinek v kostní dřeni. Transplantace kostní dřeně se u nich bohužel ukázala jako téměř zcela neúčinná.

Do atmosféry se výbuchem uvolnilo asi osm tun radioaktivního materiálu. To bylo víc než při výbuchu dvou válečných atomových bomb v Hirošimě a v Nagasaki. Přibližně polovina nebezpečného materiálu se vznesla do výše asi šesti kilometrů a vítr ji hnal na východ. Zbytek putoval v nižších výškách na severozápad. Dostal se až do Francie a na západní pobřeží Irska. Část dokonce doputovala až do Severní Ameriky.

Celá Evropa s výjimkou Španělska byla ozářena. Směrem na jih záření ze spadu dosáhlo až do Tuniska a jiných zemí severní Afriky. Směrem na východ dospěl radioaktivní materiál do Izraele a Japonska.

Evakuace 30 tisíc obyvatel pripjaťské oblasti začala 27. dubna. Řada pracovníků zůstala v elektrárně, aby se pokusila řešit nebo omezit důsledky havárie. V okruhu třiceti kilometrů katastrofa silně zamořila vodní zdroje a půdu. Asi u 200 lidí vznikla těžká nemoc z ozáření, někteří zemřeli.

Ozářeno bylo i mnoho hospodářských zvířat a po léta se jich pak rodilo mnoho poškozených, deformovaných. Největší hrozbu však představoval jód obsažený radioaktivním spadu. Ten se hromadí ve štítné žláze a může vyvolat nádorové bujení, zejména u dětí. Na Ukrajině je mnoho takto postižených dětí.

Radioaktivní Praha

Spad z černobylské havárie ovšem dospěl v roce 1986 i na naše území (připomíná překladatel - lékař Vratislav Schreiber). Protože před radiojódem štítnou žlázu chrání obyčejný jodid, dávali jsme dětem našich zaměstnanců několik kapek tohoto roztoku v podobě léku na kašel. Zdravotní správa tehdy nebezpečí bagatelizovala a naštěstí snad měla pravdu: počet karcinomů štítné žlázy u nás nevzrostl.

Sovětské úřady se snažily neštěstí zlehčovat. Původně uváděly, že úroveň radiace kolem elektrárny nepřesahuje 15 milirentgenů, což by bylo skoro bezvýznamné. Ve skutečnosti bylo záření nejméně stokrát vyšší. To ovšem mluvíme o záření zbytkovém. V době exploze museli být lidé v okolí vystaveni nejméně tisíckrát vyšší dávce.

V listopadu 1986 byl čtvrtý černobylský reaktor zabetonován. O definitivnosti toho řešení jsou stále pochybnosti. V červenci následujícího roku skončilo před soudem šest techniků, kteří za havárii odpovídali. Byli usvědčeni a odsouzeni na 2 až 10 let vězení.

Ukázka z knihy "Vědecké omyly, bludy a podvrhy", kterou vydalo nakladatelství H + H.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)