Říjen 2005

Opočno jako memento bezpráví

Petr Zavoral

Zdá se to být triviální školní úloha: spravedlnost je, když například cokoli bylo ukradeno, vrátí se původnímu majiteli a zloděj je po zásluze potrestán. Žáček, který by právo takto jednoduše definoval v kterékoli civilizované zemi, by byl asi pochválen a odměněn známkou v nejhorším případě chvalitebnou. Zato v Česku by se se zlou potázal. Neb v této spravedlností i Bohem zapomenuté pustině není majetek jako majetek, majitel jako majitel a zloděj jako zloděj. Dokonce ani právo jako právo a soud jako soud. Však také o zemi české nelze hovořit jako o právním státě.

Jistě už tušíte, že se znovu vracím k zámku Opočno a hraběnce Kristině Colloredo-Mansfeld, jejíž rodina byla o tento skvost a řadu dalších nemovitostí oloupena hned dvěma režimy: nejprve nacistickým a posléze komunistickým. Nekonečných deset let se tato oběť obojí totality domáhá nápravy na ní spáchané křivdy, aby se v úterý dočkala jejího vyvrcholení: na Opočno si má nechat zajít chuť, protože podle rychnovského soudu byla dvojnásobná loupež naprosto v pořádku.

Jak už tomu v Česku často bývá, má nejnovější výplod zdejší justice dobře patrný nádech frašky. Týž soud, který v úterý rozhodl, že si má paní hraběnka trhnout nohou, před třemi lety prohlásil nárok Kristiny Colloredo-Mansfeldové za oprávněný a zámek Opočno jí vrátil. Potom se však do »případu« vložil ústavní soud, který se na objednávku státních památkářů začal šťourat v tom, byli-li Mansfeldové za války perzekvováni z rasových, či jiných důvodů. A hle, čeho se došťoural: rasové důvody se nekonaly, takže šlechtická rodina byla nacisty okradena »jenom« kvůli postojům nepřátelským říši. Což je v postkomunistickém Česku důvod, aby byla zlodějna prohlášena za svatou.

Přímo před očima se nám odvíjí příběh jako vystřižený z poúnorové agitky: zákon morálky se krčí před zvůlí státem najatých kádrováků, kteří se činí, seč mohou, aby nalezli jakýkoliv důvod k třetímu již vzetí šlechty na hůl. Tušíme, proč tomu tak je: lidi »modré krve« zdejší proletariát prostě nesnáší a navrátivší se vláda rovnostářů je povinna lůze nadbíhat, aby si u ní vysloužila další politické body. »Nezávislé« soudy, jak se ukazuje, zase mají nějaký důvod jít na ruku momentální exekutivě, protože jinak by své verdikty neměnily jako košile. Na hony z českých spravedlivců čpí jejich komunistická »kvalifikace«: tak dlouho je nutno zdržovat restituční kauzy, až se z nich zcela vytratí jednoduchá podstata a nastoupí uměle komplikovaná právničina se svérázným pojetím zločinu a trestu.

Nepochybuji o tom, že až se »kauza Opočno« dostane do Štrasburku, čeká Česko další ostuda. Dobře nám tak. Země, která staví pomníky stvořiteli dekretů, degradujících právo na akt politické pomsty všemu nečeskému živlu, si nic jiného než posměch a pohrdání nezaslouží.

(Annonce)