Listopad 2005

Tlačenice před domem hrůzy

Eliška Bártová

Anna Deáková (75), držící nedávno hladovku před karlovarskou radnicí ve snaze vynutit si místo v přeplněném domově důchodců, zosobnila jeden zdejší mimořádně zajímavý rozpor. Tato žena se zřekla jídla proto, aby se dostala do místa, ze kterého mají Češi hrůzu. Bojí se, že tam přijdou o soukromí i o důstojnost, a podle všech dostupných průzkumů tam poslední léta svého života nechtějí trávit za nic na světě. Přesto tam velká část českých občanů dříve či později skončí. A stačilo by málo, aby tomu tak nebylo.

Stáří? Neznám

Se stářím je to v Česku stejné jako jinde: nevyhne se mu nikdo a lidí v této věkové kategorii přibývá. Přesto se tady životem seniorů nikdo celá léta nezabýval. Takže když před šesti lety ministerstvo sociálních věcí při důkladné prohlídce institucí pro staré lidi zjistilo, že jejich „chovanci“ žijí v ponižujících podmínkách, zbaveni práva o sobě rozhodovat, vypadalo to na skandál a radikální změnu. Ale stala se nečekaná věc. I když je zdejší sociální systém nastaven tak, že svá poslední léta dožije ve speciálních domovech pro seniory většina obyvatelstva, výhled na stáří strávené v podmínkách připomínajících vězení nechal tuzemské voliče v klidu. Politici pod vlivem veřejného nezájmu odstavili reformu na druhou kolej.

„Kontinuita z minulého režimu všem vyhovovala, protože pro stát je ústavní péče administrativně jednoduchá a lidé se po něčem jiném nepídí, protože většina z nich vůbec netuší, že to jde dělat jinak,“ říká sociolog Jan Hartl z agentury STEM. Podle profesora Ivo Možného z brněnské Masarykovy univerzity je nezájem o seniory daný tím, že naše společnost má jiné priority. „Sociální transformace byla transformace šancí a ty se týkají ekonomicky aktivních. Proto se změny zaměřovaly spíš na mladší generaci,“ vysvětluje profesor Možný. V poslední době se ale systém státem posvěcené ústavní lhostejnosti začíná drolit.

Ukázkou může být domov důchodců v Kynšperku nad Ohří. Ještě donedávna tam všech 169 klientů čekal přísný režim. Vstávalo se před šestou, když do pokojů vtrhli zaměstnanci a začali uklízet, aby to stihli, než přijde ranní směna. V osm snídaně, ve 12 oběd, po páté hodině večeře, jeden den týdně stanoven pro koupání. „Pokud si někdo z klientů stěžoval, bylo to považováno za porušování řádu,“ říká jedna ze zaměstnankyň Jiřina Vaculová. „Nikdo po nás nechtěl, abychom se jich ptali, co chtějí. Měli jsme za úkol stihnout práci do konce směny a tomu se museli klienti přizpůsobit.“ Dnes je to v Kynšperku zcela jinak. Místo striktního řádu pro obyvatele vládne etický kodex pro zaměstnance. Klienti domova dnes mohou vstávat, v kolik chtějí, stejně tak mohou jíst, kdy a kde chtějí, a dokonce – něco dodnes ve většině zdejších „domovů“ naprosto nemyslitelného – si mohou vybrat, kdy se budou koupat.

Celou proměnu má na svědomí jediný člověk – vedoucí okresního ústavu sociálních služeb a současně nový ředitel domova důchodců Pavel Čáslava. „Chtěl jsem ten systém změnit už dávno,“ říká. „Ale vedení domova nesouhlasilo a já se neměl o co opřít.“ Stát mu pomohl až v roce 2000, kdy v ministerstvu začali sepisovat oficiální manuál kvalitní péče. „Konečně jsem měl něco v ruce,“ říká Čáslava. Vyhodil nevstřícné vedení, sám nastoupil na místo ředitele a pustil se do reforem. Zaměstnanci si vyzkoušeli na vlastní kůži, jakému zacházení jsou jejich klienti vystavováni. Sami si lehli na lůžka a jejich kolegové s nimi zacházeli jako s běžnými klienty podle každodenního rituálu. Pro některé zaměstnance byly změny tak nestravitelné, že dali výpověď. „Většinou to byly zdravotní sestry zvyklé na striktní režim. Nebo lidé, kteří považovali práci v domově za jednoduchou – splní své úkoly a hotovo. A najednou jsme po nich chtěli, aby přemýšleli o druhých lidech, aby s nimi komunikovali. To je vyděsilo natolik, že radši sami odešli,“ říká ředitel. Ti, co zůstali, berou změnu jako pozitivní. „Ze začátku jsem taky moc nevěřila, že to půjde, ale postupem času se ukázalo, že ta změna má smysl,“ říká paní Vaculová. „Z naší práce odpadl stres a z domova se stává místo, kde bych dokázala žít.“

Vzhůru do terénu

Přestože se o změny ŕ la Kynšperk snaží i v některých dalších domovech, visí nad těmito institucemi ještě závažnější problém. „Při rozhovoru s obyvateli domovů pro důchodce zjišťuji, že 80 procent z nich tam nechce žít,“ říká inspektorka Tatjana Kašlíková, která se kvalitou sociálních služeb zabývá a ročně projde desítky domovů. „V zemi, kde se na umístění do ústavu čeká několik let a pořadníky jsou beznadějně plné, to vypadá jako paradox. Ale ten zájem není z toho, že by si lidé přáli opustit svůj domov – oni se prostě bojí, že až budou nemohoucí, tak se o ně v domácím prostředí nikdo nepostará. A mají pravdu, žádná alternativa k domovům tady až na pár neziskovek (neziskových společností - pozn. red. CS-magazínu) zatím neexistuje.“

Už dávno je přitom zřejmé, že péče v domácím prostředí je mnohem levnější než ta ústavní. A v mnoha státech (namátkou v Rakousku, Velké Británii nebo Švédsku) nejdříve starému člověku nabízejí možnost využít služby, které mu pomohou zvládat každodenní činnost v domácnosti. Taková nabídka však u nás skoro neexistuje (krom pečovatelské služby, která nabízí omezené služby a nepracuje celých čtyřiadvacet hodin denně a o víkendech). Stát takové služby nezřizuje a nevládní organizace, které je chtěly nabízet, jsou stále stavěny do role prosebníka. Každý rok musí sepisovat žádost o grant, podstupovat složité dokazování svých kvalit, a pak záleží jen na libovůli ministerstva, kolik peněz (pokud vůbec nějaké) jim poskytne. Úředníci se hájí tím, že musí dávat peníze především na existující domovy důchodců – a na terénní služby až to, co zbude. (Například v Karlovarském kraji, kde stojí i zmiňovaný domov důchodců v Kynšperku, dávají ročně do těchto ústavů bezmála 80 milionů korun, naopak na alternativní služby z krajského rozpočtu vydali pouhých 6 milionů.) To je začarovaný kruh. „Podle mých odhadů by minimálně třetina lidí v domovech důchodců vůbec být nemusela, kdyby existovaly terénní služby,“ říká inspektorka Kašlíková. „Protože je nemáme, jdou v obavě z budoucnosti do domovů i lidé, kteří se o sebe dokážou postarat. A nejenže takto vysávají nejdražší sociální službu, která u nás existuje, ale – a to je ještě horší – promarní tam své možnosti a schopnosti.“

Jistou nadějí může být nový zákon o sociálních službách, který nedávno schválila vláda. Ten dává lidem s postižením a seniorům možnost použít peníze, přidělené dle míry sociálního vyloučení a potřeby pomoci v každodenním životě (částka je však stále mnohokrát nižší než ta, kterou budou automaticky dostávat ústavní zařízení), na službu, kterou si sami vyberou. Bude tak záležet na nich, zda půjdou do domova důchodců, nebo zda peníze použijí na zaplacení služby, která o ně bude pečovat doma. Pokud samozřejmě zafunguje trh a tyto služby po schválení zákona vzniknou.

(Respekt, www.respekt.cz)