Listopad 2005

Velká školská reforma je tu. Přidejte se!

Eliška Bártová

Je to už víc než třicet dnů, co jsme se všichni stali účastníky i aktéry největší vzdělávací reformy od dob Marie Terezie. Cíl zní skvěle: předělat školy ze zastaralých paláců drilu, nudy a papouškovaných vědomostí v místo, kde učitelé rozvíjejí osobnost žáka a učí ho orientaci v moderním světě. Revoluční změnu vítají odborníci i opozice. Ale veřejnost, rodiče a často ani sami učitelé o ní nic nevědí. Přitom jejich nápady a nadšení jsou pro zdar díla zcela klíčové.

Základní škola uprostřed sídliště Zachar v Kroměříži vítá své žáky i návštěvníky pestrobarevnými kresbami na zdi a malým bufetem se sladkostmi a nejnutnějšími školními pomůckami. Pak další graffiti. Obrázky na zdech lemují celou školu, někdy se barevné postavičky smějí i z podlahy. Je ráno, a přestože už vyučování začalo, chodbou se rozléhá dětské ševelení. Třída v prvním patře je otevřená dokořán. Žáci 4. B leží na chodbě na lavici, jiní posedávají či polehávají na zemi. Pár jich sedí i ve třídě. Každý má před sebou list papíru. Někteří jsou zahloubaní, někteří si mezi sebou povídají, popíjejí vodu z lahví, smějí se a návštěvy si skoro nevšímají. „Právě děláme test z matiky, češtiny a prvouky,“ vysvětluje s úsměvem Klára sedící na zemi v hloučku dalších malých slečen. „Nedostáváme za to známky, můžeme se dívat do sešitů, do encyklopedií a máme na to čas celé dopoledne. Baví mě to víc než předtím. Máme toho míň, a hlavně nás baví se učit.“

To, že děti vyučování na Zacharu opravdu baví, potvrzují i rodiče, čekající před budovou na své ratolesti. „Povzbuzují je, aby měli větší chuť k učení, mají k nim lepší přístup než kdysi k nám,“ říká Jaroslava Ondrušová, maminka sedící před školou na lavičce. „Je to vidět na tom, že můj syn, i když je dyslektik, nemá ke škole odpor. Má tam klid a snaží se mu pomoci.“ Do debaty se zapojuje i další maminka. „I mé dítě chodí spokojené, ale já z toho nadšená nejsem,“ říká. „Podle mne by učení neměla být hra. Měli by být přísnější. Jak jsme byli zvyklí my. Radši bych ho vodila do jiné školy, tahle je ale nejblíž.“

Zřetelně to však není většinový názor: zatímco většina škol má problém s nedostatkem prvňáčků, na Zacharu letos otevřeli první třídy hned tři. Ve škole na jiném městském sídlišti Oskol naplnili stěží jednu první třídu. Tam u vstupních dveří vítá každého busta „učitele národů“ Jana Amose Komenského a na stěnách výchovné citáty Kanta, Tolstého a Rousseaua. O patro výš vládne chodbě rudé plátno a na něm nápis vyvedený velkými písmeny z bílého polystyrenu: „Škola má poskytovat co nejvíce vědomostí, má však i navykat žáky přesnosti, pozornosti a samostatnosti.“ Kus dál stojící vitrína s texty o jednotlivých členech Přemyslovců a se zvýrazněným datem 2. prosince 1805 – bitva u Slavkova nápis na rudém podkladu jenom potvrzuje. Děti poplašeně sledují návštěvu a utíkají se schovat na toalety. Starší kluci se poslušně šikují k fotce a s plachým „líbí se nám tu“ rychle mizí ve třídě. Stejně tak rychle odmítá hovořit s návštěvou i zástupkyně ředitele. „Já nic nevím, zavolám řediteli a zeptám se ho, zda s vámi můžu mluvit,“ říká a mizí v kanceláři. Svolení zřejmě dostává, s rozhovorem nakonec souhlasí pod podmínkou, že si k ruce přizve kolegyni.

Díky Petře Buzkové

Obě dvě školy jsou odrazem české reality. Zachar donedávna „pouhý“ experiment, Oskol příklad „normálu“ a běžné praxe. Od letošního září se ale jejich role obrací. Podle nového školského zákona se normou a příkladem pro ostatní stávají způsoby, jakými učí na Zacharu. Mezi odborníky a osvícenějšími učiteli je to považováno za vítězné završení dlouhé cesty.

Na to, že je nutné opustit dosavadní systém osnov, biflování zbytečných pouček a letopočtů bez souvislostí, totiž experti ministerstva i různí informovaní reformátoři upozorňovali už před lety. Představu o změnách nakonec za Zemanovy vlády zformulovali do proslulé Bílé knihy reforem. Tehdejší ministr školství Eduard Zeman podle ní zpracoval nový školský zákon, který měl nahradit stále platnou normu z roku 1984. Parlament však ministrův návrh dvakrát zamítl. Bílá kniha totiž v rámci všeobecných změn žádala i zrušení víceletých gymnázií, příliš brzkého, a tím škodlivého dělení dětí na „chytřejší“ a „průměr“. Nicméně poslanci to pochopili jako Zemanovu snahu zabrzdit v rozletu nadanou část populace a problém se stal politicky neprůchodným. Petra Buzková se z neúspěchu svého předchůdce poučila a o selekci „nadaných“ ve svém návrhu neusilovala. To pomohlo. Zákon, který jinak vychází z principů prosazovaných už Zemanem a který i za Buzkové připravovali stejní odborníci jako tehdy, letos parlamentem prošel bez potíží a teď v září začal platit.

Nejvýraznější změnou je zavedení Rámcového vzdělávacího programu pro základní školy. Tento „Rámec“ nahrazuje současné osnovy, a hlavně určuje nový smysl vzdělávání. Na škole má vládnout „přátelská a vstřícná atmosféra“ napomáhající k rozvoji šesti klíčových kompetencí. I když je to krkolomný výraz, jsou „kompetence“ pro změnu našeho systému stěžejní a vše se od nich odvíjí. Místo drilování pouček a „fakt“ bez souvislostí by se teď měly školy soustředit právě na osvojení kompetencí. Česká školní inspekce už napříště nebude kontrolovat, zda žák ve čtvrté třídě umí násobilku, ale zda umí spolupracovat ve skupině, respektuje přesvědčení druhých nebo zda využívá informační technologie. Nebo třeba zda je schopen obhájit svůj názor, argumentovat, kriticky myslet a hodnotit výsledky svých činů. To jsou totiž ty kompetence – dovednosti, schopnosti a postoje, které jsou potřeba v běžném životě (učeně řečeno kompetence občanské, pracovní, komunikativní, sociální a personální, kompetence k učení, k řešení problému).

V novém Rámci se mění i předměty, na které jsme byli zvyklí. Například z matematiky se stává Matematika a její aplikace, fyzika, chemie, přírodopis a zeměpis se prolíná v jeden celek Člověk a příroda. Učitelé by měli děti vzdělávat i v dalších nových oblastech, jako je například Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech nebo Osobnostní a sociální výchova. Ty nejsou sice samostatnými předměty, ale učitelé by měli děti v těchto oblastech vychovávat v průběhu ostatních předmětů.

Jakým způsobem v jakém předmětu budou učitelé usilovat o to, aby jejich žáci nabyli kýžených kompetencí, bude záležet jen na dané škole. Každá z více než 3 300 českých základek bude podle nového zákona muset do dvou let zpracovat svůj vlastní školní vzdělávací program, kde si sami stanoví, jak budou žáka ke kompetencím vést, jaké činnosti a metody k tomu využijí a jak budou naplnění cílů hodnotit. Školy dostávají do rukou nebývalou volnost přizpůsobit vzdělávání potřebám svých žáků. Vzdělávat podle svého uvážení a ne podle státem nakreslených osnov.

Tak v sobotu se sejdeme

Zatímco většinu škol práce na vlastní proměně teprve čeká, šestnáct jich už má první krok za sebou. V rámci ministerského testování reformy v praxi začalo několik škol tvořit svůj vlastní vzdělávací program s předstihem. Mezi nimi i již zmiňovaná škola Zachar v Kroměříži. Vstupní podmínky měl tento ústav příhodnější než většina běžných škol. Hlavně v tom, že se tu do změn pustili z vlastní vůle a už předtím se zde učilo podle osnov Obecné školy – jeden ze tří programů, podle kterého se dosud mohlo na základních školách učit. Ten už v 90. letech za tehdejšího sešněrovaného školství umožňoval větší volnost ve výuce, učitelé mohli část látky vypustit a sloučit předměty.

Škola na sídlišti Zachar vznikla teprve před patnácti lety a tehdejší ředitelka si do svého týmu vybírala mladší a nadšené učitele, kteří byli nakloněni alternativnímu stylu vyučování. I přesto nebyla revoluční změna přechodu na Rámec pro tým jednoduchá. „Jen zorientovat se v tom, co po nás vlastně chtějí, bylo hodně náročné. V Rámci byla spousta informací, slov, která jsme do té doby neslyšeli,“ říká učitelka Marcela Honzírková. „Najednou jsme se měli snažit, aby děti místo dobře našprtaného větného rozboru spíše porozuměly textu, dokázaly třeba porovnat články v různých novinách. Každý hned viděl, že tyhle věci nemůžeme učit, jak jsme byli dosud zvyklí – odříkáváním u tabule.“

Všichni učitelé na Zacharu si nejdříve přečetli Rámec a pak se společně po vyučování a o sobotách scházeli a debatovali, jak zažitý systém změnit. „Nejdříve jsme si řekli, jaký by měl být náš absolvent. Vycházeli jsme přitom z toho, v jakém prostředí naše škola je: uprostřed sídliště s dětmi z různých sociálních skupin. Tak jsme se rozhodli zaměřit na rozvoj osobnosti,“ říká ředitelka školy Petra Fečková. „Tomu jsme přizpůsobili učební plán a posílili jsme například předmět Člověk a společnost. Aby si dítě, které od nás vyjde, našlo své místo ve světě, aby znalo různé metody učení a mohlo si samo vybrat. Nechceme, aby děti byly stresované, proto se snažíme každému umožnit, aby kráčel svým tempem.“

Velmi důležitou součástí školy jsou podle nového zákona i rodiče. Ti společně se zástupci města tvoří školní radu a dohlíží nad děním v ústavu. „Pozvala jsem je na začátku všechny do školy a vysvětlila jim, na jakou změnu se chystáme,“ říká ředitelka Fečková. „Rodičům změny nevadily, protože o nich věděli dopředu a všechno jsme s nimi probírali.“ Rodiče žáků Zacharu mají dnes nad tím, jak škola učí jejich ratolesti, přímou kontrolu – kdykoliv mohou jít do hodiny a sledovat, jak vyučování probíhá. Pokud se jim to nelíbí, mohou si skrze své zástupce stěžovat na radě školy. Každý rok také probíhá den otevřených dveří, kde si rodiče mohou vyzkoušet vše na vlastní kůži, nejen metody, jakými učí jejich ratolesti, ale třeba ochutnat jídlo, které jejich dětem vaří školní kuchyň.

Dnes tak rodiče můžou vidět, jak se děti prochází po chodbě a malují na papír na stěnách mapy hvězdné oblohy, dělají chemické pokusy, zkouší, jak se razí mince. Takhle například probírají vládu Rudolfa II. Po dohodě kantorů se škola rozhodla netrápit děti učením celého rodokmenu Přemyslovců, ale nabídnout jim z českých dějin jen pár nejdůležitějších postav. Ty se pak rozebírají do hloubky a nakonec žáci společně s učitelem shrnou, co všechno na dvoře panovníka bylo. V tomto případě se naučí nejen to, kdo byl Rudolf II., ale jak to v době jeho vlády vypadalo, jak se lidé oblékali, co jedli. „Zažijí to na vlastní kůži a zapamatují si to mnohem lépe, než kdybychom jim látku jenom odříkali. A o to jde,“ říká ředitelka školy.

Takovému způsobu výuky ale kantory nikdo neučil a ani oni sami ho jako děti nezažili. „Byla jsem zvyklá ze své základky a z vysoké školy učit klasickým způsobem – že stojím před tabulí, přednáším látku a děti si to zapisují do sešitu,“ vzpomíná učitelka Marcela Honzírková. „Tady na Zacharu mi ale ředitelka často doporučovala různé semináře třeba Přátel angažovaného učení. Škola mi je platila a mohla jsem tam jezdit v pracovní době. Najednou jsem viděla, že to lze dělat i jinak, a začala jsem postupně měnit i svůj styl výuky.“ Dnes paní Honzírková učí Člověk a zdraví a ani jedna hodina už není jako kdysi pouhé postávání před tabulí. „Často si sedneme na koberec do kruhu a říkáme si, co včera žáci zažili, co v nich vyvolalo radost, smutek, zlost,“ říká paní učitelka. „Pak si třeba povídáme, jak se cítí. Společně si nakonec napíšeme obecné situace, které v nás vyvolávají nepříjemné a příjemné pocity. Děti své emoce mnohdy neumějí pojmenovat. Tady by se měli naučit, že není dobré je v sobě dusit, že se nemusí stydět za pláč. Ale také že druzí mají své pocity a že je důležité jim naslouchat.“ Pro učitelku Honzírkovou je to náročné: k takto pojatému předmětu není dostatek materiálů a ona si musí hledat informace ve volném čase vlastními silami. „Nestěžuji si,“ říká paní učitelka. „Dělám to ráda, protože vidím, že to má smysl a děti to baví.“

Snad ji zruší

Takový vstup do neprobádaných končin čeká nyní i na ty, kterým vyhovuje spíš současný „biflovací“ styl. Například i osazenstvo již zmiňované základní školy Oskol. „Přáli jsme si, aby tu reformu nepřijali,“ říká učitelka prvního stupně Eva Vejmelková. „Máme dost práce, tak proč bychom s nadšením měli přibírat další?“ Zástupkyně ředitele, která si kolegyni vyžádala jako společnici k rozhovoru, jejím slovům přitakává. „Sami o tom nic moc nevíme. Nevíme, kde hledat informace, nevíme, co vlastně a jak měnit,“ říká učitelka matematiky Jarmila Frecerová. „Jisté je, že styl výuky nebudeme radikálně měnit a jsem si na 100?% jistá, že nebudeme ani škrtat žádné učivo.“ Vedení Oskolu zatím učitelům ani rodičům o nařízené změně nic neříkalo. „Počkáme, jak se to vyvine. Budou brzo volby, tak uvidíme, třeba tu reformu zruší,“ doufá učitelka Vejmelková.

Na to ale školy sázet nemohou. Stínový ministr školství Walter Bartoš (ODS) změny vítá, a pokud by po volbách dosedl na místo Petry Buzkové, krok zpátky rozhodně neudělá. „Rámec je pozitivní. Já bych školám dal ve tvorbě vlastních vzdělávacích programů ještě větší volnost,“ říká poslanec Bartoš.

Ženy z vedení Oskolu sice říkají, že o reformě nemají informace, ale na internetu je jich habaděj. Snadno tam lze na speciálních webových stránkách (www.vuppraha.cz) najít nejen Rámec, ale i manuál, jak tvořit svůj vlastní vzdělávací program, i příklady z praxe škol, které ho už mají. A město Kroměříž předvedlo úplně příkladný postup: nabídlo všem svým školám, ať si pozvou na pomoc Karla Bártu, ostříleného reformátora a ředitele turnovské ZŠ, kde už podle svého vzdělávacího programu učí. Oskol jako jediný nabídku odmítl s tím, že by jeho učitelé museli ke školení obětovat neděli. Nakonec se ale nějaké formě pomocného semináře nevyhnou ani oskoláci. V průběhu tří měsíců totiž musí projít školením – které zaplatila Evropská unie – zástupci každé základní školy.

Týdenní seminář, jak tvořit vlastní vzdělávací program, čeká i školu v malé moravské vesnici Kvasice. I tam zatím vůči reformě vládne váhavá skepse. „Neumíme to a vlastně ani moc nevím, co se po nás chce,“ říká zástupkyně ředitele Zdena Gašpárková. „Informace na internetu sice jsou, to ano, ale není to pro nás úplně pochopitelné. A pokud budeme muset tvořit vzdělávací program, budeme to muset dělat v kolektivu a tam bude váznout komunikace. Nejsme na to zvyklí, mezi sebou se scházíme jen výjimečně.“ Samotný ředitel, který vchází do sborovny vyzbrojen příručkou „Ředitel a školní vzdělávací program“ to nevidí tak tragicky. „Ze všeho nejdůležitější teď pro nás je, abychom správně pochopili Rámec a to, co se v něm po nás chce,“ říká ředitel Ladislav Škrabal. „Doufáme, že právě v tom nám pomůže nabídnutá beseda s panem Bártou a že se ho budeme moci zeptat na to, čemu nerozumíme. Třeba jak dosáhnout těch kompetencí, jak rozdělit předměty, co přestat učit a podobně.“

Největší obavy má přitom kvasická ředitelna z reakcí učitelského sboru. „Jsou tu lidé zvyklí učit postaru. A k prvním informacím o reformě se stavěli dost nedůvěřivě,“ říká zástupkyně Gašpárková. „Ale vyhodit nikoho nemůžeme, protože za něj nenajdeme náhradu.“ A letmý hovor s kvasickými kantory ukazuje, že obavy vedení nejsou neopodstatněné. „Jsem zásadně proti, bude z toho jenom chaos,“ říká na chodbě učitelka prvního stupně Anna Tomaníková. „Doteď bylo jasné, co v jakém ročníku žák umí, a bylo přesně dáno, co máme učit. Teď se v tom nikdo nevyzná.“ A její kolegyně, matikářka Helena Vysloužilová souhlasí: „Já ten Rámec četla a podle mě všechno, co tam je napsané, už dávno děláme. Jenom to teď pojmenovali cizími slovy a vyhodili za to spoustu peněz.“ Takže jak třeba nyní rozvíjí u žáků komunikační kompetenci? „Jak? Normálně. Když někoho vytáhnu k tabuli a pak z něj tahám, co se měl naučit. Co je to jiného než komunikace,“ říká paní Vysloužilová. „A navíc – já si nedovedu představit, že by měli mít děti takovou volnost. Pojedeme dál podle starých osnov.“

Chce to čas

První měsíc po zahájení reformy je sice na kritiku brzy. Ale právě citované rozhovory ukazují na možnou chybu, která by podle expertů mohla změny zbrzdit. „Bojím se, že tak 70 procent škol to vezme pouze formálně a jen přepíší osnovy,“ říká Karel Fleischmann, ředitel odboru školství na městském úřadě v Kroměříži. „Doufám, že ve městě zafunguje konkurence a že postupně o školy s dobrým přístupem k žákovi bude větší zájem. Ale co na vesnicích, kde žádná konkurence není? A kde chybí i tlak zdola od rodičů, kteří jsou zvyklí na strach a autoritu.“

Jeden z tvůrců Rámce náměstek ředitele Výzkumného ústavu pedagogického Jan Tupý se následků možného formalismu příliš neobává. „Ano, je možné, že řada škol opíše program od jiné. Ale časem se ukáže, že ti, kteří změnu skutečně vzali za svou, budou napřed a bude to znát,“ říká náměstek Tupý. „Samozřejmě, že tu budou lidé, kteří se změně budou bránit zuby nehty – odhaduji, že jich je tak pětina. Jsou to především staří kantoři. V jejich případě budeme zkrátka muset počkat na generační obměnu, až odejdou do důchodu.“ Podle náměstka Tupého potřebuje reforma čas. „Dva roky mají školy na přemýšlení o svém vzdělávacím programu. Přitom jim nutně dojde, že způsob, kterým učily dosud, je už definitivně přežitý,“ říká náměstek s tím, že první výsledky budou vidět „až tak za 5 – 10 let. Podobně dlouho to trvalo i v zahraničí. Musíme být trpěliví.“

Jinou výtku kritiků – že totiž ani většina rodičů, ani někteří učitelé vůbec nevědí, že nějaká reforma probíhá – považují odborníci za velikou potíž. „Propagace je nedostatečná a to je velká škoda,“ říká Ondřej Hausenblas z Pedagogické fakulty UK. „Pokud by se setkal tlak shora – z ministerstva – a tlak zdola, od rodičů, škola by neměla žádný úhybný prostor a musela by skutečně na sobě začít pracovat.“

Například když se chystala obdobná reforma ve Velké Británii, vystoupil tam na obrazovce v hlavním vysílacím čase předseda vlády s ministrem a vysvětlili, v čem je dosavadní systém špatný, proč je nutné ho změnit a jaké kroky k tomu chystají. To se v Česku nestalo. „Paní ministryně kritiku odmítá jako neopodstatněnou,“ vzkazuje Ondřej Gabriel z tiskového odboru resortu Petry Buzkové, která je tou dobou v zahraničí. „Proběhly dva semináře v Poslanecké sněmovně za účasti paní ministryně, uskutečnily se dvě tiskové konference, vyjadřovala se o programech v rozhovorech, publikovala články v odborném tisku,“ vyjmenovává pan Gabriel. O tom, že by ministryně Buzková předstoupila před veřejnost jako ve Velké Británii nebo Dánsku, prý neuvažovala. „To je absurdita. Ministerstvo na to nemá peníze a v televizi by nám vystoupení neumožnili. Ale zkusíme se na tu možnost zeptat vedení České televize.“ Osvěta je v tomto případě stěžejní. „Pokud se masivně nezačne reforma podporovat – jak finančně, tak mediálně, tak to bude mít velké negativní důsledky,“ míní Hausenblas. „Učitelé budou otrávení a nespokojení a odnesou to zase děti.“

Zažij svůj svět

Své ale ještě může sehrát stovka speciálně vyškolených lidí, kteří by v následujících třech měsících měli předat své zkušenosti zástupcům každé základní školy. Stovka lidí z řad učitelů, ředitelů škol nebo z pedagogických fakult se dobrovolně přihlásila nejen k lekcím na tvorbu samotného vzdělávacího programu, ale také k tomu, jak pro stejnou věc nadchnout i jiné lidi a jak jim práci vysvětlit. Na to je během letních prázdnin připravovali lektoři – odborníci na alternativní výuku, ředitelé už se reformujících škol a zástupce pedagogického výzkumného ústavu. Poslední setkání školitelského týmu a jeho lektorů se konalo poslední zářijový týden ve Velkých Bílovicích.

Ve velkém hotelu na okraji malého moravského města sedí v několika oddělených saloncích muži i ženy různého věku. „Cítím, že mi hoří koudel. Času je málo. U nás ve škole jsem četl Rámec jen já, protože ostatní to nezajímalo. Potřeboval bych poradit, jak tím kantory nevyděsit, jak je motivovat,“ říká vousatý muž se jmenovkou Jenda, sedící u stolu s dalšími pěti lidmi. „Nám pomohlo, když jsme si do třídní knihy ke každému předmětu napsali, jakou kompetenci u kterého žáka rozvíjíme. Pro učitele to byla pomůcka, během vyučování si uvědomoval cíl, ke kterému má jeho hodina sloužit, a soustředil se na to,“ říká na to další účastnice semináře. Mezitím lektor maluje fixkou na další papír náčrt, jak lze různé předměty v týdnu rozdělit a jaké kompetence mohou rozvíjet. „Děti mnohem víc baví, když je do vzdělání pustíme, když třeba sami vymyslí nějakou činnost,“ říká lektor. „Co zažijí, to si zapamatují z 80 procent, kdežto to, co čtou, v nich zůstane tak z dvaceti.“

Mezitím si v jiném salonku školitelé vyprávějí, jak budou koordinátorům na školách vysvětlovat práci na vzdělávacím programu. „Budu s nimi mluvit o tom, že změna je nutná. Že už nemá smysl nalévat do dětí vědomosti, ale že je nutné zamyslet se nad svojí prací,“ říká jedna z účastnic semináře Vlaďka Neužilová ze ZŠ v Pozořicích. „Já nejdříve zorganizuji, abychom jeli někam, kde se už změny dějí, aby učitelé viděli, že to lze dělat jinak,“ říká Ladislav Majer, zástupce ředitele brněnské základky. Podle přítomného proděkana olomoucké univerzity Ferdinanda Mazala je právě začínající reforma jedinou cestou, jak změnit tuzemské nevyhovující školství. „Děti už dneska díky internetu mnohdy vědí víc než samotný učitel, dosavadní styl výuky tím ztrácí smysl,“ říká proděkan Mazal. „Chci, aby se s reformou seznámili i studenti naší fakulty, abychom vypouštěli ze školy kvalitnější učitele, kteří budou vědět, že staré metody učení jsou už překonané.“

Rámec mezi zvířaty

Malá škola v Mašovicích u Domažlic je zvláštní ze dvou důvodů. Aniž by byla součástí experimentu, už dávno učí tak, jak by si ministerští odborníci přáli. Každý den ale také naráží na traumata, která si jejich žáci odnesli z běžných škol.

Z oken pestrobarevně pomalovaného statku s nápisem Adélka se ozývají dětské hlasy. Necelá třicítka dětí se učí ve dvou místnostech. Každá třída má svůj stůl a učitele. U jednoho z nich tři nejmladší žáci právě zkouší napsat slovo máma. Když se to všem podaří, vloží papír do obálky. „Bude to překvapení. Neříkejte doma, co jste se dnes učili psát. Mamince pošleme tenhle papírek poštou jako dopis,“ říká učitel a zároveň ředitel této malotřídky Vladislav Halík. Na statku, kde škola sídlí, žijí s dětmi i zvířata. Zatímco se děti učí, koza a ovce se pasou v ohradě, na dvorku dovádí koťata a pes. O přestávce děti vyběhnou na dvůr na pískoviště. Ti starší, přezdívaní tu kvůli pubertě hormoni, zalézají do přístavku a pouštějí si nahlas hudbu. Některé děti mezitím krmí zvířata. „Chceme, aby měli ke zvířatům a venkovu vztah, aby neodcházeli do měst,“ říká ředitel Halík, který na zapadlou vesnici přišel ze známé experimentální školy v pražské Londýnské ulici.

Většina žáků dojíždí do Mašovic z okolních měst. „Hodně jich sem přešlo z jiných škol, protože tam narazili. Děti zažívaly šikanu od učitelů, žáků nebo jim škola nepřizpůsobila tempo,“ popisuje ředitel složení svých žáků. „Když se děti s takovou zkušeností dostanou k nám, jsou nejdříve jak utržené ze řetězu. Jsou hluční, neumějí si pomáhat, jsou sobečtí, žalují, neumí se zeptat, čekají, až jak to dopadne.“ Než se dítě zklidní a začne se chovat přirozeně – a postupně získávat kompetence, i když v Mašovicích takhle výsledkům učení nikdo neříká – uběhne několik měsíců. „Úspěch pro nás je, když nám rodiče řeknou, že jejich dítě už ráno před odchodem do školy nezvrací, že už nemusí brát antidepresiva kvůli strachu ze školy,“ říká ředitel. „U starších žáků, kteří k nám přicházeli ze 7. třídy, je problém v tom, že se z negativního vztahu ke škole už nedostanou. Tolerují ji sice, ale nemají ji rádi a berou ji jako nutné zlo. Divím se, že ještě nikdo z rodičů nedal na učitele trestní oznámení za to, co jejich dětem způsobili.“

Ze vsi mezi žáky žádné dítě nenajdete. Důvody několika málo místních maminek vystihuje mladá paní, která se svým čtyřletým synem postává nedaleko školy. „Své dítě bych tam nikdy nedala. My jsme zvyklí, že se 8 hodin sedí v lavici, pak si udělají úkoly a je pořádek,“ říká maminka. „Tyhle děti ale často potkáváme, jak během hodiny běhají venku a neučí se. Takový styl výuky se mi nelíbí.“

V mašovické škole ale nouzi o žáky rozhodně nemají – letos už museli jednoho „nad stav“ odmítnout. A s psaním Rámce? S ním mají na statku jenom jeden problém – najít čas, kdy se do toho pustit. V tomto případě stačí pouze naformulovat to, co v praxi v Mašovicích každý den dělají. „My chceme, aby od nás odcházely sebevědomé děti, které vědí, čím mohou ostatním prospět, které se budou umět a chtít dál vzdělávat,“ říká ředitel. „Pro nás v tomhle směru reforma není důležitá, ale ostatní školy si díky ní snad uvědomí, že svět se změnil a že se musí změnit i ony samy a jejich přístup.“

Rozhovor s Karlem Tomkem, bývalým šéfem odboru předškolního a základního vzdělávání na ministerstvu školství

Jste jeden z autorů současné reformy našeho školství. Co vám na dosavadním systému vadilo?

Lze to říci jednoduše ekonomicky – jeho malá efektivita. Svět kolem nás se změnil. Vědomosti rychle zastarávají a objevují se stále nové. Ukazuje se, že důležitější jsou pro žáka obecnější schopnosti učit se něčemu novému, než se naučit konkrétní věc a mít ji celý život v hlavě. V průběhu života se bude muset učit nové věci, komunikovat s ostatními bez ohledu na to, zda bude vědcem nebo prodavačem. Naše škola se dosud místo rozvíjení těchto schopností soustředila pouze na jednotlivé předměty. Veřejnost to zatím jako problém necítí. Nadávají nám jen průmyslníci, že u nás nejsou lidé schopni učit se nové věci. Na Vysočině dělala nedávno jedna firma výběrové řízení, přišlo 100 lidí a nevybrali ani jednoho. Nejsou ochotni se učit, bavit se spolu, pracovat v týmu, nemají potřebné kompetence.

Co přináší nový zákon kromě zavedení Rámcového vzdělávacího programu pozitivního?

Je v něm nařízeno, že škola musí v 5. a 9. ročníku podat zprávu, jak žák dosahuje cílů vzdělávání, jak si osvojil ony klíčové kompetence. To známkou nevyjádříme, k tomu je potřeba slovní hodnocení. Takže pozitivní je, že se učitelé naučí lépe hodnotit a vysvědčení budou mít větší informační hodnotu. Žák má navíc příležitost říci sám o sobě, co ví. Učitelé se musí naučit vést žáka k vytváření vlastních portfolií. Obojí (jak výstupní hodnocení, tak portfolio žáka) musí podle zákona brát ředitelé středních škol v úvahu při přijímání. Kdybych měl jako ředitel střední školy takové informace k dispozici, už bych se nezabýval nějakými přijímacími testy. Nový zákon by tak měl vést k omezení jednorázového stresu přijímacích zkoušek na střední školy.

Co vnímáte jako důležité a nepodařilo se do zákona dostat?

Mezinárodní výzkumy PISA ukazují, a já si to také myslím, že Česko je jednou ze zemí, kde je velký rozdíl mezi nejslabšími a nejlepšími žáky. U nás je příliš velká selekce, což se v zahraničí nepřipouští. Kdyby bylo po mém, tak by to bylo v zákoně lépe ošetřené. Zákon sice vytváří podmínky pro sblížení speciálního vzdělávání s hlavním proudem, ale přitakal víceletým gymnáziím.

Jak reforma dopadne? Nesplní většina škol požadavky pouze formálně?

Já bych to neviděl tak pesimisticky. Už ve třetině škol výuka probíhá způsobem velmi žádoucím. Pak existují školy, kde nejsou systémové podmínky, ale kde jsou jednotlivci, osvícení učitelé. Někde je naopak osvícené vedení, které se ptá, co si má s tou sbírkou exotů v učitelském sboru počít. Ale je vůle to změnit. Pak jsou školy, kde jako jeden muž stojí na zadních a nikdo s nimi nehne. Život ale běží a není možné čekat na to, až budeme mít motivované a vzdělané učitele.

Co školy, kde po žádné změně netouží?

Tvorba vlastního programu je důvodem k vzájemným rozhovorům mezi kantory, musí se spolu začít bavit, mají před sebou společný úkol. Může to ale dopadnout i tak, že sami vycítí, že nejsou změny schopni a odejdou. Po zavedení obdobné reformy ve Finsku odešla ze škol třetina učitelů.

(Respekt, www.respekt.cz)