Listopad 2005

ČSSD po Grossovi

Bohumil Doležal

Bylo jen otázkou času, kdy se Stanislav Gross vzdá funkce předsedy ČSSD. Během krátké doby (aféra s bytem byla jen závěrečným akordem) se ukázalo, že na ni nestačí. Překvapivé je jen to, jak brzy k odchodu došlo. Premiér Paroubek, od svého jmenování muž číslo 1 v ČSSD, zjevně nechtěl „případ Gross“ lámat přes koleno. Povolný předseda strany, odříznutý od politického vlivu a ochromený hroudou másla na hlavě, je docela příjemný spolupracovník. Ostatně i rozchod byl konsensuální: Gross odešel sám a na rozloučenou udělil Paroubkovi i straně své požehnání.

Jeho odchodem se uzavřela jedna kapitola dějin ČSSD. Začala nástupem Vladimíra Špidly a nečekaným vítězstvím ve volbách 2002. Špidla stál před nesnadným rozhodnutím: buď se pokusit vydírat najednou ODS i komunisty (tuto taktiku doporučoval expředseda Zeman), nebo zvolit počestnou variantu stojedničkové koalice napříč politickým spektrem, podporovanou prezidentem Havlem. Špidla nebyl ochoten s komunisty spolupracovat, což ho šlechtí.

Následovala řada karambolů. Problémy působily nejprve smrtelné křeče US-DEU a poté, co ministrana upadla do stavu klinické smrti, KDU-ČSL, která se s Miroslavem Kalouskem v čele začala opět profilovat na účet koaličních partnerů.

Další pohromou byla volba prezidenta: Vedení ČSSD, příliš zaměstnané tím, jak eliminovat svého kandidáta Zemana, nedokázalo zabránit volbě Klause. Havla vystřídal ambiciózní politik, usilující za všech okolností na sebe strhnout co nejvíce moci. Ani Špidla, ani Gross mu nedokázali pořádně vzdorovat.

Tím se pilíře povolební politiky ČSSD zhroutily: koalice napříč spektrem byla v troskách. S Kalouskem za krkem a s Klausem na Hradě se těžko odolává svodu pohodlné sto jedenáctihlasé většiny v PS. Důsledkem byl rozkol ve vlastních řadách. Byl by zázrak, kdyby si Gross byl dokázal v tak zamotané situaci poradit.

Paroubek musí od svého nástupu čelit mocenským ambicím prezidenta i silové politice KDU-ČSL. Prezident i lidovci zjevně kalkulují s tím, že předseda ČSSD bude natolik slušný, že se s komunisty nespustí. A pokud by se snad s nimi spolčil, odepíše se u veřejnosti. Obojí kalkul je chybný, první dokonce nemravný: aniž bych chtěl obhajovat premiérovu politiku, platí: běda tomu, skrze koho přichází pokušení!

Navíc si Paroubkovi oponenti nespočítali, že premiér má v ruce všechny trumfy. Grebeníčkův odchod nepromění KSČM, ale výrazně přispěje k podpoře Paroubkovy politiky v ČSSD. Práci sto jedenáctičlenné většiny v parlamentu dokážou senát a prezident jen brzdit. Poslední instancí tedy bude Ústavní soud, opět „třetí komora parlamentu“. Navíc vítězství „levice“ ve volbách nelze vyloučit a předvolební mobilizace dnes nemá vyhlídky, ODS ji vyčerpala v roce 1998, kdy jí upřímně řečeno ještě vůbec nebylo zapotřebí.

KSČM je přitom jako partner nad síly ČSSD – je o dost lépe organizovaná, její představitelé mají větší politické zkušenosti a žádné zábrany.

Paroubek zatím nechce bořit koalici. Ohlásil jenom (prý na dobu po volbách) novelu tiskového zákona. To je ovšem zásadní věc: tak, jako zavedení tiskové svobody v roce 1968 vedlo k rychlému rozkladu komunistického režimu, povede její oslabení k úpadku demokracie. Novelu Paroubek s KSČM pohodlně prosadí (obávám se, že by nenarazil ani v ODS).Rozhodoval by pak opět Ústavní soud: ale osud demokracie nemůže záviset na jedné jediné instituci.

(www.bohumildolezal.cz)