Listopad 2005

Máme se bát opakování minulosti?

Bohumil Doležal

K následujícím řádkům mne inspiroval článek Emanuela Mandlera Budoucnost bez Grebeníčka (v tomto CS-magazínu) S většinou toho, co napsal, živě souhlasím. V závěru však Mandler píše: „Z letmé konfrontace tří podstatných bodů komunistického programu rozhodně nevyplývá, že bychom se museli bát minulosti.“ A to mi připadá trochu vágní a příliš kusé.

Jistě, minulost se nebude opakovat v tom smyslu, že by nám např. hrozily stalinské procesy v té podobě, jak u nás proběhly na počátku padesátých let. Minulost se nikdy neopakuje doslova a do písmene. V programu a chování KSČM je však mnoho, co minulost velmi připomíná a zároveň přivolává. Komunisté hovoří o klíčové úloze společenského vlastnictví, vyslovují se proti zužování zahraničněpolitické orientace ČR pouze na USA a EU (to je nejmírnější formulace z programových tezí v této věci) a proti neoprávněným nárokům „tzv.“ sudetských Němců, šlechty a církví.

První by znamenalo výrazné omezení svobody vlastnit a podnikat. Tato svoboda není ani jedinou, ani tou hlavní, ale je rovnocenná všem ostatním, a odstranit ji znamená zbořit celý demokratický systém. (Ostatně, když se mluví o klíčové roli společenského vlastnictví při zachování hospodářské plurality, proč později nehovořit o klíčové roli KSČM při zachování politické plurality?) To druhé by znamenalo vyvázat Českou republiku z mezinárodních vazeb, do nichž se s velkým úsilím zapojila po listopadu 1989. Komunisté sice mohou ve svém bezbřehém populismu předstírat, že jim jde o „úplnou suverenitu“ ČR, ale samozřejmě velmi dobře vědí, že tak malá země se bez spojenectví se silnějšími neobejde. Jejich šilhání na Východ je zjevné, na Východě nejsou připraveni je se vším všudy opětovat. Zdůrazňuji, že zatím. A konečně, to třetí znamená vyvázání české společnosti z živých, kritických vazeb k historii. Místo toho se předhodí veřejnosti kýčovité ideologické klišé a hlavně nepřítel (cizák, papeženec, knížepán): společností, která má strach, se lépe manipuluje. KSČM v podstatných věcech kopíruje komunistický postup z let 1943 - 48. Nekomunistické strany jsou proti této demagogii dost bezbranné, protože mnohé její prvky samy sdílí a s chutí používají.

Komunistický puč v roce 1948 by nebyl možný, kdyby komunisté neměli slušnou (i když ne nadpoloviční) podporu ve veřejnosti, kdyby se významným způsobem nepodíleli na výkonu politické moci a kdyby neměli silnou podporu ze zahraničí, která jim zajišťovala přinejmenším to, že se po provedení puče neoctnou v izolaci. Dnes mají podporu ve veřejnosti o něco slabší než tehdy, ale pořád dost slušnou. K účasti na výkonu moci se právě úspěšně prokousávají. Ruské možnosti jsou v současné době skromnější než po vyhrané válce, ale co není dnes, může být zítra, a že by se na straně Velkého bratra ochoty nedostávalo, tomu nevěřím.

Komunisté jsou samozřejmě pragmatici. Nebudou dělat víc, než co je nezbytně nutné. (Možná, že to nedělali ani v prvních dvou letech po puči). Na druhé straně – česká společnost si po listopadovém převratu zvykla na pohodlí svobody možná víc, než to na první pohled vypadá, komunisté by se při prosazování svých plánů setkali s odporem a ten by museli – pochopitelně násilím – zlomit.

Neříkám, že se to všechno stane. Mám jen dojem, že je čeho se bát.

Celá tato úvaha stojí na nevysloveném předpokladu, že komunistům jde o úplné ovládnutí politické scény. „Při zachování politické plurality“, ovšem. Co to znamená, víme z minula.

(www.bohumildolezal.cz)