Listopad 2005

Tisíckrát pohřben, vždy znovu ožívá

Bohumil Doležal

Těmito slovy oslavovali kdysi komunističtí ideologové životaschopnost brežněvovského „socialismu“. Zdá se, že něco podobného lze říci po skončení německých voleb na adresu Gerharda Schrödera. Ještě před měsícem by na něj nikdo nevsadil ani zlámanou grešli. Přesto za ten měsíc dokázal srazit desetiprocentní náskok CDU/CSU takřka na nulu. Pan Schröder je jakýsi David Copperfield německé politické scény: co v době vládnutí prošustruje, dokáže ve volební kampani přikouzlit zpátky. Jenže, při všem obdivu ke kancléřovi, je výsledek voleb v SRN neradostný.

Obě silné strany, pilíře německého politického systému, dostaly tentokrát pořádně zabrat: obě vykázaly jeden z nehorších výsledků v dějinách SRN. Uspěla FDP, jenže co naplat, když celkově nepřekročila ani desetiprocentní hranici. Zato se německé politické scéně dostalo problematického obohacení: Oskar Lafontaine vypral postkomunistickou PDS a úspěšně ji uvedl do spořádaného světa starých spolkových zemí.

Vypadá to, jako kdyby se Němci inspirovali u svých českých sousedů. Opatřili si - zatím na zkoušku, s 9% podporou – agresivní pseudolevici s minimálním koaličním potenciálem, přičemž je otázka, čeho se bát víc: toho, že jako u nás získá svých dvacet procent, nebo že se postupem času její koaliční potenciál zvýší. O české inspiraci se zdá svědčit i čím dál tím větší bravura v dosahování patových výsledků – přitom německý ústavní systém klade politickému patu větší překážky než český. A konečně i taková maličkost jako úloha ústavů pro průzkum veřejného mínění: těsně před volbami se mění v instituty pro šíření falešného optimismu.

Tuto podobnost netřeba přeceňovat: plyne jen z toho, že i německá politika je v krizi. Svět se v posledních patnácti letech změnil a německá politika se na změnu adaptovala podivným způsobem.

Po čtyřicet let byla SRN frontovou zemí v konfliktu svobodného světa s komunistickým Ruskem. Byl to protivník sice zuřivý, ale taky zbabělý, líný a po všech stránkách neproduktivní. O to, aby Německo neohrozil svou fyzickou silou, dbal americký strýček. A jako neškodný sparingpartner na poli ekonomiky poskytoval SSSR Německu ideální podmínky pro rozvoj sociálně šetrného kapitalismu.

Pak se sovětské impérium zhroutilo a dnes čelí západní společnost dvojí výzvě: výzvě islámského terorismu, jemuž lze vytknout leccos, ale rozhodně ne zbabělost; a výzvě pracovitých a odříkavých východoasijských společností, které často netrpí nákladnou potřebou svobody. Jaký rozdíl od brežněvovské veleříše!

Schröder na změnu reagoval tím, že si z ní vzal jen to dobré: a tak americkému strýčkovi vypověděl loajalitu (studená válka přece skončila) a „sociálně tržní hospodářství“ jen koriguje dílčími reformami. Je to politika dvojího strkání hlavy do písku. Strkání hlavy do písku mívá podporu národa. Dokázala německá opozice postavit této politice skutečnou alternativu a přesvědčit veřejnost o její nutnosti? Zdá se, že ne.

A co znamená výsledek voleb pro Česko? Čeští politici mají sklon uvažovat o změnách v Německu v paranoidních stereotypech: sáhnou nám na Benešovy dekrety? Budou podporovat sudetské Němce? Budou nás nutit, abychom se šťourali v naší problematické minulosti? Schröder vzal na vědomí, že bavit se s Čechy o těchto věcech nemá smysl. Rozhodl se tolerovat naši nestydatost jako jakýsi národní kolorit. Zato hodlá posilovat německo-francouzský diktát v EU (např. systém dotací, který zároveň dbá o nekonkurenceschopnost EU a poškozuje nové členské země nebo volný výklad Paktu stability), udržovat distanci od USA a přes hlavy malých vyděšených středoevropských králíčků posílá tisíc polibků ruskému medvědovi.

Nová německá vláda bude slabá a nebude schopna na této politice nic podstatného změnit. Takže nám Benešovy dekrety zůstanou zachovány. O všechno ostatní přijdeme. Dá se z Benešových dekretů vyžít?

(www.bohumildolezal.cz)