Listopad 2005

Pohostinná paní hraběnka

Pavlína Formánková

Sidonie Nádherná vytvořila z Vrchotových Janovic, svého zámku ležícího uprostřed Čech, centrum kulturního života. Přijížděli sem spisovatelé, malíři i politici. Procházeli se parkem, v němž květiny tvořily secesní ornamenty, kde byl rybník s labutěmi, kamenné stolky a sedátka ve stínu mohutných stromů i hřbitůvek s hroby barončiných psů a koní. Mohli tu nerušeně tvořit i vést dlouhé debaty.

Karl Kraus vyjádřil svůj vztah k janovické paní i jejímu parku takto: "Ještě zcela uchvácen zázraky: Tebou a pohledem na park. Jako by mne někdo vytáhl z hrobu. Všechna bolest jako zázrakem zmizela. Jak je krásné, že existuješ a že existují Janovice!"

Věrná být neuměla

Když se 1. prosince 1885 na tomto zámku narodila, vše nasvědčovalo, že se její život bude vyvíjet poklidně. Prožila zde společně se dvěma bratry dětství jak vystřižené z příručky o výchově mladých šlechticů. Irská vychovatelka, domácí učitelka, hodiny klavíru, četba, kreslení. Otec ji naučil střílet, bruslit, jezdit na koni i na kole. S matkou a bratry se pravidelně vydávala na koncerty a do divadel. Toužila vidět evropské galerie a podařilo se jí to.

Jenže život jí ukázal i méně vlídnou tvář. Ještě nebyla dospělá, a už se musela vyrovnat se smrtí otce. Když jí bylo čtyřiadvacet, zemřela jí matka a o tři roky později spáchal sebevraždu její bratr Johannes. V sedmadvaceti zůstala z celé rodiny jen ona a její dvojče - bratr Charlie.

Ani jeden z nich neměl děti. Charlie se neoženil, Sidonie se sice v roce 1920 zbrkle vdala za šlechtice Maxe Thuna, ale vydržela s ním jen půl roku. Pak od něho utekla. Jako by se nechtěla na nikoho vázat. Okouzlila řadu mužů včetně malíře Maxe Švabinského, ale sama konstatovala: "Věrná já být neumím a žádný muž by to od ženy neměl chtít. Žena si může podržet své kouzlo a krásu, jen když je líbána novými rty a svírána v nových objetích."

Přesto byl v jejím životě muž, který jí všechny nevěry odpouštěl a prožil s ní vztah trvající 23 let. Byl jím proslulý rakouský novinář, vydavatel a tvůrce časopisu Die Fackel (Pochodeň), prozaik a básník Karl Kraus. Roku 1913 se seznámili ve vídeňské kavárně Imperial a tehdy mezi nimi začal složitý vztah, jenž trval až do Krausovy smrti v roce 1936.

Pokud ji neměl vedle sebe, psal jí, nebo lépe řečeno, bombardoval ji dopisy. Dokázal napsat i tři denně. Jeho listy se dochovaly, a když v sedmdesátých letech v Německu vyšly, vyvolaly senzaci. Literární svět nemohl uvěřit. Karl Kraus, ten sarkastický, jedovatý, sžíravý žurnalista, kterému nebylo nic svaté, ten že je autorem něžných zamilovaných vět, ten že uměl být tak dojemně pokorný?

Popsat jejich manželstvím nelegalizovaný vztah není lehké. Snad můžeme říci, že ona u něho nacházela jistotu a bezpodmínečnou lásku a on u ní zase inspiraci a schopnost naslouchat.

Prominentní hosté

Nejen potřeba být ve společnosti vzdělaných a uměnímilovných lidí, ale určitě i absence rodinného života vedly baronku k tomu, že do Vrchotových Janovic zvala přátele. Její neklidná povaha ji pravidelně hnala do velkého a neznámého světa, aby ji pak nabitou zážitky a plnou dojmů vracela do toho jejího malého, janovického.

Navštívila snad všechny evropské země, zavítala i do Afriky a na Blízký východ. Už tím musela být pro své hosty zajímavá. Navíc dokázala vytvořit prostředí, kde bylo možné odpočívat, v tichu tvořit nebo dlouze rozmlouvat. Nejčastějším návštěvníkem býval v Janovicích právě Karl Kraus, ten tu měl svůj druhý domov. Zdejšímu parku, ve kterém sedával a psal nebo se procházel po louce plné zvonků, dokonce věnoval jednu ze svých básnických sbírek. Anna Masaryková, prezidentova vnučka, která v Janovicích také pobývala, vzpomínala: "Celé odpoledne jsme byli tenkrát v parku. Seděli jsme u kamenného stolu nad rybníkem a také Karl Kraus byl s námi. Kraus byl drobný pohyblivý pán a tu svou Pochodeň měl v očích, na to se zvlášť dobře pamatuji, jaké měl živé, zářící a zaujaté oči, jiskřilo mu v nich, jako jiskřívá v očích jen opravdu dobrým novinářům, je to vlastně dost vzácný úkaz, třeba Čapkovi v očích tak nejiskřilo jako Krausovi."

Parkem se procházel básník a prozaik Rainer Maria Rilke, snad i zmiňovaný Karel Čapek ho navštívil. Pohostinství janovické paní přijímali například Max Lobkowicz, historik umění Emanuel Poche, malíř a grafik Viktor Stretti, architekt Adolf Loos, biskupové František Korda, Antonín Podlaha a Karel Kašpar. Svůj houslový koncert uprostřed parku odehrála i chorvatská hudební skladatelka Dora Pejačevićová.

Milovaný zámek v troskách

Když v roce 1931 zemřel Charlie Nádherný, Sidonie zůstala z celé rodiny úplně sama. Chtěla udržet rodinný majetek a z parku vytvořit něco, co ji přežije. Pro rady si chodila k odborníkovi z nejpovolanějších, ke Camillu Schneiderovi, tvůrci parku v Průhonicích a na Konopišti. Ten sem od roku 1922 pravidelně jezdil. Každý detail měla promyšlený, sama sázela keře a květiny, které si nechala posílat z celého světa. V zimě roku 1934 sepsala, jakožto poslední majitelka, Kroniku Vrchotových Janovic.

Její plán vytvořit jeden z nejkrásnějších českých parků však zničila druhá světová válka. Během ní jí okupanti milovaný zámek i s parkem zabrali, neboť jej začlenili do rozlehlého pásma, které si na Benešovsku vybrali jako výcvikový prostor oddílů SS. Baronka se, tak jako všichni obyvatelé, musela vystěhovat, v obci byli umístěni vězni z koncentračního tábora Flossenbürg, v hospodářských budovách patřících k zámku byla zřízena opravna tanků.

Do zámku se nesměla vrátit ani po osvobození. Obsadili ho Rusové a hraběnka bezmocně přihlížela, jak v devastaci a drancování pokračují. Obracela se na nejrůznější instituce, ale v chaotické době neměla nikde dovolání. Byla zoufalá. Zděšeně zjišťovala, že vojáci zdemolovali barokní kamna, stříleli do porcelánu, porazili zeď kolem zámku a jezdili přes park. Tím pak proudili lidé z okolí a odnášeli si, na co přišli, včetně azalek a dalších vzácných rostlin, které tam s takovou láskou sázela. "Bolí mne, jak je obsah mého života vydán napospas lhostejným lidem, kteří si ničeho neváží a cítí se oprávnění tu svatou krásu ničit. Na schodišti jsem posbírala ulámané prsty a palce dřevěných soch, které se tam povalovaly, a s krvácejícím srdcem jsem si je odnesla domů. Vzácné jehličnany v parku byly pokáceny," líčí tuto zkázu v červnu 1945 svému příteli, pražskému památkáři Václavu Wagnerovi. Rudá armáda sice na konci roku 1945 odešla, ale vzápětí ji nahradila armáda československá.

Na konci ledna 1948 napsala: "Svoboda, kdysi tak přirozená, je nám odepřena od doby, kdy do naší země vstoupili zvěrští okupanti. Naše sny, že bude po válce obnovena, zůstaly jen sny."

Že je definitivní konec všech nadějí, pochopila po únorovém komunistickém převratu. V roce 1949 za pomoci převaděče, jen s malým kufříkem v ruce, překročila česko-bavorskou hranici. Z Německa se pak dostala do Anglie, kde o rok později, 30. září 1950, zemřela na rakovinu plic a střev.

Její přání vrátit se do Janovic se jí však přece jen splnilo. Téměř o padesát let později byly její ostatky převezeny z Anglie do Čech a 25. května 1999 uloženy do hrobu, který si kdysi v janovickém parku připravila.

(Český a slovenský svet, www.czsk.net/svet)