Listopad 2005

Čekání na státníka

Luděk Frýbort

Pozoroval jsem v nedávných týdnech průběh německé předvolební kampaně, a jedno mi bylo nápadné: ani jednou v ní nezaznělo jméno Tony Blair. Přitom se ještě donedávna západoevropské socialistické partaje mohly uvzývat toho veleúspěšného muže, který dokázal postavit svou ztrouchnivělou stranu na modernější základ, přistřihnout peroutky odborům, uvést v soulad potřeby zaměstnanců a hospodářský zájem země, a přitom nejen nevzbudit odpor dělných mas, nýbrž si získat přízeň veřejnosti i úctu protivníků. Vidouce to, jali se i jiní socialističí vůdcové zaklínat blairismem, doufajíce, že je povede k týmž úspěchům. Marně. Může být mnoho blairismů, ale jen jeden Tony Blair; mnoho politiků, ale málokterý státník.

Státník je ten, kdo se s poctivostí a odvahou postaví za věc, o níž je přesvědčen, strhne veřejnost bez ohledu na stranickou náklonnost k následování a prosadí pozitivní, třebaže nepopulární změnu. Takto viděno, znají dějiny poválečné Evropy jen málo státníků. Byl jím Winston Churchill, který se vzpřel mírovému pokrytectví a zachránil Anglii a s ní celou Evropu od pádu do otroctví. Konrad Adenauer, který dovedl vést do kořene zničené Německo k demokracii a hospodářskému rozkvětu, aniž připustil odklon od Západu, jak mu mnozí doporučovali. Alcide de Gasperi, politik dnes už zapomenutý, který příkladem své bezvýhradné poctivosti zabránil tomu, aby se vlády v Itálii zmocnili komunisté a udělali z ní další základnu sovětského stalinismu se strašlivými důsledky pro budoucnost Evropy. Juan Carlos, každým coulem král, jenž po Francově smrti dokázal urovnat rozpory ve španělské společnosti. Paní Margaret Thatcher, srdnatá dáma nebývalé vůle a rozhodnosti, která rozvrácenou a zchudlou Británii vrátila k prosperitě a velmocenskému postavení. A nakonec Tony Blair. Ať počítám, jak počítám, víc jich nebylo, kteří si zasloužili titul státníka.

Evropští socialističtí vůdcové se ho nějaký čas pokoušeli napodobovat, až zjistili, že je to vzor jejich kramářským dušičkám nedosažitelný. Otřepali se tedy z modernizačních snů a jali se znovu bušit na starý, plesnivou kůží potažený staromarxistický buben. Vzhůru, psanci této země! Vpřed za dosažení sociální spravedlivosti, která dá každému, oč si řekne, vysoké příjmy, bezplatné tuto a tamto ... kde že se na to mají brát peníze? U boháčů přece! Bohatým sebereme, chudým dáme! Nenapadne je, že jejich recept nefungoval už za Jánošíka a v dnešním provázaném světě teprve ne, a když i napadne, nechají si to pro sebe. Že hodnoty je třeba nejdřív vytvořit a pak teprve rozdílet; že ideál rovnosti je uskutečnitelný jen na úrovni holé bídy. To všechno může být pravda, ale veřejnost, unavená polovičatými reformními pokusy, z nichž pokaždé pojdou jen nové poplatky, příplatky a doplatky a slibované hospodářské oživení pořád nikde, dá nakonec hlasy těm, o nichž se domnívá, že aspoň neudělají nic. V situaci, kdy v důsledku vysokých nákladů na práci ztrácí Evropa jedno průmyslové odvětví za druhým ve prospěch nízko nákladových zemí, upadají socialistické partaje spolu se znovu obživlými odbory do nového vydání sociálního radikálnictví. A stávkuje se. V Německu, kde slovo stávka ještě nedávno platilo za téměř neslušné, se znovu mašíruje pod odborářskými prapory, vykřikují se třídní hesla, sevřené pěsti se vystrkují - naval víc, kapitalisto, a jestli ne, nepřej si nás! Francie, odedávna skrz naskrz prostávkovaná, se podobá kotli šílenství, z nějž vyšlehují první plameny násilí.

Nikdo těm povykujícím dobráčkům nepoví, že si sami uřezávají větev blahobytu, že každý prostávkovaný den znamená díru do jejich vlastní kapsy, ránu konkurenceschopnosti jejich vlastní země a odliv průmyslových kapacit někam do Malajsie nebo do Číny. Občanské strany, které by měly nabídnout rozumnější, financovatelný koncept hospodářské obnovy, nanejvýš takticky kličkují a plaše podotýkají, že ony by uměly dělat vcelku totéž, ale o moc lépe. Evropě, v pořadí hospodářské výkonnosti na třetím místě za USA a Japonskem, hrozí úpadek pod úroveň Číny a snad ještě hloub, ale zatím neměl nikdo odvahu zvolat - pozor, lidé, jde vám o všechno, zastavte pochod do pekel, dokud je čas!

Leda by zase přišel státník. Nebo hned pět či šest rozhodných a odporu se nebojících státníků podmanivé síly, protože jeden by nestačil zapudit upíry požíračného socialismu, co jich teď v Evropě nadzvedá víka sarkofágů. Jenže - rozhlédněme se: vidíte nějakého? Tony Blair má svých starostí dost a jinak už všude jen chytráci a samolibí ješitové. Je to opravdu tak, že nejdřív musíme upadnout na samé dno, aby se z jeho prachu vylíhl nějaký Churchill, Adenauer, Thatcherová?