Listopad 2005

Svět bez růžových brýlí aneb Putování mezi poledníky a rovnoběžkami proti proudu ustálených představ

Luděk Frýbort

(Část 4)

(ANNONCE, k. s. Praha 2002, (c) ANNONCE, k. s., (c) Luděk Frýbort, ISBN 80-900125-5-8)

Putování do zaslíbené země aneb Pohlednice z Izraele

1. Proč nevyhovím požadavku nestrannosti

Dřív než se pustím do vyprávění o zemi, jíž někteří říkají Svatá, bych chtěl předejít zbytečným dohadům: prohlašuji tudíž tímto veřejně, že nejsem Žid. Ba ani zaprodanec mezinárodního židovstva že nejsem; ostatně bych docela rád věděl, jak takový tvor vypadá a jak se jím člověk může stát. Kdyby takhle mi za večerního šera zazvonil u dveří nosatý pán, měl ohrnutý límec a černé brejle, jak takoví už mívají, a zašeptal by tajemně, koukejte, my vám budeme tolik a tolik platit a vy za to budete náš zaprodanec... ale kdepak. Asi že už mezinárodní židovstvo nemá zaprodanců tolik zapotřebí. Ale i bezplatně jsem si dokázal během desítiletí vytvořit velmi kladný vztah k té malé, statečné zemi na východním středomořském pobřeží.

Píši tato slova ve chvíli, kdy opět jednou vrcholí izraelsko-arabský konflikt a je slyšet mnoho kritického poučování na adresu Izraele; a třebaže jsem poznal i arabský svět a dovedu rozumět jeho požadavkům, stavím se nicméně za Izrael. Nemohu jinak; argumenty jedné i druhé strany mohou mít svou závažnost, ale nejsem schopen zastávat se toho, kdo hovoří o konečném zničení, vyhubení, nahnání do moře. Po osvětimské zkušenosti bychom my Evropané měli být na taková slova citliví.

Přitom se přiznám, že můj vztah k Židům nebýval vždy takový. V letech, kdy jsem rozum bral, se dějiny hotovily opět k jednomu ze svých psích kusů, jemuž se posléze začalo říkat druhá světová válka; a ti, jejichž řečem jsem naslouchal, se ve svých náhledech štěpili. Jedni měli za to, že vším zlem světa jsou vinni Němci, Skopčáci; druzí hlásali, že za všechno mohou Žhidi, Žhidáci (to h je ve výslovnosti toho názvu velmi podstatné, jelikož mu dodává zvláštní otlemené potměšilosti). Ještě jiní pak nečinili rozdílů, doporučujíce dějinám k záhubě obojí tento dle obecné víry zvrhlý a neužitečný národ. Ve věci Žhidáků dějiny jejich přání bezmála vyhověly.

Trvalo nějaký čas, než se mi to dvojí vštěpené smýšlení začalo měnit a rozplývat. Úplně se posléze rozplynulo tím, že jsem Němce i Židy poznal, a to lépe i blíže, než jak lze od štamtyše domácí české hospody.

Že jsem si židovský lid i jeho obnovený stát nakonec oblíbil, na tom nese zásluhu především bolševik. Tak nám hleděl ten maličký útvar na mapě Předního východu zošklivit, tolik lásky, pochopení i poťouchlé podpory míval pro jeho nepřátele, tolik přímo mystické nenávisti vyléval na hlavy jakýchsi sionistů, až jsme si my v bolševické kleci zavření začali říkat, že na tom něco musí být; že když bolševik tak prská, až se zdá, že ho při vyslovení jména Izrael trefí šlak, půjde nejspíš o zemi dobrou a rozumnou, našemu smýšlení blízkou.

Potvrdil jsem si ten dojem výrazně po sovětské invazi, kdy ještě nějakou chvíli trvala vymoženost Dubčekova liberalismu, takže jsem si poprvé vyjel za Šumavu. Československo bylo tehdy velmi populární a mnozí mi vyslovovali účast, ale bylo znát, že si vlastně nedovedou představit, co se u nás děje; byly to věci jejich funkční demokracií odkojenému chápání nedosažitelné. Pouze když jsem potkal izraelského Žida, pochopil všechno hned a bez velkého vysvětlování. To způsobilo, že jsem začínal Izraeli držet palce a naopak je nedržet strakatě ošátkovaným osvoboditelům, majícím ostatně hromady daleko mocnějších přímluvců, takže si kvůli mé nenáklonnosti nohu za krk dávat nemuseli.

Držení palce mi ještě zesílilo, když jsem se za čas odebral do exilu. Neboť jak bučí velký vůl, tak se i telata ozývají; nu, a jak zlobným rykem se ozývala veškerá levicově intelektuální telata toho našeho svobodného Západu, není k vypsání. Spolu ještě s Jižní Afrikou a Chile náležel tehdy Izrael k trojici zemí nejopovrženějších, o nichž pronést dobré slovo znamenalo octnout se v křížku s veškerou vzdělanou elitou a vůbec ostrém rozporu se vším, co neslo titul veřejné mínění. Bolševické prskání, povím vám, bylo ještě dost směšné a vzhledem k veškeré zkušenosti nevěrohodné; z protiizraelského chóru našich západních žurnalistů, politiků, radikálně levicových studentů i medově láskyplných pastorů šla hrůza. Jeden pendrekem přetažený házeč kamení v Gaze dojímal jejich humánní srdce až k mdlobám; teroristické nájezdy na dětské školky či civilní autobusy v Izraeli jim buď nevadily vůbec, nebo pro ně měli vlídná slova pochopení a dialektického vysvětlení.

Musím říci, že si pro toto ochotné telecí bučení až dodnes západního intelektuálstva příliš nevážím a jeho soudy za květ vší moudrosti nepokládám. Někdy v té době jsem navštívil opovrženou Jižní Afriku a shledal poměry v ní ... prostě jiné. Složitější a daleko méně jednobarevné, než jak zněly příkré odsudky jihoafrického apartheidu v tehdejším západním tisku. I řekl jsem si, že i onu vykřičenou zemi izraelskou musím jednou na vlastní oči vidět, jelikož jiným způsobem zřejmě nelze získat obraz aspoň trochu odpovídající skutečnosti. To se mi povedlo dokonce lépe, než jsem čekal; nejen že jsem poznal izraelskou zemi a její lid, nýbrž v ní shodou náhod získal i dobré a trvalé přátele. Tím se mi cestovatelský zážitek proměnil v cosi vyššího, v kus osobní účasti a zaujetí.

Pročež prosím o shovívavost, nebude-li mé vyprávění přísně nestranné. Nedokáži to, nejsem Buddha, milující stejnou mírou všechno chybující lidstvo. Ale abych neupadl v podezření ze židomilského extremismu, tedy oznamuji, že i palestinské Araby mám rád. Jejich orientální hemžení je sice poněkud cizí mému západnímu srdci, ale shledal jsem, že jsou to lidé vesměs hodní, srdeční, a odhlédnuv od bazárového lišáctví i poctiví a lidsky důstojní. Přál bych jim jejich samostatný stát, jako ostatně i jiným národům a plemenům této planety; zejména bych jim pak přál, aby pochopili, že toho cíle dosáhnou mnohem spíše cestou rozumného smíru než krvavou nenávistí.

Tehdy se mi zdálo, že síly nenávisti jsou spíš v menšině, a věřil jsem, že je otázkou času, kdy ztratí svůj vliv úplně. Dnes musím přiznat, že jsem se ve svém optimistickém odhadu mýlil. Nelze dosáhnout normálního běhu věcí tam, kde již v třetí generaci existují a veškerý život otravují bratrstva profesionálních gerojů, těch, kteří jsou válkou a nenávistí živi, nic jiného neumějí a nepřipustí. Budou bojovat a osvobozovat, jakoukoli dohodu odmítat, jen v krvi a zkáze vidět své naplnění, dokud buď nezpustoší svou vlastní zem k podobě měsíční krajiny, nebo na ně přikročí někdo ani ne tak silnější, jako bezohlednější. Události dnešního času něco takového naznačují.

Je mnoho příčin, pro něž stojí za to vypravit se do Izraele. Některé z nich se nevymykají běžnému průměru: tak například má Izrael leckterou krajinku pěknou a poutníkovo oko poutající, ale vcelku nenabízí víc než kterákoliv jiná krajina jižnějšího Středomoří. Na izraelských plážích je možno se koupat a opalovat, ale romantické krásy Egejských ostrovů ani Korsiky nedosahují; dějiny zde sice hovoří k poutníku četnými kamennými památníky dávných věků, ale v Turecku nebo v Itálii lze nalézt historického kamení víc a lépe zachovaného. Je-li ovšem poutník zběhlý v Bibli a znalý života Kristova i jeho učedníků, nalezne zde mnohá svědectví o jejich působení, tak blízká a hmatatelná, že to člověku i nepříliš zbožnému připadá jako sen.

Nicméně mám za to, že hlavním zážitkem je poznání duše židovského lidu. Jest na světě veletucet zemí křesťanských, dobrá kopa muslimských, kolem tuctu zemí buddhistických, ale jen jedna jediná země židovská. To dělá z cesty do Izraele jedinečnou, neopakovatelnou zkušenost, neboť židovství je, ať se to komu líbí nebo ne, jedním z pilířů západní civilizace, a kdo je nepochopí, nechápe podstatnou část kořenů své vlastní existence. Pozorný poutník však může být překvapen, neboť pravděpodobně najde v Izraeli cosi podstatně odlišného, než co si třeba představoval pod pojmem židovská duše.

Neboť přiznejme si, že slovo Žid nezní na našich rovnoběžkách zvlášť slavně. Máme tisíciletým zvykem sklon představovat si nahrblého človíčka s ohnutým frňákem, bázlivého a uhýbavého, přitom však pletichářsky lstivého, s hlavou plnou neprůhledných lichvářských čachrů, s výrazným odporem k rukodělné práci a tím spíš k mužnému boji. Komu je to málo, může se navíc kochat představou pokoutních shromáždění, při nichž jsou za matného svitu sedmiramenného svícnu pojídány macesy s příměsí krve křesťanských panen. A ono na tom všem, až na ty krvavé macesy, opravdu něco je. Je hanbou naší křesťanské civilizace, že bezmála dvěma tisíciletími útlaku, pogromů, ponižování, štítivého odstupu, diskriminujících zákonů i holé zlovůle vtlačila židovskou duši do oné ustrašené, do sebe uzavřené podoby. Že jí odepřením možnosti uživit se činností řemeslnou či selskou neponechala jiné východisko než obchod a lichvu. A když se to všechno povedlo, ohrnula nad židovskou duší nos, vydavše ji obecnému posměchu a pohrdání.

Ostatně pokud bych mohl vyslovit jisté doporučení, řekl bych, že zvlášť my Češi bychom měli být opatrní v soudech nad židovskou duší. Stačí se jen porozhlédnout, abychom spatřili, jak tuze se pouhými čtyřiceti lety bolševického komanda zkřivila duše česká a jak jen velmi zvolna a skoro jakoby nerada se opět narovnává. Kdyby dějiny nezakročily, možná by už po dalším půlstoletí žádné české duše nebylo, a když, nebylo by oč stát. V tom ohledu může cesta do Izraele zapůsobit na současného českého poutníka jako vánek naděje. Uvidí, jak se židovský člověk, osvobozený od tisíciletého ponižování, ve vlastní zemi narovnal, odhodil ochrannou masku ustrašené pokory, je najednou přímý, sebejistý, zarputile pracovitý, cílevědomý, obětavý a při vší pochopitelné touze po míru statečný a nepoddajně bojovný. Je povzbudivé na vlastní oči spatřit, jak zázračným lékem - chtěl jsem teď napsat je, ale raději napíši může být - svoboda.

Tolik tedy na cestu. A nebudiž mi přičteno k zlému, že se občas k židovskému mravu vyjádřím poněkud zlehka. Židovská duše trochu legrace dobře snese, neboť ji sama s velkým darem sebeironie produkuje. Však netřeba všudy obskakovat s tváří zkožnatělou v obřadné vážnosti, abychom se snad, probůh, nedotkli něčích citů. O toliktéž pochopení bych chtěl prosit, otřu-li se kde nešlechetně o svaté city názoru křesťanského. Je úsměv a legrace, je přátelská kritika a je též urážka; a jen fanatický trouba mezi nimi neshledává rozdílu.

2. Tel Aviv a Jaffa

Před řádkou let jsme se v Thajsku, u příležitosti společného výletu na sloním hřbetě, seznámili s mladým izraelským párem. Slovo dalo slovo, vyměnili jsme si adresy a po čase následovalo vzájemné pozvání. Jen v krátkosti povím, jak velice se našim Židům v Čechách líbilo a jak, projížděje lesy Vysočiny náš přítel kroutě hlavou užasle říkal - trees, nothing but trees! - stromy, nic než stromy! Člověk nikdy předem neuhodne, co na návštěvníka udělá největší dojem.

Ale to jsem trochu odbočil. Když jsme se pak na oplátku objevili v Izraeli my, očekávala nás střecha nad hlavou i jiné příjemnosti, ale to nebylo to hlavní. Především jsme si užili něčeho, co nebývá v programu cestovních kanceláří: rovnýma nohama jsme se octli v židovském prostředí. Abych hned upřesnil: židovské prostředí, jak si je schematicky malujeme, se v Izraeli týká jen nevelké, i když dost vlivné menšiny. Naši známí věru nejsou žádní židovští fundamentalisté, kteří by běhali po světě v dlouhém kaftanu a s vlajícími pejzy, zkoumajíce každé sousto, neodporuje-li přísným předpisům košer. Nikoli; izraelská většina je nemalebně občanská, ke své víře se sice hlásící, ne však o mnoho ohnivěji než český matrikový katolík.

Začal jsem si uvědomovat, jak široký je to pojem, vyřkne-li se slovo Žid. Satanáš sám ví, co to vlastně je. Národ? Tím přestali být Židé už před dvěma tisíci lety; teprve pár posledních desítiletí společného pobytu ve vlasti předků a užívání novohebrejského jazyka znovu stmeluje různorodou izraelskou společnost v cosi, co snad jednou zase národem bude. V tom, budiž vysloveno i toto slovo uznání, přispívají Izraelcům neobyčejně palestinští teroristé, bez jejichž bomb by asi nedošlo k tak intenzivnímu pocitu semknutí a přeměna v národ by trvala o hodně déle.

Nebo tedy rasa? Semitská rasa bývalo svého času hojně užívané a zneužívané označení, jež strašívalo a dosud ještě ojediněle strašívá v mimořádně dubových hlavách. Nicméně je semitství pojem jazykový, nikoli vyjádření lidského typu. Co se toho týče, je k neuvěření, co všechno lze potkat v Tel Avivu na ulici: kudrnaté černochy, jako by právě přibyli odněkud z Ugandy; důstojně vznosné Etiopce; všechny typy orientální od arabské severní Afriky až po Bucharu; typy jihoindické, a tak dál až k růžovým evropským tvářičkám, modrým očím a árijsky světlým vlasům ... a to všechno jsou, prosím, Židé. Jen Židy nažloutlé a šikmooké jsem nikde neviděl, ale třeba jsem nedával pozor. Snad někdy v biblických dobách existoval nějaký jednotný židovský typ, ale dvěma tisíciletími rozptýlení mezi nejrůznější plemena se vytratil. Židé na sebe prostě vzali vzezření národů, mezi nimiž žili. Pochybuji, že míšením a sňatky; oni se Židé mísili neradi a jejich okolí o to většinou ani nestálo. Spíš je tomu tak, že vysadíme-li české králíky v Laponsku, začnou za několik generací dostávat bílou srst; zrovna tak Židé, kteří po zkáze Chrámu odešli směrem jižním, začali časem dostávat temnou kůži a africké kudrlinky, kdežto ti, kteří zamířili na Rýn, Vltavu a Vislu, obdrželi růžové tváře a pozlacené brejle.

K značnému směšování všech těch prvků došlo teprve návratem do vlasti předků. K tomu, jak již řečeno, ani víra není lidu izraelskému tak stoprocentním pojítkem, třebaže náboženské předpisy a příkazy ovlivňují izraelský denní běh výrazněji, než jak tomu je v zesvětštělé Evropě. S jistým pocitem marnosti lze pouze říci, že Žid je ten, kdo se za Žida považuje a kdo na sebe dobrovolně bere ten kříž. Neboť i trvalé bydliště na pahorcích galilejských je věcí velmi dobrovolnou.Jedno pojítko by tu ovšem bylo, i když data poměrně nedávného: novohebrejský jazyk, zvaný ivrit.

Původní hebrejština vymřela jako obcovací řeč již někdy kolem času Kristova, všichni farizeové a saducejové už mluvili dílem řecky, dílem aramejsky, a jazyk Mojžíšův se mezi Židy udržel už jen jako mezi katolíky latina. Až teprve zhruba před sto lety se jeho upravená forma ustavila jako dorozumívací prostředek pro všemi jazyky brebentící přistěhovalce židovských kolonií. Ten umělý původ je ovšem na ivritu znát. Učení tvůrci novohebrejštiny si sice dali mnoho práce s gramatikou a moderním slovníkem, zapomněli však svému lidu poskytnout i nadávky a jiné malebnosti. Naštěstí existuje i jiný židovský jazyk, mající malebností přebohatě: jidiš.

Novohebrejštině jsem před svou cestou věnoval několik měsíců učení, takže vím, že její hlavní znak je hrdelní chrochtání, připomínající holandštinu. Jinak je to mluva poměrně nesložitá, zřetelná, dobře naučitelná, třebaže evropskému citu dost cizí. Příliš jsem ji však neupotřebil, protože všude se lze bez potíží domluvit anglicky, s ledakým německy a v posledním desítiletí i čím dál víc rusky. Izrael přijímá každého, kdo dokáže, že je po matce Žid, inu dobře, nechci se do jeho vnitřních záležitostí plést. Ale ten neustávající ruský příliv v sobě má cosi úděsného. Půjde-li to takhle dál, bude možná izraelským úřadům časem zatěžko udržet ivrit jako obcovací jazyk, čehož nedopusť Jahve. Bývalé obecné znalosti arabštiny naopak ubývá, jak vymírá stará generace přistěhovalců - či spíše vyhnanců - z arabských zemí.Hebrejština se mi vcelku líbí, jidiš miluji. Snad proto, že mi je jaksi vtipnější a vůbec židovštější a připomíná mi Poláčka. Nú, pane Blum? Jak se maj, pane Blum? Co se ode mě chce, pane Blum? Chce-li se Izraelita jadrně, ba mastně vyslovit, použije jidiš a výrazy jako mešuge, ganef, chucpe jen tak lítají vzduchem.

Bohužel už je jidiš velmi na ústupu a vymírá. Ptal jsem se, hovoří-li ještě někdo tímto památným jazykem, a dostalo se mi ujištění, že ó ano, mnozí staří lidé že jím ještě mluví a vláda že činí důrazné kroky k jeho zachování. Z toho jsem seznal, že je jidiš ztraceno. Jazyky, podobně jako církve, potřebují útlak, aby obstály. Po staletí potlačovali Němci lužickou srbštinu, Angličané irskou gaelštinu a Francouzi bretonštinu s tím výsledkem, že nebyly k utlučení. Pak je začali podporovat a je víceméně po nich. Dokud bolševik mocí mermo prosazoval úřední ateismus a dělal černé čárky do kádrových profilů těm, co chodili do kostela, nebylo na mších kam šlápnout. Nadešel však čas svobody a chrámy se obracejí v atrakci pro turisty. Kdybych chtěl podpořit a mocně posílit kterýkoliv jazyk nebo církev, žádal bych jejich zákaz a přísné potírání; jen tak lze zajistit, aby vzkvétaly a udržely se do sedmdesátého sedmého pokolení.

Měl bych už také něco povědět o Tel Avivu, kde obvykle poutníkova cesta po Svaté zemi začíná, ale ono není příliš o čem. Tel Aviv je město mladé, vzniknuvší jako mnohá jiná tím, že židovští přistěhovalci odkoupili od starousedlých Arabů půdu, načež na ní postavili svá obydlí. Arabové pak zůstali sedět ve svých prastarých sídlech, z jejichž jmen hovoří věky a sama Bible. Tak se stalo, že židovská města jsou vcelku moderní, funkční a k živobytí příjemná, ale nevyznačující se žádným zvláštním charakterem. Naproti tomu stará městská centra s arabským obyvatelstvem jsou malebnost sama, i když žít bych v tom zmatku, křivých uličkách a věkovitém rozpadu nechtěl.

Tím jsme dospěli k velmi ožehavému tématu, o němž v západním světě panuje dosti nepřesná představa. Ano, Palestina byla před židovským záborem země arabská s židovskou menšinou o nic početnější, než jaká žila v každé jiné orientální zemi. Masivním přistěhovalectvím se poměr obrátil, takže se nyní mluví o vyhnání arabského obyvatelstva a o jeho svatém právu na návrat. Jako obvykle, věc je trochu složitější. Až do ustavení státu Izrael v roce 1948 měli Židé velmi malou možnost kohokoli vyhánět; půdu, potřebnou k zakládání svých sídel, od Arabů vykupovali. Nacházela se vesměs v rukou malého počtu pozemkových vlastníků, kteří ji pronajímali pachtýřům; když takového feudála navštívil židovský zmocněnec a zatřásl mu před nosem hotovými penězi, vyměnil zpravidla feudál velmi ochotně nejistotu hubeného pachtu za takto skvělý jednorázový příjem. Židé dosáhli svého, arabští velkovlastníci byli rovněž rádi a pachtýři ... inu, mohli táhnout, kam je kroky vedly. Spokojeni se svým osudem ovšem nebyli, a místo aby ze svého neštěstí vinili arabské velkostatkáře, obrátili se svým hněvem proti Židům. Podporovalo je v něm mocně muslimské duchovenstvo, vybízející své věrné k odchodu ze země; až arabské armády dosáhnou vítězství a židovský nepřítel bude nahnán do moře, mohou se zase vrátit.

Někteří Arabové volání imámů neposlechli, zůstali, kde byli, a jsou dnes plnoprávnými izraelskými občany. Většinou však poslechli a živoří v uprchlických táborech dodnes, jelikož vítězství arabských vojů se nedostavilo a nahánění do moře rovněž ne. Jen pocit křivdy Palestincům zůstal a Židům zase pocit práva, kteréžto dva pocity se nemohou vejít vedle sebe na malou plochu Palestiny. Podle toho, jak je kdo založen, může držet palce jedné či druhé straně sporu. Najít však v něm absolutní spravedlnost je už dnes nemožné, a jak čas půjde a historické události se budou měnit v spleť mýtů, bude i veškerá snaha o jeho rozsouzení marná. Už dnes je marná.

Lze se jen snažit o způsob, jímž by Arabové a Židé bez ohledu na zášti minulých časů mohli žít vedle sebe a nepřekážet si dnes a nyní. I v tom ohledu je možno mít různé názory a návrhy, ale pokud bych měl některé straně dát spíš za pravdu, tedy té, která projevuje větší míru vůle k dohodě a má méně pěny nenávisti u úst. Je to, povězme si se vší určitostí, strana židovská. Palestinci mohou dosáhnout mnohého, oč usilují, ale budou nejdřív muset velmi změnit své způsoby.

Tel Aviv se liší od většiny izraelských měst v tom, že nevznikl kolem žádného prastarého centra, nýbrž na zelené louce, kdyby se o něčem takovém dalo v té oblasti mluvit. Nelze v něm najít žádné památečnosti, pročež cestovní příručky, aby měly o čem psát, aspoň zdůrazňují, že je to metropole moderní, rázu západního. Což je v principu pravda, jak by řeklo Rádio Jerevan. Moderní a západní jsou bezpochyby banky a jiné skleněno-mramorové chrámy obchodu a peněžnictví; co se týče zbytku, působí spíš dojmem jaksi rozevlátě mediteránním. Poutníku připomene cosi mezi Řeckem a jižní Francií; jeho oko spočine na prádlem ověšených balkonech, břečťanem porostlých opadávajících omítkách, kočičích sněmech v zapadlých uličkách, na tiše zahnívajících melounových slupkách a vůbec na celé té příznačné středomořské připoušmudlanosti a uprášenosti. O něco dál se najdou i okrsky skoro a jiné už dočista orientální, plné rozpadlých ohrad, polozbořených domečků, tržišť a krámků, rezavých aut a jiného haraburdí, úhor a trní ... ba, tak mnohotvárný je obraz Tel Avivu, jak rozličný je původ jeho obyvatel.

Skutečnou orientální malebnost najde poutník nedaleko, v arabském dvojčeti židovského Tel Avivu, v Jaffě. Pozorně restaurované uličky nad přístavem malebnost pouze předstírají, jsouce obydleny uzavřenou společností bohatých Židů s uměleckými sklony. Jinde už vládne Orient sám: bazárový chaos, krámky vyhřezlé do ulice, vřesk, troubení, proplétání, nad tím vším kokrhá z minaretu muezzin, staří Arabové hrají na chodníku domino, z nesčíslných rádií se line naříkavá arabská muzika. Zpočátku je našinec v té vřavě jaksi nesvůj: nevezme nás tady v rámci intifády někdo po hlavě tyčí? Ale ne, zní uklidňující sdělení. V Ramalláhu nebo nedej Pámbu v Gaze to může být jiné, ale tady nejsme na půdě palestinských teritorií, nýbrž ve vlastním Izraeli. Zdejší Arabové jsou nad všechno pomyšlení hodní a přátelští lidé, mají v kapse izraelský pas a velice si jej váží, nevyměnili by jej za třicet stříbrných, ba ani za samotného Jásira Arafáta.

I prochází poutník bez přesného cíle mezi nesčíslnými krámky, takže časem podlehne pokušení se do některého podívat. Jen tak, víte, ze zvědavosti, ne že by chtěl něco kupovat, ujišťuje sám sebe. To je ovšem dětinství. Vlézt do arabského krámku a opustit jej bez nákupu ... nu, zcela nemožné to není. Ale vyžaduje to zarputilost téměř heroickou. Krámek připomíná černou jeskyni, plnou mosazi, kůže, koberců, záhadných smradů, měděnky, a co v něm ještě ostatního je, ví jen Alláh sám a kdoví jestli. Nevyloučil bych, že se někde na dně těch hromad může nalézat i Aladinova lampa nebo vous z brady Prorokovy; arabské harampádí se válí ve svorné směsici s židovským a není zcela zřejmé, jaký je účel celé té malebnosti. Něco prodat nebo na něčem vydělat ... ale to bych snad někde zahlédl nějakého kupce. Snad tedy jen tak postávat, klábosit, pít přeslazený čaj, povykovat, troubit na klaksony a vůbec vytvářet kouzlo Orientu...

Pojme-li poutník přesto úmysl něco zde koupit, musí odložit svůj evropský obyčej, který mu velí zeptat se na cenu, zaplatit a jít. Tak ovšem se může zachovat pouze gój nebo ďaur nebo též úplný vůl. Nejen že by se ďábelsky okradl, nýbrž by i velmi zklamal majitele krámku, připraviv ho o jeho nejmilejší potěšení. Nikoliv; smlouvat je třeba, obřadně a vytrvale, podle pravidel, jež již vytvořil snad sám Josef egyptský. Čtvrtinu ceny lze zhandlovat obratem ruky. Další šekely předstíráním odchodu; obchodník sice ví, že je to trik, nicméně vyletí jako střelený a jme se tahat zákazníka za rukáv zpátky, horlivě slevuje v ceně, ale to ještě pořád není to pravé. Vrcholná rozkoš, pravá orgie smlouvání, nastává teprve při těch posledních halířcích.

Já, abych tak řekl, na handlování moc nejsem. Vím ovšem, co se sluší, takže usmlouvám třetinu ceny a pak už bych mohl jít, ostatně je v Jaffě k vidění víc než tenhle plesnivý krámek. Ale to by bylo snad zrovna znesvěcení obřadu; přítelkyně Ronit mi stojí za zády a dloube mě do žeber, počkej ještě, zastrč tu peněženku, jsme přece Židi. Sama za mne, váhavce, přebírá vedení obřadu, znovu se v mnoha tóninách a barvách hrčivé hebrejštiny odvíjí proud smlouvání, naléhání, tragického nářku a bědování, je uskutečněna řada fingovaných odchodů, vypita řádka šálků s čajem, až je konečně usmlouván i poslední šekelík a obchod je uzavřen. Slýchám někdy o tom, jak některý americký businessman vydělá milion dolarů za minutu. A třebaže nejsem businessman, je mi známo, kolik kapitalista účtuje zákazníku za hodinu mé práce. Tady se čtyři lidé tři čtvrtě hodiny hrdlí o jeden nebo dva šekely. Jaká to produktivita práce, ó Hospodine zástupů!Nu, připozdívá se.

Končí naše první kroky po půdě židovského státu, první ohledání jeho zvyků a způsobů. Zítra, bude-li to vůle Hospodinova a nebude-li to zvlášť drahé, najmeme si nějaké menší auto a vydáme se ven z města, k hoře Karmel, k městům Akko a Haifě a ještě dál, až na sám konec země izraelské, který není odnikud příliš daleko.

3. Přes horu Karmel do země Galilejské

Kde končí Tel Aviv, je těžko vědět; stále dál k severu vedou palmové aleje, vypadající jako bychom už po nich měli slávabohu vyjet do volnějšího kraje, ale hned se zas provoz směstná do příměstských ulic, bez znatelného přechodu následuje Petah Tikva, Herzlia, Ra'anana, města založená pro mnohem menší počet obyvatel a především aut. Plechové proudy se posouvají od světel k světlům, od křižovatky ke křižovatce, všechno přecpané, troubící, popudlivě netrpělivé. Ba, málo je místa v zemi Izrael. Počítám, že ještě tak milion nebo dva židovských přistěhovalců z Ruska, a kolem Tel Avivu vznikne chapadlovitý konglomerát o rozměrech Porúří nebo Los Angeles. Jenže kam jej umístit, aby se vešel do izraelských hranic? Konečně ten Babylon zřídne a udělá se volný kraj. Napravo voní pomerančové sady, nalevo tu a tam probleskne moře ... a podívejme, tady ukazuje směrovka k vesnici Kfar Masaryk! Vesnice není sama, obnovitel české samostatnosti má i jednu slušně velkou ulici v samém Tel Avivu, výraz úcty a vděčnosti židovského lidu k tomu, kdo měl dost kuráže se jej zastat v dobách, kdy byla nenávistná pověra standardem obecného poměru k Židům.

Někde v těch místech odbočuje menší silnička do vnitrozemí, k hoře Karmel. Jako všechno v téhle zemi, zní i toto jméno velmi biblicky, třebaže si nedovedu vzpomenout, co slavného se zde dělo. Ona to také žádná hora není, spíš takové nevysoké pohoříčko, porostlé středomořskou houštinou a řídkým borovým lesem. Vzduch voní kořením, okolí pokrývají všechny tóny zeleně i barevná kropenatina květů, dobře, že jsme se zde octli teď a ne za pár týdnů, až všechno v postupujícím jaru zešedne, zprašní, zjednotvární. A ještě se chci zmínit o vinohradech na úpatí, neboť židovská víra je mi sympatická kromě jiného i tím, že jedním z jejích symbolů je vinný hrozen. Révou porostlé stráně zde ale nezůstaly z dob biblických, nýbrž je nechal vysadit baron Rotschild, muž prozíravý, který přesně odhadl, co ještě chybí nově osídlené zemi.

Dál a výš vinohrady končí, zato se objevují vesnice i městečka, na první pohled prozrazující, že v nich nejsou domovem Židé, nýbrž zde přebývají Drúzové. Poznají se podle toho, že jejich ženské chodí v pěkných černobílých krojích, mužští pak mají hlavu zamotanou v šátku nebo nosí vysoké bílé klobouky. Má-li takový klobouk (podobný pokrývce hlavy pravoslavného popa) ještě červené dýnko, jde o drúzského náboženského hodnostáře. Drúzové hovoří arabsky a od ostatku soukmenovců se odlišují svou vírou: dle jejich názoru se Bůh občas vtěluje do některého významného člověka, což se naposledy uskutečnilo před devíti sty lety v osobě jistého Al Hákima bin Amrilláha. Zatím vedou skromnou existenci hlavně v Libanonu, místy v Sýrii, jakož i v několika izraelských vesnicích. Je však nutno vědět, že to se co nevidět změní. Bůh se totiž chystá zjevit se v podobě proroka Al Hákima ještě jednou, načež dobude pro svou víru celý svět a zavede v něm, konečně už ksakru jednou, spravedlnost. Což je ovšem věc, pro niž je nesnadno najít souhlas v muslimském světě, s nímž karmelští Drúzové na oplátku ani příliš nepečou. Proti Izraeli se nebouří a kamením neházejí, nýbrž jsou jeho velmi loajálními občany a dokonce i slouží v armádě, kteréžto povinnosti jsou ostatní izraelští Arabové prosti.

Říká se, že to byly právě drúzské jednotky, které v poslední válce Izrael zachránily. Válka vypukla zrovna během židovského svátku Jom Kippur, kdy všichni Židé sedí doma, modlí se nebo aspoň dělají, že se modlí, takže celá země strne v nehybnosti a snad ani psi nevrtí ocasy. Drúzové však Jom Kippur nesvětí, takže stáli na stráži a tak dlouho zadržovali nepřátelský útok, až se Židé ze svého svátku vzpamatovali.

Znovu u moře to jde nějakou chvíli volnější krajinou, až v dálce vyvstanou věže a kupole staroslavného města Akko. Jako všechno na tomto pobřeží, lze i jeho minulost vystopovat až do časů egyptských a fénických, avšak za svůj historický svéráz vděčí především křižáckým rytířům, kteří se v hradbách Akka udrželi až do konce třináctého století, kdy už všechna ostatní místa Jeruzalémského království padla do rukou nevěřících. Zbyl po nich středověký přístav a mnoho jiné rytířské gotiky, již by člověk spíš hledal někde mezi Pyrenejemi a Rýnem: paláce, oblouky, klenby, nikam nevedoucí strmá schodiště, hradby, podsebití, cimbuří, brány, jakož i celé druhé, podzemní město. Dvakrát se člověk otočí, zajde za dva rohy a už neví, kde je, ani kdyby se rozkrájel; i mohu jen sdělit, že je tu k vidění velké množství mešit, čajoven, krámků, koček, usmrkaných harantů, plastikových sáčků povívajících ve větru, nezletilců na motorkách a jiného folklóru. Nakonec pokaždé poutník nějakým průhledem nebo bránou spatří moře a už zase ví, kde zhruba je, takže se může znovu vydat do uliček, aby v nich pěkně a malebně zabloudil. Kdyby to nebylo tak z ruky, sám bych se rád ještě jednou do zauličkovaného starého Akka vydal, jelikož mi zde bůh Aeskulapos nabídl zdroj věčného zdraví, ale já trouba jsem mu neuvěřil.

Zmíněný bůh se mi zjevil v podobě mladého a výřečného arabského obchodníka a elixírem byla pestrobarevná směs všelijakého kořání a sušených květů. To prý pomáhá proti všem nemocem, co jich Alláh na hříšné lidstvo dopustil. To se ví, nevěřím hned všemu, co chválí orientální kramář; a tak jsem jen koupil trochu nějakého koření a malý sáček elixíru jsem k němu dostal na památku. Když jsem se vrátil domů, přišla na mě moje obvyklá výroční chřipka, i rozpomněl jsem se na krámek v Akku. Svařil jsem bylinky ze sáčku ... a co byste řekli: v tu ránu bylo po chřipce, jako když utne. Zázrak! Jakživ jsem něco takového nezažil. Nevím, nač se lékařská věda namáhá s nákladnými výzkumy, když je tamhle v Akku k dostání lék proti všem neduhům, za pár šekelů pytlík. Jenže bozi nemívají ve zvyku nabízet svou milost dvakrát, a tak tuším, že bych už boží krámek v bludišti uliček nenašel. Třeba tam ani není a nikdy žádný nebyl, třeba jsem byl očarován, neboť kouzlo a záhadné stíny se v Akku jen tak třepou povětřím.

Dál k severu už z Izraele mnoho nezbývá, ale pardon; ještě je zde svobodná a nezávislá republika Achsiv. Sestává z pěkného parku nad mořem, jakési turecké ruiny a několika jiných starožitných kamenů; za republiku to všechno vyhlásil podivín, jemuž ten pozemek patří. Izraelský stát reagoval na to porušení suverenity podstatně jinak než například pan Putin, když si totéž vzali do hlavy Čečenci. Neposlal na republiku Achsiv tanky a námořní pěchotu, nýbrž přenechal jejího tvůrce a vládce jeho bláznovství. Kdo chce, může si k němu zajít pro razítko do pasu, nic to nestojí.

Svět pak definitivně končí skalním srázem v místě jménem Roš ha-Nikra, čímž rozumějme aspoň ten náš jakž takž bezpečný, předvídatelný a snesitelný svět. Za těmi dráty nahoře na skále už je Libanon. Dráty střeží kompanie vojáčků OSN v modrých baretech a mají to střežení celkem snadné, protože nikoho ani nenapadne, aby tudy do Libanonu mermomocí lezl. Ve skále vytesaná trať se zbytky kolejí přitom svědčí, že zde kdysi bývala hranice rozumně propustná, jaká bývá mezi zeměmi neposedlými šílenstvím.

To ještě, rozumějme, když Palestina bývala britským mandátním územím a Libanon se zmítal pod francouzským koloniálním jařmem. Švýcarsko Východu se mu vzhledem k jeho pořádku a prosperitě tenkrát říkalo. Ó, jak krásně by se to dnes zmítalo, jen kdyby se našel ten, kdo by zaniklý pořádek obnovil, třeba i s tím jařmem! Ještě před Brity a Francouzi byl pánem nad těmito kraji turecký sultán. Celé roje osvoboditelů v čele s proslulým plukovníkem Lawrencem se tak dlouho snažily svrhnout jeho nadvládu, až se jim to podařilo. Světu tak přibylo kolem desíti pestrobarevných praporů a jistě i arabská národní hrdost si přišla na své. Jenom, když se tak rozhlížím po tom bezútěšném krvavém blázinci Předního východu, vkrádá se mi nešlechetná myšlenka ... a stálo to za to, plukovníku Lawrenci? Stojí pestré prapory a pentlička národního uspokojení za neřešitelný zmatek, jejž nebylo, když se od Bosporu po Jemen prostírala říše cařihradského sultána? Stálo za to ji bourat? Je všechno, co se kdy ozdobí metálem pokrokovosti a osvobození, zároveň i rozumné a k dobré budoucnosti vedoucí?

Nevím to zcela jistě, ale předpokládám, že jako obvykle, když jsou odstraňovány staré pořádky, byli i tenkrát lidé v Istanbulu a na fénickém břehu, kteří znepokojeně říkali ... tohle nedopadne dobře. To ovšem byli zpátečníci, pochopitelně. Beznadějní, směšní reakcionáři. Někdy může být užitečné si vyslechnout, co říká reakcionář.

Jelikož to dál k severu nejde a nalevo je moře, nezbývá než odbočit k východu. Stále výš se zvedají zelené, bory a středomořskou křovinou pokryté pahorky, krajina apoštolů, po níž Kristus Pán chodíval pěšky. Erec ha-Galil, země Galilejská. Pro oko Středoevropana je to asi nejutěšenější ze všech krajin izraelských, zejména teď na jaře, když všechno kvete a voní a zelená se. Dlužno ale vědět, že ještě nepříliš dávno se nezelenalo pranic, nýbrž se zde prostírala končina vyprahlá, kamenitá a dohola spasená, země na pohled truchlivá a lidem i Hospodinu k ničemu, jako ve všech krajích arabského Orientu. Nynější líbeznou podobu jí dali až židovští přistěhovalci; a ať se dopouštím třeba hříchu politické nevyváženosti, pravím, že kdyby neučinili nic jiného, než že tu pustinu ozelenili a zalesnili, už to by bylo dostatečné opodstatnění existence státu Izrael. Kdo ostatně chce, může k tomu záslužnému dílu přispět: zaplatí nějaký šekel, načež je mu dovoleno na určeném místě zasadit vlastní rukou stromek. Malovaný certifikát si pak může zavěsit doma na zeď.

Porůznu trčí po skalnatých návrších několik křižáckých hradů. Vyjímají se v této biblické krajině trochu zvláštně svou rytířskou gotikou, stejně jako francouzskými jmény, Monfort, Belvoir, živel cizí, špatně strávený, svědectví velkolepého, ale neúspěšného pokusu. Cosi zde nějaký čas existovalo, bojovalo o život a nakonec zaniklo ... opět se vkrádá myšlenka, již se ve vzdělané společnosti nesluší vyslovovat ... je dobře, že zaniklo? Nebo je to spíš škoda?

Zdejší muslimové by mi ovšem s nejvyšším pobouřením sdělili, že je to víc než dobře; středověké křižáctví u nich požívá podobné pověsti jako u nás lidožroutství. Ale snad si můžeme dovolit i vlastní měřítko, dovoluje si je na světě každý a muslimové obzvláště, proč bychom si je měli upírat my, lidé Západu. Jakpak by dnes mohla vypadat Svatá země, kdyby se v ní udrželo ... snad ne zrovna rytířské království, ale aspoň duch a způsob západní, s křižáckými korouhvemi přinesený? Byla by kusem Evropy, předmostím západní solidnosti v orientálním zmatku? Nebo by spíš potomci rytíře Godefroye de Bouillon běhali za turisty a s pokřikem jim prodávali oříšky a trička? Lidé mění krajinu k své podobě, zajisté. Ale někdy je tomu i obráceně. Kdož ví.

Je dost zarážející, jak málo historických památek se zachovalo v této převelice historické krajině. Na kusu Čech mezi Pískem a Krumlovem se jich najde třikrát tolik. Kromě křižáckých hradů by tu ještě byla zřícenina synagogy Bar'am ze třetího století, a jinak už kdekoliv se na mapě Galileje vyskytne znamení pro historickou památku, vyklube se z ní po bližším ohledání zpravidla díra do země a v ní pečlivě archeologicky ošetřené, leč mizivé zbytky nějakých základů. V ostatním Izraeli to není příliš jiné. Některé díry do země nesou ovšem přeslavná jména: Meggido, Korazim, Kapernaum. Co naplat; historická země se stala historickou zejména díky tomu, že se to v ní po čtyři tisíciletí bez ustání řezalo, mydlilo, mordovalo, burácely trouby jerišské a mocně se vyléval hněv Hospodinův; a to málokdy vydrží i sebetrvanlivější stavební památka.

Cesta zatím jde dál nahoru a dolů, chvílemi těsně kolem libanonské hranice, obepnuté ostnatým plotem a pruhem rozorané země. Do vražedné perfekce někdejší hranice míru to má ještě daleko, ale železná opona to je a vzbuzuje v našinci nelibé asociace. Nicméně se kolem smí beze všeho jet a dokonce i filmovat, aniž by člověka zastavili bdělí pohraničníci a mířili mu samopalem na břicho. Izraelští vojáci jsou takto ostří hoši, ale vědí, kde končí opatrnost a začíná samoúčelné sekýrování.

Uprostřed galilejských hor leží ... nu, každý může mít svůj vkus, ale pravím, že nejpěknější židovské město je Zafed. Všimněte si, že naschvál říkám židovské, ne izraelské. Neboť malebnou starobylost mají v Izraeli málokdy zpachtovanou Židé; že tomu v Zafedu tak je, souvisí se skutečností, že je jedním z mála míst, v nichž se Židé drží bez přerušení už od starozákonních dob. Nerozprchli se odtud do světa, nýbrž zde přežili Římany, Byzantskou říši, umajjovský i abbásovský kalifát, mameluky, cařihradské místodržící i britský mandát, až se dočkali oživení židovského státu. Město je plné stupňovitě do svahu vystavěných uliček, schodišť, plácků a zákoutí, židovská malebnost je o poznání spořádanější než arabská, ale zato ve světě jedinečná. A abych nezapomněl: až přijde Mesiáš spasit svůj vyvolený lid, má se to stát tady. Tak úplně jistě se to sice neví, jsou slyšet i hlasy, že se má Mesiáš zjevit v Jeruzalémě, ale já jsem pro Zafed, tak se mi v něm líbilo. Hluboce věřící Židé, kteří jsou rovněž pro Zafed, se do něj pro jistotu stěhují, jelikož příchod Mesiáše už na sebe nenechá dlouho čekat; a tak je Zafed plný biblických postav v černých kloboucích s prorockými fousy a dlouhými, kadeřavými pejzy. Krom toho je v něm hromádka historických památek, mezi nimiž vyniká synagoga rabbi Ariho, kterýžto muž prý byl velkým učencem a tvůrcem samotné kabaly, jak mi sdělil šames, vyloudiv na mně předtím pět šekelů za černou čepičku - jarmulku. K tomu mi vysvětlil základy kabalistického učení, znělo to docela chytře a použitelně, učení pro život a ne pro svaté na nebesích, bohužel jsem všechno nepochytil, jelikož šames hovořil sice německy, ale moc rychle, potichu a měl jen jeden zub.

Pak už se krajina kvapem svažuje, galilejským horám se udělá konec a hluboko pod nimi se objeví široký pruh jordánského údolí. Asi nejžírnější kousek izraelské země: pole, zahrady, vinice, sady. Bývaly tu kdysi zimničné bažiny, ten kus úrodné půdy z nich udělali také až židovští přistěhovalci. Jak by neudělali, když na to měli peníze, slyšel jsem říkat ... nevím. Tak jednoduché to na světě není; že někomu vyplynula z jeho snažení zelená úrodnost a jinému jen zoufalá pustina, nebývá výsledek náhody, ba většinou ani finančních prostředků. Ostatně i ony se málokdy někomu vyskytnou v kapse náhodou. Dej jednomu do ruky peníze, a on jejich pomocí vykouzlí ráj. Dej je jinému, a on je projí, případně si za ně pořídí nějakou chlubnou pitomost. V tom tkví rozdíl obojího živlu této části světa.

Musely to být tvrdé, odříkáním a houževnatou prací naplněné časy, v nichž se rodil ráj na horním Jordánu, a nezrodil by se bez vidiny, pro niž stálo za to se uskrovňovat a dřít. Něco ze syrovosti průkopnických časů v osadách severní Galileje zůstalo dodnes: bývají obehnané kotouči ostnatého drátu a vjíždí se do nich mřížemi pevné brány. Za dne pocestného nikdo nezastaví, ale po setmění se brána zavře, z asfaltu vyjedou bodce protiautomobilových zábran, z klidné zemědělské vesničky se stane pevnost. Nebo také kriminál, říkej si tomu každý jak chceš. Je asi třeba mocné lásky k této zemi a pevného odhodlání nedat se, aby tu člověk vydržel.

Odtud už je jen skok k břehům jezera Genezaretského, proslulého v Písmu. Na modernějších mapách se nazývá jezero Galilejské a Židé mu říkají Jam Kineret. Je to krajinný skvost a aspoň podle mého vkusu nejkrásnější kout Izraele. Jezero je lemováno biblickými zkazkami jako oltářní dečka krajkou, jen se podívejme, tamhleta světélka, to je Magdala, a tamhle zas Kfar Nahum, známější jako Kapernaum, tamhle rozhazoval svatý Petr rybářské sítě a Kristus Pán chodil pěšky po vodě, tamhle zas rozmnožoval chleby, kostelík z černého kamene označuje to místo, a v něm plochá skalka, na níž ty chleby lámal... Velice slavné, památné a posvátné je to všechno, ale možná že nejlepší ze všeho je sednout si před večerem na břeh, koukat, jak slunce na protějším břehu klesá do klína galilejských hor a jedna po druhé se rozsvěcují hvězdičky, i světélka osad a městeček.

Vane teplý vánek, vzduch voní a v houští rozkvetlých mimóz se překřikují ptáci, ba, toho si neužijí výpravy zbožných babiček, vláčených cestovními kancelářemi od svatostánku k svatostánku. K tomu je třeba mít stan a duši vyztuženou čundráckým mládím na Sázavě a na Lužnici. Ještě jde o to, kde ten stan postavit. Příručky doporučují kempink v blízkém kibucu Ein Gev, ale patrně pokládají příručky pocestné za sbírku mahárádžů a hollywoodských hvězd, jelikož po zjištění cen v řečeném kempinku hrozí jemnějším povahám klepnutí pepkou. Co může stát hotelový pokoj, raději ani nechci vědět. Inu, dalo se to tušit, když je kempink řízen kibucem.

Ale třeba neví čtenář tak přesně, co je to kibuc, i když to slovo už jistě slyšel. V krátkosti lze říci, že kibuc je židovský kolchoz. První židovští vystěhovalci, když koncem devatenáctého století zakládali osady v zemi zaslíbené, měli hlavy plné utopických ideálů, jimiž mínili řídit existenci své budoucí vlasti. Je hodno podivu, co se jim jich do té hlavy vešlo. Vedle ideálu židovsko-sionistického a se stejným ohněm v srdci toužili mladí chalucové i po naplnění ideje socialismu. I jali se zřizovat zemědělské osady, zvané kibucim, v nichž si měli být všichni rovni, nepobírat ponižující mzdu, nýbrž dostávat vše podle svých potřeb, a takové ty dnes už dostatečně známé věci. Čas ovšem ukázal, že naplnění socialistických zásad nevede rovnýma nohama k štěstí a zářnému zítřku, nýbrž tak nejspíš na žebrotu.

Zjistivši to zavedli kibucníci přidruženou výrobu v podobě turistického ubytování. Jejich oběťmi bývají zpravidla prachatí souvěrci z Ameriky, kteří na nějaký ten dolar nekoukají. Kdo nemá na to, aby dával sta za jediné přespání, může si ovšem kibucu užít také; však je dodnes v západním světě mnoho zanícenců, toužících po čistém socialismu, jak o něm snívali dědečkové dnešních kibucníků. Ti se také ze všech koutů Evropy i Ameriky do kibuců sjíždějí a je jim dovoleno v nich bezplatně pracovat, dostávat podle potřeb a být si rovnými.

Musím se přiznat, že já osobně bych z takové vyhlídky neupadal ve vytržení, jelikož rovnost v bezplatné práci považuji za hlavní atribut otroctví; však i plantážní otrok dostával všechno dle svých potřeb. Ale někdo to asi má rád. Na druhé straně je nutno uznat, že nikdo není do kibucu honěn ani v něm držen násilím, čímž se přece jen podstatně liší od kolchozu.

Připisuji po osmi letech: nevím, jak je tomu dnes s kibucy a s jejich socialistickými brigádníky. Jistě tato zařízení dosud v zemi izraelské stojí, ale jestli v nich ještě zámořští nadšenci hledají naplnění svého ideálu, je nejisté. Stalo se podivným řízením osudu, že komu plane srdce socialismem, bývá zemi izraelské i s jejími kibucy spíše nenakloněn, drže místo toho palce palestinským intifádníkům. Koho baví křivit si hřbet v bezplatné práci, míří dnes spíš do Nikaraguy, kde sovětský socialismus po sobě ještě nějaké kolchozy nechal. Ale ani tam už to není, co bývalo. Proč se ostatně hned pro socialismus dřít, když o něm stačí mluvit; pravý levicový teoretik už dávno pochopil, že jeho dějinnou úlohou jest býti světlonošem šťastných zítřků, kdežto křivit si hřbet mají ti druzí.

Pročež jsme nechali kibuc kibucem a vyhledali si úspornější místečko k noclehu hned na břehu jezera Galilejského. Jeho západní strana je dost osídlená, ale na východě se prostírají krásné, eukalypty a mimózovým houštím vroubené pláže. Za pár šekelů a mimo sezónu úplně zadarmo je možno postavit zde stan, plavat v jezeru, voda má už v předjarním čase přijatelnou teplotu, přes den pak vyjíždět na průzkumy galilejských pozoruhodností. Ba, velice krásné by to všechno bylo, kdyby nás uprostřed pobytu na jezeře Galilejském nezastihly svátky Pesach. Věděl jsem při plánování své izraelské cesty, že se někdy tou dobou konají, ale nepřisuzoval jsem té skutečnosti valný význam. Nyní mohu jen zvolat: Šma Jisruel!

Ale vy možná nevíte přesně, co Pesach je a proč se slaví; uvádím tedy na vysvětlenou, že se řečené svátky drží na paměť putování dítek izraelských sinajskou pouští do země zaslíbené. Proti tomu nelze nic namítat; horší už je, co se dodnes kolem toho děje. Tak například není tou dobou v celém Izraeli k dostání chléb, místo nějž veškeré věřící židovstvo chroustá macesy, prý na památku toho, že dítky izraelské při svém putování také neměly kvašený chléb. O existenci macesů jakožto židovské stravy jsem slýchal, ale netušil jsem, jak strašlivě chutnají. Či lépe, jak vůbec nechutnají. Měl-li bych už jejich chuť k něčemu připodobnit, nenapadá mě nic jiného než pomoučený papundekl. Moudré a nepříliš pravověrné izraelské hospodyňky se před vypuknutím svátků zásobí ranci chleba, jejž umístí v mrazničkách; krom toho jsou k dostání i chlebové placky v arabských krámcích. Za časů Kristových však mrazničky ani arabské krámky nebyly k dispozici; a třebaže jsem se v Bibli nedočetl, v kterém čase konal Pán své zázraky s rozmnožením chleba, chovám podezření, že to bylo o Pesachu. »Rabbi,« volal nejspíš zoufalý lid, jemuž se po macesech už prášilo z nosu, »dej nám chleba, neboť konec svátků je daleko!« I slitovav se Pán, vzal to, co z chleba ještě zbylo, a učinil zázrak před očima zástupů.Kromě chleba není v ten čas k mání ani pivo, jelikož i k jeho výrobě se užívá kvasnic. Situace je tím horší, že tu potíž nelze obejít návštěvou arabského krámku, neboť Alláh pivo rovněž nesnáší. A nepřišel žádný prorok, aby učinil zázrak rozmnožení piva.

Je to prostě potíž s těmi náboženskými příkazy. Ačkoliv není věřícího obyvatelstva v Izraeli o nic víc než v kterékoli povrchně křesťanské zemi, má náboženství na jeho denní život velmi značný vliv. Dopouštím-li už se tak bezbožné kritiky, neodpustím si otřít se i o sám šábes: je protivný zejména tím, že nezabírá prostě a pouze jeden den v týdnu, nýbrž trvá od pátečního do sobotního slunce západu, čímž jsou oba dny v háji. Už v pátek odpoledne je nutno přerušit veškeré radovánky, jelikož později přestanou jezdit autobusy, takže má poutník sklon k rouhání a braní jména Božího nadarmo.

Jídelní předpisy mu nezasahují do života tak radikálně, zato ale trvale. Jsou jich hromady a určují, co se smí jíst a kdy, co jen někdy, co nikdy a co jest ohavností Hospodinu. Co se smí jíst, nese titul košer. Není toho tak zvlášť mnoho. Z masa jen hovězí, skopové a drůbež; krom toho ještě ryby, ale jen takové, které mají šupiny. O krabech, krevetách, mušlích a jiné mořské žouželi nesmí být ani řeči. To by ale ještě šlo, protože oni Židé umějí vykouzlit zejména z drůbeže náramné věci. Horší už je zákaz míchat mléčné a masité produkty. Jelikož se zákaz týká i smíchání v žaludku, jí se v Izraeli masa vůbec málo, jelikož si nikdo nemůže být jist, jestli hodinku po masitém obědě nedostane chuť například na kousek sýra.

Co se jíst nesmí, toho jsou naopak celé dlouhé listiny: ani králíka, ani zajíce jísti nebudete, zapovídá lidu izraelskému kniha Leviticus, ani bukače, křehaře a kalouse, ba ani porfyriána, pelikána a labuť. Že je zato povoleno jíst arbesa, chargola a chagaba, se mi nejeví být plnohodnotnou náhradou. Co když se zrovna můžu utlouci po porfyriánovi? Ale odpusťte, neboť vidím, že začínám blbnout. Co se důvodů a užitečnosti řečených příkazů týče, bylo mi vysvětleno, že židovské praotce k nim vedly praktické úvahy: například vepřové maso že se v tom horku rychle kazí. Ale já vám nevím. Znám končiny ještě mnohem teplejší než Izrael, a vepřové tam mají; je totiž známo, že se nezkazí, sní-li se dostatečně rychle; a s tím nebývají význačnější potíže.

Nikoli; já si prostě myslím, že každé správné náboženství musí svým vyznavačům něco zakázat. Buď se ženit nebo pít víno, nebo se aspoň cpát jitrnicemi; a ten, kdo dokáže si to všechno odepřít, je pak Jediný Spravedlivý a může s opovržením shlížet na tu hříšnou chamraď, co přijde do pekla. Kdokoli chceš založit novou sektu nebo církev, rozmysli si předem bedlivě, co všechno svým věřícím zakážeš; neboť pouze četnými a těžkými zákazy přilákáš ty, kteří jsou páteří každé ideologie: ty věčné Jediné Spravedlivé.

K dovršení všeho s vypuknutím svátků Pesach vyráží veškerý Izrael na cesty. Není známo, zda i to je památkou na někdejší čtyřicetileté putování. Spíš že jsou svátky ve své původní, náboženské podobě celkem otrava, takže jako každý jiný, i Židé jim hledí uniknout někam do přírody. Je to pochopitelné, ale pro evropského návštěvníka tím dnem končí čas idylického putování a nastává vřava, chaos, změtení babylonské a vůbec rumrejch. Kdy Pesach vypuká, je při jeho pohyblivosti nesnadno předem vědět, pročež bych radil každému zájemci o výlet do Izraele, aby navštívil některého rabína, informoval se a řečenému údobí se bedlivě vyhnul. Je to škoda, protože Pesach zpravidla přicházívá právě v nejpěknější čas roku.

I pojali jsme úmysl prchnout někam, kam Pesach nezasahuje. Takový kraj se prostírá hned za příkopem silničky lemující východní břeh Galilejského jezera. Původně činila hranici se Sýrií, a dle mezinárodního práva ji snad dosud teoreticky činí; ale válkou v roce 1967 se praktická hranice posunula o pár desítek kilometrů dál, čímž bylo do Izraele zahrnuto proslulé území jménem Golanské výšiny. Hned od jezera se zvedají zelené vrchy, celé travnaté, jen málokde na nich stojí skupinka stromů, takže celý dojem vypadá pozoruhodně irsky. Ledaže na rozdíl od Irska trvá na Golanech zelené období pouze několik jarních týdnů a lze tušit, že brzy už to tady bude zase všechno suché, dohněda a došediva vypražené letním sluncem.Obyvatelstva tu žije málo. Židé váhavě postavili několik osad, ale mnoho osídlenců nepřichází; ono není tak jisté, nepřipadnou-li Golany zase zpátky Sýrii, kdyby s ní byla rozumná řeč o nějakém míru. Původním obyvatelstvem jsou Drúzové, žijící v několika vesnicích a zabývající se pastevectvím. O tom, mají-li se či nemají Golany vrátit Sýrii, se vedou nekonečné řeči. Jedni jsou pro vrácení, jiní se zapřísahají, že nikdy a že ani o píď ... jen že by se někdo zeptal na názor starousedlých Drúzů, zatím jaksi ještě nikoho nenapadlo. Zajisté. Vznešená idea sebeurčení se dobře hodí do svátečních proslovů, ale v praxi je to poslední, nač se politika ptá.

Silnička vystoupá až na nějakých osm set metrů nad mořem, a najednou - pozor! Přes silnici je barikáda z obrovských čedičových balvanů, málem bych do ní vletěl. Dál už to nejde. Kousek stranou je místo, kde lze pozorovat rozlehlou pláň, v ní skupinku baráčků, nad nimiž vlaje prapor OSN, a ještě dál dodnes rozstřílené syrské město Kunejtru. Nakoukat se každý může dosyta, třebaže zde, přesně vzato, stojíme na poli válečném, kde by už mohla být k očekávání nějaká bdělost a ostražitost. Naštěstí izraelská armáda nesdílí názor, že každý, kdo okem pohlédne na kritické místo, je hned špion a patří zavřít. Kromě trosek Kunejtry jsou ještě všude k vidění kostry tanků, děl a jiného válečného nářadí, co jej tu už přes čtvrt století leží a rezaví. Izraelité, zdá se, mají důvod k tomu, proč se k jeho odstranění nemají, koukejte, jak jsme vám tenkrát namleli, varují ty trosky každého z druhé strany, kdo by měl chuť něco si začít. Jinak není k vidění víc než zelená pláň, hlinitá návrší, občas drátěný plot nejasného účelu, silničky, které nikam nevedou, a jiné, vedoucí do Sýrie, a je u nich cedule se zákazem vjezdu.

Jedno se nedá popřít: nejen Golanské výšiny, nýbrž celý Izrael je země značně vojenská. Vojáky lze vynatrefit naprosto všude. Celé houfy jich postávají u silnic, neboť se zdá, že jejich hlavním posláním je jezdit sem a tam autostopem. Mají omšelý ruksak, dost opotřebovaný kvér - za mnohem udržovanější mi na vojně bylo vyhrožováno zavřením, až budu černej - a k němu gumičkou připevněný zásobník s ostrými náboji. Takto vyzbrojeni jezdí vojáci na dovolenku, k mamince a snad i na rande. Může to být dost nekomfortní rande, s flintou na řemeni, ale kdyby se něco šustlo, vojáci jen sundají gumičku ze zásobníku a hned mohou začít válčit. Nebýt toho, asi by bylo leckde v Izraeli rušněji, než i beztak je.

Když už jsem u randění a takových věcí: je hodno pozoru, že kromě vojáků se to všude hemží i děvčaty v uniformách. Jen flintami se tolik neohánějí, snad že slouží u nějakých pomocných jednotek. Dost jsem se podivoval, že třebaže jsou všude vojáci s vojačkami pohromadě, nikdo se nepokouší s děvčaty špásovat, natož na ně dělat nemravné posunky nebo jinak dotírat. Je to velmi disciplinovaná armáda, třebaže může někdy působit trochu obnošeně.

K těm děvčatům musím ještě dodat, že to někdy bývají až k neuvěření krásné holky, snad že ten jednoduchý mundúr bez cerepetiček dává tím víc vyniknout ženské kráse. Prohlašuji tímto, že v žádném jiném národě není tak vysoké procento krásných holek. Rovněž v žádném jiném nelze pozorovat tak vysoké procento škaredých babic. Jest znám postup přírodního procesu, jímž se z pěkného židovského děvčete stane ježibaba. Nejhezčí jsou izraelské dívky asi tak právě ve vojenském věku; poté pár let pomalu stárnou, ale pořád ještě jsou to pěkné ženské. Načež si jednoho dne působením neodolatelného přírodního pudu nabarví vlasy na tmavozrzavo. Proč tak činí, nelze rozumem vysvětlit, neboť vlasy mají vesměs krásné, leskle tmavé a husté, oprav a úprav nevyžadující. Je to prostě pud, jaký velí lososům plout proti proudu řek a ptactvu stavět si hnízda. Okamžikem nabarvení na tmavozrzavo se pěkná židovská holka změní v nudnou tetu. Teta pak rychlým tempem stárne a vbrzku je z ní babice takových kvalit, že by mohla obývat perníkovou chaloupku. Nabízím vědeckému světu svou teorii, dle níž by Židovky mohly zůstat věčně mladé, kdyby dokázaly odolat svému pudu barvit se na tmavozrzavo.

Pouze pro doplnění sděluji, že staří Židé bývají oproti tomu postav vznosných a dávají tušit, že v nich přebývá kabalistická moudrost. Mívají ostrý nos, splývavý bílý vous a tvář proroka. Mnohdy též odstávající uši.

Ale já jsem chtěl povídat o Golanských výšinách, a místo toho tu vedu řeči o vojácích a o holkách; snad že vojsku se tu člověk prostě nevyhne. O výšinách toho už ostatně nezbývá k vyprávění moc, jejich území definitivně končí na drnčivém mostě přes řeku Jordán, slavnou z Písma. V těchto místech je to pokojná, poněkud kalná říčka zšíří Kocáby, skromně se klikatící mezi rákosím. Ničím zvlášť neodpovídá té velebné představě, pro niž sem po dvě tisíciletí proudí zástupy zbožných poutníků. Ale jsou věci, u nichž záleží na představě, ne na skutečnosti. Toto jsou tedy místa, o nichž je řeč v tolika písních a spirituálech. Sem se v posledním záchvěvu života probíjeli křižáčtí rytíři, aby načerpali sil při pohledu na posvátnou řeku. Tady si od věků nabírali poutníci do lahviček vodu, aby jim pak doma spolehlivě léčila veškeré neduhy těla i duše.

Dosud u jordánského mostu zastavují autobusy, z nichž rovněž vystupují zbožní poutníci a sledují dojatým zrakem rmutný proud. Do lahviček si vodu však již nenabírají, jelikož se obávají tyfu. Je poněkud obtížné vzbudit v sobě obdiv k této neveliké říčce, když člověkem zrovna necloumá ta nejoddanější zbožnost. Ale buďme rádi, že jsme tu byli, most přešli a na Jordán se podívali. Šlo to bez překážek, a kdoví: za nějaký čas tu zase může být hranice, miny, tanky, ostnaté dráty a ostře poštěkávající poddůstojníci. Neboť jedno se Jordánu musí nechat - o málokterou jinou řeku se lidé s takovým zaujetím a po tolik tisíciletí prali. Nezdá se, že by toho tak hned chtěli nechat.

Z Golán se navracíme do Galileje ... ale teď si uvědomuji, že hovoře o ní, měl jsem až dosud na mysli vesměs Galileu severní neboli horní. Musím pro úplnost uvést, že existuje i Galilea dolní, ale ta už mi nepřipadá tak apoštolsky. Je to bezlesá krajina plochých kopečků, v níž je porůznu zasázeno několik zajímavostí, například starořímské lázně Hammat Geder na samé jordánské hranici. Lázně jsou to docela pěkně zachovalé, bohužel z nich Římané už vypustili vodu. Kdo touží po koupelích, musí se za dost hříšný peníz máchat v betonovém bazénu o kus dál. Škoda. Moci tak poplavávat v kamenné nádrži mezi mramorovými sloupy, schodišti, oblouky, pod dohledem kamenných bohů ... mohlo to mít něco do sebe. A ještě město Nazaret nesmím opomenout, v němž až na jeden velký kostel a sbírku bradatých popů není nic zvláštního k spatření, totéž lze říci o Káni galilejské, což je prašná arabská vesnice se škatulovitě betonovými domky. Hora Tábor už je lepší; ano, já vím, že se to jméno správně píše bez čárky nad a, ale když ono mi tak připadá jaksi nedodělaně. Spíš než husitské hradiště připomíná biblický Tábor horu Říp, jenže větší, shlížející přes okolní rovinu na východě až daleko do Jordánska, kdežto na západě se leskne plocha Středozemního moře. Na temeni sídlí Táborité v podobě italských mnichů, kteří zde provozují stánky s tričky, pohlednicemi i jiným zbožím, a kromě toho i jeden veliký, krásný chrám, plný mramoru, kadidla, zbožného zpěvu a turistů.

Čímž by tedy definitivně skončilo putování Galileou horní i dolní, a nechajíce obezřetně stranou obsazená arabská území, zamíříme k jihu, do země judské.

4. Negevskou pouští do Eilatu a na Sinaj

Jen něco přes čtvrtinu plochy českých zemí obnáší Izrael, ale přesto se do něj ještě vešel pořádný kus pouště. Jmenuje se Negev. Co by také Svatá země byla bez pouště? Kde by vzala svou podobu biblickou a starozákonní, dnes jako před čtyřmi tisíci lety? Kam by se byli odebírali proroci, roztrhnuvši roucho své? A kudy by obcházeli lvové řvoucí?

Poušť ovšem nezačíná, jako když utne. Až k městu Be'er Ševa projíždí poutník utěšenou krajinou, plnou pomerančových sadů, polí, vinic a zahrad. Sotva tuší, že je ta utěšenost jen jaksi na dluh; že by jí nebylo bez umělého zavlažování a bez vody, přiváděné až odněkud z Galileje. Za Be'er Ševou i utěšenost na dluh pomalu končí a naskýtá se pohled na zemi beduínů.

Nejsou k přehlédnutí. V kopečkovité, řídkou trávou porostlé krajině jsou poházeny černé skvrny jejich stanů, tvořících místy celé osady. Trochu se to, pravda, všechno liší od představ, jichž možná poutník nabyl studiem mayovek. Nikde nejsou vidět hrdí bojovníci ve vysokém velbloudím sedle, ozbrojení křivou šavlí a stříbrem tepanou ládovačkou. Pokud beduín v nějakém sedle sedí, pak spíš v sedle úděsně rezavého vehiklu, jakých se všude kolem povaluje v různých stadiích rozpadu na sta. Většinou ale nemají beduíni proč lézt do nějakého sedla. Na to, že jsou nomádi, se pohybují poměrně málo. Jejich stany sestávají z velkého kusu černé látky - prý z kozích chlupů, jsou podepřené soustavou křivých klacků, do dvou nebo do tří stran otevřené, a skýtají tak nerušený pohled do beduínského soukromí; i lze spatřit vrchního beduína, jak leží na koberci u ohniště a vaří si kafe v starožitné konvici s úzkou hubičkou. Jemu podřízení beduíni dřepí někde na bobku, celí zahalení v černém, a nechávají do sebe pražit slunce. Prý pasou dobytek, říká se, a opravdu, směs ovcí, koz, oslů a velbloudů se vždycky nachází někde poblíž; ale k čemu jim slouží ta dřímající černá postava, není příliš zřejmo. O beduínech není v Izraeli mnoho slyšet, jelikož nezavdávají příčiny k tlustým titulkům v novinách. Hovoří arabsky a jejich vírou je islám, ale s izraelským státem vycházejí dobře, nacionalistická ani fanaticky muslimská hesla se v jejich černých stanech zatím neuchytila. Pokud jde o stát, musí-li už nějaký být, dávají přednost tomu, který jim dá svatý pokoj a neobtěžuje je vyhláškami, formuláři, nařízeními, pokusy o trvalé usídlení, brannou povinností, volbami, daněmi a jinými zbytečnostmi. Izrael takový stát je a beduíni vědí, že jiný by je nejspíš na pokoji nenechal.

Dál k jihu stepní tráva řídne a ubývá i černých stanů, protože aby žili na holé poušti, takoví blázni nejsou ani beduíni. Je cosi velkolepého na poušti, která už si své jméno zasluhuje, i když nedovedu přesně povědět co: asi že ten pocit opuštěnosti, tesknoty, šíře rozhledu, jednotvárnost a víceméně nudnost, což všechno se jakýmsi mystickým způsobem přeměňuje v krásu. Jako by tudy Bůh sám kráčel z nekonečna do nekonečna. Zdá se mi, že jsem objevil, proč všechna velká monoteistická náboženství vznikla právě v pouštních krajinách. Země i vesmír, všesměrný prostor a obzor tři sta šedesáti stupňů kolem dokola vnuká člověku, stojícímu uprostřed pouště, pocit jednoty; zamyslí-li se nad vlastním nitrem i nad okolním světem, nepřichází mu zatěžko uznat, že je všechno řízeno sílou jedinou, vše v sobě soustřeďující, univerzální. Naproti tomu pohled člověka lesního je roztříštěn do tisíců navzájem nesouvisejících útržků, do světel a stínů, tajemných záchvěvů čehosi, co při bližším ohlédnutí nepoznáno prchá, mezi listovím mu prohlédají kousky modré oblohy, slyší nevysvětlitelné šumy a hlasy skrytého života ... jaký div, dojde-li k závěru, že řídících sil je mnoho a že celý svět je nepřehlédnutelný chaos. Západní člověk je původem a cítěním lesní pohan; pochybuji značně, dovede-li si i při upřímné víře představit, jak a o čem spolu rozmlouvali apoštolové na pahorcích judských, patříce na ničím nepřerušenou dokonalost zjevného nekonečna.

Dál k východu se silnice náhle a strmě svažuje. Mine tabuli, oznamující, že jsme se octli v nadmořské výšce nula, a od ní to jde ještě dál a hloub pod moře, až se někde tři sta metrů pod jeho pomyslnou hladinou rozevře těsná roklina a moře se opravdu ukáže. Moře, zvané Mrtvé. Ještě před ním ukazuje směrovka k městu Sodom, ale prý tam není nic k vidění, zejména nic hříšného. Ono tady je horko někdy i nad padesát stupňů, a to už kdekoho přejde pomyšlení na hříšnosti. Za údolím promodrávají vysoké, holé kopce, to už je Jordánsko. Na izraelském břehu stojí tu a tam hotely a lázeňská zařízení, v nichž si marodi z celého světa kurýrují jinak nezhojitelná kožní onemocnění. Kempink je tu jediný, jménem En Gedi, dost drahý, ale na holém kamení v žáru sodomského slunce se nám stanovat nechce, i nezbylo než zamířit tam.

Abych to vykřikl jedním dechem: byla to hrůza. Já, prosím, nemám tak mnoho proti nocování na oblázcích, a nakonec se ani nevzpouzím proti té poněkud mastné ceně. Mrtvé moře je jen jedno. Jenže svátky Pesach právě dosahovaly vyvrcholení. Mluvit v té souvislosti o tlačenici by bylo příliš bledým vylíčením toho blázince. Ale i blázinec bych byl ochoten snést, kdyby se jednalo o obvyklý blázinec evropský. Leč vidím, že musím na tomto místě umístit vsuvku.

Židovský národ se velmi povšechně a s pominutím mnoha vedlejších skupin a podskupin dělí zhruba na lid Aškenazim a lid Sefardim. Nebo též na Židy bílé a černé. Nebo na Evropany a Orientálce. Jak je libo. Rozdíl mezi nimi není o mnoho menší než mezi obyvatelem Žižkova a Eskymákem. Lid Aškenazim je růžolící, spolehlivý, čistotný, nehlučný, milující hudbu klasiků a klidné posezení u kafe a bábovky. Lid Sefardim je pleti tmavé a vlastností zhusta opačných. Místo Beethovena dává přednost arabské muzice ... prosím, já proti ní ničeho nemám. Je něžně lkavá a truchlivě vášnivá, i lze jí s potěšením naslouchat ... kdyby zaznívala v přiměřené hlasitosti. Ale nezaznívá. Provozovat cokoli přiměřeně nebo dokonce snad potichu by nejspíš bylo hříchem proti prvnímu přikázání sefardské nátury. Nepouští-li si sefardská rodina na pláži svou muziku hlasem trub z Jericha, pak jen proto, že někde krátce předtím má jejich rádio zarážku.

Místo klidného posezení dávají Sefardové přednost hlučné zábavě v kruhu své neobyčejně rozvětvené rodiny. Jejich časem je noc. Přes den se jen tak potloukají, posedávají, pospávají, pokuřují z půldruhametrové vodní fajfky. Hodinku před setměním to s nimi začne šít; i jmou se kolem svého ležení rozvěšovat barevné žárovky, zatápět v grilovacích přístrojích, ladit rádia, gramofony a televizi. S východem první hvězdy se do toho dají. Hodují, radují se, děti vřískají, mužští se hádají (třeba si jen tak vyprávějí, ale vypadá to, že si v příští vteřině skočí po krku), rádio řve, televize řve, gramofon řve, celý sefardský svět řve a řve a řve, až se hory naproti v Jordánsku zelenají. Začínám pochybovat o tom, stojí-li v Bibli celá pravda; padly-li hradby Jericha opravdu zvukem trub. Třeba pod nimi seděli Sefardové a jenom pořádali piknik.

Dělat se s tím nedá nic. Bylo by zhola zbytečné chodit k nim a prosit je o trochu nočního klidu; nepochopili by, co se od nich chce. Nepovažují noc za čas vyhražený spánku a zábava bez řevu jim není zábavou. Jedinou záchranou jsou v takové situaci voskové ušní ucpávky, jež tímto každému vřele doporučuji, vydává-li se tam, kde je přirozeným prostředím vysokodecibelový rámus. Ne že by ten randál zcela odfiltrovaly, ale člověk jej slyší jen jako hukot vzdálené Niagary a po čase nějak usne.

Hlavní atrakcí Mrtvého moře ovšem nejsou sefardské obyčeje, nýbrž plavání. Nebo lépe vznášení se na jeho vodě. Vodička vypadá na první pohled průhledně a nikdo by do ní neřekl, že je to nasycený lák, obsahující kolem 35 procent soli. Na břehu stojí mnohojazyčné tabule, upozorňující, jak si má plavec počínat, aby nepřišel ke škodě. Nejdřív je nutno se na vodu posadit jako na kanape a pak se pomalu položit na záda. Leží se jako v peřinách a okončetinami lze volně mávat v povětří, jelikož jich není třeba. Člověk je v Mrtvém moři prostě nepotopitelný; sám jsem to zkoušel a nakladl si na břicho pyramidu kamení, co se mi na ně vešlo (a že se mi tam vejde hodně), ale můj ponor se skoro nezvětšil. Jen plavat prsa se nedoporučuje, protože nohy jeví sklon vymrštit se nad hladinu a hlava jde naopak ke dnu, z kteréžto polohy se jen obtížně dostává zpátky. Nestane-li se tak, zaujme páteř podobu obloukové pily, což plavce za pět vteřin přestane bavit. Nejlepší ze všeho je ale ten zvláštní, velice příjemný, sametovo-olejový pocit na kůži, který nezmizí ani osprchováním a vydrží ještě celý příští den.

Ale všechno se za čas okouká a poutníku se třeba zachce něčeho historického a heroického; v tom případě ho může uspokojit výprava k skalní pevnosti Masada. Zespodu od Mrtvého moře z ní není mnoho vidět; je to však jeden z nejhlubších cestovatelských zážitků v celém Izraeli, zejména je-li poutník vybaven citlivostí k duchu místa a k jeho tragicko-hrdinské atmosféře. Skalní pevnost vystavěl v moudré předtuše proslulý král Herodes, aby měl kam utéci, kdyby něco; na rozdíl od jiných potentátů si nečinil iluzí o lásce svých poddaných. Vytvořil zde v poušti na tu dobu hotový zázrak. Kromě mnoha paláců, hradeb, synagog, kasáren, dílen a jiných staveb vybavil Masadu i podzemními plaveckými bazény, k nimž se sestupuje po strmých schodech a ještě dnes vzbuzují svými rozměry úctu, jen v nich uspořádat nějaké to mistrovství. Vodu k nim přiváděli bibličtí inženýři v skále vytesanými tunely ze soustavy hrází, v nichž zadržovali zimní deště. Když král Herodes skončil svou pozemskou pouť a i jiné bouře se přehnaly Svatou zemí, zmocnili se Masady zélóti, jejichž jméno se dodnes stalo synonymem pro vypjaté náboženské zanícení. Doposledka zde vzdorovali Římanům, když byl židovský odboj už všude jinde potlačen. Na obrovské strmé skále, s nevyčerpatelnými zásobami vody a potravin, se Masada zdála být naprosto nedobytná. Zélótská odhodlanost se však střetla s neméně odhodlaným důmyslem a ukázněnou plánovitostí římských legií, která nakonec zvítězila. Jelikož to nešlo jinak, začali Římané navážet u úpatí dvě stě metrů vysoké hory rampu a po ní postupovali stále výš. Je tam dodnes a poněkud připomíná ostravskou haldu. Když po třech letech dosáhla až těsně pod hradbu, pochopili zélóti, že prohráli, a spáchali hromadnou sebevraždu.

Výstup na Masadu by měl podniknout každý, kdo chce pochopit dnešní Izrael. Ne bez symbolického smyslu se zde konávají vojenské přísahy a bílomodrá vlajka s Davidovou hvězdou, povívající z nejvyššího bodu pevnosti, dodnes hlásá živé, znovu aktuální poselství zélótů. Tady jsme, jinam nemůžeme, nevzdáme se a nepoddáme, třebaže je nás málo a jsme ze všech stran obklíčeni. A kdybychom svou silou nestačili vzdorovat obléhání, kdyby rampa opět dosahovala pod samou hradbu, nebudeme čekat, co s námi ti druzí udělají. Žádná nová Osvětim už se nikdy konat nebude.

Může si o té zélótské zarputilosti myslet každý, co chce. Já vím, i to je druh fanatismu, pro nějž obvykle nemívám mnoho pochopení. Přesto si ale myslím, že by měl být s kritikou Izraele a jeho politiky opatrný každý, kdo si nedovede představit atmosféru Masady. Jaké to je, stát na její hradbě a dívat se, jak dole běhají Římané s košíky a navršují rampu. A jaká škoda, že někde v Čechách nestojí aspoň nějaká maličká, naše Masada!

Nadešel však čas opustit Mrtvé moře, neboť zbývá ještě kus cesty až k nejjižnějšímu cípu izraelské země, k městu a přístavu Eilat (vyslov: Elat) na severním konci Akabského zálivu. Pokud poutník někde v Izraeli nabude dojmu opravdových vzdáleností, je to zde; směrovky na křižovatkách nesou čísla nezřídka až třímístná, což se jinde nenajde. Cesta vede stále dál pouští, do nedohledna šedavě holou či dořídka trnitými keříčky porostlou plání, již občas protínají strmé rokliny, jako by tu někdo zaťal sekyru. Pohlédneš na dno té strže v nejisté naději, že tudy poteče aspoň proužek vody, ale ono nic, jen vyprahlé, oblázčité koryto, v němž se dvě beduínské kozy namáhají sehnat pár stébel suché trávy. Tak docela k ničemu ale není ani ta poušť; hebrejským písmem i latinkou hlásají tabulky po obou stranách silnice, že je tu vojenské pásmo a že v něm nemá kdo co hledat. Tady se tedy izraelští vojáčci učí umění pouštní války.

Nechal jsem si o tom učení vyprávět a povím vám, fuj tajbl; nežli to, tak radši poctivé katolické peklo. Slyšel jsem o šedesátikilometrových pochodech s obrovskou zátěží v třeskutém pouštním vedru, o desíti litrech vody, jež je každý rekrut povinen denně vylemtat, i když se mu nechce ... takhle vzniká v těchto místech nejvýkonnější armáda dnešního světa. Bez pozlátka, bez metálů, šňůrek, vyleštěných knoflíků, epolet, bimbátek a cingrlátek, bez okázalého a rozeřvaného vojáctví, ba mnohdy i bez čepice, zato ale s nosorožčí silou a průrazností.

Židovský pionýrský duch však dokázal z pouště vytlouci nejen vojenská pásma, nýbrž i mnohou zemědělskou osadu, v níž se pomocí vody, přiváděné až odněkud z Galilejského jezera, pěstuje zelenina, melouny a datle. Slyšel jsem ovšem, že pouštní zelenina jaksi není to pravé; já, evropský gój, jsem nerozpoznal nic, ale zkušený Izraelita k ní jen čuchne svým šestým smyslem a hned zjistí, jestli se k ní přivedla voda rourou, nebo zda na ni poctivě pršelo. A že ano, a to že oni poznají a že je to nebe a dudy. Ale ať z pouště nebo z pršlavé Galileje: pravím, že kdo neokusil izraelských okurek nebo paprik, neví, co je zelenina. To se mohou všechny naše holandské, španělské, ba i slovenské zázraky jít vycpat. Já vám nevím, jak to ti kluci židovští dělají, ale snad je aspoň v tomto punktu na tvrzení o vyvoleném národě něco pravdy, protože příroda je zjevně pod jeho magickým dohledem ochotna konat něco, co jinde odmítá.

Je úctyhodné a obdivuhodné, tohle vzdorovité pouštní průkopnictví, a Židé mají ke svým negevským osadám vztah přímo posvátný. Jsou jim zadostiučiněním, dokladem úspěchu a předmětem hrdosti nejmíň takové, jakou větším národům poskytují jejich vesmírné koráby. »Podívejte se« ukazují s hrdostí své pouštní zahrady cizincům, »tohle jsme dokázali udělat z té vyprahlé jaloviny.« Poutník z nežidovské ciziny to všechno rád a s úctou ocení; nicméně se neubrání kacířské myšlence, musí-li to být a stojí-li to za to. Musí-li lidé kvůli pár melounům bezpodmínečně trávit život v téhle rozžhavené poustevnické osamělosti; nenašlo-li by se pro ně místo v nějaké lidskému duchu přátelštější krajině. Jsem člověk emigrantský a dobře vím, co znamená začít říkat o nějakém kusu země »u nás doma«; a nedovedu si představit, že bych tak nazýval tu úmornou jednotvárnost pouště. Ledaže je poušť výzvou lidem ducha pionýrského, kteří se ze zásady a vášnivě perou s nehostinným okolím, ať už je výsledek zápasu k něčemu nebo není. V tom případě je nutno uznat, že Izrael je jednou z posledních zemí světa, které ještě svým pionýrům tuto možnost dávají. Snad je toto ten nejvyšší a mystický význam izraelského pouštního osadnictví: zachování pionýrské jiskry v židovském národě. I projíždí poutník novými osadami a osadami ještě novějšími, jejichž jména ještě nestojí ani na nejčerstvějších mapách, vidí řady nových, čisťoučce bílých domečků s červenými střechami a s okny na sluneční straně jen tak naznačenými v omítce - ono tu není o sluníčko co stát. Kolem jsou pěkné zahrádky plné květin, ulice jsou vroubené stromy, někde za osadou lze dokonce najít i celý borový lesík, snad aby mládež měla kam chodit na rande, a to všechno je pečlivě zavlažováno vzácnou tekutinou jménem voda. Bezpochyby tím vším úsilím poušť zkrásněla, lidskou prací se udělaly líbezné zelené skvrny v její nevlídné šedi, ale ... víte, přisámbůh nejsem pecivál a pro vše dobrodružné mám pochopení. Přesto rád a ve vší úctě Židům jejich průkopnickou zásluhu ponechám.

Míjíme Dimonu, v jejíž blízkosti - prý, veřejně se o tom nemluví - Izrael ve vší tichosti vyrábí svou atomovou bombu. Vskutku, hodnou chvíli se jede kolem odrátovaného území, daleko na kopečku se v něm tmí jakési záhadné budovy, to asi bude ono, aspoň houšť výstražných tabulek se tomu zdá napovídat. Je to dost znepokojující v tom ďáblově kotli, jemuž se říká Přední východ. Přesto bych se odvážil soudu, že když už v tomto světě navzdory mírovým a jiným hnutím ty bomby jsou, je lépe, vládne-li jimi solidní a vypočitatelný Izrael než kdejaký diktátorský holomek.

I bez průkopnických osad jsou některé pouštní krajiny velice krásné, jen když odloží svou jednotvárnou šeď a nahradí ji všemi odstíny barev okrových, rudých, fialových, i jen prostou, ale o to zářivější bělí. Takové je například údolí Timna asi třicet kilometrů předtím, než se Izrael definitivně zúží do nudličky a skončí na břehu Rudého moře. Vypadá to tady trochu jako v reklamě na cigarety Marlboro: skalní věže, oblouky, okna, houbovité kyje a jiné útvary, co jich dokáže vytvořit pouštním větrem hnaný písek. Navíc tady prý - heč, to ani v Arizoně nemají - sám král Šalomoun doloval měď. To je věc, která mě zajímá, protože rudní prospekce bývala částí mého řemesla, než mě od něj komunista vyhnal k lopatě. I staří Egypťané tu dolovali a nechali po sobě malý chrámek v stínu červené skály ... všechno je to moc zajímavé a pěkné, jen jedno mi vrtá hlavou: jak vydatné bylo to dolování? Zdejší doly totiž sestávají z kruhovitých šachtic, vypadajících ze všeho nejvíc jako díra do kanálu, a rudní žílou je uzoučký, asi centimetrový proužek zeleného malachitu. Nač mohlo za krále Šalomouna přijít kilo mědi, při těchhle ďourečkách do skály a zelených žilčičkách? Nejsou přehnané představy o nádheře egyptské říše a jejích vojích, jejichž kopí se jako měděný les blyštěla v slunci?

Jistým záporem údolí Timna je, že by tu člověk potřeboval mít v ruksaku nějakou klimatizaci. Také můj jinak dost otužilý doprovod ztratil zájem o pouštní krásy a sedí schoulen ve stínu skály, vydávaje chroptivé zvuky. Nezbývá než opustit tento kraj a jet dál k jihu, až do samotného Eilatu.

To jméno má v Izraeli čarovný zvuk, a třeba hned říci, že jiného druhu než ten drsně heroický, jímž znějí jména pouštních osad. Oh, Eilat, Eilat, vzdychají mládenci a panny jakož i staré báby a vůbec veškeren lid izraelský. Mládenci vzdychají, jelikož jde řeč, že v uvolněném prostředí Eilatu jest snadno navazovat styky s řečenými pannami; báby pak neznámo proč. Rovněž vojska na dovolence je tu jak naseto. Strávit dovolenou v Eilatu je prostě snem každého Izraelity. Projíždí-li poutník nějaký čas sem a tam zemí izraelskou a neustále slyší touhyplné vzdychání po Eilatu, dojde časem k luzné představě toho místa jakožto něčeho absolutně skvostného, prostě hotového ráje. Když pak opravdu dorazí do Eilatu, uvede si velmi brzy luznou představu na správnou míru; a tato míra je, dlužno potvrdit, spíš skrovná. Kousíneček pobřežíčka vybyl na Svatou zemi při dělení turecké říše po první světové válce spíš náhodou a proto, že o něj nikdo jiný nestál. Nebo snad aby se zabránilo přímému styku mezi Egyptem a Jordánskem, čert se v tom dnes vyznej.

Dlouho nikdo nevěděl, co si s ním počít, takže celý Eilat sestával z vojenské posádky a kriminálu, až se přece jen jeho turisticky i dopravně výhodná poloha prosadila. V každém případě má teď Izrael asi sedm kilometrů rudomořského pobřeží, na něž se musí vejít jedno dost velké město, letiště, přístav, překladiště pro tisíce japonských aut, ropné nádrže, rachotící jeřáby, olejovitý smrad, kempinky, ohrady, rezavé zámořské koráby, válečné koráby, hotely, ucpané silnice, zmatek a blázinec, pláže, restaurace, pizzerie, diskotéky, kavárny, korálové útesy a kromě toho i ten hotový ráj.

Museli jsme v Eilatu odevzdat vypůjčené auto, takže se nedalo tomu ráji úplně vyhnout. Abych si z něj aspoň něčeho užil, vzal jsem šnorchl, brejle a šel si zaplavat na proslulé a v celém Izraeli do úpadu opěvované korálové útesy eilatské. Stálo to za to. Viděl jsem už mnoho korálových útesů v mnoha mořích světa, ale takovýhle ještě ne. Byl velký asi jako skromnější rodinný domek, kolem něj plavaly pestré rybičky a kromě nich ještě půl Izraele. Až vám bude, Pražáci, někdy těsno na Džbáně, u Šeberáku i u jiných vodních hemžišť, nezoufejte. V Eilatu je to ještě mnohem horší.

Viděl jsem na vývěskách pražských cestovních kanceláří nabídky prázdninových cest do Eilatu, na nichž rovněž stálo něco o ráji ... inu ano. Lze tušit, že v ráji může být poněkud těsno. Jestli se tam navzdory svým hříchům jednou dostanu, budu si tam taky asi s anděly šlapat po rukou, aspoň tu zkušenost jsem už udělal. Nu, naštěstí existuje způsob, jak z eilatského ráje uprchnout; jestli to tak funguje i v tom nadsvětním, není známo.

Když se prý král Herodes dozvěděl o narození Spasitele, vzal si do hlavy, že ho dá zamordovat. Avšak Anděl Páně zjevil tu zprávu ve snu Josefovi a ten nemeškal, vzal rodinu a uprchl s ní do země Mizrajim. Jmenoval se tak za biblických dob Egypt, jak ostatně dodnes svědčí jeho arabský název, al-Misr. Nevím, jestli to svatá rodina také brala přes Eilat, ale měla by to v tom případě celkem snadné, aspoň dnes. Jest pravidlem, že mezi rozumnými a přátelskými státy bývá rozumná a propustná hranice. Hlásají-li státy vzájemné přátelství a na jejich hranici se přesto nedůvěřivě okolkuje, šacuje a sekýruje, lze pochybovat buď o tom přátelství, nebo o tom rozumu, jak bychom ještě z dosti čerstvé historie a z různých hranic družby mohli potvrdit my Češi.

Co se států Izraele a Egypta týče, inu, přátelskou družbou k sobě dvakrát neplanou. Jejich hranice je přesto bez velkých okolků průchodná, což je svědectvím toho, že jsou to státy rozumné. Není tomu tak všude v tomto koutě světa; cestovatel si musí náramně dobře rozmyslet, než se vydá do většiny arabských zemí, aby neměl v pasu štempl z Izraele, protože by mohl jejich národní hrdost kompletně trefit šlak. Je takové pravidlo: čím horší, plesnivější diktatura, tím víc ji uráží pohled na izraelské razítko. Dobře; když se tedy, jakáž pomoc, návštěva Izraele vylučuje s návštěvou Sýrie, Jemenu a podobných zemí, rozhodnu se pro Izrael. Ne že by mě arabský svět nezajímal, ale i mě něco uráží.

Veškerá hraniční procedura trvá čtvrt hodiny, na konci všeho ještě stojí jeden egyptský vojáček, jehož úlohou je na každého kývnout hlavou; a země Mizrajim je tady. Stanice autobusů je ještě o kilometr dál - zjevně i zde mají nějaké hraniční pásmo kvůli špionům a diverzantům - takže poutník tam musí dovléci své rance v pouštním úpalu pěšky. Aspoň má cestou možnost zhlédnout velikánský betonový kvádr hotelu Taba, o nějž svého času bývaly mezinárodní tahanice: to když Izrael, vracející Egyptu dobytou Sinaj, by si býval rád aspoň tento kousíček pobřeží podržel, aby o něj rozšířil přeplněný Eilat. Ale nešlo to, tak daleko egyptská dobrá vůle nesahala. Taba připadla zpět Egyptu, Eilat je dál přecpaný a v betonovém hotelu ani noha. Tak se vlk nenažral a ani koza nezůstala celá, z betonového kvádru na pustém pobřeží nemá užitek ani Izrael, ani Egypt, ale hlavně že si posvátný princip nedotknutelnosti státní hranice přišel na své. Jaké štěstí, že tenhle princip už u nás v Evropě bere čert!

Jinak ale poutník hned zjistí, že se octl v zemi nejmíň o tři stupně orientálnější. Jakmile přejde ten kilometr, okamžitě ho obklopí hejno Egypťanů, z nichž aspoň tři čtvrtiny jsou taxíkáři a ti ostatní mu taky chtějí něco prodat. Mají kolem hlavy omotaný kus něčeho bílého, na sobě dlouhé noční košile, a na to, že umějí anglicky tak asi deset slov, jim jede huba dosti vydatně. K dobrému je jim třeba přičíst, že jsou všichni přívětiví a usmívají se od ucha k uchu, čemuž poutník, přišedší z Izraele, už třeba odvykl.

Musím po pravdě prozradit na milé Izraelity, že jsou to takhle lidé slušní a nevtíraví, ale v osobním i v úředním styku podivně neúsměvní. Cizinec z toho může nabýt rozpačitého dojmu o obecné atmosféře v zemi Izrael. Ne že by jí vládla nevlídnost, ale jednají spolu ti lidé stroze jako na berňáku. Stačí se ovšem trochu zapovídat a roztají; na první pohled jako by však měli strach si zadat. To Egypťané nejdou pro úsměv daleko, i když by cestovatel neměl zapomenout, že orientální úsměvy jen málokdy nesměřují aspoň jedním okem k peněžence.

Míst na sinajském pobřeží, k jejichž návštěvě není potřeba vízum, není právě mnoho, přesněji celé tři; a sestávají všechna z kusu pláže, několika hotelů, kempinku, domorodé osady a skupinky beduínských stanů opodál. Od izraelské hranice je nejblíž Nuwejba, osada nijak stará, stejně jako ostatní místa na Sinaji. Původně zde nestálo víc než beduínský tábor, ale válka v roce sedmašedesátém a následný zábor Izraelem měly ten mimovolný důsledek, že sem začali jezdit lidé, jimž bylo v Eilatu příliš těsno a také draho. Při tom objevili zdejší korálové zahrady, což přilákalo i mezinárodní publikum; po uzavření míru a navrácení Sinaje Egyptu to už tak zůstalo a vlídný hraniční režim způsobil, že proud návštěvníků nevyschl. Však ono je tu také krásně. Pěkná, čistá pláž, po té tlačenici v Eilatu příjemně poloprázdná; kousek dál v moři rozlehlý korálový útes a kolem něj toho nejbarevnějšího, nejrozmanitějšího života, jak si jen milovník této podívané může přát. A v noci klid, nikde elektronický řev a nikde grilující a hlučně slavící domorodci, jen velikánské pouštní hvězdy, palmy v měsíčním svitu a šplouchání vlnek. Na druhém břehu zálivu blikají dvě nebo tři světýlka, to už je, prosím, Saúdská Arábie.

A jak levně je v tom Egyptě! V Izraeli si pocestný musí držet ruku na portmonce, ale tady je možno se velkoryse rozšoupnout, pokud člověka nemrzí, že jí pořád dokola nějaký šiškebab a pár jiných standardních pokrmů. Arabský Alláh je stejně háklivý na určité potraviny jako izraelský Jahve, jenže daleko méně vynalézavý; a tak může zdejší strava po čase lézt krkem. Ale aspoň nad skleničkou piva Alláh přimhouří oko, a mohu dosvědčit, že je na abstinentskou zemi docela slušné.

Při přepisování těchto řádek mi napadá, že bych měl učinit vsuvku, abych nezklamal čtenáře, který by se třeba po jejich přečtení rozhodl se v ta místa rozjet. Můj zážitek je osm let starý a nelze předpokládat, že by na sinajském pobřeží zůstalo všechno tak, jak popisuji. Asi bude ještě stále o dost levnější než jeho izraelská konkurence, ale o té čistotě a zejména o klidu ... nu, musel bych se jít přesvědčit. Valné naděje bych si nedělal.

Člověk zrovna ztuhne, když na takovém konci světa najednou zaslechne český hlahol. Nemýlím se? Není to ona sluchová fata morgána, o níž píše i Čapek a která se někdy dostavuje, když člověk dlí pár týdnů na cestách? Zdá se mu, že tu a tam zaslechl úryvek české věty, ale když se zaposlouchá blíž, je to japonsky nebo italsky. Ale v rybí hospůdce v Nuwejbě neseděla žádná fata morgána, nýbrž celý český spolek; jak se ukázalo, byli to zaměstnanci káhirského velvyslanectví. Druhého dne velvyslanci odjeli a místo nich se dostavilo jiné hejno českých velvyslanců, a snad kdybychom po pár dnech sami nezmizeli, mohli jsme zažít i třetí a čtvrtý valný český spolek. Byli to takhle všechno milí lidé, od nichž jsme se dozvěděli leccos o egyptském živobytí, ale jedno mi nešlo do hlavy: co všichni na tom velvyslanectví dělají? Čím se může zabývat regiment diplomatů jedné malé země v jiné nepříliš významné zemi za sedmero horami a nejmíň jedním mořem?

Domýšlel jsem se, proč asi. Bylo to ještě nepříliš dlouho od listopadového trhnutí oponou a nejedna kontinuita se starým režimem ještě doznívala. Rád bych se nyní dozvěděl, že už dozněla, i když podivné kšefty různých pánů s nejpochybnějšími arabskými země- mi tomu nenasvědčují.

Bylo by ovšem neodpustitelné proválet celý ten čas na sinajském písku a nevydat se do vnitrozemí. Kdyby pro nic jiného, tedy se aspoň podívat, kudy to Mojžíš po čtyřicet let vláčel lid izraelský, a čím to bylo, že si to ten lid nechal líbit. Při troše spěchu se přece celá ta cesta dala stihnout za týden. Ale třeba se Mojžíšovi na Sinaji líbilo. Její poušť je opravdu daleko pěknější, barevnější než ta mrzutě jednotvárná šeď Negevu. Horské obzory jsou za dne do fialova modravé, před setměním oranžovějí a rudnou; mezi žulovými skalisky se tu a tam krčí drobné palmové oázy a kolem táboří beduínské klany. A jsou to beduíni takoví, jak si je romantická duše představuje, jezdící na velbloudech a ne v rezavých nissanech jako tamti kolem Be'er Ševy.

V úžlabí uprostřed skalnatých hor stojí něco jako čtyřhranná pevnost. Má barvu hlíny, vysoké zdi a obranné věže. Ale není to pevnost, nýbrž řecko-pravoslavný klášter svaté Kateřiny, stojí tu už od šestého století a v jeho zdech se událo mnoho zázraků. Z nich za nejzázračnější pokládám ten, že se jeho opati dokázali srovnat a domluvit se všemi sultány, paši, ba i prezidenty, co se jich v Egyptě za toho málem půldruha tisíciletí vystřídalo, a dosáhli toho, že klášter všechny proměny a pohromy času bez přerušení přečkal. Z ostatních zázraků lze jmenovat přenesení těla svaté Kateřiny, již pohané umučili v Alexandrii, ale andělé sebrali jedné noci její tělo a přemístili je na skalisko poblíž kláštera, kde je našel mnich, co tudy náhodou špacíroval.

Než se evropský skeptik stačí z toho sdělení vzpamatovat, spatří na vlastní oči jiný, dodnes viditelný div: keř, z nějž hovořil sám Hospodin k Mojžíšovi. Keř roste a zelená se na takové zídce uvnitř kláštera a nic mu nevadí, že musí být nějaké čtyři tisíce let starý, inu zázrak, zázrak. Ledaže bych měl spíš představu, že Hospodin mluvil z čehosi drsnějšího, pouštně suchého a trnitého, tohle vypadá spíš jako pokojová rostlina. Mniši ovšem tvrdí, že keř je na celé Sinaji jen jeden a že nikomu se jej ještě nepodařilo přesadit ani rozmnožit. Tak vám nevím. Krásná věc je víra, ale nějak je mi těch zázraků až moc. A to ještě nepočítám hlubokou studni, u níž je možno zatočit kolem a načerpat vody, která ale také není ledajaká, nýbrž ta, již zde lidu izraelskému vykouzlil Mojžíš, ne ovšem otočením litinového kola, nýbrž kouzelným proutkem.

A přenádherná klášterní kaple je zde, poutník se ani nemusí příliš vyznat v pravoslavných ikonách, lampách, koberečcích, řezbách, pergamenech a jiné kráse, aby poznal, že ho ovanulo ovzduší tisíciletého posvátna. Nad tím vším bdí sedmnáct mnichů, víc jich dodnes nezůstalo. Není snadné se stát sinajským mnichem; klášterní řád trvá na tom, že jím může být jen mužská osoba řecké národnosti. Nu, nechystám se požádat o přijetí do zdejšího řádu, takže mi to tak nevadí, ale je otázka, jestli se následkem toho ustanovení klášter časem nevylidní úplně. Musím ale povědět, že pravoslavní mniši ve svých černých kápích působí mocným dojmem čehosi spikleneckého. Ony všechny starší kláštery v sobě chovají ovzduší tajemna, ale tady se zrovna dá krájet: podívejme se jen tamhle na ty dvě postavy, postávají spolu, do tváří jim pro ty kápě není vidět, a něco si šuškají, zjevně cosi esoterického a enigmatického, nebo přinejmenším protistátního. A to ještě je valná část kláštera cizím návštěvníkům nepřístupná, včetně přebohaté knihovny. Tam je těch sedmnáct mnichů mezi sebou a mohou kout své pikle.

Kdo chce, může se od kláštera ještě vydat na vrchol hory Džebel Músa, znalcům Bible a občanům města Třebechovic známé spíš pod jménem Oreb. Na jejím vrcholku prý nadiktoval Hospodin Mojžíšovi desatero přikázání a současný poutník si aspoň může užít překrásných pohledů při východu slunce; ale za tím účelem je nutno přijít už večer a vzít si spací pytel. A pak už se řítíme taxíkem zpátky, cesta se strmě svažuje k moři a taxíkář nevypadá, že by věděl, od čeho má brzdy; ale Alláh nás ochránil, takže můžeme opustit Egypt, sinajskou poušť i vlídné pobřeží a nazítří už směřujeme k poslednímu a nejhlavnějšímu cíli své cesty, do Jeruzaléma.

5. O městě jeruzalémském

...město veliké, ten svatý Jeruzalém ... jehož světlost byla podobna k kameni nejdražšímu, jako k kameni jaspidu, kterýž by byl způsobu křišťálového. A mající zeď velikou a vysokou, mající dvanácte bran, a na těch branách dvanácte anjelů, a jména napsaná, kterážto jsou dvanáctera pokolení synův izraelských... (Zjevení sv. Jana, kap. 21)

No, přehání poněkud svatý Jan. Místy je jeho popis dost výstižný, když třeba hovoří o té zdi veliké a vysoké, ale ta nemá bran dvanáctero, prosím pěkně, nýbrž pouhé čtyři. Že by na nich stáli nějací anjelé, to už vůbec ne, pokud za anjely nelze pokládat prodavače pohlednic i jiné šejdíře. O světlosti by se dalo mluvit, jenže ta nepochází od kamene způsobu křišťálového, nýbrž od obyčejného vápence a opuky, z nichž je svatý Jeruzalém vesměs vystavěn; v té oslepující záři jižního slunce je té světlosti i tak dost, až oči pálí. Co se pak těch jmen napsaných týče, no, nějaké čmáranice jsem viděl, ale bylo to vesměs arabsky, takže nevím, bylo-li to o dvanácteru pokolení synův izraelských, řekl bych, že spíš ne, jak tak znám arabský mrav.

Netřeba Jeruzalém tak hrozně vychvalovat, svatý Jene, on je i bez té omdlévající chvály dost pozoruhodný. Kdybych přes- to na něj chtěl vylít co největší slávu, mluvil bych spíš o jeho zákoutích a uličkách stinných, skýtajících úlevu od toho třeskutého jasu a s ním spojeného vedra.

Jeť pak Jeruzalém trojí: zaprvé doširoka dodaleka na návrších se prostírající nová a nejnovější sídliště. Kterýžto název má v Čechách poněkud pochybný přízvuk, avšak čtenář si nesmí představit něco jako Jižní Město nebo Černý Most, nýbrž jsou to sídla úhledná, čisťoučká, dodělaná, zrak neurážející. Jejich pes je zakopán spíš v skutečnosti, že se nalézají z velké části na území původně k Izraeli nepříslušejícím, na něž si dělá nárok zárodek Arafátova palestinského státu; i lze o ně do budoucna nejspíš očekávat lecjakou tahanici, ano i mazec. Jak to může dopadnout, ví Jehova. Stěží si ale lze představit, že by se veškeré židovské obyvatelstvo pokorně stáhlo ze svých pěkných domů a že by izraelský lid oželel všechny ty nesmírné prostředky, vynaložené na jejich zbudování.

Spíš ... neslýchaná věc se vkrádá v mysl, lidé židovští i arabští, co tak se uchýlit k řešení jinému, jak je běžné v mnoha zemích světa? Upustit od představy, že náleží-li země a stát jedněm, není v ní místa pro druhé. Hlavně pak umět přijmout postavení menšiny, jíž mohou být Arabové v Jeruzalémě a na výměnu zas Židé v roztroušených osadách, co je kolem nich pořád takového křiku. Když se s takovým osudem mohou smířit třeba Slovinci v Rakousku nebo Švédové ve Finsku, proč ne zdejší dva kohouti na smetišti, jež beztak nelze čistě rozdělit, leda nějakými odsuny a jiným vyháněním?

Za druhé existuje jeruzalémské město již předválečné, prostírající se zhruba mezi autobusovým nádražím a Jaffskou bránou. Nu a za třetí ono město, jak o něm mluví svatý Jan, mající zeď velikou a vysokou, město prastaré a biblické, v němž každý kámen pamatuje Krista Pána, a když ne jeho, tedy aspoň Byzantince, voje Mohamedovy, křižáky, mameluky a Turky ... ale o tom ještě bude řeč. Nejdřív je nutno se k hradbám starého Jeruzaléma dostat; a tu je nutno vyslovit varování. Cesta nemusí být bez nástrah.

Neboť to první, co nás v Jeruzalémě potkalo, byla dvojice postarších Němců. Dali jsme pěkné pozdravení ... a to jsme si něco nadrobili! Poutníče, vypravivší se do země Krista a proroků, pravím tobě: boj se hadů, boj se štírů jedovatých, boj se pouštních bouří i šelem řvoucích, avšak ze všeho nejvíc se boj náboženských horlivců. Neunikneš jim, nezbavíš se jich, jakmile se na tebe jednou pověsí a začnou ti hlásat své pravdy; a nezbude ti, než se od nich buď nechat vláčet sem a tam, nebo jim hodně drsně vynadat, aby se urazili. Jenže oni se ani urazit nechtějí, jelikož jsou prodchnuti láskou k veškerenstvu. Nebo poučovatelskou samolibostí, to se někdy od sebe těžko rozezná. Naši horlivci nám bez ustání hučeli do uší, že Boží hrob v Jeruzalémě není ten pravý Boží hrob, že je to s tím Božím hrobem židovský švindl, oni že ale vědí, kde je ten pravý Boží hrob a že nám ten Boží hrob ukážou ... do autobusu za námi vlezli, odbýt se nedali, obvyklých výmluv nedbali, až nebesa vyslyšela naši prosbu o záchranu.

Náhle se dveře autobusu přiotevřely, čehož využivši jsme se vrhli ven za pokřiku, že bohužel ještě musíme tadyto a tuhleto, ale určitě že se na ten pravý Boží hrob podíváme. Vzápětí se dveře automaticky zavřely, takže se mesiášové už nestačili vyřítit a přivést nás k pravému Božímu hrobu v řetězech. Mám za to, že náboženští horlivci by měli povinně nosit nějaké veřejné označení, aby se jim normální člověk stačil zdaleka vyhnout. Také prý pomáhá si třikrát plivnout přes levé rameno.

Když jsem si tohle odbyl, mohu teprve s plným vědomím pravdy sdělit, že Jeruzalém sám stojí za to, aby se člověk vydal do země izraelské; a kdyby z ní neviděl nic víc než jej, viděl by toho dost. Pomlčím-li již o Praze, k níž snad nemám tak zcela kritický vztah, mohu prohlásit Jeruzalém za nejzajímavější, nejmalebnější město světa, aspoň mezi těmi, jež jsem až dosud zhlédl. Neříkám že nejkrásnější, ona krása a malebnost někdy mohou stát dost daleko od sebe. Nikdy v něm není konec překvapením a objevům, ať se v něm poutník zdrží tři dny, týden, rok nebo celou věčnost.

Ze sdělovacích prostředků nabude nezasvěcený pozorovatel přesvědčení, že necháme-li stranou moderní sídliště na okolních návrších, je Jeruzalém jednak ten západní, moderní a židovský, jakož i východní, starobylý a arabský. Milovníci protiimperialistických bojů a různého osvobozování též vědí, že Židé mají nárok - možná a s při- vřením oka - ještě tak nejvýš na tu západní část; tu východní že Arabům násilím zabrali, což jim ale dějinná spravedlnost jednou spočítá. Přijde-li takto připravený poutník do Jeruzaléma, čekají ho některá překvapení. Zjistí, že západní Jeruzalém je dost židovský a trochu novější, ale také trochu arabský a prastarý; ve staré, hradbami obehnané části že sice pobíhají převážně Arabové, ale také dost Židů; a že tu vůbec panuje taková směs národů, kultur, ras a náboženství, že je mezi nimi věru nesnadno vést nějakou hranici i té dějinné spravedlnosti. Snad ho i napadne, že existuje pouze jediný recept pro Jeruzalém i veškerou Svatou zemi: naučit se spolu vycházet.

Co se těch kultur týče, je jich ve starém městě přeukrutná směsice. Všechny kultury velice hlaholí, povykují, rozkládají rukama, hádají se, kšeftují, běhají sem i tam, vláčejí pytle a bedny, strkají před sebou dvoukoláky a protlačují se uzounkými uličkami jako fašírka mlýnkem na maso. Aby se kultury od sebe nějak odlišily a zabránilo se pranicím, rozdělila už někdejší turecká správa moudře město na čtyři čtvrti: křesťanskou, muslimskou, židovskou a arménskou. Z toho největší obchodní ruch a zmatek panuje zrovna v té křesťanské; čtenář si pod tím údajem ovšem nesmí představit nějaké ochablé, bezkrevné evropské křesťany. Kdepak; jsou to křesťané arabští. Z většího dílu řecko-pravoslavní, z menšího křesťané vyznání syrského. Židé si ve světě vysloužili pověst obchodníků a lstivých kšeftařů, ale tady jejich nadání zcela zaniká a veškeré kšeftování mají v rukou právě tihle křesťané. Teprve nyní jsem si uvědomil význam starého pravidla, jak jsem je slyšel od jednoho moudrého muže. Zní: Tebe, člověče, ošidí Řek. Řeka ošidí Žid a Žida Syřan. Syřana ošidí Armén; a Arména jen Satan sám.

Obvykle poutník vstupuje do starého města Jaffskou bránou; tím okamžením se octne v křesťanské čtvrti jako mravenec v jámě mravkolva. Jedva jsme vnikli do první bazárové uličky, hned jsme se dostali do spárů jednoho takového obchodního umělce a neopustili jeho krámek, aniž bychom si koupili aspoň po páru sandálů. Dobře; sandály jsou v té kamenné výhni jeruzalémského jara věc praktická, jistě lepší než boty, v nichž poutník přijel z evropských zim. Obchodní triky jsou ovšem rozmanité a nelze je hned prohlédnout; a tu se může snadno stát, že člověk koupí, co nechtěl.

»Ach, vy jste z Německa?« raduje se bezmezně křesťanský obchodník před krámkem s koženým zbožím. Vypadá slušně, je mladý a oholený. »Moc vás prosím, když umíte německy, mohli byste mi poradit, jak mám napsat vývěsku nad dveře?« Našinec pochopitelně neodmítne; i vstoupí do temna krámu a jme se psát tu ceduli. Stojí na ní, že závod je v likvidaci a šéf jest nucen vyprodávat zboží za neslýchaně nízké ceny. Přímo že se ruinuje. »A když jste tady, vypijete si šálek čaje, že ano? Nechcete si něco koupit? Podívejte se, třeba tahle taška z pravé velbloudí kůže ... tyhle rukavice ... ta jemnost, ta kvalita, naprosto nezničitelné, račte se přesvědčit,« škube obchodník zuřivě za rukavici, »pro vás jen za sto dvacet šekelů, že jste mi pomohli s tou cedulí...«

Všechno to byla jen orientální lest. Nebylo žádného výprodeje a žádný krám se nerušil, cedulka přestala milého křesťana zajímat, hned jak jsem ji napsal. Vynaložil celé to úsilí jen proto, aby nás nalákal do krámu; a jak jsme v něm jednou byli, jal se ten šejdíř kolem nás kroužit za nepřetržitého mletí hubou, až nás tak obestřel svým kouzlem, že jsme začali uvažovat o koupi jakéhosi koženého rance. Naštěstí bylo ráno a nechtělo se nám celý den s tím krámem vláčet, i slíbili jsme, že se pro něj stavíme navečer. Na tu zvěst propukl křesťan v nářek a kvílení za rychlého snižování ceny, až došel k náhledu, že na nás přece jen nevydělá, a propustil nás s výrazem zatracence.

Když jsme se octli na ulici, opadlo z nás očarování a tázali se jeden druhého ... a proč bychom sem měli večer chodit? Nač vlastně potřebujeme kožený ranec? Nemáme doma ranců, ruksaků, vaků a hažvaků dost? Jsme snad blázni? Nebo to dělá to jeruzalémské slunce? Nikoli, nejsi blázen, poutníče, jen jsi podlehl kouzlu. Ani pomyslet nechci, co by se stalo, padnout tak do rukou obchodníku arménskému. To by snad už zbýval jenom ten Satan sám.

Kdo ještě nikdy nezabloudil a nepřipadal si jako Jeníček s Mařenkou, tomu doporučuji, ať se vydá do uliček jeruzalémské křesťanské čtvrti. Ne ovšem, že by třeba ta muslimská byla méně zamotaná. Uličky jsou široké tak právě na rozpažení a někdy i míň, některé zastřešené, jiné ne, osvětlené všelijakými tajemnými průsvity v tlustých stěnách; jsou záhadně zalomené, doleva, doprava a zase zpátky, nahoru, dolů, zákoutí, schodišťátka, temné průchody, dvorečky ... počkej, podívej se, nebyli jsme u tuhletoho sloupu už jednou? Asi že byli, a ne jednou, nýbrž aspoň třikrát; ale kam vůbec chceme jít? Není to vlastně jedno? Není nejrozumnější nechat se postrkovat davem kamkoliv, protože všude je to nějak malebné a fotogenické, dýchající ovzduším tajemna? Koukej, tahle vysokánská klenba, do níž pronikají prsty světla uzoučkými otvory kdesi v nedozírnu ... proč tu je? K čemu? Co to původně bylo? Chrám Mithrův? Shromaždiště spiklenců makabejských? A vrzavá vrátka vedou kamsi dál, jistě do úžlabí ještě temnějšího a záhadnějšího, ale vida, žádné úžlabí, najednou je tu tichá, rajská zahrádka, plná božího míru... A snad to ani žádná zahrádka není, snad je to zase jen kouzlo a přelud, protože kdybychom se třikrát otočili a za dva rohy zašli, už nikdy bychom nenašli ani zahrádku božího míru, ani záhadné klenutí s prsty světla. Člověk má užít kouzla, když je najde; podruhé už se s ním neshledá.

A tak tu pocestný pobíhá, a je-li rozumný, nic nehledá. Beztak nikdy nedojde tam, kam by chtěl. Uličky, průchody, klenby, báně, krámy, díry, kavárničky, špeluňky, ani sám Alláh by do nich netrefil podruhé. Někde se mezi tím ovšem nacházejí i stavby památné a slavné, takže je přece jen třeba vzít mapu, rozum do hrsti a hledat; ale kdybych měl ještě po ruce kompas, sextant a červenou nit Ariadninu, slavnou stavbu ne a ne a ne najít.

Veleslavný chrám Božího hrobu je takhle dobře viditelný. Objevuje se každou chvíli a pokaždé z jiné strany, jednou se vynoří vlevo, pak zas vpravo, na chvíli zmizí, aby na nás v nečekanou chvíli vyjukl za zády, načež se přemístí nad jakési schody, a zmizev, objeví se po chvíli v průhledu temné uličky; ale vchod do něj není nikde žádný. Snad kdybych se postavil tadyhle před tu zeď, třikrát otočil kouzelným prstenem a pronesl příslušné zaklínadlo, zeď by se otevřela a my bychom vešli do chrámu; avšak zaklínadla neznajíce už jsme vlezli všude možně, například do zahrady jakéhosi řeckého kláštera. Nebo to snad byli nestoriáni či manichejští, a možná že se tu za vrátky a zídkami zachovali prvotní křesťané a každého večera tu konají zázraky, nic bych se tomu nedivil. V zahrádce se to hemžilo stařičkými mnichy, každý měl v té zahrádce komůrku metr krát dva, moc zajímavé to bylo ... tamhle jsme zase vlezli do koptského (koptové = egyptští křesťané) kostela a kostelník byl velmi vlídný a úslužný, ukázal nám cestu do podzemního bludiště se skalní cisternou, o níž ani nejtlustší příručky nic nevědí, dobře, ale kde je pro všechny svaté ten Boží hrob?

V takové situaci pomůže jen zázrak; a skutečně, kde se vzali, tu se vzali dva pomocní andělé v podobě arabských mladíků. Ujali se nás, byli moc hodní a vůbec, vůbec za to nic nechtěli, nikdo jiný než anděl tady přece není tak nezištný. Vedli nás systémem průchodů, vrátek a za devatero rohů, až se prostor otevřel a octli jsme se na nádvoří chrámovém. Nebýt andělů, snad bychom ještě dnes běhali dokolečka po Jeruzalémě a sháněli Boží hrob.

V mém průvodci stálo, že chrám Božího hrobu jest stavba škaredá. Nechci se o to přít; pokud někdo shledává krásu v strohé jednolitosti stavebního slohu, rozhodně si zde nepřijde na své. Ponecháme-li princip krásy stranou, musíme uznat, že je to v každém případě stavení obrovité, rozeklané, křivolaké a plné překvapení, sestávající z přemnoha přístaveb, nástaveb, kaplí, kupolí, komůrek, schodišť, výklenků, věžiček, dvorečků, sloupořadí a svatostánků. Příčina křivolakosti je taková, že každá křesťanská církev chce mít kousek Božího hrobu pro sebe, kdyby na sůl nebylo; a tak patří tahleta kaplička katolíkům, tamhleta luteránům, tamhle brebentí bradatí pravoslavní popi, jiné kapličky a výklenky si osobují koptové, církev syrsko-pravoslavná, Etiopové, Arméni a kdoví kdo ještě. Některá ta zákoutí jsou jakoby zamyšleně prázdná, zahalená do tajemného temna, jinde se ale kupí zlata, drahého kamení, mramoru, nachu a purpuru, cingrlátek, lampiček, krumplování a vyšívání, že nebýt to zrovna Boží hrob, dalo by se možná mluvit o nevkusu.

Uprostřed všeho je kruhovitá stavba a před ní ukrutná fronta, při pohledu na niž jsem si vzpomněl, jak jsem v Konviktské ulici čekával na vydání výjezdní doložky; a to je tedy střed všeho, sám Boží hrob, i když ten blázen ráno v autobusu tvrdil něco jiného. Po mramorových schodech se jde kamsi nahoru, a tady je to ještě náramnější, ještě víc zlatých třásní, stříbrných hvězd, šarlachu a zlatohlavu, jako když cikánský baron vdává dceru; a to je Golgota.

A tak vám nevím. Kdyby tady byli nechali tu holou skálu tvaru lebky, která tu stávala před tisíciletími, třeba by poutníka napadaly svaté myšlenky a sklonil by se v pokorné úctě před majestátem místa Ukřižování. Takhle je to jako matějská pouť. Bůh sám ví, proč musí všichni vyznavači předmět svého uctívání pozlatit a posít věžičkami a cingrlaty tak, až se z místa zbožného zamyšlení stane jarmark.

A ještě je tu mramorová deska, na níž prý natírali tělo Krista Pána mastmi, pročež se dodnes potí. Zbožní poutníci tu vlhkost stírají do šátků a schovávají; kdož ví, třeba jsem tu viděl opravdický zázrak. Ale už té nádhery, zlata, kadidla a vůbec veškeré svatosti bylo tolik, že vám ani nevím. Přece jen mě nejvíc dojaly ty mnišské komůrky tam za zdí. A ten koptský kostelík; byli jsme v něm totiž sami. Upadat do vytržení nad svatým místem snad lze uprostřed tisícihlavého davu věřících; ale zamyslet se, nechat na sebe působit kouzlo místa, to člověk může, jen když je sám.Po pár dnech se poutník začne v Jeruzalémě přece jen vyznávat. Už jsme trefili k malé kavárničce, v níž starý Arab biblicky důstojného vzhledu podával nápoje i něco k zakousnutí laciněji než jinde, a k tomu tam bylo ticho. O kus dál svítil na zdi červenou barvou azbucký nápis: Směrť Arabam!

Je pozoruhodné a příznačné, že nápis tohoto znění se vyskytuje právě v ruštině. Vztah starousedlého židovského obyvatelstva k arabským sousedům je sice problematický, nikdy ale takto krvavě nepřátelský. Snad že ruští přistěhovalci s sebou ze staré vlasti přivezli její navyklý způsob myšlení, radikálně požadující směrť toho či onoho, kdo nepasuje do vlastní politické škatulky. Ještě asi nějaký čas potrvá, než se z člověka v jádře sovětského stane člověk izraelský, demokratický.

Opět poznámka po devíti letech: dnes už, bohužel, předešlý odstavec neplatí. I mezi ohleduplnými a uvážlivými izraelskými Židy se rozšířilo trpké pravidlo, že jen mrtvý Arab je dobrý Arab, co se tehdy zdálo nadějně narůstat, měsíci nenávistné intifády bez naděje uvadlo. Přesto chci vyzvednout to, co se nezdá být zřejmé mnohému rozšafnému komentátoru současných událostí: nebyla to židovská duše, z níž zlé vzešlo.

Politice člověk neuteče nikde v Izraeli, a v Jeruzalémě teprv ne, inu, kol močidla chodě, neujdeš nádše, jak říkaly babičky. Všechno ji připomíná: arabské škrábanice na zdech, jimž sice nerozumím, ale také asi požadují něčí směrť, jelikož palestinská radikální hnutí nebývají právě lůnem demokratické snášenlivosti. Skupiny izraelských vojáčků, posedávající na rozích ve stínu a dávající pozor, aby si nepřišli na své ti, kteří přejí někomu směrť. Novotou svítící stavby židovské čtvrti, která po rozdělení Palestiny připadla Jordánsku a byla poté navzdory své starobylosti a celkové zbytečnosti toho počinu srovnána se zemí. Po znovudobytí v roce 1967 ji izraelské úřady sice daly ve staré podobě znovu postavit, ale přece jen ty bílé kvádry příliš svítí novotou a spořádaností, ještě se do nich nestačil nasáknout pigment staletí.A při vší té politické vášnivosti vlastně žádný neví, jak a pro koho by se obyvatelé starého Jeruzaléma rozhodli, kdyby se jich na to někdo ptal. Ti v židovské čtvrti jistě pro Izrael a v čtvrti muslimské pravděpodobně pro palestinský stát s panem Arafátem; ale po čem a po kom by zatoužili Arméni? Jak by opravdu hlasovali arabští obyvatelé křesťanské čtvrti, živel ve starém Jeruzalémě nejhojnější a nejvýraznější? Že by toužili být občany radikálně muslimského státu, ovládaného zčásti Arafátem, zčásti nikomu nepodléhajícími spolky krajně nacionalistických hrdlořezů, zčásti zpolitizovanými a fanatickými mulláhy? Že by jejich obchodnický duch tak snadno oželel třeba jenom ten dost solidní izraelský šekel a vyměnil by jej za bezcenné platidlo, jakým by bezpochyby byl jakýkoli peníz palestinský? Nevím. Těžko tušit, co se skrývá na dně myslí té tiché, v demonstracích nepovykující většiny. Třeba bychom mohli být překvapeni.

Mezitím vystoupily teploty ke čtyřicítce, třebaže byla teprve půle dubna. To může být příjemné takhle na plovárně, ale co to znamená v městě jako Jeruzalém, si může představit jen ten, kdo už se někdy potácel seskupením bílých kamenných krychlí, rozžhavených sluncem až k zbláznění. I vydali jsme se aspoň uličkami cesty Via Dolorosa, po níž římští žoldnéři kdysi vedli Krista ke Golgotě. Našel jsem všech dvanáct zastavení křížové cesty, oblouk Ecce homo, místo bičování i místo soudu, jenže ... víte, já jsem ještě starší ročník, a kdyby i mého soukromého zájmu nebylo, aspoň jsem měl ve škole náboženství. I vím, proč, kudy, kam a jak Krista Pána vedli, co to byla poslední večeře, kdo komu usekl ucho, kdo dostal zač třicet stříbrných a takové věci. I když si o ledačem třeba myslím své, zajímá mě to; a octnu-li se na místě samém, i dojímá. Jenže dělejte něco s osobou mladší, která se z celého náboženství jenom učila, jak někdo střílel z Aurory.

»Koukej,« povídám, »tady bydlel Pilát.« »Kdo?« »No Pilát přece. Pontskej.« »Jakej?« »Jéžišmarjá, ty jsi ještě nikdy neslyšela o Pilátovi z Pontu? Co si myl ty ruce?« »Ne. Neslyšela. Co je na tom zvláštního, že si myl ruce?« Tak si něco počněte. Člověk nemusí zrovna hořet samou svíčkovou zbožností, ale jsou věci, které by měl znát, aby rozuměl své vlastní civilizaci. Neboť naše vzdělanost stojí na dvou sloupech, jimiž jsou antika a křesťanství. Odstraňte jeden z těch sloupů a ze vzdělanosti se stane nedouctví. Zazlívám bolševikovi kromě mnoha jiných věcí i to, že svým neandertálským ateismem nadělal z celých dvou generací českých lidí nedouky, a zazlívám totéž i našim dnešním německým pastorům a učitelům náboženství.

Přihlásil jsem svého času našeho synka do evangelického vyučování v naivní víře, že tam najde, na čem by mohl postavit jeden ze sloupů svého vzdělání, ale kdepak. Německá evangelická církev má tolik starostí o třetí svět, o aids, o nezaměstnané, o světový mír a jiné ušlechtilé věci, že jí nezbývá času naučit děti desateru a otčenáši. Natož jim povědět, co je Via Dolorosa a kdo po ní kam kráčel.

Od brány svatého Štěpána lze dospět, najdeme-li ovšem cestu uličkami, ke skalní plošině, na níž druhdy stával Šalomounův a Herodův chrám, dokud jej Římané nezbourali. Dnes je plošina posvátným místem muslimů a stojí na ní dvě mešity, jedna památnější než druhá. Zvlášť ta, která nese jméno Skalní chrám: mohutná mnohoúhelníková stavba se zářivě zlatou bání, pokrytá ozdobnými modrými kachly. Báň zrovinka pokrývalo stavební lešení, ale i tak skýtala pohled plný nejen nádhery, nýbrž i vkusu; to jsou dva prvky, které se u mnohých staveb křesťanských toho koutu světa nemohou spolu dohodnout. Kromě mešit je zde k zhlédnutí a k odpočinku krásný park se spoustou altánků, studní, oblouků a bran; a třebaže nevím, k čemu ty stavbičky slouží, musím uznat, že je to krásné. Snad že muslimové dovedou lépe spojit své svatyně s rozjímavými zahradami a starým stromovím; to křesťané si na stromoví zvlášť nepotrpí. Tuším i důvod toho jevu: islám je svým původem náboženství pouštní, beduínské, a obyvatelům pouště je strom a voda něčím docela jiným než nám Evropanům, předmětem obdivu a představou ráje, takže si jich jinak váží.

Uvnitř chrámu je doopravdická skála a na ní otisky kopyt: to odtud prý odstartoval sám Prorok na svém koni Buraqovi rovnou do nebes. Krom té skály by ještě všude bylo krásných koberců, lamp a vůbec té nepopsatelné atmosféry muslimského svatostánku, která se asi musí vidět a procítit. Byl by to všechno jeden obrovský zážitek, kdyby... Já, víte, nemám nic proti muslimům. Poznal jsem jich dost všude mezi Bosnou a Sumatrou a jsem prost předsudků. Že bych se do jejich církve nedal zapsat, je jiná věc; ale já bych i leckam jinam nevstoupil, a přesto si mohu zachovat dobrou míru úcty a tolerance. Jenže ovšem žádám totéž i od té druhé strany. A tu nemohu smlčet, že zmíněná druhá strana se na plošině Skalního chrámu chová k pocestnému jiné víry vysloveně nevlídně, ne-li nepřátelsky.

Že se člověk nikde nic nedozví, prosím; proorganizovaná služba návštěvníkovi není domovem všude. Že vstupné obnáší deset dolarů ... jednou za život ... dobrá. Že tudy běhám jako šílenec, pokladna je tuhle a vchod zase tamhle, pomocného slova nikdo nevyřkne ... to by ještě mohl všechno být obyčejný zmatek a neschopnost. Jenže když to má pocestný všechno za sebou, zadrží ho před vchodem do mešity tři nasupení bafuňáři a štěkají hlasem desátníka z povolání: Stát! Zout boty! Shrnout rukávy! Boty položit tamhle! Kameru taky! Nezajímá mě! Kdyby ještě ten soudruh hulákal behom, boha jeho, já vás zatvorím, připadal bych si jako za Čepičky na vojně; ale nejsme tu v Čepičkových kasárnách, nýbrž na neklidném Předním východě, a dovedu si při pohledu na ty nenávistné tlamy představit, že by týž chlap za trošku jiných okolností dovedl štěkat - zujte si boty a postavte se k tamté zdi!

Někomu to možná nevadí a někdo najde pro nenávistné štěkání omluvu. Já jsem se, přiznám, chvěl vzteky, a slavnou mešitou jsem proběhl jen proto, že už jsem za to zaplatil. Příchylností k boji za práva palestinského lidu jsem zrovna nezahořel, ba tušil bych, že by ta práva mohla dosáhnout dost podivných podob, kdyby se jim dovolilo se rozvinout. Hádal bych, že nejen má shovívavost už vzala na tomto místě za své; kdo byl jednou seřván na prahu skalního chrámu a není právě povahy holubičí, pozbude nejspíš značné části svých sympatií pro palestinskou věc.

Nevím, jestli právě tohle je úmyslem strážců chrámu; ale poradil bych všem, kdo si usmyslí putovat do Svaté země: vyhněte se mešitám chrámové plošiny. Ušetříte si tak nejen těch pár dolarů, ale i ponížení a vztek. Možná že chrámoví hodnostáři budou rádi, když jejich svatostánek neznesvětí noha nevěřícího ďaura; také je ale možné, že se podiví, kam se poděly ty dolary.

Jinak rád uvádím, že jsem navštívil velké množství mešit, velkých i malých, slavných i zapomenutých všude v Orientu, a byl jsem všude přijat vlídně a ochotně, jak podle muslimského zvyku náleží hostu. Skalní chrám je výjimka. Snad že jeho návštěvník má v pasu izraelské vstupní razítko, což je dle soudobých arabských představ nepřípustné. Nemohouce mu odepřít vstup, aspoň si strážcové zasekýrují.

Západní stěna chrámové plošiny je hranicí mezi světem islámu a světem židovským. Je to jediný pozůstatek někdejšího Šalomounova chrámu, proslulá Zeď nářků. Z chrámové plošiny je sem pár metrů, ale projít jimi nelze, protože není žádných dveří mezi světy obou věr. Avšak když se oběhne půl města, sestoupí mnoha schodišti a absolvuje řada osobních prohlídek (na takové věci se z pochopitelných důvodů musí návštěvník Izraele připravit), vstoupíme na rozlehlé čtvercové prostranství, vydlážděné velkými kamennými dlaždicemi. Zeď z velkých kvádrů téhož bílého kamene se vypíná v jeho čele a u ní stojí, kývají se dopředu dozadu a naříkají Židé. Kromě soboty si může přijít zanaříkat i Nežid; a co víc, Zeď nářků je jediné místo, kde si pocestný může vyfotografovat ty malebné postavy v černých kloboucích s biblickými vousy, aniž by se dočkal nesouhlasných reakcí.

Vlevo od zdi je veliké, hluboké a temné klenutí, a v něm se rovněž modlí, vyzpěvují, svaté texty odříkávají a rytmicky se kývají zbožní Židé. Potichu a uctivě jsem tam vklouzl a nikdo si mě nevšímal, ačkoli každý mohl poznat, že jsem turista a gój. Ale něco jako by na mě sedlo a musel jsem jít pryč. Zmocnil se mě neodolatelný pocit, že sem nepatřím; že to temné a záhadné místo má svého ducha a ten mi říká - běž, běž si mezi své. Člověk může chovat úctu a obdiv k židovské kultuře a ještě větší obdiv může chovat k lidem, kteří byli schopni vytlouci ze středomořského kamení stát Izrael; ale je tu cizí. Snad že židovský Hospodin je jediný z Hospodinů, který nestojí o to, aby obrátil veškerý zbytek lidstva na svou víru. Člověk je buď Žid, protože se jím narodil, nebo jím není a ani se jím nestane.

A ještě o arménské čtvrti se pro úplnost musím zmínit; byl jsem tak zvědavý, že jsem si prohlížel jmenovky u zvonků a zjistil, že zde opravdu bydlí praví Arméni. Navzdory tvrzení o jejich přímo satanské obchodní zdatnosti tu však mnoho ruchu není, spíš je arménská čtvrť ze všech nejtišší, až jaksi zakřiknutá. Zato je tu veliký, ctihodný arménský chrám, plný soch, lampiček, sloupoví, schránek se svátostmi, svěc, zlatých závěsů, a vůbec lze zjistit, že se arménská církevní paráda dosti podobá parádě řecké, jenom že arménští kněží chodí v šedivém a nemají na hlavách ty legrační černé hrnce. Vtom ... hle, konečně vidím, co jsem postrádal. Vždycky jsem se divil, kde se vzala evropská představa přikrčeného Žida s bambulovitým nosem a odulými rty, jelikož všichni zástupci toho plemene, s nimiž jsem se až do té chvíle setkal, řečenému vzoru neodpovídali. A tady ... vizte: naproti mi kráčí spolek dam, jako by je vystřihl z nějakého antisemitského plátku. Frňáky zahnuté a masité, rty naběhlé, postavy soudkovitě podsadité. Jenže to nebyly Židovky, nýbrž Arménky, a ještě k tomu z Ameriky. Bezevšeho se se mnou daly do řeči - rusky. Takže, prosím: Čech z Německa mluví v Izraeli rusky s americkými Arménkami. Nu což. Babylon není tak daleko.

Dalo by se ještě déle pobýt v Jeruzalémě a pořád by bylo co objevovat a čemu se divit, ale co dělat, pozítří už letíme domů a zítra ještě ke všemu vypukne nepoužitelný den jménem šábes. Aspoň kus nového jeruzalémského města ještě stihneme prozkoumat, například trh Mehane Jehuda, po hemžení arabském si užít hemžení židovského, které sice není tak biblicky malebné, zato ale spořádanější. Neříkám, že nezajímavé; tadyhle třeba ten židovský stařík, jemuž se po zemi rozkutálely meruňky a on stojí nad tou spouští, spíná ruce a běduje slovy vaj vaj vaj ... neovane poutníka něco, o čem si myslel, že vyhynulo s židovskými obyčeji někde na Podkarpatské Rusi? A byl by to omyl, nevyhynulo nic z té karpatsko-haličské atmosféry, jen je nutno chasidského ducha nehledat v malebnosti starého města, nýbrž spíše v jakžtakž novější čtvrti Mea Šearim.

Vedro sálá ze zdí jako z pece ohnivé, sotva pleteme nohama a z mysli se vytrácí chtivost nových pozoruhodností, když tu ... koukej, oni tady něco filmují! Leč nikoliv, nefilmuje se nic, to jen pocestný zabloudil do ulic, v nichž sídlí pravověrní Hospodinovi, a zírá na běžný provoz jejich denního života. Jako by se čas zastavil a přenesl nás kamsi do Haliče před devadesáti lety. Jako by tohle ani nebyl Izrael, země přes všechen orientální nádech moderní a pokroková, nýbrž nějaký židovský štetl za časů císaře pána. Všechno je takové drobet připoušmudlané, prádlo visí z narezlých a nakřivlých balkonů a po ulicích pobíhají postavy prostě k pomilování. Židé v kompletní výstroji, černé široké klobouky, těžké kaftany až pod kolena, černé pumpky, u kapes kalhot svazky bílých provázků, nakroucené pejzy až na límec, kolem huby fousy jako keře. Někteří obzvlášť horliví mají na hlavách obrovskou kožešinovou čepici zvanou štrejml, což je v čtyřicetistupňové výhni obzvlášť praktické. Zrzaví kluci s kalhotami na kšandu šmejdí kolem, prorocký vous se jim ještě nevyvinul, ale pejzy už mají znamenité, přes ulici se kolébají Židovky s vlasy zavinutými do převislých turbanů. Dalo by se tu fotografovat a filmovat, ale lépe je tak nečinit, neboť zdejší obyvatelé ještě nezapomněli na přikázání Boží, které praví - neučiníš sobě podobenství, a člověk by mohl přijít k maléru.

Pravověrní Hospodinovi jsou menšinou i v zemi zaslíbené, a jak jsem mohl slyšet, nijak zvlášť oblíbení. Pravověrní si prostě dělají příliš velký nárok na Hospodina a myslí si, že je celý jejich. Izraelský stát neuznávají, třebaže si od něj nechávají platit podpory; do práce se prý rovněž příliš nehrnou. Stát neuznávají proto, že tohle tady kolem není pravý Izrael; ten může založit jen sám Mesiáš, ale ten se zatím ještě nedostavil, ledaže by se už nepozorován vyskytoval v ušmudlaných uličkách Mea Šearim. Jelikož neuznávají svůj stát, nechodí pravověrní ani na vojnu a dokonce prý ani neplatí daně, ale to už je mi příliš, až se zdráhám tu informaci přijmout. Třeba jen můj nevelmi pravověrný informátor tyhle pány v černých kloboucích prostě nemá rád.

Beztak bych tu metodu ale rád vyzkoušel doma: já ten váš stát neuznávám, a tak vám nebudu platit daně. To by byl cirkus! Lze očekávat, že by v takovém případě uznával stát jen málokdo.

Vyptával jsem se, jestli židovské náboženství ty těžké černé mundúry svým věrným předpisuje, ale prý že ne. Že je to soukromá horlivost jisté odrůdy Židů, kteří se kdysi přistěhovali z Haliče, Bukoviny a jiných podkarpatských koutů a rozhodli se dál běhat v tom, co se v době jejich odchodu pokládalo za ctihodný občanský oblek, dnes však již zatouchá práchnivinou celého století. Musí to být hotové utrpení, pařit se a potit v těch vrstvách těžké látky v kamenném vedru rozžhaveného Jeruzaléma. Snad že naloživ si na bedra to utrpení, jest pravověrný věřící odměněn pocitem, že je Pravý, Spravedlný, vyvolený miláček Hospodinův, a může shlížet zvysoka na tu pochybovačnou chamraď, jíž to Hospodin jistě nějak osladí. V tom případě se ale divím, že se Vyvolení za své vzezření stydí a nemají rádi, když se na ně někdo dívá.

Protože rozhodne-li se někdo vypadat jako Ladův obrázek ze Švejka, ať už z náboženského radikalismu nebo z jiného druhu ješitnosti, měl by za svým počínáním stát a ne se za ně stydět. Jsem-li přesvědčen, že je mé roucho to jediné správné a samým Pánembohem předepsané, ať si na mě lidé koukají, proč ne? Ať se každý klidně podívá, jak zde kráčí prostorem Jediný Spravedlivý. Jenže ono je to asi tak, že lidé určitého druhu si prostě musí naložit na záda co nejvíc obtížností, odříkání a nesnází, aby se pak mohli líbit ne Hospodinovi, nýbrž sami sobě. Podvědomě však tuší, že jsou k smíchu, a nechtějí být pozorováni.

Nicméně jsou černí, vousatí a pejzatí Pravověrní velikou pozoruhodností města jeruzalémského a byla by škoda, kdyby o ně přišlo. Sám bych v tom příšerném hábitě nechtěl běhat ani půl minuty, ale přesto je smutné, že po Haliči a v Mukačevu už takoví nechodí. Škoda každé květinky, která uvadne, a že černě okloboukovaná květinka chasidského pravověří časem vyhyne i v Mea Šearim, se dá celkem s jistotou předvídat. Postačí, předvídám, urovnají-li se jednou ty patálie s arabskými sousedy a ze synů Izraele se stane obyčejný občanský národ s obyčejnými občanskými starostmi, takže už nebude potřeba vzdorně předvádět svou odlišnost.

A to už by mohl být konec vyprávění o Jeruzalému i o celé zemi izraelské, jen bych snad ještě poprosil o prominutí: Izrael je plný posvátností židovských, křesťanských i muslimských, a mně občas přichází zatěžko o nich psát s brejlemi zamlženými úctou. Možná že se tím někdo bude cítit dotčen nebo uražen ve své víře. Takovým bych pravil: bojte se Boha, malověrní! Málo si své víry ceníte, když se domníváte, že jí může na cti ubrat kousek legrace. Tak lze poznat skutečnou sílu myšlenky: nebojí se kritiky a nebojí se ani úsměvu.Pokud by ještě byl někdo zvědav na radu, jak cestovat do Izraele, řekl bych: za prvé beze strachu, poutníče, ono není všechno tak divoké, jak se v novinách píše, a určitou míru rizika je nutno přijmout. Za druhé ne s moc splasklou peněženkou, jelikož Izrael nenáleží k zemím právě levným. Za třetí raději sám a na vlastní pěst než s výpravou přezbožných poutníků, ono by to chvílemi mohlo jít trochu na nervy. Za čtvrté vybaven slušnou znalostí věcí křesťanských, antických, židovských i muslimských, aby k tobě země i staré stavby nehovořily naléhavou řečí, ale ty bys jim nerozuměl. Za páté pak s očima otevřenýma a myslí nezatíženou předsudky, ani takovými, ani onakými. Dokážeš-li to, umíš-li se zamyslet, srovnávat, nahlédnout pod turistický a brožurkový povrch, pohovořit s lidmi, naslouchat hlasům země, vytvořit si vlastní obraz a názor, stála tvoje cesta za to: našel jsi v zemi izraelské jeden z kořenů svého způsobu, a to kořen z nejhlubších.

(Listopad 1993)

6. Nenapsané stránky palestinského příběhu

Každý den se to v té Svaté zemi řeže utěšeněji, což může být prospěšné každému, kdo touží vysloužit si světové uznání jako státník. Postupuje se takto: uchazeč o zmíněný titul odsoudí spirálu násilí (není nad správnou frázi) na Předním východě a oznámí, že má plán. Takto vybaven se nejprve dostaví do izraelského knesetu, kde si potřese rukou s několika ministry a setrvá s nimi v delším konstruktivním rozhovoru. Načež se nechá odvézt na palestinské území, potřese si rukou s Jásirem Arafátem a setrvá s ním nějakou chvíli v neméně konstruktivním rozhovoru. Poté ... ale jaképak byste ještě chtěli poté. Poté se prostě vrátí domů a všechno zůstane tak. Řekl přece těm nezbedům, jak krásné by bylo, kdyby se přestali prát, což on za to může, že ho neposlechli?

Zrovna nedávno přišlo s takovým konstruktivním plánem státnictvo francouzské, nu, není s ním první ani poslední, předvedlo však ukázkový příklad prostoduché povrchnosti, z níž není na škodu se poučit. Pročež poslyšme slova plánu.Francie navrhuje uspořádat volby na palestinských územích. Jakmile by vznikly legitimní státní orgány, byl by vyhlášen palestinský stát, který by se stal členem OSN, a Izrael by jej uznal. Izraelské úřady by pak během několika týdnů stáhly své jednotky a zavázaly se jednat o bezpečných koridorech mezi Zajordánskem a pásmem Gazy...

Opravdu, krásně to v té Paříži vymysleli. Legitimní orgány, mezinárodní uznání, zajisté. Jenom ... ať jsem pes, ale něco tomu ještě chybí. Připadám si, víte, jako bych držel v ruce salátové vydání starého románu, z nějž kdosi ztratil poslední list, a já teď nevím, jak to jde dál. Sakramentská věc. Co může stát na té poslední stránce? V salátových románech to bývá happy end, šlechetný hrabě si vezme prostou, leč upřímnou dívku a tím to celé skončí. Romány, v nichž se ztrácejí poslední stránky, nebývají nadány tušením, že happy end mívá často své pokračování v řetězci košatých malérů. Totéž si lze představit i v zatrachtilém románku palestinském: izraelský premiér s Jásirem Arafátem podepíší lejstro, potřesou si pravicemi, případně se pro lepší efekt ohubičkují. Vývoj si však, potvora, nedá říci, že by okamžikem happy endu měl zůstat stát. Rozběhne se do nezbadatelných dálav, v nichž se ze šlechetných hrabat stávají vzteklí dědkové netoužící po ničem víc, než aby si čert vzal tu hádavou semetriku, v niž se stačila vyvinout prostá, leč upřímná dívka. Romány prostě mívají svá nenapsaná pokračování. Jaké může být na březích jordánských? Co může stát na té ztracené stránce, jíž se zdá nekončit francouzský mírový návrh?

Ač nejsem státník, hádal bych, že přibližně toto:... a hned poté vyletí do vzduchu kavárna na jeruzalémské hlavní ulici, sebevražedný atentátník odpálí nálož v plně navštívené samoobsluze, přičemž s sebou vezme na věčnost sedmnáct starších žen, palestinské komando se zmocní školního autobusu a postřílí v něm jedenáct dětí. K činům se přihlásí hnutí Hamás a Mučedníci od Al Aksá. V Gaze se na oslavu toho vítězství uspořádá pouliční veselice. Vzápětí vtrhnou izraelské tanky na palestinská území, což evropské politické kruhy ostře odsoudí a vyzvou k přerušení spirály násilí.

Že jsem se zmýlil? Asi ano, necítím se být příliš kvalifikován jako prorok. Připouštím, že těch na kusy roztrhaných babiček může být pouze osm a postřílených dětí dvacet. Jen jedno naprosto vylučuji: že by se šéfové teroristických spolků s podepsáním mírové smlouvy spokojili, nechali atentátů a rozešli se ke svým civilním povoláním. Tak dojemně naivní nemůže být ani románová slátanina posledního řádu, z níž padají listy.

Mírové plány vesměs vycházejí z předpokladu, že kamenem mudrců, schopným vyřešit všechny kvadratury kruhu té nešťastné oblasti, je zřízení palestinského státu. Tak snadné je to, prosím: ustanovme stát se vším všudy, s prezidentem, hymnou, hranicemi a členstvím v OSN, a nepřátelství skončí, jako bys kouzelným proutkem mávnul. Ušlechtilý hrabě si vezme chudou dívku a dál už se nebude dít nic. Nu, vždyť ono není nic nesnadného, zřídit takový stát. Přeje si jej Evropa i Amerika, za celkem splnitelných podmínek je s ním koneckonců svolný i Izrael, co mu ještě může stát v cestě. Jestli si jej opravdu a bez kliček přejí i palestinští předáci ... ale tak daleko ještě nejsme, zatím jsme si četli v dochovaných stránkách románu; co je však na té ztracené? A co dál, na těch ještě nenapsaných? Jaký bude ten palestinský stát? Dobrý a funkční, nebo spíš nějaká svárlivá, čehokoli kloudného neschopná semetrika? K čemu bude dobrý světu i vlastnímu obyvatelstvu?

Nedělejme si valných nadějí: podle všech náznaků a zkušeností to bude stát velmi mizerný. Můžeme v odhadu jeho budoucnosti vycházet z podmínek dnešního samosprávného území, které se od samostatného státu až na některé formality tolik neliší. Už před započetím současné intifády byla jeho bilance velmi bídná: za sedm let od ukončení izraelské okupace se jeho hospodářská výkonnost a tím i životní podmínky obyvatelstva snížily asi na třetinu. Zásluhu na tom má především rozsáhlá korupce a rozkrádání takových rozměrů, že ve srovnání s tím ještě vycházejí čeští tuneláři jako učiněné vzory solidnosti. Z překypující pomoci, jíž palestinskou samosprávu obšťastňuje západní svět, zmizela v soukromých kapsách zhruba jedna polovina. Finanční rezervy, jež palestinské samosprávě předaly odstupující izraelské úřady, byly rozkradeny téměř kompletně. Papalášské vily a drahá auta v zemi, neprodukující z vlastní hospodářské síly téměř nic ... nestačil by už sám tento neklamný symptom k odhadu dalšího vývoje?

Můžeme se podivit smělosti, s níž se o nezávislost hlásí společnost naprosto nesoběstačná, nic neprodukující, jejíž veškeré existenční zdroje leží v rukách opovrženého a nenáviděného nepřítele. Téměř všechny pracovní příležitosti musí Palestinci hledat v Izraeli, téměř všechno zboží z něj dovážet, území budoucího státu je nejméně z devadesáti procent závislé na dobré vůli Izraele, a přitom dělá, co může, aby dobrá nebyla - co jiného než chaos, útlak a bída může z takového stavu vyplynout? A to za předpokladu, že aspoň vůle k vlastní budoucnosti je dobrá, ale i o tom je nutno velmi pochybovat. Neutuchající vlnou nevybíravého terorismu Palestinci způsobují značné těžkosti Izraeli a snad se z toho mohou radovat. Něco daleko horšího, totiž zhroucení všech normálních struktur a funkcí, však připravili sami sobě. Nevědí to jejich vůdcové? Vědí, ale je jim to jedno? Nebo sledují jakýsi cíl, v němž není dobro vlastního lidu obsaženo?

Ke kamenujícím kloučkům je možno být shovívavý: jsou dětsky hloupí a ovlivnitelní, nedohlédají hrůzného dosahu samozničení, k němuž byli svedeni. Lze snad dokonce mít soustrast, i když ne porozumění, se sebevražednými teroristy, neboť i oni jsou ve-směs mladíčci sotva ochmýření a kýmsi zneužití. Můžeme ostatně být tak šťouraví a zeptat se, mají-li vůbec na vybranou. Co by se asi tak stalo s mládencem, který by řekl verbířům Hamásu nebo Islámského džihádu - já se vám na vaše mučednictví vykašlu? Předpokladatelný systém nátlaku a vyhrožování by poskytl široké pole působnosti pro investigativní žurnalistiku, jen kdyby o to stála; je totiž opravdu pozoruhodné, že se ještě nikdy nevyhodil do povětří někdo nad třicet ani žádný z organizátorů a profesionálů protiizraelského teroru. Proč také, že, od toho mají děti.

S tím souvisí otázka konečná a nejpodstatnější: jak lze mít důvěru ve funkci státu, hostícího na svém maličkém území - údajně - sedmnáct nikomu nepodléhajících a nikoho neposlouchajících násilných organizací? Koho vlastně chce francouzský návrh volit v těch navrhovaných volbách? Jaké státní orgány z nich mají vyplynout? Už dnes může každý pozorovat skutečnost, že se organizace palestinského terorismu čerta starají o to, co chce a co nařídí slavný vůdce Arafát, a jen naivka si může myslet, že by výzev jiných státních orgánů dbaly lépe, ať volených či nevolených. To proto, že jich ani dbát nemohou, jejich funkcionáři jsou na nekončícím násilí existenčně závislí a nelze od nich požadovat, aby svou živnost zavřeli a šli si hledat jiné zaměstnání. Dokud poplynou finanční dotace od arabských bratří i z popletené Evropy, dotud nebude mír ve Svaté zemi a dotud bude na všechno doplácet především palestinský lid, ať izraelská strana dělá ústupky nebo nedělá, ať bude odpovídat protiakcemi nebo si dá všechno líbit, jak v zásadě zní požadavek evropského státnictva.

Lze tedy shrnout: palestinští profesionálové násilí nejednají v zájmu svého lidu, protože to by museli svých destruktivních skutků nechat. Palestinského státu se dovolávají, ale nestojí o něj, protože pouze v neexistenci řádu a zákona mohou ve svém řemesle pokračovat, což se ostatně ukáže, kdykoli se mezinárodním nátlakem pracně sešité vyjednávání nebezpečně přiblíží nějakému náznaku dohody. Nebuďme prostoduší; veškerá intifáda i s jejími organizacemi a funkcionáři není z největší části víc než sebe živící samoúčel. Ale nelze pominout ani úvahu, že pravděpodobně bude i součástí jakéhosi vyššího, rozsáhlejšího záměru, jemuž může být osud Palestinců ukraden a v němž se sbíhají nitky veškerého na pohled bezúčelného, k vlastní destrukci směřujícího konání. Bylo by řádně pošetilé se domnívat, že spolky palestinského teroru jsou ve svém rozhodování autonomní, mnohem spíš jsou začleněny do jakési vyšší strategie. Její hlava se nemusí bezpodmínečně nalézat na břehu jordánském, mohou jí být irácké či syrské tajné služby, nebo konečně i sama přeslavná Al Kajda. Tak se kruh uzavírá, až Západ najde odvahu k vyslovení celé pravdy o světovém terorismu, bude muset i palestinskou intifádu zařadit tam, kam patří, nepřistupovat na podlou tezi bin ládinovských fanatiků, podle níž existuje teror zlý a teror dobrý nebo aspoň schválitelný.

Evropské mocnosti, hospodářsky i vojensky druhořadé, mohou v té věci dělat jen jedno: zdržet se pošetilých rad. Nepěstovat si pověru, že obě strany sporu jsou morálně rovnocenné, a nelekat se tolik představy, že by pojmenování problému pravými jmény mohlo vypadat jako podpora Izraele. Nepropadat už po tolikáté iluzi o možnosti vyžvanit na zabijácích z povolání a z přesvědčení mír; budoucnost vystaví té hlouposti stejný účet jako už vždy. Co stojí psáno na ztracené poslední stránce blízkovýchodního příběhu, si může každý dost snadno domyslet. Co může následovat na stránkách zatím nenapsaných ... toho se domyslet už je těžší. Asi že trvalé nepřátelství, akce a protiakce, jelikož věru nelze od nikoho požadovat, aby si dal líbit krvavou svévoli. Leda by jednou Západ našel odvahu k tomu, co je samozřejmé pro každého kamenujícího spratka v Gaze, a postavil se na svou vlastní stranu sporu. Že by na ní stál spolu s Izraelem ... ovšem, ale to snad není takový hřích. Snad, když už máme tolik morálních a etických ohledů, je izraelskému lidu aspoň morálně a eticky dovoleno předejít další Osvětimi, ctní karatelé. Zvlášť etické by naopak nebylo halasně omlouvat palestinský teror a poté skromňoučce ztichnout, až se brány osvětimského pekla otevřou.

(březen 2002)

Cítím nutnost napsat dovětek k předešlému vyprávění, protože se situace ve Svaté zemi od základů změnila a Izrael, jak jsem jej zažil, už náleží minulosti. Možná že nenávratně. Bývala to sice už tehdy země poněkud problematická, i tehdy byly potíže s palestinskými nacionalisty a s okolními arabskými diktaturami, ale panovala uvolněnost, vůle k smíru a dobrá naděje. Nakazila i mě. Věřil jsem, že se rohy a hrany časem obrousí, poměry se urovnají, staré zášti ustoupí rozumu. Už dokonce ustupovaly, Egypt už opustil frontu arabského bojkotu, otevřela se sinajská hranice, o nějaký čas později k ní přistoupila i hranice jordánská. Teď ještě aby došlo k nějakému narovnání i se Sýrií a Libanonem, říkal jsem si, a už si budu moci zajet za svými izraelskými přáteli přímo přes Turecko autem. Větší překážku toho záměru jsem spatřoval v poměrech balkánsko-bosenských než v arabských. A ono houby.

Všem, kdo cítí nutnost hledat viníka současného stavu, připomínám toto: vztahy mezi Izraelem a Palestinci byly poněkud nevlídné, ale nikoli vražedné a sebevražedné, dokud na západním břehu Jordánu trvala izraelská okupace. Palestinští lidé požívali relativně slušné životní úrovně, jezdili pracovat do Izraele, a ne-li politicky, tedy tímto praktickým způsobem se obojí, Izrael i Palestina, navzájem doplňovalo. Okupace ale byla mezinárodní veřejností odsouzena a ani Izrael o ni nestál, takže se přistoupilo ke konferencím a rozhovorům, z nichž vyplynulo nové postavení západního břehu Jordánu a Gazy jakožto samosprávného území v čele s nezničitelným Jásirem Arafátem. Sám jsem to tehdy pokládal za krok do správného směru, ale skutečnost mě poučila o omylu. Od té chvíle se situace už jen zhoršovala, intenzita vražedných útoků na izraelské obyvatelstvo se zvyšovala, životní podmínky obyvatelstva palestinského se v důsledku hospodářského poklesu a všeobecné korupce zhoršovaly, stále zjevněji se ukazovala bezmoc Arafátova vedení vůči svévoli teroristických spolků, až všechno vyústilo v druhé, ještě mnohem nenávistnější vydání intifády, o níž jsem se domníval, že je věcí minulosti.

Jak všechno skončí a jestli vůbec skončí, je těžko hádat. Může být, že stojíme na počátku procesu s mnohem širším dosahem, střetu Západu s radikálními silami islámského světa, z nějž zápas Izraele za uchování vlastní existence nelze vyjímat. Kdosi nutí mladé palestinské sebevrahy, aby v izraelských městech obětovali příšerným způsobem životy vlastní i jiných, aniž by bylo znát proč. Kdosi nutí arabské území Svaté země, aby se obracelo ve stejně sebezáhubném šílenství v trosky. Nejspíš se to onomu někomu obojí hodí do jakéhosi plánu, v němž jde ze všeho nejméně o nějakou Palestinu. Je-li tomu tak, měli bychom se ptát, oč mu tedy jde. Jestli o zákeřnou bitvu proti hodnotám západní civilizace, jíž je Izrael částí, měli bychom si zplna uvědomit odpovědnost za každé naše slovo i gesto: nestavět na odiv svůj povýšený nadhled, ale přihlásit se bez výhrad k vlastní věci; ti, kteří jí vyhlásili bezohledný džihád, nám rozumbradské relativizování honorovat nebudou, nýbrž mu podle svého chápání porozumí jako přiznání slabosti a povzbuzení k útoku.V tom střetu bychom měli, ba musíme stát na straně Izraele. Hledání příčin arabsko-islámského terorismu v nás samých, jak se zdá být tak náramnou módou, bylo až do těchto chvil jen hloupé. Půjde-li vývoj stejným směrem dál, může být brzy zločinné a zrádné.

(květen 2002)

(pokračování)

Zpátky