Listopad 2005

Chtěl spravedlnost, ne pomstu

Marie Homolová

„Hitler nejen povraždil miliony Židů a svých protivníků, on také morálně narušil miliony Němců a Rakušanů - a to na generace. Je hrozné patřit k obětem - ale ještě horší je patřit k pachatelům. Děti obětí národního socialismu a děti pachatelů žijí v Německu a v Rakousku vedle sebe a musí žít spolu. Nemá smysl zlehčovat vinu, aby to měli synové a dcery snazší, aby unesli selhání svých otců, dědů, matek a babiček. Celou vinu je nutno odhalit - jen tak je možno ji pochopit. (Simon Wiesenthal, 1989)

Prošel dvanácti koncentračními tábory. Byl tak zesláblý, že neměl sílu ani na sebevraždu. Po osvobození pak SIMON WIESENTHAL šedesát let hledal válečné zločince. „Lovec nacistů“ zemřel toto úterý (20. září 2005 – pozn.red.CS-magazínu). Bylo mu šestadevadesát.

Ráno 5. května 1945 se už jen pomocí vůle vypotácel na táborový dvůr, aby uvítal americké vojáky, kteří vjeli do bran Mauthausenu. Vážil pětačtyřicet kilo, byl kostra potažená kůží, ale přežil. Když nabral trochu sil, nechal se ohlásit u amerického poručíka Manna, který v osvobozeném koncentračním táboře pracoval pro War Crimes Unit, jednotku pro odhalování válečných zločinů. „Zachránili jste mi život, ale já nemám nikoho, pro koho by mi stálo za to žít. Byl jsem čtyři roky v různých koncentračních táborech, v ghettech, ve věznicích gestapa. Moc jsem toho viděl a mám dobrou paměť. Mohu vám poskytnout jména a data i některé adresy, mohu pomoci v kladení otázek, ve výsleších. Nechci žádný plat - chci se tím jen odvděčit za přežití.“ Tak nastoupil Simon Wiesenthal cestu, která mu vysloužila označení „lovec nacistů“. Šel po ní šedesát let a sám řekl, že pomohl vypátrat a k odpovědnosti pohnat na 1 100 válečných zločinců.

Krůček od smrti

Narodil se roku 1908 v haličském Bučači a vystudoval architekturu - ve Lvově a v Praze. Ještě po letech vzpomínal na oblíbenou dršťkovou polévku v pražském automatu Koruna na Václavském náměstí. „Do konce života rozuměl a mluvil slušně česky,“ tvrdí Stanislav Motl, který se jako žurnalista válečnými zločinci zabývá léta a s Wiesenthalem se nad tímto tématem sešel.

Po promoci se Wiesenthal vrátil do Haliče stavět. „Moje poslední zakázka z roku 1939 byla pro židovského zbohatlíka, který na otázku, jak má dům vypadat, řekl: Mám mnoho nepřátel. Přeji si, aby při pohledu na dům pukli závistí,“ vtipkoval Wiesenthal později.

Ač Žid, válku přežil, což považoval za sled neuvěřitelných náhod a štěstí. Smrti tváří v tvář stál několikrát. Poprvé v roce 1941, po přepadení Sovětského svazu. Lemberg (Lvov – pozn. red. CS-magazínu), kde tehdy žil, obsadili němečtí a ukrajinští vojáci a při pogromu na Židy zahynulo šest tisíc lidí. Wiesenthal se ukryl u přátel pod prkny podlahy, ale našli ho a byl odveden k hromadné popravě. Před smrtící salvou ho však z řady vytáhl Ukrajinec s páskou pomocného policisty, v němž poznal předáka ze stavební firmy, kde pracoval. Díky němu se dostal „jen“ do koncentračního tábora Janowska.

Od okraje jámy, kde už ležely hromady popravených, ho o dva roky později zachránili dva Němci z NSDAP. Potřebovali ho jako kreslíře, aby namaloval heslo pro stranickou oslavu na vůdcovu počest. Wiesenthal procházel jedním koncentračním táborem za druhým. Utíkal, chytli ho, zázrakem unikal popravě. A taky se zoufale pokoušel o sebevraždu. Jednou si zkusil podřezat žíly, podruhé si připravil oprátku, ale byl natolik zesláblý, že už neměl sílu strčit do ní hlavu.

Z jeho velké rodiny zahynulo téměř devadesát lidí. Přežil jen on a jeho žena Cyla, se kterou se po válce šťastně setkal. V roce 1946 se jim narodila jediná dcera Paulinka a Wiesenthal později poznamenal: „Nikdo na světě nechtěl dítě tolik jako my.“

Eichmann a další

Když ještě v okolí Mauthausenu pomáhal chytat nacistické zločince, jeho prvním zatčeným byl jakýsi Schmidt. Ten mu v autě s pláčem tvrdil, že je jen malá ryba, ať jdou po těch velkých. Jak často si pak na ta slova vzpomněl, především v souvislosti s Adolfem Eichmannem.

Těsně po válce neměl o podílu Eichmanna na holokaustu ponětí. „Pátral jsem po jednotlivých vrazích: po lidech, kteří před mýma očima bili a stříleli vězně. Prototypem takových esesáků byl sadistický mauthausenský dozorce Ritschek - doposud nikoli Eichmann. Zpočátku nikdo nevěděl, jak důležitou roli vlastně sehrál.“ Teprve když Wiesenthala jeho americký šéf poučil, že Eichmann byl vedoucím oddělení gestapa, které mělo na starosti Židy, zapsal si tohle jméno. Pochopil, že Eichmann je ta Schmidtova „velká ryba“ - strůjce programu masového vyhlazování Židů.

Eichmann unikal dlouho a Wiesenthal nebyl jediný, kdo ho hledal. Dělal chyby, narážel na nedostatek informací, vzdával to a znovu začínal. Nakonec na základě stop, které právě on zachytil, byl hledaný zločinec vypátrán v Argentině. Zadržela ho a do Izraele v utajení unesla izraelská tajná služba Mossad. V procesu, kterého se Wiesenthal zúčastnil, dostal Eichmann trest smrti. Když se ho soudce ptal, jestli se cítí vinen smrtí šesti milionů Židů, a on odpověděl „Ne“, naklonil se Wiesenthal k sousedovi a pronesl památnou větu: „Soudce se vlastně měl zeptat šestmilionkrát.“ Mezi úspěchy Wiesenthal počítal i dopadení Franze Stangla, velitele vyhlazovacího tábora Treblinka. Trpělivě šel také po Josefu Mengelem, ale nakonec se přiklonil k názoru, že muž, který se v únoru 1979 utopil poblíž Sao Paula, byl neblaze proslulý osvětimský lékař.

Na přelomu 50. a 60. let se zdvihla antisemity živená vlna pochybností o existenci Anny Frankové a pravosti deníků, které si židovská dívka psala v amsterdamském úkrytu. Wiesenthal zareagoval případně: vypátral Karla Silberbauera, který Annu tehdy zatkl a poslal na smrt do koncentračního tábora.

Wiesenthalovi se podařilo vyhledat Hermine Braunsteinerovou, řečenou Kobyla, sadistickou dozorkyni z tábora v Majdanku. Našel ji až v USA. Americká vláda na Wiesenthalovo upozornění nereagovala, a tak se spojil s novináři. Braunsteinerová nařčení odmítala, ale když ji reportér Joseph Lelyveld upozornil, že důkazy pocházejí od Wiesenthala, rozbrečela se: „To je se mnou konec!“

Vážený i nenáviděný

Už dva roky po válce došel Wiesenthal k názoru, že Američané nejsou pro jeho představu o stíhání nacistických zločinců těmi nejlepšími partnery. Neměli za sebou bezprostřední zkušenosti z holocaustu, podcenili jeho hrůzy. Proto s dalšími třiceti bývalými spoluvězni založil v roce 1947 v rakouském Linci Židovské historické dokumentační středisko. To, čím se centrum, později fungující ve Vídni, zabývá, se brzy stalo natolik známým, že lidé sami nabízeli informace. Opatrný Wiesenthal měl co dělat, aby se naučil odlišovat, čemu věřit a co odsunout jako nevěrohodné. Od začátku tvrdil, že mu jde o „spravedlnost, nikoli pomstu“. Tak ostatně nazval i svou autobiografii.

Po celá léta se ale potkával i s odmítáním a útoky psychickými i fyzickými. Čelil nařčení, že sám s nacisty kolaboroval. V dopisech mu spílali do židovských sviní. Smrt mu hrozila i rok po válce. To když na něj jeden ze zločinců, o které se zajímal, zaútočil v kanceláři nožem. Wiesenthal se ubránil dobře hozeným kalamářem. „Naštěstí se tehdy ještě nepsalo propiskami. Byly ale časy, kdy jsem neudělal krok bez pistole,“ svěřil se Stanislavu Motlovi.

Že v poválečném Německu nacházeli bývalí nacisté útočiště, ho nepřekvapovalo. Stanislav Motl vzpomíná, že mu Wiesenthal natvrdo řekl: „Ve východní části z nich často udělali tajné spolupracovníky. A ani v západní se celých dvanáct roků nic moc nedělo, protože se tam počítalo s novou válkou a s tím, že se v ní bývalí nacisté postaví na tu správnou, protikomunistickou stranu.“

Rakušany si Wiesenthal znepřátelil nekompromisní kritikou jejich minulosti. „Tvořili jen osm procent obyvatelstva třetí říše, ale nacisté z Rakouska mají odpovědnost za polovinu zavražděných Židů za Hitlera. Byl v nich mnohem větší antisemitismus než v Němcích...,“ napsal v knize Spravedlnost, nikoli pomstu. Známým se stal jeho otevřený boj s Brunem Kreiským, v 70. letech rakouským kancléřem. Předmětem sporů byla mimo jiné Kreiského spolupráce s předsedou pravicové Strany svobody Friedrichem Peterem. Wiesenthal upozornil na Peterovu minulost coby člena komanda nasazeného za války proti civilnímu ukrajinskému obyvatelstvu.

A právě Kreisky, který prošel vězením gestapa, na Peterovu obranu kontroval obviněním, že naopak Wiesenthal má ve své minulosti škraloup: „Ujišťuji vás, že měl ke gestapu zcela jiný vztah než já - a to prokazatelně... Prohlašuji, že nemá právo vydělávat si na živobytí pronásledováním jiných lidí...!“ Wiesenthala nařčení těžce zasáhlo. „V emigraci z Rakouska mi tehdy bránila jedině myšlenka, že jsem nepřežil Hitlera jen proto, abych z Vídně utíkal,“ vzpomínal později.

O to víc pak překvapil, když se v 80. letech rezervovaně stavěl k obviněním proti rakouskému prezidentu Kurtu Waldheimovi. Ten byl za války v Jugoslávii u armádní jednotky, která měla na svědomí mnoho lidských životů. Wiesenthal nevěřil, že se Waldheim na popravách podílel, ale neodpustil mu, že o nich musel vědět.

S postupujícími roky se čím dál víc věnoval otázkám lidských práv, upozorňoval na válečnou genocidu Romů a také ostře sledoval neonacistická hnutí. A především neustále jitřil poválečné svědomí Evropy, která by nejraději zapomněla.

(MFDNES)