Listopad 2005

Nemluvme, jak nám zobák narostl

Paul Jacko

Každému narostl trochu jinak, a kdybychom tak mluvili, mluvili bychom špatně a příliš si nerozuměli. Jsem pouhý příležitostný uživatel českého jazyka a nemohu se srovnávat s odbornými autory článku Mluvme, jak nám zobák narost z Lidových novin a pak Novin z 22.08. S autory ostatně v podstatě souhlasím a předem přiznávám, že oni o koze, a já spíš o voze. Jen tak navazuji a odbočuji. Není, myslím, třeba to brát všechno příliš vážně.

Nicméně. Nepovažuji za správný důvod tolerance nespisovné češtiny údajný fakt, že tak mluví 60 procent obyvatel České republiky. Šedesát procent Američanů neví, kde je Paraguay. Měl by to být tudíž v USA standard? Domnívám se, lépe řečeno doufám, že naprostá většina Čechů a Moravanů spisovnou češtinu zná a v běžném hovoru ji nepoužívá z různých specificky osobních důvodů, převážně kvůli touze po identifikaci s určitou skupinou, k odlišení od skupiny cizí, přespolní a částečně také z duševní lenosti.

Bychom, bysme, jsem, su a podobně jsou jen maličkosti, které významu nepřidávají ani neubírají. Nikdo se nemusí stydět za jejich používání, ale měl by se stydět za neznalost spisovného výrazu. Bohužel, obávám se, že přílišná tolerance nebo i glorifikace nespisovného vyjadřování vede k všeobecnému úpadku komunikace. Každé bysme vede k kompjútru místo k počítači, k tunelování místo rozkrádání a globalizaci místo amerikanizaci.

Z výše zmíněného článku vyplývá, že čeští komunisté zřejmě mají nějaký problém se stavem nynější češtiny a chtějí jej, podle svých zvyků, řešit zákony. Takovou věc sice těžko zákonodárci vyřeší, ale to, že jsou pro něco nebo proti něčemu komunisté, moc pádný důvod k opozici není. Použijeme-li otřepaného příkladu Mussoliniho vlaků dodržujících jízdní řád – jestli nemáme rádi fašismus, musíme tolerovat zpoždění? Ovšem, po zkušenostech s komunisty člověk tuší, že jim o čistotu jazyka zase příliš nejde. Možná, že by to mohli zkusit příkladem, ne zákonem.

Za svá léta právní praxe jsem měl mnohou příležitost mluvit s tzv. třídou sociálně nižší, kriminální. S nutnosti, musel jsem si dávat speciální pozor na jejich vyjadřování – mluví anglicky špatně oni nebo já? Po letech jsem došel k závěru, že to je prvně kriminální třída, která mění jazyk, rozšiřuje slovník. Rozšiřuje, ne obohacuje. Mění smysl slov, některá potvoří, aby se odlišili od jiných a podle řeči se poznali. Následují studenti z podobných důvodů a pak umělci a rádoby umělci. Posléze žurnalisté a všeobecný lid. Nikdy se mně to moc nelíbilo. Nevím, proč tomu tak je, a přiznávám, že to je pouze osobní nesouhlas s nejnižším společným jmenovatelem. Akademicky vzdělaní jazykoborci mohou mít jiný názor.

Vyjádři se jak chceš, však ono to nějak dopadne, připomíná pokusy amerických liberálů o omluvu neschopnosti jejich vzdělávacího systému naučit černochy mluvit anglicky. V té souvislosti je ovšem třeba připomenout, že přistěhovalí studenti ze zemí asijských takové problémy v amerických školách nemají. Vzpomínám na ukázky černošských slangových výrazů, kterým bílí studenti nerozuměli, což pak bylo uvedeno jako důkaz, že jsou vlastně všichni na stejné úrovni, jen si..., no prostě nerozumějí, ale vše je v podstatě v pořádku. Jen pro zajímavost, podle mých známých ve Spojených státech, černoši na vyšších místech mluví perfektní angličtinou. Člověk podezíravý by se mohl zeptat, komu ta jazyková marginalizace (doufám, že to již je české slovo) prospívá.

Vede to k jisté povýšenosti polovzdělaných vrstev - ať si plebejci mluví tou svou hantýrkou, my, pokud budeme chtít, jim porozumíme, ale vůbec není třeba, aby oni rozuměli nám. Jen co někdo otevře ústa, víme, kam patří. Aristokratická třída Velké Británie s tím má více než stoleté zkušenosti a Harvard/Princeton, tzv. elita již také. Je to dobré? Pro koho?

Přiznám se, že dávám přednost i někdy popudlivé přesnosti Masaryka proti zmatenosti Havla nebo Klausova arogantního balení úplně popletených myšlenek do vznešených slov. Mám dojem, že spoléhají na mentální lenost většiny se na chvíli zastavit a uvědomit si, co vlastně říkají, nebo ještě častěji, neříkají. Kéž by lidé dávali pozor, ať již v Austrálii, Americe nebo v Čechách, aby jim došlo, jaké nesmysly politici říkají a novináři přehlížejí. Učili nás kdysi, že věta je vyslovená myšlenka. Nyní je obtížné najít nějakou myšlenku za celým odstavcem, natož pak větou.

Neschopnost vyjádřit hlubší myšlenky je čím dál tím zřejmější. Považuje se za normální a přímo žádoucí vyjadřovat se pomocí módních frází, politicky správných výrazů a reklamních sloganů. Newspeak o jakém se Orwellovi ani nezdálo. Stačí k pochopení “filozofie” Velkého bratra, ale těžko k čtení a pochopení Čapka, Dostojevského, nebo, nedej Bože, Masaryka. Někdy se obávám, že skončíme tam, kde jsme jako lidoopi začínali - chrochtáním.

S zřejmě nezadržitelným postupem mcdonaldizace, jinak také zvané globalizace, kolik jazykové různorodosti si malá skupinka obyvatel střední Evropy může dovolit? Není, doufám, třeba argumentovat, že jazyk má na společnost sjednocující vliv – kolik rozmanitosti si, při povodni anglických výrazů, můžeme dovolit? Rozděl a panuj, říkali už staří Římané a nepochybně věděli, o čem mluví.

A na moment k češtině místní. Berou mě všichni čerti, když slyším Čechy bez uzardění skloňovat nebo časovat anglická slova (a občas i skloňují slovesa a časují podstatná jména), buď s lenosti, nebo aby ukázali, že jsou dvojjazyční. Málokdy ovšem potvoří češtinu člověk, který mluví anglicky dobře.

Věřím, že intelektuálové nejenže mají právo, ale i povinnost zvyšovat civilizační úroveň svého národa. Omluvy jazykového lajdáctví škodí. Ale, podle pana Kantorka, za sto let se tomu všemu budeme srdečně smát.