Listopad 2005

Lid vs. Francie

Jan Komárek

Důležitý rozsudek ukazuje skrytý půvab Evropské unie.

Opakovaně se vnucují otázky a nelze se jim vyhnout. Vydatně se o to ostatně stará i prezident republiky, který je pravidelně připomíná: Má Evropská unie smysl? A pokud ano, jaký vlastně? Komu slouží a k čemu? Pokud se první muž země takto opakovně táže, stojí za to opakovaně mu odpovídat. Je dobré přitom připomenout i jednu podstatnou výhodu sjednocené Evropy, o které se sice moc často nemluví, která je však co do významu jednou z nejpřednějších.

Nezpochybnitelnou předností EU je její schopnost sdružovat evropské státy různého geopolitického významu. Od těch silných, jako je například Francie nebo Německo, po ty slabé, mezi které můžeme počítat i Česko. Kouzlo Unie spočívá mimo jiné v tom, že se tyto malé státy spolupodílejí na vytváření společných pravidel. Pravidel, kterými se musí řídit i „ti velcí“. Tím se Unie ještě tolik neliší od jiných mezinárodních organizací. Svoje pravidla má například i OSN či Sdružení afrických států. Podstatný rozdíl však spočívá ve schopnosti Unie dodržování stanovených pravidel vynucovat.

Co je to právo

V právní filozofii se stále vedou spory o to, zda je mezinárodní právo vlastně vůbec právem. Ve své podstatě je totiž vlastně nevynutitelné, neboť upravuje vztahy mezi rovnocennými suverény – státy. Nad nimi není žádná „vyšší moc“, která by určovala, který z těchto suverénů je v právu a který nikoli. Na předložení sporu k Mezinárodnímu soudnímu dvoru se musí shodnout obě strany, a pokud se jedna z nich odmítne rozsudkem řídit, mezinárodní společenství mnoho prostředků k jeho vynucení nemá. O tom, co je „právo“, tak v poslední instanci rozhoduje politická síla nebo prosté násilí.

Důkazem pro to může například být zásah Spojených států amerických v Iráku, pro který si americká administrativa našla „svůj“ výklad mezinárodního práva, podle nějž na útok měla právo, přes odpor Rady bezpečnosti OSN a názor mnoha právníků-internacionalistů.

Jeden z nejvlivnějších současných evropských intelektuálů, německý filozof Jürgen Habermas, právě v tom spatřoval nebezpečí amerického postupu: ačkoli totiž válka v Iráku možná vedla k pozitivnímu výsledku tím, že zastavila masivní porušování lidských práv režimem Saddáma Husajna, zároveň Spojené státy odhalily slabost mezinárodního práva regulovat činnost supervelmoci, která se rozhodne jej ignorovat. Na místě supervelmoci pak může být zítra namísto Spojených států třeba Čína.

Oproti mezinárodnímu právu disponuje to evropské efektivním systémem institucí, které zabezpečují jeho respektování. Evropská unie má Komisi, jež porušování práva sleduje, a Soudní dvůr v Lucemburku, který o případné žalobě Komise proti členskému státu v první a zároveň i poslední instanci rozhodne. Řízení o porušení povinnosti bývají v členských státech medializována, odsuzující rozsudek Soudního dvora pak působí především politicky na odpovědné orgány, aby zjednaly nápravu – může se jednat například o parlament, jenž musí vydat příslušný zákon.

Někdy však tento samotný politický tlak nestačí a členský stát ani po svém odsouzení nečiní kroky k nápravě. Takové jednání je samozřejmě potenciálně velmi nebezpečné: systém společných pravidel by byl k ničemu, pokud by si členské státy „vybíraly“ podle chuti, kterými pravidly se budou řídit a kterými nikoli. Francie by tak třeba sice vynucovala regulaci pracovní doby, ale ignorovala předpisy, které chrání spotřebitele; Německo by chránilo spotřebitele, ale na svůj pracovní trh nepouštělo pracovníky z jiných členských států a Česká republika jen útrpně čekala, co se velcí evropští hráči rozhodnou respektovat a co už ne.

Proklatě drahé ryby

Druhé nebezpečí není na první pohled tolik patrné, ale není o nic menší: autorita Soudního dvora, která je mezi členskými státy v současné době velmi vysoká, by klesla na nulu, pokud by jeho rozsudky byly jen deklaracemi, kterými by se odsouzené členské státy řídily podle svého uvážení či momentální nálady.

Proto Komise spolu se Soudním dvorem disponuje ještě jedním nástrojem: pokud členský stát nerespektuje první rozsudek, Komise jej žaluje ještě jednou a Soudní dvůr tentokrát může uložit i finanční sankci. Ta může dosahovat natolik velikých částek, aby hříšnou zemi od dalšího ignorování jejích povinností dostatečně odradila.

Dobrou zprávou je, že Soudní dvůr má zjevně dostatek odvahy na to, aby nerozlišoval, zda se jedná o velký či malý stát Unie. Důkazem pro to je například rozsudek vynesený před dvěma měsíci proti Francii: francouzská vláda musí zaplatit 20 milionů eur okamžitě a případně dalších 115 milionů za další rok od vynesení rozsudku, pokud Komise shledá, že stále nebyl splněn. Francouzští rybáři totiž několik let lovili za nečinného přihlížení francouzských orgánů ryby, které chránilo evropské nařízení.

Vynesení rozsudku sledovaly v Lucemburku televizní kamery; rozsudek rovněž zaznamenal jistý ohlas jak ve francouzském, tak například i německém tisku. Tuzemská média se zatím sledovat Soudní dvůr nenaučila, a tak si možná budeme muset počkat až na dobu, kdy bude obdobně postižena Česká republika.

Pravidla

Už teď by si u nás však rozsudků Soudního dvora měli všímat přinejmenším politici. Řízení o porušení povinnosti běží i proti České republice a s velkou dávkou pravděpodobnosti se lze obávat, že některé z nich v budoucnosti skončí odsuzujícím rozsudkem. Pak bude právě na politicích, aby zjednali nápravu. V praxi to například znamená, že nelze silácky zamítnout právní předpis, kterým se zavádí do českého práva směrnice, byť se může zdát nesmyslnou. Konečným důsledkem takového gesta totiž může být citelná finanční sankce, kterou zaplatí daňoví poplatníci.

Taková jsou pravidla hry, se kterými občané České republiky vyslovili souhlas, když hlasovali v referendu o přistoupení k Unii. Pravidla hry, kterými se řídí všechny státy Unie. Pravidla hry, která činí Unii Unií a nikoli „Organizací evropských států“ na mezinárodně právním základě, jak navrhuje prezident Klaus.

(Respekt, www.respekt.cz)