Listopad 2005

Rainer Maria Rilke opouští Prahu

Pavel Kosatík

V soutěži o „největšího Čecha“ se jeho jméno nemihlo ani v první stovce, ačkoli sotva bylo mezinárodně proslulejšího básníka, který se v českých zemích narodil. Znamená to zřejmě, že Čechem pro nás zůstává především ten, kdo od narození hovořil českým jazykem, nikoli „bémák“, který „u nás“ měl jen domicil. A pravda je, že s Rilkovou češtinou to nebylo slavné: Jiří Karásek ze Lvovic, spoluzakladatel Moderní revue, sice tvrdil, že Rilke si v jeho časopise rád četl, byl to však výrok spíše reklamní než pravdivý. Nejraději z českého písemnictví měl Rilke Julia Zeyera, se kterým se dobře znal - a přesto, když si měl přečíst jeho Tři legendy o krucifixu, čekal trpělivě na německý překlad.

Sotva však bude spor o to, že co Rilke v Praze nacionálně ztratil, za hranicemi kulturně získal. Není zvláštní, že kritéria velikosti ve světě a v jednom jeho malém dílu jsou tak různá?

Z temna na světlo

Narodil se v Praze před sto třiceti lety. Poměry v rodině byly takové, že přijít Rilke na svět o jednu dvě generace později, smlsnul by si na něm v celoživotních terapiích kterýkoli psychoanalytik: matka dominantní, otec slabý, oba navíc labilní, rozvod v roce, kdy bylo synovi devět let, a následná léta srdceryvných výjevů na obou stranách. S takto rozdanými kartami by začal psát snad každý. Rilke vždycky popisoval dětství jako „velmi temné“, a pokud občas na něco zavzpomínal, byly to většinou obrazy, nad nimiž tuhla krev. Matku jednou vylíčil jako vybledlou a oprýskanou stěnu pokoje, v níž byly neznatelné, zašlé, vytapetované dveře - touto cestou prý sám přišel na svět.

V sedmnácti se rozhodl, že bude básníkem. V devatenácti vydal první básnickou sbírku, v jedenadvaceti druhou. Nadějný začátek? Německy mluvící Praha si na nedostatek poetů nikdy nemohla stěžovat, Rilkova „premiéra“ se však uskutečnila ve specifické situaci. Město, nastavující světu na odiv své líbezné stověžaté panoráma, žilo pod povrchem divokým nacionálním bojem. Nebylo možné veřejně se profilovat (a to dokonce ani jako básník) bez toho, aby člověk skončil mezi přívrženci jednoho nebo druhého tábora.

Na tvorbu samu to mělo dost zničující vliv, což není třeba vysvětlovat. Nejen velká část veřejnosti, ale i mnozí umělci a literáti byli upřímně přesvědčeni, že není tvorby bez služby vznešené myšlence. A protože tou nejvznešenější myšlenkou bývá myšlenka národní, v literárních rubrikách novin se zabydlela bojovnost. Také v Rilkově rané pražské tvorbě je znát, že politické zápasy své doby nejenže vnímal, ale dával se do nich i vtáhnout, zaujímal postoje - typicky třeba ve věci takzvané Omladiny. V jeho prvních básních nenaznačovalo nic, že jejich autor jednou pojmenuje prostor tvorby takto: začíná až tam, kde končí jakákoli služebnost.

Mohl se orientovat třeba podle českých literátů, které znal a s nimiž se často stýkal. O Jaroslavu Vrchlickém napsal uctivou báseň; nebyl však právě on dokonalým příkladem, že slouží-li tvůrce jinému než svému osobnímu bohu, není schopen koncentrace? Koneckonců i Rilkův milovaný Julius Zeyer, opěvaný okolím jako „kosmopolitní“ básník, svými verši, rozmáchlými do celého světa, oslovoval publikum zas jen v dokonale nekosmopolitních Čechách.

Velkou část sil odebírala českým tvůrcům jejich účast v národnostním zápase. I Rilke prošel periodou, kdy k tomuto boji trochu přičichl - a paradoxně na straně Čechů, jako zdvořilý a laskavý pozorovatel jejich heroického boje: „Lide český! Ve tvém rodu / nový génius teď vstal -/ staré písně za svobodu / burcují tě za pochodu, / aby národ ve svém vzchodu / okovy si navždy sňal.“ Zařazeny do výborů z celoživotního díla působí tyto juvenilie vedle Elegií z Duina nebo Sonetů Orfeovi divně. Bylo by však asi křivdou vidět v mladém básníkovi tvůrce, který se, třebas omylem, na chvíli zapletl s bezvýznamností. Rilkovskými badateli bylo totiž zjištěno, že básník do prvních dvou sbírek kupodivu nesetřásl to nejlepší, co se urodilo a čím toužil dobýt svět, ale že si počínal vlastně opačně. Podle svého vyjádření totiž volil verše „ty nejhorší a nejméně osobní, protože jsem nechtěl dát všanc to, co mi bylo skutečně drahé“. Tak nemluví nacionální bojovník, spíše člověk, který směřuje k postižení nějakého opravdového významu. To, co Rilke pokládal za podstatné, si zřejmě už tehdy schovával k vyjádření jinde, jindy a jinak.

Umělec má moře úkolů

Názor na česko-německý poměr vyjádřil ve Dvou pražských povídkách: Němci jsou podle něho kulturně starým národem a Češi mladým. Němcům už nikdy nebude záležet na určitých věcech, na které Češi přísahají, jimiž žijí a přes něž kolem sebe nevidí. Rilke byl názoru, že čím více se Češi poddávají historickým a ostatním iluzím o sobě samých, tím více se kulturní propast mezi nimi a dalšími národy rozevírá. Stále tvrdošíjněji budou bojovat za své čím dále bezvýznamnější pravdy, až kulturní svět bude už dávno jinde.

Když tedy například v básni Kajetán Tyl tlumočil Rilke své dojmy z návštěvy Tylovy jizby (rekonstruované na pražské Národopisné výstavě), nepřipomínal tím českého buditele, spíše jemně žasl nad existencí kultury, která se tak dokonale a v jednom kuse umí zaměstnávat sama sebou.

Praha v jeho době zůstávala jedním z center německé literatury, termín „centrum“ však měl pro německého literáta úplně jiný zvuk než pro českého. Pro Čecha byla Praha cílem, pro německého spisovatele prostředkem k odchodu do Němec (v lepším případě) nebo centrem regionu (se všemi omezeními, jež k tomu patřila). Do světa mířili nejen bytostní světoobčané jako Franz Werfel, ale sílu k odchodu z Prahy a k osvobození od ní po všech stránkách získal nakonec také Franz Kafka. Ve městě zůstávali autoři nikoli snad vždy druhého řádu, ale prostě ti, kdo přiznávali, že je historický dech Prahy ovanul a uhranul, až se z ní nemohli hnout; takovým „případem“ byl třeba Paul Leppin.

Profesor Václav Černý kdysi napsal studii, v níž dokazoval, že rozhodující transformace Rilka ve velkého básníka se uskutečnila už v Praze a že mladý Rilke byl v českém světě své doby jako doma - což se mělo projevit i tím, že „po Praze a kromě Prahy nikdy již žádné město neopěval veršem“. Lze to však vyjádřit i tak, že podstatou Rilkovy transformace byla proměna básníka „opěvujícího“ v tvůrce, který do své tvorby vkládá jiné než oslavné významy. Sám to koneckonců vyjádřil ve Dvou pražských povídkách, ve kterých zkritizoval, co se za kulturu považuje v Čechách: „Malíř musí malovat lid a říkat mu: jsi krásný.“

První dvě Rilkovy sbírky s množstvím básní inspirovaných českou minulostí i krajinou je proto asi třeba chápat hlavně jako postupné vyrovnávání se s poměry, v nichž je cílem kultury jen něčemu sloužit. Rilke se těmito verši vyvlékal i z propojení s novoromantickou literaturou, která ho obklopovala. Sám viděl Prahu, oslavovanou v básních jeho vrstevníků, úplně jinak než Hugo Salus nebo další literáti ze spolku Concordia, kam si zvykl chodit - a kde se také místní atmosféry brzy nabažil. Měl-li on sám psát třeba na téma Pražský hrad, vybavilo se mu hlavně to, co je ukryto v zemi pod touto oslňující stavbou - tedy v doslovné rovině kilometry sklepení a podzemních chodeb, v rovině metaforické to, že tyto chodby „možná vedou až do Vídně“. Na místě, kde jiní viděli „Hrad“, spatřoval Rilke „Vídeň“: novoromantikům by to přišlo nesmyslné, šílené, ale v Rilkovi se tím ohlašovala budoucí poezie, jež nejenže neopěvuje vnější svět, ale vlastně s ním už v ničem nesouvisí.

Čechy bez básníka

Že básník svůj rozchod s pražskou společností prožíval do hloubky, naznačuje několik různých způsobů, kterými se s touto skutečností snažil vyrovnat; nejznáměji zřejmě v novele Ewald Tragy. Hrdina, který už zvolil odchod, v ní rozmlouvá s otcem, jenž ho ještě naposledy zrazuje a vyslovuje realistickou námitku, že umění se přece dá dělat všude, tedy také tady. „Máš svůj pokoj, najíš se, všichni chtějí pro tebe jen dobré. A koneckonců tady je člověk známý, a když budeš s lidmi zacházet, tak jak se má, máš u všech lepších rodin dveře otevřené.“

Rilke asi nikde jinde nevyjádřil přesněji své rozčarování z fungování kultury v provincii: velké dílo tam nemůže vzniknout prostě proto, že ani v literárním „provozu“ se často neposuzují díla, ale vztahy mezi tvůrci. Tvůrcem zde snad může být teprve ten, koho druzí nejprve poznají a s jehož existencí se smíří. Rilke však nechtěl tvořit pro takovouto komunitu, nechtěl hrát nějaké mimoliterární „hry“, věřil, že jeho dílo se prosadí svou vlastní vahou a silou. K tomu však potřeboval metropoli s duchovní atmosférou natolik otevřenou, aby ocenila i text, který jde nad její momentální možnosti.

Koncem září 1896 Rilke opustil Prahu a vydal se na svou první zahraniční „štaci“, do Mnichova. Cílem bylo oprostit se od vlivu genia loci a soustředit se na vlastní úkol: psaní takových básní, jež by vyjádřily prožitek minulosti i budoucnosti v jednom okamžiku. Václav Černý o Rilkovi napsal: „Chtěl-li proniknout k věcem a tvarům, musil z Čech. Ba, ani myslitele v něm Čechy nemohly vychovat, a také se jím nestal.“ Jak to vlastně je? Je silný autor ten, který dokáže tvořit všude? Nebo jsou na zemi místa, kde to nejde?

(Týden)