Listopad 2005

Žena, jíž nic nemohlo vzít víru v srdci

Petr Koura

Otevřeme-li nějakou německy psanou knihu o protihitlerovském odboji, zaručeně v ní objevíme zmínku o sestře Marii Restitutě, jediné jeptišce odsouzené nacisty k trestu smrti. Tato žena je příkladem odporu katolíků vůči Hitlerovi, za svou mučednici ji považují též sudetští Němci. Málokde se však dozvíme, že mateřštinou této statečné ženy nebyla němčina, ale čeština.

Čas hledání

Na svět přišla jako Helena Kafková 1. května 1894 v Husovicích, které jsou dnes součástí Brna. Její otec Antonín pocházel z Náměšti nad Oslavou, matka Marie ze západočeských Přeštic, ale seznámili se ve Vídni, kam odešli jako tisíce dalších Čechů za prací. Po svatbě se Kafkovi vrátili na Moravu, kde však dlouho nepobyli. Dva roky po narození dcery Heleny, již šestého dítěte, se přestěhovali zpět do rakousko-uherské metropole, kde rodina získala roku 1906 domovské právo. Helena zde navštěvovala dívčí měšťanskou školu, ale nepatřila k nejlepším žákyním - určitou roli zde sehrálo i to, že se u Kafků doma mluvilo česky.

Po absolvování školy krátce pracovala jako služebná, prodávala tabák v trafice a nakonec nastoupila jako ošetřovatelka do jedné z vídeňských nemocnic. Zde se setkala s příslušnicemi tzv. třetího řádu svatého Františka, které zde pracovaly jako zdravotnický personál, a zatoužila stát se jednou z nich.

Rodiče, ačkoli pocházeli z katolických poměrů, nebyli nadšeni. "Matka často plakala a chtěla jí tu věc vytlouci z hlavy. Tím tvrdohlavěji však ona trvala na svém," vzpomínala později Helenina sestra Valérie. Helena tehdy z domova utekla, ale pro nezletilost ji do kláštera nepřijali. Do řádu vstoupila až krátce před první světovou válkou - v dubnu 1914.

Sloužit nemocným

V přihlašovacím dotazníku uvedla, že do řádu vstupuje "z lásky ke službě nemocným". Co všechno ta slova znamenají, pocítila mladá klášterní novicka záhy - krátce po vstupu do řádu asistovala při těžkých operacích. Působila i na interně, kde hrozila infekce. "Nejenže byla nesmírně šikovná na operačním sále, ale uměla zacházet s těžce postiženými osobami a vydržela i tam, odkud mnoho jiných sester uteklo," vzpomínala na ni jedna z jejích kolegyň.

Ani tato první těžká zkušenost neodradila Helenu od jejího vysněného záměru - v říjnu 1915 oblékla františkánské roucho a přijala řádové jméno Marie Restituta, Navrácená. Jako by volba řádového jména předurčila její další osud - Restituta ze Sory byla jako křesťanka popravena ve 3. století římským císařem. Její jmenovkyně, sestra Marie Restituta, složila první věčné sliby v roce 1916, definitivní rozhodnutí být nevěstou Kristovou pak stvrdila o šest let později.

To však již habsburská monarchie neexistovala. Po jejím rozpadu se Helenin otec přihlásil k Masarykově republice, a získal tak československé občanství. Jaký byl poměr jeho řeholní dcery k tomuto státnímu útvaru, není známo. Prý se považovala za Vídeňanku, neboť v prostředí tohoto národnostně různorodého města vyrůstala. Jisté ovšem je, že v jejím chování, jak je popisují svědkové, nalezneme určité rysy typické pro českou národní povahu. Když ve dvacátých letech rodiče Heleny Kafkové zemřeli, byly vazby k její rodné zemi zpřetrhány.

Oblíbená, ale i přísná

Na jaře 1919 hledaly vídeňské františkánky vrchní sestru do nemocnice ve městě Mödlingu nedaleko od Vídně. Tamní primář doktor Stöhr byl sice vynikající chirurg, ale měl pověst hrubého a konfliktního člověka. Neočekávalo se, že se o toto místo některá sestra přihlásí. Ale stalo se - zájem projevila Marie Restituta. Ačkoli jí bylo pouhých 25 let, stala se zanedlouho vůdčí osobností nemocnice. S obávaným primářem se spřátelila natolik, že jí svěřoval i výchovu svých dětí.

"Při operacích, neoperoval-li sám primář, nýbrž některý z mladších lékařů, jsme měli dojem, že operaci vede ona. Měla nástroj připraven dřív, než operatér cokoli řekl. Mohli jsme se od ní hodně naučit," vzpomíná jedna rakouská lékařka, která pobývala v Mödlingu na studentské praxi.

Oblíbená sestřička byla na druhé straně přísná a neústupná a její temperamentní povaha jí přivodila nejeden konflikt a vysloužila jí přezdívku sestra Resoluta. Přesto ji lékaři i sestry respektovali, mimo jiné pro její velký smysl pro spravedlnost. "Byla rezolutní v nejlepším slova smyslu, neznala otálení a kolísání," řekl o ní kněz z nedaleké farnosti. Pacienti zase oceňovali její laskavý přístup: "Měla osobní, srdečný kontakt se všemi, mohli jsme jí všechno říci, se vším k ní přijít. Věděla ihned, co koho tlačí a co kdo potřebuje. Byla mateřská k těm, kteří byli skutečně nemocní, citlivky a hypochondry nesnášela."

Podle očitých svědků se sestra Restituta v některých věcech chovala jako většina ostatních. Když měla po zvlášť těžké operaci, chodila do místní hospody a hostinské, s níž se přátelila, vždy zavelela: "Běž, přines mi guláš a korbel piva!" Český národní mok byl dokonce jejím nejoblíbenějším nápojem a nejraději ho pila přímo z lahve. Údajně to dokázala tak zručně, že se to od ní někteří pacienti učili. To vše nezůstalo bez vlivu na její postavu - vážila prý přes 100 kilogramů.

I když tak Helena Kafková nenaplňuje zažité představy o asketických světcích, byla ve skutečnosti hluboce pobožná. Breviář s sebou nosila i do hospody a den vždy končila modlitbou v nemocniční kapli.

Mezi dvěma kříži

Po připojení Rakouska k hitlerovskému Německu v roce 1938 nastaly pro katolíky zlé časy. Arcibiskupský palác vídeňského kardinála Innitzera napadli zfanatizovaní příslušníci Hitlerjugend a nacistická diktatury dolehla i na poklidný život v Mödlingu.

Primář Stöhr se přestal hlásit ke katolictví a odmítl nechat své nejmladší dítě pokřtít. Z jiného lékaře, doktora Stumfohla, se vyklubal tajný člen nacistické strany a SS. Zejména s tímto mužem začala mít Restituta, která považovala Hitlerovy názory za neslučitelné s učením Kristovým, stále více konfliktů.

Proti nacismu bojovala nejprve skrytě, když nechala tajně pokřtít primářovu dceru, později proti němu dokonce vystoupila otevřeně. Když byly v roce 1940 slavnostně zprovozněny nové prostory mödlingské nemocnice, zavěsila Restituta nad vchodové dveře všech místností kříže, a to nikoliv hákové. Bylo nařízeno je odstranit, což však statečná sálová sestra ani její kolegyně Kajetána neučinily. Obě proto měly být z nemocnice vyhozeny, ale jelikož za ně nebyla náhrada, zůstaly.

V prosinci 1941 si Restituta nechala v nemocnici od sekretářky opsat dva protinacistické letáky. Když se o tom dozvěděl esesák Stumfohl, oznámil věc policii. 18. února 1942, přesně na Popeleční středu, si pro Marii Restitutu přijelo gestapo a zatklo ji přímo na operačním sále.

Poprava pro výstrahu

Byla obviněna z přípravy velezrady. Je přitom podivné, že byla zatčena až dva měsíce poté, co se o její protinacistické činnosti dozvědělo gestapo. Zdá se, že její případ byl vybrán jako exemplární pro zastrašení Hitlerových odpůrců z řad katolíků.

Restituta byla odsouzena 29. října 1942 k trestu smrti. Záhy přišlo několik žádostí o její omilostnění - kromě rodiny, vídeňského kardinála a papežského nuncia se za ni přimlouvali i někteří vysoce postavení nacisté, například vídeňský župní vedoucí Baldur von Schirach. Vedoucí kanceláře nacistické strany Bormann však označil její čin za "nanejvýš nebezpečný" a zmírnění rozsudku zamítl. Helena Kafková alias sestra Marie Restituta tak byla 30. března 1943 ve Vídni popravena gilotinou.

I v nacistickém vězení Restituta podporovala slabé a nemocné. "Vyzařovala z ní zvláštní síla; co řekla, tomu se věřilo. Její čestnost, otevřenost a přímočarost byly prostě jedinečné! Vliv, kterým sestra Restituta působila na spoluvězeňkyně, byl na základě jejího lidství a toho, čím vyzařovala její osobnost, skutečně velký," řekla o ní její spoluvězeňkyně komunistka.

Taktéž její dopisy z vězení prozrazují obrovskou vnitřní sílu. Své představené napsala: "Je možné člověka od všeho vzdálit, je možné člověku všechno vzít, ale nikdo mu nemůže vzít víru, kterou má v srdci."

(Český a slovenský svet, www.czsk.net/svet)