Listopad 2005

Žena, která neznala strach

Petr Koura

Jedním z nejtěžších období v našich dějinách byla bezesporu nacistická okupace. Tehdy se ukazovaly skutečné charaktery lidí. Někteří muži-vojáci, od nichž se očekávala věrnost ideálům masarykovské republiky, bez mrknutí oka otočili kabát a v zájmu zachování vlastní existence zradili nejen svou vlast, ale i vojenskou přísahu. Byly ovšem také ženy, které tehdy projevily daleko větší statečnost než někteří muži, jen se na ně dnes zapomíná. To je i případ Ireny Bernáškové, první Češky odsouzené berlínským lidovým soudem k trestu smrti.

Nadaná a emotivní po otci

Narodila se 7. února 1902 v Praze v rodině malíře Vojtěcha Preissiga, který je dnes považován za jednoho z nejvýznamnějších českých výtvarných umělců moderní doby. Mladý Preissig, ačkoli měl za sebou studia ve Vídni a praxi v pařížském ateliéru Alfonse Muchy, se nedokázal počátkem 20. století kvůli svému modernímu přístupu v Čechách uživit. A protože se chtěl věnovat především grafice, tehdy novému výtvarnému oboru, rozhodl se odejít i s rodinou do USA.

Inka, jak se Ireně odmalička doma přezdívalo, tak už jako šestileté děvčátko poznala zemi svobody za velkou louží. O rok později nastoupila do školy, kde i přes jazykovou bariéru dosahovala nadprůměrných výsledků. Psala povídky, sama je též ilustrovala a udivovala své učitele pevnými hodnotovými postoji. Jelikož chodila do školy se spolužačkami černé pleti, setkala se již v útlém dětství s rasismem.

Ač byla Inka, prostřední ze tří Preissigových dcer, poněkud subtilní, měla řadu klukovských zálib, a částečně tak otci nahrazovala syna. Byla zapálenou skautkou, hrála na citeru a zajímala se o motorové dopravní prostředky. Již ve 13 letech prý uměla řídit automobil, který jí soused bez vědomí rodičů půjčoval. Po otci zdědila umělecké nadání a emotivní povahu - sám Preissig ji nabádal, aby ovládala své srdce rozumem.

V době první světové války se tehdy již úspěšný grafik zapojil do boje za svobodu své vlasti - maloval plakáty, které vyzývaly Čechy ke vstupu do legií, a organizoval podporu těmto dobrovolníkům. Vilu Preissigových v Bostonu navštívili tehdy i přední osobnosti československého zahraničního odboje -Tomáš G. Masaryk, Edvard Beneš či Milan Rastislav Štefánik.

Po vzniku Československé republiky se chtěl Preissig vrátit do vlasti. Poslal tehdy v létě 1921 své dcery domů a sám byl rozhodnut je zanedlouho následovat. Ve skutečnosti se vrátil až za devět let, neboť pro umělce, který je dnes považován za zakladatele české moderní grafiky, stále nebylo odpovídající zaměstnání.

Nepovedené manželství

Inka se brzy po návratu do Prahy zamilovala do svého bratrance Eduarda Bernáška a přes zásadní odpor rodičů se za něj v jednadvaceti letech provdala. Na výhrůžný dopis odepsala otci pouhé dvě holé věty: "Rozhodnuto. Dala jsem slovo."

Svatba se konala tajně, za svědka šel náhodný cizí člověk. Inka se posléze bez rozloučení odstěhovala od tety, u níž Preissigovy dcery pobývaly, ke svému manželovi do nového domova - paradoxně k druhé tetě, která byla nyní i její tchyní. Otec s ní přerušil kontakt. Obnovil jej až po čtyřech letech, když dceři finančně přispěl na zakoupení rodinného domku na pražském Spořilově.

Rok po svatbě postihla Inku tragická událost. Potratila očekávané dítě a dozvěděla se, že další mít už nikdy nebude. Její manžel, zaměstnaný jako úředník ve Všeobecném penzijním ústavu, navíc vyžadoval, aby nechodila do práce. Inka se tak dostala do izolace, a tak alespoň příležitostně překládala z angličtiny. Její vztah s manželem postupně ochládal, neboť její choť nedokázal žít po boku tak výrazné osobnosti. Nedokázal si připustit, že by jeho manželka mohla být v něčem lepší než on.

Na obranu republiky

Koncem třicátých let se Inka opět sbližuje s otcem, který se natrvalo vrátil do vlasti a usadil se taktéž na Spořilově. V neklidném roce 1938 píše ryzí vlastenec Preissig, jenž rozhodně na Československé republice nijak osobně neprofitoval, rozhořčené dopisy do redakcí českých i zahraničních novin. Inka mu je pomáhá stylizovat. Preissig v nich kritizuje benevolentní přístup československé vlády k henleinovským požadavkům a zároveň protestuje proti obrazu, který o Československu vytvářejí zahraniční, především angloamerická média. Také Inka píše v srpnu 1938 do britského listu Manchester Guardian dopis, v němž analyzuje Hitlerovu politiku. Její prognózy budoucího vývoje jsou daleko přesnější než odhady některých britských politiků.

V době zářijové mobilizace Inka nastupuje jako dobrovolná sestra Červeného kříže. Místo zraněných vojáků nakonec ošetřuje uprchlíky z okupovaného pohraničí. Mnichov prožívá velice bolestivě. Otec ji tehdy seznamuje se svými přáteli z řad legionářů a představuje ji jako svou pravou ruku. Spolu pak vyrábějí ještě v období druhé republiky letáky, které mají povzbudit národ v jeho těžkých dobách.

Ilegální časopis

Nejtěžší chvíle však přichází o několik týdnů později, kdy je zbytek Československa okupován německými vojsky. Preissigova rodina se začíná podílet na vydávání ilegálního časopisu V boj, který se záhy stává nejrozšířenějším ilegálním periodikem nekomunistického odboje.

Časopis vydávají bývalí legionáři sdružení kolem policisty Josefa Škaldy a pomáhá jim celá řada dalších vlastenců. Preissig zasedá v redakční radě časopisu, maluje obálky a překládá, Inka přepisuje texty na psacím stroji a časopis osobně roznáší.

Na podzim 1939 je první garnitura vydavatelů pozatýkána. Sama Inka unikne gestapu takřka před nosem. S blízkým Škaldovým spolupracovníkem Josefem Sejkorou se sejde pár hodin před jeho zatčením a slíbí mu, že bude ve vydávání časopisu pokračovat.

V boj se tak začíná vyrábět na Spořilově v Inčině bytě. Zdá se, že ji tato práce zcela pohlcuje a po nepříliš šťastné etapě osobního života i naplňuje. "Byla-li dříve anonymní spolupracovnicí zatlačovanou do pozadí mnoha jinými, stávala se nyní hlavním činitelem. Byla odpovědným redaktorem, vydavatelem, tiskařem, administrátorem, expeditorem i kolportérem," napíše později její spolupracovník Arnošt Polavský.

Odbojová činnost Inky Bernáškové je však daleko širší - kromě výroby a distribuce časopisu organizuje přechody přes hranice a údajně též sama několikrát ilegálně navštívila Slovensko a Maďarsko. Vždy se však vrátila do protektorátu, aby pokračovala v odbojové práci.

Statečnější než leckterý důstojník

Pod Inčiným vedením bylo vydáno celkem 37 čísel časopisu V boj. Gestapo tuto sérii nazývá ve svých materiálech "Inka - V boj", historici ji dnes označují jako "spořilovskou mutaci". V té době totiž vycházelo paralelně jiné vydání časopisu V boj, které organizoval vojenský odboj. Když se důstojníci dozvěděli, že vycházejí dvě série téhož časopisu, žádali Bernáškovou, aby své vydání zastavila a podřídila se jim, což ona odmítla. Snad se obávali, že jako žena nebude dlouho odolávat výslechovým metodám gestapa. V tom se však mýlili, neboť Inka se nakonec chovala ve vězení statečněji než leckterý československý důstojník.

Již od jara 1940 žila Bernášková v ilegalitě na falešné doklady, uvězněna byla 21. září 1940 v ulici Na Poříčí. Při zatýkání hrála překvapení tak dokonale, že jí gestapo málem uvěřilo, že je Vlasta Nováková, jak měla ve falešných dokladech. Po odhalení se neúspěšně pokusila spáchat sebevraždu požitím jedu.

Při výsleších si počínala velice odvážně a strhávala veškerou odbojovou práci na sebe. Zachránila tak například svého manžela, s nímž se již dříve dala z odbojových důvodů rozvést. O svém otci prohlašovala, že si u ní v kuchyni míchal barvy a o výrobu ilegálního časopisu se nezajímal. Dosáhla tak toho, že Preissig byl odsouzen "pouze" na necelé tři roky žaláře. Zemřel nakonec v roce 1944 v Dachau.

Zasnoubena se smrtí

Inka Bernášková se chovala hrdě i před nacistickým soudem. Vrchnímu návladnímu psala česky, přestože ovládala němčinu. Tvrdila, že netrpí žádnou speciální záští vůči německému národu a že by se stejným zápalem bojovala proti Angličanům, kdyby obsadili její vlast. V březnu 1942 pak byla jako první Češka odsouzena k trestu smrti.

Svými výpověďmi před soudem zachránila několik dalších mužů od stejného trestu. Vynesení rozsudku přijala klidně, své rodině o tom referovala slovy: "Jak se máte všichni? Sedíte pevně? Odhodlávám se vám totiž konečně oznámit, co jsem se minule odvážila sotva nadhodit: jsem zasnoubená od 5. 3. se smrtí. Sice nedobrovolně, ale když jsem s ní tolik koketovala při své činnosti venku, není divu, dělá-li si na mne nárok, že?"

Její advokát několik měsíců oddaloval provedení rozsudku. Byl nakonec vykonán 26. srpna 1942. Inka Bernášková byla jako první česká žena popravena gilotinou v malém cihlovém domečku u nádherného berlínského jezera Plötzensee. Poté, co jí podvázali její krásné vlasy, vykřikla svá poslední slova: "A Československá republika přece bude!"

Takový byl konec ženy, která projevila neuvěřitelnou dávku odvahy. Přesto byla její památka po 40 let vlády komunistické strany potlačována, neboť pracovala v "buržoazním" odbojovém proudu. Ani po roce 1989 se nedočkala velkého uznání, neboť česká společnost, po léta masírovaná kultem komunistických odbojářů, je v současné době k hrdinským postavám své historie značně skeptická. Zatímco jiné národy o takových osobnostech natáčejí historické velkofilmy a pojmenovávají školy, jméno Inky Bernáškové dnes nenese žádné pražské veřejné prostranství.

(Český a slovenský svet, www.czsk.net/svet)