Listopad 2005

Náčelník Atapana je nevinen

Jan Kovalík

Zákruty na dlouhém letu jednoho policejního případu. Policie došla k závěru, že indiánský náčelník a bývalý český velvyslanec v Kolumbii Atapana alias Mnislav Zelený nebral úplatky. Vyžádalo si to statisíce korun, rok usilovné práce a cestu detektivů do Bogoty. Za rozlousknutí případu to samozřejmě stojí, ale je tu problém. Zeleného nevina byla jasná od počátku – stačilo jen přečíst si důkaz nabízený ministerstvem zahraničí. Proč naše chudá policie objevovala objevené metodou letů na druhý konec zeměkoule? Zjistit odpověď na tuhle nevinnou otázku vyžaduje v Čechách trpělivost a smysl pro dobrodružství.

Právo na omluvu

Znalec Jižní Ameriky a přítel tamních indiánských kmenů (od jednoho z nich dostal kdysi své náčelnické jméno) Mnislav Zelený není diplomat a nikdy se za něj nepovažoval. „Nabídli mi tu funkci, protože ten kontinent znám, strávil jsem tam nějaký čas. Já sám o takovou pozici nikdy neusiloval,“ říká prošedivělý šedesátník, kterému by nikdo netipoval víc než čtyřicet. Na ambasádě si Zelený odsloužil čtyři roky a souhlasil ještě s ročním prodloužením. V roce 2002 jej vystřídal opravdový kariérní diplomat Josef Rychtar. A začaly problémy. Novému velvyslanci se nezamlouvala stávající rezidence. Oznámil tedy majiteli, že hodlá vypovědět smlouvu. Domácí mu prý poté telefonicky za další setrvání v domě nabídl „výhodné podmínky“ a prý také řekl, že „výhody“ poskytoval i panu Zelenému.

A zrodil se korupčník. Zpráva o debatě velvyslance s domácím se totiž dostala k redaktorům deníku Právo a ti ji ihned otiskli s dovětkem, že „pan Zelený si podle neoficiálních informací přišel měsíčně k platu velvyslance ještě v přepočtu asi na 30 tisíc korun“. Byl tu ovšem háček: o tomhle přilepšení neexistoval jediný důkaz. Když se ho ambasador Rychtar pokusil získat a další rozhovor s kolumbijským domácím si nahrál, dostalo se mu na otázky po úplatcích pro Zeleného samých udivených ne. Jak se tedy ocitla v Právu ta první nedoložená zvěst?

To nelze zjistit. Pan Rychtar to prý nebyl. „Ale na dovolené v Česku jsem se o svém telefonátu zmínil před jedním z tehdejších náměstků,“ píše z Bogoty. „Ten informaci zřejmě předal ministerské inspekci, která mě pak společně s policií vyslechla a doporučila mi udělat o nabídce záznam.“ Jasno do věci informátora nevnáší ani Právo. „Už si na to moc nepamatuji. Ale své zdroje bych stejně neprozradil,“ říká autor článku Patrik Biskup. „Cože? Jestli se Zelenému omluvím? To se zeptejte šéfredaktora.“ Šéf Práva Zdeněk Porybný si zatím není jist. „Neznám obsah usnesení o zastavení stíhání pana Zeleného,“ říká, „proto nemohu zaujmout stanovisko. Bezpochyby se mu omluvíme, bude-li k tomu důvod.“

Neopakovatelný úkon

Takže to bylo poprvé, kdy se Mnislav Zelený dostal do spojení s korupcí. Nic se neprokázalo, policie případ ani nezačala řešit, pásek je ale součástí spisu v obvinění, které následovalo záhy. Podruhé byl totiž pan Zelený obviněn z nehospodárného nakládání se svěřeným majetkem právě před rokem, kdy na ministerstvo zahraničí přišel anonym upozorňující na nevýhodné nákupy nemovitostí pro kolumbijskou ambasádu. Nepodepsaný dopis odeslaný z Česka sděloval ministerstvu, že Zelený koupil nevýhodně kanceláře v centru Bogoty: příliš drahé, málo vybavené a ve špatném stavu. Tím měl státu způsobit škodu dva a tři čtvrtě milionu korun. „Je to hloupost. Jako velvyslanec jsem nemohl nic koupit, pouze jsem vytipoval patnáct objektů a návrh předal ministerstvu,“ říká Zelený. Do Bogoty pak kvůli výběru přijela dvojice úředníků z investičního odboru ministerstva zahraničí, kteří navržené objekty obešli, nakonec ale vybrali úplně jiné prostory v centru města.

Anonym byl úřední cestou postoupen policii a ta v červnu minulého roku zahajuje vyšetřování. Do exotické Kolumbie vysílá dva důstojníky, se kterými jede ještě soudce s úkolem tvrzení anonymu prošetřit. „Před tou cestou ale policisté ani nekontaktovali pana Zeleného, aby jim vše vysvětlil. Jeli tam úplně zbytečně za státní peníze,“ říká Zeleného advokát Richard Maleček. Policie nečeká ani na vyjádření generální inspekce ministerstva zahraničí, ze kterého by se dozvěděla, že pan Zelený postupoval zcela předpisově a podle pravidel ministerstva. Policejní představitelé výtku za zbytečnou cestu rezolutně odmítají, stejně rezolutně ovšem nechtějí říci důvody, které je k zájezdu do Bogoty vedly. „Nebudu se o tom s vámi bavit. Pošlete otázky na tiskové,“ říká s obvyklou zdejší arogancí komisař Petr Velík z Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, který měl případ na starosti.

Po týdnu čekání přichází z tiskového oddělení stručný a nepodepsaný e-mail. „Jména vyslaných důstojníků policie nezveřejňuje,“ stojí v něm. „Byli vysláni z důvodů provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů. Z pohledu efektivity, hospodárnosti a rychlosti řízení bylo nejoptimálnější zvolit právě takový postup.“ Co si pod takto naléhavě znějícími pojmy představit?

„Jedná se zejména o kopii uceleného účetnictví, které vedl hospodář na velvyslanectví,“ vysvětluje neznámý policejní „zpracovatel případu“. Otázky, kolik cesta stála, kdo o ní rozhodl a kolik podobných výprav dělá policie ročně, tedy putují za ředitelem útvaru. „Náklady na služební cestu činily 169 tisíc korun a byly hrazeny z rozpočtů několika ministerstev,“ píše ředitel Milan Šiška. Podobných cest – ukázkou byl nedávný let policejní skupiny na Seychely za uprchlým podnikatelem Krejčířem – prý jeho oddělení uskuteční dvacet ročně.

Tvrdě na věc – někdy

Takže: po pěti měsících vyšetřování se policie v říjnu 2004 obrátila na ministerstvo zahraničí a to sdělilo, že postup bývalého velvyslance byl v pořádku. „Z dostupných dokladů nic nenasvědčuje tomu, že by pan Zelený nedodržel předepsaný postup,“ píše Pavel Kubín z generální inspekce ministerstva zahraničí. To už se ale dva policejní důstojníci a soudce dávno vrátili z Bogoty s okopírovaným účetnictvím v kufru. Samozřejmě, nemohli by tam jet, kdyby jim cestu neposvětil zástupce státu. „Z podkladů, které jsem s návrhem policie na výjezd do Kolumbie dostal, vyplývalo důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Vyjádření inspekce v té době nebylo k dispozici,“ vysvětluje svůj souhlas s cestou dozorující státní zástupce Petr Cibulka. (Ten mimochodem později zamítl třikrát podanou žádost advokáta Malečka o zastavení trestního stíhání, a to už v době, kdy stanovisko inspekce bylo známé.)

Vyšetřovatelé tedy za oceán vyrazili nehledě na informace, které bylo možné získat doma, nehledě na to, že podle nich samotných nemají peníze ani na cesty mezi okresy při vyšetřování místních případů. „Policie vyšetřuje případy podle důležitosti, nikoli podle finančních nákladů. Když je potřeba být osobně na místě, vyšetřovatelé mají možnost výjezdu,“ říká David Kubalák z tiskového oddělení policejního prezidia. To je principiální stanovisko.

Proč ale policie nepostupuje stejně i v jiných, možná závažnějších případech? Co například za uplynulé dva roky podnikla ve věci bývalého ministra zemědělství Jaroslava Palase, kterého ještě ve funkci obvinil německý anonym z mnohamilionového úplatku od německé firmy při velmi podezřelém přidělování miliardové zakázky na vznik Agrární platební agentury? „Nevím, musel bych to dohledat,“ říká ředitel protikorupčního útvaru Šiška. „Ale v zahraničí jsme kvůli tomu určitě nebyli, to jsem si jist,“ dodává.

Případ náčelníka Atapany je tedy uzavřen policejním zjištěním, že se nic nestalo. Spis dnes leží na stole státního zástupce Cibulky a čeká na jeho závěrečné slovo. „Musím tu věc ještě administrativně prohlédnout,“ říká Cibulka. „Do čtrnácti dnů bych chtěl rozhodnout.“