Listopad 2005

Vymítači mozků hlásí úspěch

Jan Kovalík

Čtyři běloruští studenti se zamotali do drátů na české hranici. Ve strohé čekárně cizinecké policie na pražské periferii sedí vedle dvou vietnamských obchodníků tuzemsky vyhlížející muž s kufříkem na kolenou. Vladislav Böhm (48) je Čech jako poleno, přesto je na něm v přísné cizinecké úřadovně znát nervozita. Přišel sem, protože mladí klienti jeho firmy, na kterých závisí jeho podnikatelské živobytí, nedostali v Česku povolení studovat. Böhm by se rád dozvěděl proč – a taky by chtěl úředníky přesvědčit, aby své rozhodnutí změnili. Obojí je však marné. „Nemám s vámi o čem mluvit. Náš verdikt je konečný a důvody nesdělujeme,“ říká podnikateli policistka během krátké audience po hodině čekání. Pro čtveřici studentů z Běloruska a Ruska tak končí sen o vzdělání na svobodném Západě. Přestože doložili potřebné dokumenty, zaplatili školné a nájem, dnes sedí v ubytovně na kraji Prahy a nevědí, co si počít.

A všichni měli být šťastní

Nikita Astraverchau (17) z Minsku objevil inzerát Böhmovy firmy Czech Open Institute nabízející zájemcům studium v Česku před časem na internetu. Rozhodl se jít do toho. Podle instrukcí zaplatil dvanáct set eur za první pololetí a podal na české ambasádě v Minsku žádost o studentské vízum. „Na velvyslanectví mi řekli, že vystavení studentského víza chce víc času, a proto mi zatím dají turistické,“ říká Nikita dobrou češtinou: jazyk se začal učit už doma, aby si ulehčil začátek výuky v cizí řeči. Prvního září tedy přijel s ostatními třemi středoškoláky do Prahy, aby se tu všichni tihle „turisté“ zapsali na česko-ruské gymnázium v Brandýse nad Labem. Po ročním pobytu v tamních škamnech se chtěl Nikita přihlásit na medicínu, jeho kolegyně Taťjána snila o studiu designu. Konec plánům a euforii ale přinesl po dvou týdnech telefonát z ambasády, ve kterém se čtveřice dozvěděla, že nikdo z nich studentské vízum nedostane. Důvod je neznámý, rozhodla o tom cizinecká policie a ta nikomu nic neříká.

Právě v tuto chvíli vyrazil jednatel Czech Open Institute Vladislav Böhm na cizineckou policii do pražských Zdib, aby osobně zjistil, proč tu jeho klienti nemohou studovat. Jak už řečeno výše, nepochodil. „Nějak tomu nemohu rozumět,“ říká pan Böhm. „Zdálo se nám, že je to skvěle vymyšlené. Oni byli šťastní, že tu mohu studovat a přivydělat si. My jsme se těšili, že přes tuhle mládež získáme podnikatelské kontakty v jejich zemi. A Česko mohlo v rámci lákání cizinců přitáhnout nové mozky. Všichni by měli být spokojení, ale nejde to a ani nám neřeknou proč.“

Pro pana Böhma může policejní NE znamenat konec dobře vymyšleného a vypiplaného byznysu. Aby bylo vše v souladu se zákony v Česku i v cizině, zaplatil několik právníků a analytiků, kteří mu pomohli se zněním smluv. „Stálo mě to zatím zhruba dva miliony korun,“ říká Böhm. Systém funguje tak, že studenti se za rok na gymnáziu naučí česky a podají přihlášky na vysokou školu. Po nástupu na vysokou se pak mohou stát členy družstva pana Böhma a přivydělávat si jako překladatelé. Členství v družstvu jim také umožní započítat dobu studia do desetileté lhůty, po které mají nárok požádat o trvalý pobyt. Teď jim však místo toho zbývají čtyři dny do konce turistického víza. Nestane-li se zázrak, budou mít klienti pana Böhma po té lhůtě jenom dvě možnosti dalšího studia v Čechách. Buď tady chodit do školy dál na turistické vízum, které je ale nutné si každé tři měsíce obnovovat s rizikem, že to taky úřady náhle a bez vysvětlení odmítnou. Nebo odjet zpátky domů, na ambasádě v Minsku podat novou žádost a modlit se, aby tentokrát loterie vyšla.

Víc udělat nemohu

V nepříjemné situaci se vedle čtveřice studentů ocitl i pan Böhm. „Jestli vízum nedostanou, budu jim muset vrátit peníze a celý ten nápad je ohrožen,“ říká dovozce mozků. A protože projekt začal právě tímto nezdarem, je logické, že se mu do něj další peníze investovat nechce. „Samozřejmě mi vadí i to, že jsem je sem nalákal a oni tak trochu i mojí vinou ztrácí rok času,“ říká pan Böhm. Jeden z „jeho“ studentů byl přitom přijat na medicínu v Minsku a teď je pod velkým tlakem, jestli se rychle vrátit a nastoupit, nebo se snažit bojovat o vízum tady. Boj to přitom nebude snadný, protože pokud se cizinecká policie rozhodne vízum neudělit, neexistuje žádný způsob, jak toto rozhodnutí zvrátit. „Nejedná se o správní řízení, protože na ty studenty se jako na cizince nevztahuje český právní řád,“ popisuje situaci Vladislav Vintr z Mezinárodní organizace pro migraci (IOM). „Proto taky není možné se odvolat.“

Podle zástupců ministerstva práce a sociálních věcí, které minulý rok s velkým haló rozjelo projekt lákající kvalifikované experty z Chorvatska, Kazachstánu a právě Běloruska, aby přišli žít a pracovat v České republice, se jich studenti netýkají. „Zaměřujeme se na již pracující cizince, kterým nabízíme zkrácenou proceduru při získání trvalého pobytu, studenti do toho nespadají,“ říká Helena Špirková z ministerského oddělení migrace.

Podle statistiky ministerstva práce a sociálních věcí studovalo v Česku minulý školní rok čtyřiatřicet tisíc zahraničních studentů. Podle slov Alexandra Kliuchnikaua z firmy Go Study, která zprostředkovává studium zahraničním studentům, se většina adeptů z východu potýká s jedním a tímtéž problémem: policie jim zamítá vízum a nikdy nesdělí důvody.

Tváří v tvář nemožnosti se dovolat nějaké srozumitelné informace či rady se zoufalý pan Böhm obrátil na svého zástupce ve sněmovně, Petra Tluchoře (ODS). Ten přislíbil, že si o sporném postupu policie promluví s ministrem vnitra. „Pan ministr mi slíbil, že tento případ prověří a dá mi vědět,“ řekl Tluchoř Respektu před dvěma týdny. Dál se zatím nic nestalo. „Nechtěl jsem pana ministra honit, abych neudělal víc škody než užitku,“ říká poslanec. „Zavolám mu příští týden.“ Čtveřici studentů ale tento čtvrtek vyprší povolení k pobytu. „Já vím,“ říká Petr Tluchoř. „Ale víc udělat nemohu.“

(Respekt, www.respekt.cz)