Listopad 2005

Hlas a život, na jaké se nezapomíná

Jan Králík

Když před deseti lety 9. února 1994 náhle zesnula v New Yorku JARMILA NOVOTNÁ, uzavřela se tím životní dráha nejen vynikající české pěvkyně, ale také proslulé sólistky operních domů Berlína, Vídně, Paříže a newyorské Metropolitní opery i herečky známé ve filmových ateliérech od Curychu po Hollywood a v muzikálovém divadle na Broadwayi. S pozoruhodnou samozřejmostí účinkovala také v operetě, činohře a v televizních studiových inscenacích. Ve všech těchto oblastech zanechala nesmazatelnou stopu.

Za zpěvem

Matka ji vedla k hudbě a k cizím jazykům a otec - dámský krejčí - k výtvarnému vkusu. Její touhou se stal zpěv na divadelním jevišti. Vyzkoušela si je ve vinohradském Sokole, kde se již v patnácti letech odvážila na Mařenku v Prodané nevěstě.

Pro konzervatoř byla příliš mladá, zapsala se tedy do známé dívčí školy Minerva a doma si vydobyla svolení statovat na Vinohradech. Zjevně zaujala: všimla si jí Zdenka Baldová a k elévské zkoušce do činohry Národního divadla ji připravila Míla Pačová.

Neopouštěla zpěv, partnerem jí byl Jaroslav Gleich, a aby se konečně rozhodlo mezi herectvím a zpěvem, otec jí - jako významný činovník Sokola - vyjednal předzpívání u Emy Destinnové. Árii Taťány a Rusalky podala tak, že po dobu pobytu v Praze v létě 1923 jí Ema Destinnová sama nabídla několik lekcí a pro pokračování doporučila Gleichova učitele Hilberta Vávru. S ním a s Otakarem Paříkem pak Jarmila absolvovala písňový koncert v Mozarteu a další operní role na scéně v Lounech.

Předzpívání Otakaru Ostrčilovi vyústilo v operní debut na scéně Národního divadla 27. června 1925 odpoledne v úloze Mařenky. Večer hrála na téže scéně jako elévka činohry Živu v Radúzovi a Mahuleně. Ještě jí nebylo osmnáct a vzápětí zde vystoupila také jako Violetta, dokonce s Otakarem Mařákem. Třetí pohostinskou rolí byla Rosina. Ostrčil ihned uvažoval dál a zadal jí studium Ariela, Taťány a Královny noci. Pokračovaly také koncerty a herecká zkušenost: Václav Binovec obsadil Jarmilu Novotnou do (němého) filmu Vyznavači slunce (1925). Slibné začátky umocnila studijní píle: od ledna 1926 - v řádném operním angažmá - rychle následovalo devět nových rolí. V prvním roce angažmá 72 vystoupení a v druhém roce zájezd se souborem do zahraničí: Mařenka ve Varšavě. Cíl byl ale už tehdy mnohem vyšší: studovat v Itálii. Na doporučení vídeňského dirigenta Franze Schalka se rozhodla pro Milán. Tam jí velmi pomohl Giovanni Zenatello, ale k nejlepšímu učiteli - k Emiliu Piccolimu - jí otevřela dveře až Esperanza Garrigue, švagrová prezidenta Tomáše Masaryka. Podpora nových umělců mladé republiky byla ze strany prezidenta vzorová. Svá italská studia Jarmila Novotná korunovala 2. srpna 1928 Gildou ve veronské Aréně.

Do Berlína

Nadšení z úspěchu směřovalo doma k prvnímu portrétu české pěvkyně na bankovce, úspěšnou Gildu představila ve Vídni a pro Neapol nastudovala Adinu v Nápoji lásky. Ale nakonec zvolila šlépěje Emy Destinnové - Krollovu operu v Berlíně, kam ji zval dirigent Otto Klemperer.

Krátce po dvaadvacátých narozeninách zde debutovala v úloze Concepción v Ravelově Španělské hodince, do němčiny přestudovala Královnu noci, Mařenku, Gildu a Čočo-san (tu představila i česky v Praze) a pro berlínskou premiéru připravila Madelon z Lattuadových Preciézek. Brzy se jí otevřela i divadla Unter den Linden. Podruhé a potřetí vystoupila ve filmu, který nyní zachytil i její zpěv (Požár v opeře 1930 a Žebravý student 1931).

Nároky, příležitosti a vášnivá pracovitost dosáhly na dno mladých sil při krkolomné úloze Tamar v Životě Orestově Ernsta Křenka. Vážná hlasová krize jí napříště odepřela jistotu v tříčárkované oktávě. V této první těžké zkoušce však obstála moudře: našla novou doménu ve středních a nižších polohách, což ji spolu se štíhlou postavou, hereckou zkušeností a zářivou krásou předurčilo pro další role, v nichž se brzy našla. Od té doby už toto hlasové rozpětí nikdy neopustila.

Ještě zrádnější nástrahu jí v Berlíně položilo do cesty její vlastenectví. Berlínský nacistický tisk prohlásil za nepřípustné, aby v Praze zpívala v Beethovenově Deváté symfonii česky (Českou filharmonii dirigoval Alexander von Zemlinsky), a když pak v Brně česky provedla i Schubertovy a Straussovy písně, byl z toho v operním Berlíně nenávistný skandál. Bezvýhradnou jistotu tehdy našla v manželství, uzavřeném 16. července 1931 s Jiřím Daubkem z rodu s nemalou kulturní tradicí. Nepřátelům všeho českého pak poslala čitelný vzkaz: v raném těhotenství natočila další film - příběh Prodané nevěsty, zasazený do německého prostředí režisérem Maxem Ophülsem.

Do Evropy

S nástupem nacistů byla z Berlína doslova vyštvána. Snažila se nezatrpknout a naopak dál šířit radost. Zpívala v Praze, v Paříži, ve Vídni. Vídeňské publikum si získala ve velkém stylu 24. ledna 1934 světovou premiérou Lehárovy Giuditty s oslavovaným tenoristou Richardem Tauberem a se skladatelem u dirigentského pultu. O prázdninách stihla další tři filmy: v Dalmácii Lehárovu Frasquitu (v režii Karla Lamače), v Paříži francouzsky a anglicky Poslední valčík s hudbou Oskara Strausse (v režii Maxe Ophülse) a v Řecku a Egyptě film Kozák a slavík (v režii Phila Jutziho). Mezitím nastudovala řadu dalších rolí, prošla dokonalou školou různých stylů a naučila se je střídat s neomylnou přesvědčivostí. Vídeň ji ocenila titulem komorní pěvkyně a v ničem nebránila jejím českým vystoupením doma: v Karlových Varech, Praze, Brně, Olomouci, Plzni a Bratislavě

Hluboké přesvědčení o nutnosti odpovídat na nenávist láskou, na hrozby vlídností a na rány pohlazením jiných znásobovaly její vnitřní sílu. S Českou filharmonií vystoupila dvakrát po sobě v Londýně v Queen's Hall za řízení Václava Talicha. Klíčovou příležitostí byla spolupráce s Arturem Toscaninim v Salcburku při Kouzelné flétně, v níž poprvé zpívala Paminu. Při studiu vzplanulo velké osobní přátelství, které překonalo i největší nepřízeň doby. Její umělecké zrání směřovalo k nadčasovému mistrovství.

Doba sama rychle temněla. Když očekávala druhé dítě, zvolila pro jeho narození Londýn. Syn Jiří přišel na svět v neradostném závěru září 1938. Vše už směřovalo jinam. Po zotavení splnila sobě i Národnímu divadlu poslední sen: Rusalku (27. ledna 1939) a symbolicky se rozloučila s Evropou posledním možným obloukem přes Bělehrad (Violetta, Mařenka), Bukurešť (Violetta, Butterfly), Lublaň (Mařenka) a Cannes (Cherubín). U jejího pražského loučení před odplutím za oceán v Lucerně 3. března 1939 se sešli Jan Kubelík, Rudolf Firkušný a Alfred Holeček.

Za moře

Cílem pozvání do Ameriky měly být Violetta a Alice na Světové výstavě v New Yorku za řízení Artura Toscaniniho. Ale i zde jako by se vše hroutilo: loď dorazila 15. března 1939, v den kdy nacistická vojska obsadila Prahu. Operní záměr na výstavišti vzal za své pro hluk z nedalekého letiště a úvaha o Toscaniniho pomoci v Metropolitní opeře (MET) ztroskotávala na jeho dávné roztržce s vedením divadla.

V největší beznaději se však stal zázrak: Arturo Toscanini, neochvějně přesvědčen o mimořádnosti kvalit Jarmily Novotné, ukončil čtvrt století staré spory a osobně českou pěvkyni uvedl k řediteli MET. Zázrak pokračoval: ředitel Edward Johnson nabídl Jarmile Novotné angažmá bez pohostinského představení, bez jediné předchozí zkoušky i se závazkem MET uvést pro ni Prodanou nevěstu.

Bylo jí dvaatřicet, když ve Spojených státech začínala zcela znovu, z ničeho. Věhlas zůstal v Evropě. V Novém světě přitom nešlo jen o zpěv a zjev. K získání jména bylo třeba desítek společenských večerů, vystoupení pro dobročinné účely a předstírání bezstarostnosti ve Veselé vdově v Los Angeles či ve scénách z Čardášové princezny v Hollywoodu. Stávalo se, že dveře do rozhodujících společenských kruhů otevíral rychleji šlechtický titul jejího manžela. Jarmila Novotná přesto v ničem neslevila. Před dalšími nabídkami MGM dala přednost náročnému koncertnímu a opernímu turné.

Do MET vstoupila 5. ledna 1940 za řízení Gennara Papiho jako Mimi s Jussim Björlingem, s nímž se znala již z Vídně. Původně si přála Mařenku, ale protože Prodaná nevěsta se zde dosud dávala jen německy, což vzhledem k okupaci odmítla, bylo třeba počkat na anglický překlad. Premiéra Prodané nevěsty v angličtině s Jeníkem Charlese Kullmana a Kecalem Ezia Pinzy za řízení Bruna Waltera 28. února 1941 sklidila nadšený ohlas a soubor MET ji vyvezl také do Baltimoru, Clevelandu, Chicaga a Bostonu. Řada dalších divadel pro Jarmilu Novotnou Prodanou nevěstu nastudovala - Seattle, St. Louis, San Antonio, Dallas, Cincinnati a Michigan City.

S kolegyněmi vycházela ve vzorném přátelství. Neumdlévala ve studiu. Dlouhou řadu koncertů a četná operní hostování doplnila letním turné 1943 po Jižní Americe.

Pro vlast

Ačkoli první starostí byla rodina a vzdělání dětí, citlivou mysl Jarmily Novotné naplňovalo i povědomí krutosti válečného času a příliš mnoha prožitých vlastních útrap. Nikdy si nestěžovala. Jejím krédem bylo rozdávat a pomáhat. Přestože zpěv byl bytostnou podstatou jejího života, nikdy jí nešlo v pravém slova smyslu o kariéru, ale o službu.

Vyžadovala-li americká zvyklost pravidelná vystoupení na stadionu Lewison pro 20 000 posluchačů a na ještě rozměrnějším amfiteátru Hollywood Bowl, pak pro krajany zpívala při shromáždění 60 000 Sokolů na stadionu v Chicagu. Zájezdů a rozhlasových relací ve prospěch okupované vlasti se nelze dopočítat. Historického významu nabyl gramofonový záznam patnácti Lidických písní, pořízený s Janem Masarykem u klavíru pro firmu RCA Victor ve dnech heydrichiády 1942.

Jakmile skončila válka, Jarmila Novotná všechny další plány směřovala k návratu do vlasti. Odřekla Velkou operu v Paříži a naléhání z Glyndebourne i z Edinburku, aby mohla vystoupit v pražském Národním divadle ve prospěch Červeného kříže 28. srpna 1946 a v příští sezoně připomenout svou Mařenku a Taťánu. Těšila se domů, toužila po spočinutí mezi svými. Ale než s manželem stačili opravit svůj domov v Litni, poničený okupanty a pobytem sovětských vojáků, noví vládcové po únoru 1948 vše znovu obsadili a rozkradli. Naději vystřídala rudá skutečnost. Krutá odpověď domova měla jediné východisko: druhou vynucenou emigraci.

Do síní slávy

Do Evropy se Jarmila Novotná vrátila už jen proto, aby podpořila obnovu válkou poničené budovy vídeňské Státní opery. V Hollywoodu se konečně dala přemluvit - poprvé a naposled - k celovečernímu filmu o Enricu Carusovi s Mariem Lanzou v hlavní roli (The Great Caruso, režíroval Richard Thorpe, 1950). V USA obnovila smlouvy na další koncertní turné i s Metropolitní operou. Nový ředitel Rudolf Bing jí nabídl třetí chlapeckou roli - Prince Orlovského v Netopýru.

Čas už opět běžel jinam. Nebránila se, aby pro ni Cole Porter komponoval muzikál Kiss me, Kate (stejně jako dříve Kurt Weill muzikál Pygmalion), a když termíny kolidovaly s jinými závazky, nastudovala pak pro Boston a New York role v činohře. Ještě ani neoslavila padesátiny a uprostřed své třicáté profesionální operní sezony, po 193 vystoupeních se souborem MET dala přednost péči o nemocného manžela. Umění odejít tak osvědčila mnohem dříve, než k němu nastaly umělecké důvody. Délkou stálého působení v MET přitom překonala své české předchůdkyně Emu Destinnovou a Marii Jeritzovou.

Příležitostně se vracela už jen na koncertní pódia, ale nebála se přednášek, ani televizních inscenací. Po manželově zotavení a jmenování generálním zástupcem IBM pro Rakousko se v roce 1958 na čas spolu přestěhovali do Vídně, a i zde ještě vystoupila v činohře. Povolení k návštěvě rodné Prahy obdržela až po pětadvaceti letech v roce 1972. Když ovdověla, vrátila se do New Yorku k dceři a začala působit jako členka porot pěveckých soutěží a hlasová poradkyně MET.

Jméno Jarmily Novotné smělo v Čechách zaznít dlouho jen skrytě v pražském Divadle hudby. Veřejného uznání ve vlasti se dočkala až po roce 1989. Teprve tehdy obdržela čestné občanství své rodné Prahy a Lázní Toušeně, kde se léčila, čestné členství Státní opery Praha a Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Teprve tehdy směla vyjít kniha jejích memoárů s příznačným názvem Byla jsem šťastná (Melantrich 1991, 1997), česká dlouhohrající deska s ukázkami ze světového repertoáru a kompaktní disky s Lidickými písněmi, s dalšími českými zpěvy (Supraphon 1991, 1992) a s první částí zpěvů ze "světa krásných múz" (Music Vars, 1997). Výňatky z pamětí četla pro rozhlas, vystoupila v televizi, ve filmu, v Divadle hudby, pro Hudební mládež, absolvovala autogramiády a besedy, přijala hold na půdě Akademie věd a naopak její jméno obdržela cena pěvecké soutěže, společnost obdivovatelů a planetka objevená českými astronomy.

Životní dráha Jarmily Novotné, započatá v Praze 23. září 1907, byla vklíněna ale i zakotvena do svého času, do dramatických i tragických zvratů 20. století. Ani nejtěžší životní zkoušky však neoslabily vítězný jas jejího celoživotního poslání: rozdávat krásu a lásku k životu.

(Český a slovenský svet, www.czsk.net/svet)