Listopad 2005

Dvakrát KSČ

Emanuel Mandler

Někteří z nás včetně autora těchto řádek si zvykli varovat před spoluprací s komunistickou stranou. Je to nepřesné, protože realita není statická. Ještě v roce 1989 tu byla jedna komunistická strana a měla namále. Ale teď – už několik měsíců – máme komunistické strany dvě. Ta jedna je nereformovaná (KSČM), název té druhé zní ČSSD. A zatímco taktika obou těchto stran může někomu připadat groteskně, blíží se ve skutečnosti dokonalosti. KSČM je ukřivděná, protože to vždy myslela dobře, a nezanedbatelná část voličů to chápe; ČSSD, která je v současnosti vládní stranou, nesmí podle svého bohumínského usnesení spolupracovat s komunisty, což je dnes jejímu vedení, to znamená Paroubkovi, upřímně jedno.

To ovšem není tak docela nové. V Národní frontě po druhé světové válce byly také dvě komunistické strany (jedna česká, druhá slovenská), také byly zastoupeny ve vládě a také tvrdily, že právě ony jsou společnosti nejprospěšnější. S ostatními politickými stranami vycházely ze společného vládního programu a spolu s nimi se podílely na poválečné národně socialistické revoluci.

To bylo před 60 lety. Od té doby se odehrály mnohé dramatické události. Kdy by si pomyslel, že v roce 2005 budeme moci sledovat, jak obě nynější levicové strany (KSČM a ČSSD) navzájem spolupracují? Pravda, my, veřejnost, tomu nepřikládáme zdaleka takový význam jako reality show. Můžeme svou lhostejnost jakkoli omlouvat, ale je trestuhodná. Skutečný vůdce české levice a dnešní premiér Jiří Paroubek ukonejšil masu voličů teorií totálního pragmatismu (budeme spolupracovat třeba s Marťany, přinese-li to republice prospěch) a přispěl k tomu, že se nereformovaní komunisté těší mnohem většímu zdání serióznosti, než by to mohlo ještě před takovým rokem kohokoli napadnout.

Paroubek také nyní odhalil vážné nebezpečí, které skrývá stále užší spolupráce obou našich komunistických stran. Vyhraje-li levice volby, prohlásil, zabrání tomu, aby média mohla pokračovat v bezdůvodném osočování jeho strany, a okamžitě prosadí nový tiskový zákon. Hleďme: na první pohled je to nezajímavé, ve skutečnosti však alarmující.

Zapomínáme. V paměti národa se uchovává když tak vzpomínka na to, jak KSČ prováděla majetkové konfiskace (znárodnění velkých podniků, dolů, hutí, potravinářského průmyslu i akciových bank z října 1945). Na to jsme snad nezapomněli. Ale úplně jsme zapomněli na to, že těmto velkým znárodňovacím dekretům předcházel dekret č. 50/1945 Sb. nazvaný nevinně „Opatření v oblasti filmu“. Předcházel konfiskačním dekretům právě proto, že ani trochu nevinný nebyl. Zestátnil filmové ateliéry a kromě toho zakázal promítat filmy jiným provozovatelům než těm, které určí stát. Tak zavedl tuhou filmovou cenzuru, podpořenou tím, že státu přiřkl monopol na vývoz a dovoz filmů. Film měl v „předtelevizní“ době podobný význam jako dnes televize a komunisté dobře věděli, že ho musí ovládnout, mají-li přesvědčovat lidové vrstvy, že je třeba postoupit dál (až k tomu, že KSČ se stane vládnoucí silou v republice).

Bude se dnes při eventuálním (a vůbec ne nemožným) vítězství obou komunistických stran ubírat vývoj obdobně? Od tiskového zákona k dalším socializujícím? Historie se těžko může opakovat. Ale představivosti se meze nekladou. A tak si představme takový mediální zákon: Veřejnoprávní rozhlas a televize se stanou majetkem státu. Ony jediné budou mít právo „dovážet a vyvážet zprávy“, soukromé stanice je budou smět od nich pouze přejímat. Všechna média budou podrobena následné cenzuře (říkalo by se jí jinak, ale už jsme jí tu měli) a vznikne vědecký ústav na prošetřování publikací, jejich úpravu, popřípadě zákaz. Že je to nepravděpodobné?

Není to úplně nepravděpodobné. Ale kupříkladu v Číně podle Lidových novin už dnes hlavní „internetové portály jako Sina.com nebo Sohu.com, které každý den navštěvují miliony uživatelů, nadále nesmějí zveřejňovat vlastní komentáře k aktuálnímu dění a zpřístupnit mohou veřejnosti pouze názory deníků a informačních agentur kontrolovaných státem.“ Uvedené představy o Paroubkově tiskovém zákoně nemusí být utopické, i když nejsme Číňané.

V každém případě lidé, kteří se soustřeďují na potlačování svobod, jsou vynalézaví a dokážou pracovat rafinovaným způsobem. Je důležité nezapomínat, že v široké hranici možného se skrývají i taková nebezpečí, kterých si dosud nejsme vědomi.