Listopad 2005

Lidovci a krize vládní koalice

Emanuel Mandler

Tak se zdálo, že krize vládní koalice je zcela překonaná. Není však vyloučeno, že požadavek lidovců na referendum o vstup Turecka do EU (nebo nějaká jiná příčina) ji zase rozžehná. V pozadí doutnající vládní krize stojí totiž dvě navzájem spojené a velmi vážné příčiny: faktické posouvání ČSSD doleva a stále užší spolupráce této strany s KSČM. Obojí se projevilo pokusy doplnit naši realitu nebezpečnými autoritativními prvky. Námitky, že se dnes u nás vládne podivně, nejsou úplně neopodstatněné. Logická by byla vláda sociální demokracie a komunistů, ale místo komunistů ve vládní koalici zaujímají dvě strany: dnes už takřka neexistující Unie svobody, a KDU-ČSL. Pouze KDU-ČSL je skutečným jazýčkem na váze; může vystoupit z koalice a na rozdíl od US by v takovém případě nezanikla.

Vytvoření bloku marxistických stran, jak o něm mluvíme, by se zdálo ještě před půl rokem nepravděpodobné. A hle, zdařilo se. Jiří Paroubek jako nový předseda vlády jednoduše začal s KSČM jednat nejen jako s parlamentní stranou, jíž skutečně je, ale také jako se stranou občanskou. Jako by se vzdala zátěže stalinismu, ačkoli k tomu má, jak víme, daleko. Za této situace vzbuzuje setrvávání lidovců v koalici s ČSSD stále více dojem, že lidovci vlastně kryjí námluvy ČSSD a KSČM. Takové mínění veřejnosti je však pro mírně pravicovou KDU-ČSL nebezpečné. A tak lidovci začali zvýšenou měrou používat postupů („nástrojů“), které měly a mají vytvořit zdání, že vše je v pořádku.

První jejich manévr spočívá z výhrůžek nebo náznaků odchodu strany lidové z vlády. Některé z těchto výhružek jsou, zdá se, vážné. A to je ten manévr. Vážně myšlena totiž není ani jedna. Pro lidovce je vláda nenahraditelnou hodnotou. (Dodejme, že umění odejít je v Česku takřka neznámé.) Nepříjemné je, že musí vyhrožovat vystoupením stále častěji.

KDU-ČSL zatím toto manévrování zvládla. Za úspěch vděčí rovněž druhému operativnímu způsobu, neustálému zdůrazňování, jak její setrvávání ve vládě je pro společnost užitečné a nutné. Samozřejmě, taková tvrzení lze kontrolovat, nemohou to být jenom plané řeči. Že nejsou, to je vidět kupříkladu z toho, jak lidovci opravdu (a pravděpodobně „upřímně“) brzdí radikální odstavce v návrhu nového zákoníku práce. Z takových ojedinělých případů lidová strana vyvozuje, že její setrvávání ve vládě brání sociálním demokratům v užší spolupráci s komunisty.

Popravdě řečeno, přílišnými úspěchy v této tak důležité věci se lidová strana nemůže vykázat; přes dílčí úspěchy je to spíš naopak. A tak kryje neblahou realitu třetím manévrem, jímž je halasný pivní antikomunismus. Patnáct let po listopadovém převratu tato strana zjistila, že sociální demokracie „rudne“ (kdo by o tom pochyboval?) a komunisté že jsou zločinecká organizace. Jenomže slova nahrazují čin. Když to lidovci tak dobře vidí a vědí, co ještě dnes dělají ve vládě? Kdyby odstoupili, projasnili by celou politickou scénu a každý by viděl ještě před volbami, že prokomunistická sociálně demokratická vláda a jenom ona prosazuje prototalitní zákonodárství. Místo toho mánie KDU-ČSL zasedat ve vládě pomáhá zvýšit prestiž „nereformovaných“ komunistů do netušeného stupně. Komunisté se nereformují, reformují se sociální demokraté – bohužel prokomunisticky.

Ve hře o prosazení prvků totalitního vládnutí a myšlení do naší společnosti stojí nepochybně v popředí komunisté a sociální demokraté. Ale je užitečné nezapomínat, že lidovci svou účastí ve vládě jim jejich úsilí usnadňují.