Listopad 2005

Prolomení tlusté čáry

Emanuel Mandler

Tlustých čar za minulostí je na světě hodně a přibývá jich. To je tím, že hříšníci, kterých je ve všech oborech všude dost, chtějí, aby se mluvilo co nejméně o souvislostech nynějších nepoctivostí s tím, co bylo za tlustou čarou.

Taková myšlená, ale účinná tlustá čára nás oddělovala od první poloviny devadesátých let, tedy od rušné doby privatizace a jejích významných osobností. Jedna z těchto osobností je dosud na Bahamách a zdá se, že se nevyhne zúčtování za to, co páchala – i když, bude-li lapena, pak zásluhou Američanů.

Obnovená kauza Viktora Koženého oživila diskusi o kupónové privatizaci. Ještě po tolika letech jsou ekonomové schopni dostat se na práh neurózy a laik – podle starého úsloví – se diví. V jistých jednodušších případech mu napoví selský rozum, jak by se měl chovat, kdyby ho osud zavál na odpovědné místo, ale privatizace je něco jiného. V tomto případě by si musel přiznal, že je to věc pro jeden lidský rozum příliš složitá. A tak bez ohledu na odborné normy, zásahy a nařízení (musel by beztak přizvat odborníky) zbývalo by mu soustředit se na normy platné pro veškerý společenský provoz. Náš laik by, doufejme, nepodlehl neblahému vábení odbornosti a věděl by, že je toho zapotřebí, protože nelze transformovat ekonomiku, aniž se současně transformuje správa, zahraniční politika, doprava, zdravotnictví, bytové hospodaření, prostě celý veřejný život.

Chápal by, že ve hře jsou velké peníze a majetky; pokud by tedy nebyl komunista, snažil by se obnovit posvátnost, nedotknutelnost vlastnictví. Neměl by to snadné. Společnost měla za sebou epochu rozchvácení židovských majetků, rozsáhlého zestátňování, konfiskací majetku Němců a po únoru všeobecnou kolektivizaci a všeobecné zespolečenštění. A to vše bez tlusté čáry. Celkem vzato měla česká společnost za sebou dobu, která se řídila heslem „kdo nekrade, okrádá rodinu“, a bylo zřejmé, že toto úsloví jen tak od sebe ze světa nezmizí. Racionálně uvažující člověk by snadno pochopil, že příkaz doby tedy zní chránit za každou cenu jakýkoli majetek – soukromý i státní.

Ochrana majetku má přirozeně rovněž svou druhou, důležitou stránku. Tou je starost o to, aby majetků nemohlo být zneužito na úkor občanů a společnosti. Na výrok o tom, že je třeba na nějakou dobu „zhasnout“ (aby na loupežení a tunelování nebylo vidět), bylo patřičné vůbec neodpovídat. Žádné zhasnutí, bylo třeba co nejvíce světla, aby malým i velkým nepoctivcům bylo vidět na prsty.

Po všech těch letech připomíná osoba Viktora Koženého, že česká vládní politika si tehdy počínala nezodpovědně, protože se nedotknutelnost vlastnictví nesnažila prosadit. Snad jí neublížíme, když řekneme, že postupovala právě opačně, než bylo v „národním zájmu“ zapotřebí. Nepochybně totiž „zhasla“.

V ekonomice a ve společnosti však neplatí, že když se „zhasne“ (to znamená potlačí se význam a platnost zákonů), lze nějakou dobu počkat, pak zase „rozsvítit“ a vše je v pořádku. Samozřejmě, že potom společenský provoz není v pořádku. Ještě dnes přece bude trvat nějakou dobu, než dospěje k normálu. Bylo otištěno několik zjištění, že nezákonné věci, které některé podniky u nás vyvádějí, si jinde nedovolují. Existují křiklavé příklady laxnosti k zneužívání majetku, kupříkladu dlouhá doba vstřícnosti k proslulým pražským taxikářům a jejich darebným cenám. Je známo, že přebarvování prošlých potravin tak na původní barvu se u nás trpělo tak dlouhou dobu hlavně proto, že dodnes není rozsvíceno tak, jak mělo být už dávno. A že nejen obyvatelstvo, ale i velká politika si na to zvykla.

Přispěje pochybná postava Viktora Koženého k tomu, aby se o těchto věcech detailně diskutovalo a abychom o něco dál postoupili k chápání významu majetku pro nás pro všechny?