Listopad 2005

Svět je bohatý

Emanuel Mandler

Víte dobře, že s vámi moc rád posedím, řekl jsem hned na počátku Václavu Machálkovi v restauraci Na kahánku. Tentokrát jsem se na naši schůzku vysloveně těšil, lichotil jsem mu, protože jsem z toho, co se děje, zmaten a popleten; mám-li se v té naší zpropadené politice vyznat, potřebuji Váš moudrý odstup. Václav Machálek byl tak polichocen, že ani nic neodpověděl.

Víte, pokračoval jsem, to, co vidím a co se dozvídám o zdravotnictví, to jednak není hezké, jednak tomu nerozumím. Že se tu točí pěkné miliardy, to chápu. Právě tak chápu, že celé ministerstvo je postiženo pozůstatky starého režimu, že ze státního rozpočtu jdou prostému smrtelníku nepředstavitelné peníze na nákup nových, báječných přístrojů a léčiv. Chápu, že ministerstvo zdravotnictví, pojišťovny a nemocnice jsou v neustálém sporu – hlavně materiálním – chápu toho moc. Ale celkově mi to připadá chaotické, nedává to smysl a nerozumím tomu. V čem je to tajemství?

No, řekl pan Machálek pomalu, já tomu všemu dohromady rozumím právě tak málo jako vy. Jsou určité věci, o kterých je dobré říci si: tomu nerozumím. Když kupříkladu slyším, že něco je „systémové“, jdu od toho raději pryč, protože vím, že tomu nebudu rozumět. Ale v každém oboru jsou věci, o kterých jsme si zvykli nemluvit (a je jedno, zda systémové nebo nesystémové), a nikdo ani neví, jak velký mají význam. Asi dost velký.

Musím se přiznat, že Machálek zase jednou nabudil mou zvědavost. Nadýchl se a pokračoval: Abych byl přesný, řekl, jsou dva způsoby, jak o těchto záležitostech nehovořit. První je ten, že o nich sice mluvíme, ale jako o něčem jiném, a teprve ten druhý je „čistý“, to znamená, že o této věci nemluvíme vůbec. Nevydržel jsem to a řekl jsem panu Michálkovi, že se vyjadřuje jako Pýthie. O čem je řeč?

No přece o rozkrádání, usmál se pan Michálek. Když v prodejně potravin natírají zelené salámy a maso tak aby vypadaly čerstvě, uvědomíme si, ostatně právem, že tady jde o zdraví. Tímto pocitem se překryje druhý, také oprávněný pocit, že se tu někdo nezákonně obohacuje (prodavač nebo vedoucí nebo podnik, to je jedno), tedy že krade. Dnes už považujeme za samozřejmé, že v nemocnicích nejedí pacienti civilizovanými nerezovými příbory, ale hliníkovými – nezdravými. Ale ty civilizované příbory tam buď původně byly, nebo je nakoupili a ani se nedostaly na místo určení, prostě někdo je včas ukradl. Nevím, a nikdo nemůže vědět, co všechno se ve zdravotnictví ukradne – od lůžkovin, přes kyslíkové bomby až po injekční stříkačky – chápejte, to si vymýšlím, ale určitě se vcelku nemýlím; vím, že toho musí být dost. Všude se toho nakrade hodně.

Teď mi pan Machálek mluvil z duše, a usoudil jsem, že se k jeho úvahám mohu připojit. My Češi máme loupežení v genech, prohlásil jsem. Proto to tady teď tak vypadá. Pan Machálek kupodivu energicky zavrtěl hlavou. Kdepak, touha vzít si něco, co mi nepatří, je bohužel univerzální, patří k instinktům jednoho každého lidského tvora. Potlačovalo je křesťanské náboženství; jenomže to je teď v úpadku. A jak to vypadá ve světě? Na otázku, co udělá newyorský taxikář, když zjistí, že veze Jágra, Jágr odpověděl: zvýší taxu. V každém případě nemá smysl vydávat Čechy za horší živočichy, než jsou.

Na druhé straně máme cosi víceméně jedinečného. Z různých příčin, které dnes nemusíme rozebírat, protože bychom se určitě nedostali k tomu dobrému pivu, se u nás v reálně socialistických desetiletích rozšířilo jakési antidesatero. Jeho hlavním, dnes už proslulým heslem bylo: kdo nekrade, okrádá rodinu. A tak se loupežení stalo něčím, co lze, nebo dokonce co se má pochopit, připustit. Něco, čemu nemá smysl klást překážku.

No a teď uvažujte, kde všude ve zdravotnictví i v jiných resortech, na jakých úrovních a jakým způsobem se rozkrádáním za ta léta ztratily hodnoty. Jak velké? Milionové, možná miliardové.

Ovšem, připustil jsem Machálkovu úvahu. Nic víc jsem neřekl, on nic netuší, ale zase jednou mi zkazil náladu.