Listopad 2005

Užitek z lidumilnosti

Emanuel Mandler

Nemýlím-li se, tentokrát jsme se při našem až příliš častém posezení s Václavem Machálkem v restauraci Na Kahánce chystali hovořit o problémech evropského světa. Ale nevyšlo nám to. Chtěl jsem totiž nejprve vědět, zda můj přítel nezměnil svůj názor na reality show, když VyVolení prokázali všeobecně známou a značnou míru lidumilnosti: jejich dobročinný koncert přinesl Nadaci Kapka naděje šestnáct milionů korun.

Už je to tak, poučil jsem udiveného Václava Machálka, že dokonce ani při reality show nesmíme zapomínat na jitrnicový efekt. Václav Machálek se zamyslel a prohlásil, že on tedy o nějakém jitrnicovém efektu nic neví. Já ano, pokračoval jsem, jde o to, že žádná věc a žádná událost zde na Božím světě není plochá a zavinutá sama v sobě. Jinak řečeno, nic není jednoznačně špatné nebo jednoznačně dobré, všechno má podobně jako jitrnice dva konce. Ani reality show není pouze nevkusnou legrací. To je jeden konec. Druhý konec je právě zmíněná dobročinnost. Nebýt VyVolených, kde by sebrala Nadace Kapka naděje oněch šestnáct milionů?

Pan Machálek se na mne zadíval s jistým údivem. To jste si, kolego, s tou jitrnicí zas něco vymyslel, odpověděl mi. Jestliže se na svět díváte tak, že nic nemá jeden konec, ale dva, je to neobyčejně ploché vidění reality. Tedy vezměme si případ takřka banální, obě světové války v minulém století. Nepřinesly netušený rozvoj vědy a techniky? Podle Vás by to byl ten lepší konec, že. A ten špatný konec jsou desítky milionů lidských obětí, nemýlím se? Chcete to tak brát?

Odpověděl jsem, že nechci, že jsem chtěl jenom upozornit, jak je svět složitý a reality show taky. Vidíte, usmál se Václav Machálek, někdy se docela vyplatí vidět věci jednoduše. My jsme spolu přece už mluvili o VyVolených, pokračoval, zatímco já jsem pozoroval, že můj společník se chystá na delší řeč: tehdy jsme se shodli, řekl energicky, že je to nanejvýš dekadentní způsob společenské zábavy a že tato jeho dekadence svědčí o úpadku nejen našeho, ale i celého západního světa.

Dekadence nemá ani jeden, ani dva konce, má konců bezpočet, ale proto ještě nepřestává být dekadencí. Můžeme si tento náš evropský svět představit jako obrovskou rovinu, která je tím stabilnější, čím méně ji na okraji zatěžují dekadentní prvky, které mohou způsobit, že se svažuje na jednu stranu. S ní se sesouváme i my a pokud bude tento proces pokračovat pak…

No, přerušil jsem ho, přece nechcete tvrdit, pane Machálku, že filantropie je závaží, které posouvá západní svět do nicoty. Neposouvá, řekl Machálek, pokud jde o opravdovou filantropii. Nemyslím tím „čistou“ dobročinnost, která není opravdu ničím víc a ničím méně než snahou pomoci nemocným, trpícím a nuzným. Taková dobročinnost je velmi vzácná, je výsadou lidí prostomyslných. Proti tomu známe dobročinnost z běžného života většinou promíchánu s jinými motivy a úmysly. Třebas se snahou zabránit lidem, aby si mysleli, že vydělávám moc peněz a nikdo jiný z toho nic nemá. Nebo se ukázat, jaký jsem grand, že nezaostávám za jinými, kteří na dobročinné účely přispívají. Mohli bychom pokračovat, však to znáte.

Takže, namítl jsem, měli bychom zavrhnout dobročinné koncerty na pomoc obětem záplavy nebo podobných katastrof? Měli bychom je zavrhnout, přestože lidé se jich účastní rádi a vůbec jim nevadí, že výtěžek koncertu jde na dobročinnou nadaci?

Ovšem, nedal se vyrušit Václav Machálek a pokračoval ve svém přednášení. Tímto davovým instinktem, který nás pudí bavit se a přitom pomoci potřebným, jsme stále ještě v oblasti, v níž filantropie stojí za uznání. Ale dospěli jsme k jisté hranici, a tu když překročíme, nebudeme určité souvislost s filantropií velebit. Jde hlavně o takové případy, kdy lidé dělají něco neřádného, vědí to, nebo tuší a potřebují mokvající ránu na duši opatřit náplastí. Filantropie provozovaná organizátory reality show vlastně prokazuje, že ti lidé dobře vědí, jaké ohavnosti se dopouštějí. Dobročinnost tu slouží jako sociální náplast. Skutečně, hodně diváků si řekne: nebýt reality show, nebyly by ty miliony na pomoc slabým. Ptám se, proč by nebyly? To snad televizní stanice vydělávají tak málo, že ony samy nedokážou přispívat na nadace, které pomáhají trpícím? Samozřejmě že mají. Ale chtějí, aby to vypadalo, jako že filantropie nezbytně vyžaduje onu upadlost, kterou přináší reality show.

Tak to jste mi zase jednou dal, pane Machálku, řekl jsem znechuceně. Už jsem se těšil, že se budu na reality show dívat a teď tohle.

No když se nestane nic horšího, usmál se pan Machálek, tak to přežijete i bez reality show.