Listopad 2005

Podřezáváme si větev

Vlastimil Marek

Pokud sledujete úterní odpolední ekologické pořady na ČT 2, pak se vám určitě, také jako mně, líbí kreslená úvodní znělka pořadu Na větvi, která ve zkratce, ale přesně a výstižně, jako ostatně každý dobrý kreslený vtip, vyjadřuje naši situaci. Člověk s motorovou pilou řeže větev, na které, spolu s udiveně přihlížejícími zvířaty, sám stojí.

Na reality show se nedívám, ale při občasném přepínání kanálů na mne vyjukne nějaká ta upoutávka k nim. Tušil jsem, že to bude žumpa a je to žumpa. Netušil jsem ale, že se tahle komerční trapnost bude, na rozdíl od všech ostatních států Evropy, promítat před 22. hodinou večer, tedy že reality show budou pravidelně sledovat i školní děti.

Již celé roky na téma „média“ tvrdím, že nejsme evolučně připraveni (jak na atomovou energii či symfonické orchestry, tak) na podvědomě vnímanou sílu masových médií, zvláště televize. I naše dospělé mozky (a především naše způsoby vnímání a zpracování informací) jsou vůči filmu, televizi a reklamám v nich, aniž to většinou tušíme, bezmocně bezbranné. O to víc bezbranné jsou děti, které prostě fyzicky, z podstaty způsobu vnímání světa svým vývojově nedokončeným mozkem, nejsou schopny rozeznat realitu od show, rozlišit dokument či přímý přenos demonstrace od přenosu z domu Velkého bratra.

Když začala vysílat jedna soukromá TV-stanice svou reality show, a druhá se přidala, záměrně jsem se zdržel komentáře. Čekal jsem na první hmatatelné důsledky.

Paní učitelka Vávrová v Lidových novinách (10. 10. 2005) zareagovala na článek o dětech, dívajících se na reality show, popisem své každodenní reality: „Děti to sledují a nejen že občas vyřknou nějaké to sprosté slovo, ony mluví sprostě neustále a já to musím poslouchat. A navíc, když vkročím do své 7. třídy, mám pocit, že jsem se dostala mezi sexuální maniaky. Sex je u nich na prvním místě. Děvčata si před chlapci stěžují, že mají malá prsa a že zrovna dnes si nemohly vzít kalhotky tanga, jeden chlapec nabízí, že si spolu půjdou zašukat, další předvádí, jako že masturbuje. Když s nimi chci o těchto věcech povídat, zajímá je jen perverzní sexuální chování. O zodpovědném vztahu nechtějí slyšet, berou to vše jako hru, jako zábavu, protože to tak vnímají z televize.“

Jaké vztahy asi naváží tyhle děti? Jak se budou chovat ke svému okolí, ke svým rodičům, ke své společnosti, až dorostou?

Jak naznačuje psychologie (teorie sociálního učení pozorováním a nápodobou modelu), děti hledají instinktivně modely chování, a napodobují to, co vidí v televizi. Násilí a vulgarity z reality show nevyjímaje.

V předchozích zamyšleních jsem navrhoval celkem logické věci, vyplývající ze situace: Zakázat reklamu výrobků pro děti. Učit děti již ve školách o nebezpečí reklamy, učit je umět rozeznat reklamní triky a seznamovat je s možnostmi obrany. Vydávat (preventivně, páni poslanci!) daleko víc finančních prostředků na informovanost rodičů i dětí. A především – učit sebe i své děti, že když už televizi (a média) užíváme, tak jen po kapkách! Že TV-zprávy a TV-reklamy (a pro dospělé, natož pro děti neodolatelné) a různé ty reality show jsou životu nebezpečné!

Paní učitelka má také jasno: „Televizní společnosti by měly mít stanoveny jasné hranice. Když to jde jinde, proč by to nemělo jít u nás?“

Tak jak to, že různé ty TV-rady nezasáhnou? Bohorovný klid pánů poslanců a zodpovědných ministrů a úředníků by nás ale neměl oklamat: oni sami možná mají děti již dospělé a jakékoliv akce z podstaty svého úřadu a žvanivého parlamentu nejsou schopni. A nemají patent na rozum, naopak, jsou právě tak chytří nebo hloupí jako my ostatní, oni ale již dávno profesně oslepli: svůj „selský“rozum už dávno ztratili.

Je třeba jednat, protože tyhle „realitní“ děti budou brzy zcela mimo realitu a navíc nenapravitelně negativně ovlivněny na celý život. Jako společnost si současnou netečností k dlouhodobým vlivům reality show evidentně podřezáváme již tak ekologicky a morálně naříznutou větev.