Listopad 2005

Sudetská pouť aneb Der Waldgang (Část 4)

Petr Mikšíček

Setkání s poslem z druhé strany

Šel jsem zcela duchovně odříznut od okolí a myslel na vše, co jsem z krajiny cítil. Bolela mě záda od popruhů batohu, a tak jsem sám sobě navrhl přestávku a rovnou si ji schválil. Lehl jsem si vedle batohu na mikinu a oddechoval.

Usnul jsem. Padnout do snění odpoledne pro mě není žádný problém. Jak doma u četby, při kávě, na louce nebo na přednášce. Jsem rozkošnický spáč. Okamžiky těsně před usnutím jsou nejmagičtější chvílí dne. Zvedne se vír, realita se smíchá s fantazií a vykouzlí skluzavku do snu. Při vstupu musíte pouze odevzdat své vědomí. Tomu pocitu se vyrovná snad jen západ slunce kdesi na kopci se skvělým výhledem.

Vzbudily mě kapky deště. Rychle jsem se sbalil a vyrazil dál. Byl jsem ještě omámen a nevěděl jsem, jestli je to sen, nebo už realita. Nestihl jsem si ještě znovu zprovoznit vědomí.

Městečko Strážný leží na dopravní tepně, s tím se nedá nic dělat. A kde jsou „tepny“, tam jsou i orgány, které je potřebují. Lenora (Eleanorenhein), Volary (Wallern), Prachatice (Prachatitz). Zlatá stezka. Tu jsem si také prošel. Od Prachatic až po České Žleby (Böhmische Röhren). Dnes je tato tepna lemovaná parazitními orgány veřejné prostituce. Metastazují zde ohromné budovy sloužící k tomuto účelu. Ty ovšem rostou i v Krušných horách. Zde jenom vyznívají více paradoxně. Bordel uprostřed neobydleného území.

Kolem ohromného Boubína (Kubani) se jakoby rozpadá jednota šumavské svrchované jednolitosti a vznikají oudolíčka táhnoucí se podél potoků, slatě a luhy. Může za to Vltava a kapacita, kterou toto pohoří má pro zachycení a uchování srážek.

Jak moc mi po konci cesty doma chyběla možnost napít se přímo z potoka — pokleknout a sát vodu. Nechat ji jen proudit do úst a žaludku. Byla tak sladká, živoucí a chutná. Nikdy jsem už ve městě necítil takové uspokojení z pití. Vždy, když jsem se z tohoto žíznivého postoje vzpřímil a utřel si tvář, usmál jsem se nad svojí proměnou. Stále více se ze mě stával lesní tvor. Zvíře, které přestává k bezprostřednímu kontaktu s okolím potřebovat nástroje a všemožné pomůcky.

Sešel jsem z hor a podíval jsem se, jak se změnilo město Prachatice, kde jsem čtyři roky nebyl. Prošel jsem krásnou renesanční bránou na náměstí, které zrovna opravovali a kde byla vytrhaná dlažba. Obcházel jsem tedy náměstí po dřevěných podlážkách položených přes výkopy a jámy plné bláta. Bylo odpoledne a ve městě byl klid. Ani okno nevrzlo. Na chvíli ke mně dolehl zvuk motoru. Jinak nic. Co to je za zvláštní pocit? Ten už jsem na cestě zažil mnohokrát. Jako tehdy na Rolavě...

Je neděle. Lidé jsou zalezlí doma, tráví slavnostní obědy, spí nebo se dívají na televizi. Neděle byly na mé cestě nejzvláštnější. Byl to den, kdy mi bylo smutno. Více než kdy jindy jsem cítil, jak mi chybí společnost a domácí prostředí. Scházela mi rodinná pohoda, sešlost u stolu. Jídlo, únava, klid, káva a koláčky. Místo toho jsem procházel obcemi či městy, kde se z každého okna linula podobná atmosféra. V neděli jsem volal nejčastěji a nejdéle domů. Bylo to levnější a bylo to potřeba.

V pravém rohu prachatického náměstí jsem potkal člověka, který hltal drobounkou plastovou lžičkou zmrzlinu z kornoutku. Onen muž byl Němec. Dal jsem se s ním do řeči. Byl to menší tělnatý asi čtyřicetiletý muž, značně proplešatělý, oblečený v obnošených džínách a košili. Já měl na zádech batoh a stál jsem tam v kraťasech a v pohorkách. Začali jsme hovořit, nejprve o náměstí v Prachaticích a o Šumavě, až jsme se záhy dostali na téma Čechy, Evropa a celý širý svět.

Mluvil hezkou němčinou, takže jsem mu rozuměl. Zdálo se, že to je velký milovník historie, přírody a nových krajů. Vnímal jsem u něj podobný cit pro krajinu, jaký jsem získal já. Byl to poutník z druhé strany hranice. Pocházel odněkud z okolí Drážďan. Byl nezaměstnaný a přivydělával si sběrem vratných lahví. Když celý rok šetřil, v létě si mohl objet Čechy a objevovat krásu našich měst, městeček a venkova. To obnošené šatstvo prý nosil schválně, neměl chuť dávat najevo lidem více informací, než bylo nutné. Já jsem měl všude na šatech bílé mapy, důkaz poctivě propocených kilometrů při chůzi v horách. Vyprávěl mi o všech městech, většinou v pohraničí, kde byl, a jeho historická erudice mě velmi udivovala. Věděl toho tolik. Znal přesně plochu území České republiky, počet obyvatel a historii. Stále zdůrazňoval, jaký poklad Čechy pro Evropu jsou, jejich starobylost a nedotčenost západním kapitalismem. Vypadalo to, že tento rozhovor bude nadlouho.

Už mi nebylo divné, že se o Sudety zajímá. Tahle krajina nás prostě spojuje. V dobrém i ve zlém. A on nebyl ten tichý, mlčící Němec, který vidí před očima něco zcela jiného než já. Zeptal jsem se ho tedy, jestli zná někoho, kdo zažil odsun, a jak ho z morálního hlediska vysvětluje. Řekl, že v Drážďanech a celé saské části Krušných hor žije mnoho vysídlenců. Mají svoje časopisy, noviny, setkání. Jsou dobře organizováni. Není to prý ale výraz udržování politické vůle něco měnit, ale je to projev lidského trápení. Tito lidé neustále udržují při životě svůj „virtuální domov“, tak jak si jej pamatují. Snaha udržet kontinuitu života, kontaktů a vztahů alespoň takto zprostředkovaně je výrazem jejich veliké potřeby. Scházejí se kvůli sobě, ne kvůli formulování požadavků vůči českému státu. Tohle prý Češi nechápou, vnímají to stále jako hrozbu.

Namítl jsem, že takový landsmanšaft a Sudetoněmecký den je hlavně politickou proklamací. Říkal, že ne tak docela. Landsmanšaft má jednoznačně politické cíle, ale Sudetoněmecký den má největší hodnotu v etnografickém rozměru. Scházejí se regionálně členěné skupiny obyvatel v tradičních krojích a ukazují lidové umění. Je to kulturní událost. Politika je tam kvůli médiím, aby se o tom psalo.

Zeptal jsem se ještě, jestli sudetští Němci litují toho, co se stalo. Usmál se, slíznul kapku zmrzliny z kornoutku a pokračoval. Sudetští Němci se cítí jako oběti. Oběti oboustranného nátlaku a útlaku. Cítí absenci jakékoliv tolerance vůči nim. Hitler zneužil jejich dosud plně nezformovanou etnicitu pro své účely, oni se jím nechali přesvědčit a Češi se jim krutě pomstili. Namítl jsem, že to od nich bylo dost naivní. Odpověděl, že sudetští Němci nebyli moc politicky prozíraví. Od 16. století byli součástí německých vládnoucích kruhů, měli rychlejší společenský vzestup, jednodušší než Češi. A po první světové válce nebyli schopni adaptovat se na minoritní pozici politickou i kulturní. Ani nechtěli. Historickým vývojem se nenaučili vybojovat si samostatnost a svébytnost a zároveň své politické hodnoty. Vždy byli spíše součástí většího německy mluvícího kulturního i mocenského celku. Neuměli si sami pomoci. Navíc strukturou svého průmyslu a obchodu byli odkázáni na export, a proto jako první pocítili hospodářskou krizi. Často úpěnlivě volali: Praha o nás neví! Bídou a nedostatečnou centrální českou osvětou byli postaveni do schizofrenní situace. Komu věřit? Český stát o ně nebojoval. Dlouho si neuvědomoval, že o ně musí bojovat, protože vlastně bojuje za státní celistvost a integritu. Problém postoje českých Němců spočíval v tom, že byli hodně uzavření do vlastní etnicity a nedávali najevo své pochybnosti o přicházející německé totalitě a národním socialismu. Neodlišili se od říšskoněmecké etnicity. Dnes se říká, že většina z nich byla v NSDAP, a proto je kolektivní vina adekvátním trestem. Jenomže každý zahrádkář nebo chovatel králíků, který chtěl nadále provozovat svůj koníček, musel nejprve vstoupit do této strany. Tyto vstupy byly pouhým politickým nástrojem nacistů, způsobem jak odfiltrovat největší odpůrce nacismu. Kdo nechtěl vstoupit a trval na svém, byl zatčen nebo pronásledován.

Vnímal jsem, jak se postupně dostavuje hlubší a hlubší poznání celého česko-německého osudového rozkolu. Tyto informace již byly přímé, nijak nemedializované. A to byl můj cíl. Najít si informace sám, nespoléhat se na prostředníky. Pouze konkrétní rozhovor s člověkem, který má sudetskou životní zkušenost, může zodpovědět mé otázky. Němec, kterého jsem potkal v Prachaticích, se tomuto modelu velmi blížil, ale ještě to nebyl člověk, který zde žil.

A odsun?

Ten oni vnímají jako vyhnání všech, i těch, kteří za nic nemohli.

Vždyť ale většinově neprojevili lítost nad průběhem druhé světové války, neomlouvali se, nezměnili rétoriku? Tak proč se tak cítí? Musí jim to být jasné, odvětil jsem.

Právě proto, že si toho byli vědomi. Udělali hloupost a uvěřili lháři. Bila se v nich nenávist vůči Hitlerovi a nenávist vůči sobě (protože mu podlehli) a strach z Čechů. To je taková kombinace emocí, která dokáže úplně paralyzovat. Neuděláš nic. Necháš se vyhnat, ale po zbytek života nebudeš chtít měnit jedinou svoji emoci. Zůstanou pro tebe svaté. Zůstaneš naštvaný na sebe i svět. Zablokuješ se. Budeš dělat, jako že se nic nestalo, že stále žiješ ve své domovině. Budeš organizovat srazy a udržovat při životě virtuální Sudetenland, takovou zemi, kterou jsi zažil před nástupem henleinovců, sladkou a bezpečnou. Všechno ostatní je podružné, jako například usmiřování se s Čechy. Vrátit se zpět do Čech také nejde, nikoho bys tam neznal. Byl bys tam jako duch, který by žil v jiném světě, virtuální realitě. Proto sem jezdí pouze sami, s nikým se moc nekamarádí, nevnímají dnešní tvář krajiny a dokreslují si k ní tu virtuální představu. Jsou tu jako ve snách.

Co to je za člověka, říkal jsem si v duchu. Musí to být potomek odsunutých nebo nadšenec s dlouholetým zájmem. Tak dokonale mi dokázal popsat pocity „těch druhých“. Přesto mě zase překvapila určitá nechuť druhé strany o smíření. Jsou také zablokovaní. Naše společné dějiny ustrnuly.

Ačkoliv německy moc neumím, toto jsem mu rozuměl dobře. V očích měl titulky v češtině. Začal jsem se propadat do vlastních úvah a přestal ho vnímat. Zmrzlina v jeho kornoutku se zcela rozpustila a dírkou v kelímku mu začala stékat po ruce. Nevšímal si toho, ale změnil téma hovoru a začal mi vysvětlovat příčiny úpadku světa. Mluvil rychle, emocionálně a přesvědčivě. Byl to samotář, který se toulal světem a velmi cílevědomě objevoval krásy, zapomnění a nepozornosti světa, který pomalu odchází. Nevyužíval systému a jeho turistických nabídek, sám si hledal a vybíral. V tom mi byl velmi sympatický. Já jsem se také rozhodl prožít cestu sám a po svém.

Povídali jsme si již opravdu dlouho. Začal jsem přemýšlet, kde si ustelu. On se již také díval na hodinky. Usmál jsem se na něj a on pochopil, že je již čas se rozejít. Vyhodil kornoutek do koše a otřel si prsty do kapesníku. Srdečně jsme se rozloučili. Šel se ještě projít městem, které bylo v neděli hodinu a půl po dešti úžasně tiché a spící. Dva samotáři odešli prožívat opět svou existenci v tomto městě. Se soumrakem jsem vyšel za město, na kopečku jsem si roztáhl mezi břízkami plachtu, uvařil si polévku a šel spát.

Spaní jsem měl neklidné. Zdálo se mi, že se půda pode mnou hýbe. Že se tam probudila nějaká síla. Krev, která zde byla mezi lidmi prolita, se spojila dohromady a vznikla energie, která se snažila dostat na povrch, kde začaly k velkému překvapení lidí vyrůstat krásné květiny. Lidé se ale báli, co květy symbolizují, a začali je nemilosrdně kosou usekávat hned u země. Rostlinky se ale stále snažily vyrůst a něco obyvatelům sdělit. Rostly nové, a dokonce obrůstaly i ty useknuté. Lidé s kosami si povolali na pomoc bagry, kombajny a letadla s postřikem. Nakonec se jim podařilo útok květin odrazit. Měli z toho velkou radost a šli to oslavit. Všechny květiny uschly a nové již nerostly. Zůstalo po nich tisíce bílých kvítků. Od té doby již nikdo nepozoroval, že by se v okolí něco podobného stalo.

Byl to zmatený sen, probral jsem se a byl jsem docela rád, že se žádná síla pode mnou neprobouzí. Sen jsem se snažil vyložit, ale tak nešikovně, že jsem se potom do rána bál. Ty kytky jsou zaniklé obce, život, kultura a krev, které krajina vstřebala, a ony chtějí zpět na světlo boží. A já, jakožto člověk, který se vůně těch kytek nadýchal a má o nich mluvit, jsem najednou pocítil strach, že mě bude chtít krajina také pohltit, a umlčet tak chodící důkaz zaniklého života. Paranoidní strach ze spánku přímo na trávě, která se pode mnou může každou chvíli propadnout, se spojil s vizemi pohlcovaných obcí kdesi v Českém lese a s těmito společníky jsem znovu upadl do spánku.

Ráno jsem se probudil v pořádku, a protože mě cesta i nadále bavila, uklidnil jsem se, že ve mně duch místa ještě neumřel.

Šumavské vodní spousty

Od Volar vede cesta dál do míst, kam dlouho noha cestovatelova nevstoupila. Do výšek na Třístoličník (Dreisesselberg — 1 302 m) a Plechý (Plöckenstein — 1 378 m), na extrémní hřeben, co se podnebí týče, do ráje a muzea smrků. Jen tady se uchovaly původní smrčiny tři sta let staré, a to nejsou ani za plotem. Chráněný je zde také podrost. Nikdo však neuchránil mne před jeho magickou mocí a bohatstvím měkkosti a borůvkových plodů, které skýtal. Brouzdal jsem se jím bez batohu a objevil jsem tak krásný pohled na Plešné jezero (Plöckensteinsee). Jinak z dáli nevýrazný plochý hřeben má i další esa v rukávu. Když scházíte z Plechého dolů směrem na Novou Pec (Neuhäuser), stojí za to jít pomalu a vnímat, jak se krok za krokem proměňuje les. Svoji roli v tom hraje změna klimatu a průměrných teplot s každým výškovým metrem a také geologické podloží. Nahoře temné robustní smrčiny, kameny, mech, kapradí a borůvčí, kousek níž již zem plná kamenů, trav, smíšených stromů a pod tímto patrem je divoký prales listnatých buků a dubů, všude mokro, propadáte se nohama hluboko do země. Pod tím zase patro zcela suchého terénu, spadaného listí a mohutných buků jako kdesi v zámeckém parku ve vnitrozemí. V sedle dole jsou zase tradiční, i když útlejší a teplomilné smrky, travička a mokro. Je to úžasný pohled na zápas jednotlivých druhů o přežití a ukořistění místa.

Odsud už krajině vládne začínající Lipenská přehrada. Moji fantazii ještě upoutává zakázaná oblast šumavská, a to vojenský prostor Boletice. Když jsem byl na vojně, plazil jsem se tam a běhal, ale kde přesně, to nevím. Jsou tam vysoké kopce, musím tam jednou proniknout. Už jenom ten název nejvyššího vrcholku: Knížecí stolec (Fürstensitz — 1 226 m). A těch zaniklých obcí, co tam ze všech sil křičí a nikdo je neslyší.

Nejvíce obcí zaniklo po roce 1945 v okresech Český Krumlov, Karlovy Vary, Prachatice, Tachov, Sokolov a Šumperk. Podle administrativních lexikonů obcí ČSR z let 1955, 1960 a 1985 poklesl počet obcí a osad v pohraničí za první dvě poválečná desetiletí zhruba o 500 lokalit. Největší počet vesnic, a to přes 300, zanikl převážně v Čechách do roku 1955. V dalších letech se počet zanikajících vsí postupně snižoval, až se koncem 60. let a v letech 70. téměř zastavil. V letech 1955 – 1960 zaniklo přes 180 lokalit a mezi roky 1960 – 1965 již jen necelých 70. Údaj platí pro Čechy. V druhé polovině 60. let se dynamika zanikání obcí přesunula na severní Moravu, zvláště do okresu Šumperk.

Obce v pohraničí zanikaly hlavně ze dvou důvodů: jednak kvůli své poloze ve vojenském a hraničním pásmu a také kvůli své odlehlosti a velké vzdálenosti od inženýrských sítí a dalších moderních součástí života.

Němečtí obyvatelé zde žili velmi chudý život. Hlavní jejich pracovní náplní byla domácí práce a drobné hospodářství. V době, kdy se tyto obce bouraly, se nemyslelo na jiné využití než celoroční bydlení se zaměstnáním v místě nebo blízkém okolí. Rekreantské hnutí, které by tyto osady nalézající se většinou v krásných přírodních lokalitách pohraničních hor bylo schopno zachránit, nebylo ještě natolik masové. Proto lze z dnešního pohledu říci, že rušení některých obcí bylo předčasné a zbytečné. Jak píše J. Vařeka v časopise Český lid:

Dokladem je oblast Slavkovského lesa na území dnešního okresu Sokolov, kde z celkového počtu 18 lokalit zaniklo na 14 osad, tedy dobré dvě třetiny… Narušení staré středověké sídelní struktury Slavkovského lesa se negativně projevilo v ekonomice kraje, hlavně v provozování zemědělství pastvinářského typu a lesnictví, takže už na přelomu 50. a 60. let úřední místa rozhodla o založení nové osady, obnovení jedné obce a výstavbě sídliště v Nové Vsi.

Padesát let neprobíhala zemědělská kultivace, což se projevilo výrazným návratem přirozených složek přírody — hlavně smíšeného lesa. Zatímco v oblasti Národního parku Šumava jsou tyto lokality přísně chráněny (Knížecí pláně, Bučina), spousta dalších podobných míst zůstává přístupná terénním výzkumům, výletům a stavebním pracím. Z hlavních oblastí výskytu této sukcesní krajiny můžeme jmenovat pásmo zaniklých obcí v Českém lese, Krušných horách, Nízkém Jeseníku a ve vojenských prostorech Libavá, Boletice a Hradiště.

Kraj vltavského srdce

V Nové Peci se lze vydatně občerstvit a vykoupat se v Lipnu. Úbočím Smrčiny (Hochficht — 1 332 m), kolem Schwarzenberského kanálu, který se zrovna opravoval, jsem vyšel až do výšky přes tisíc metrů na Tokaniště, kde končí národní park. Odsud se jde krásnou cestou dolů po pastvinách k Lipnu. Ještě nahoře na louce jsem se zastavil, svlékl se do půl těla (byl konec září a před čtrnácti dny zde sněžilo), najedl se, fotografoval, zaradoval se, poděkoval za existenci mou i všeho kolem a scházel dolů. Prošel jsem potichu kolem spící Zadní Zvonkové, přivoněl si, jak se tu lidem dříve žilo, a pokračoval dolů k Lipnu. Cestou jsem se zasnil a zavzpomínal na fotografii, kterou jsem kdysi viděl. Bylo na ní zachyceno, jak vypadalo toto rozlehlé mokřadní údolí v dobách, kdy zde žádná přehrada nebyla. Nejkrásnější na tom pohledu byla klikatá vlnovka Vltavy — loudala se a vychutnávala si cestu do skalnaté části u Vyššího Brodu (Hohenfurth). Bylo na ní vidět tzv. „srdce Vltavy“ u Horní Plané (Ober Plan). Zde řeka vykroužila své koryto tak líbezně, radostně a uličnicky, že připomínalo tvar srdce.

V Platónově jeskyni

Přední Zvonková (Glöckelberg) je poslední civilizace na pravém břehu nádrže, a tak jsem toho v místním bufetu využil. Nakoupil jsem rohlíky, dal si pivo a kávu. Odsud se cesta odvíjí mezi ohradami s dobytkem, s výhledy na přehradu a na kopce všude kolem. Protože byl překrásný teplý podzimní den, tak jsem se i vykoupal. Poté jsem se začal škrábat na Vítkův Kámen (Wittinghausen — 1 035 m). Byla to poslední tisícovka mé cesty, a proto jsem chystal velké rozloučení s touto nadmořskou výškou.

Nemusel jsem nic vymýšlet, neboť ono na mne čekalo samo. A to v podobě starého pána Petra Ziegrossera a pana Mrklase, správce Vítkova hradu. Panu Ziegrosserovi bylo osmdesát let a byl to duchaplný, energií překypující člověk. Když jsem došel do osady Svatého Tomáše, zpomalil jsem před kostelem krok. Pan Ziegrosser mě zahlédl na cestě a jen tak zničehonic mě pozval na kávu. Seděl se svou paní na terase a pozoroval západ slunce. Možná tam viděl i Alpy, nebo si je určitě k té krásné zářijové scenérii alespoň přimyslel. Jeho paní šla uvařit kávu a on mi ukázal celý dům. Vyřezával ze dřeva různé věci, dokonce si vyrobil i umrlčí prkno (Totenbrett), což je na Šumavě starobylý zvyk — mrtví se ukládají na úmrtní prkna a pohřbívají se, až rozmrzne země.

Zrovna toho dne si při práci rozřízl prst, a proto toho nechal a radši si sedl na terasu. Ukázal mi svoji fotografii, autoportrét ze 30. let, na němž bylo zachyceno i panorama Alp. Ten záběr jsem autorovi záviděl, Alpy jsou prý vidět jen padesát šedesát dní v roce. Prohlédl jsem si také jeho cenu za vítězství na mistrovství v jízdě na saních (jeho věrným konkurentem byl jistý pan Urban, otec Petra Urbana, závodníka a autora známého Pivrnce) a mapu srdce Vltavy pod dnešním Lipnem. Vyprávěl mi, jak celé údolí přehrady osázel stromky, aby při napuštění nestoupla všechna rašelina, co se tam ukládala, k hladině.

Když vyčerpal svoje příběhy, zeptal jsem se ho konečně na to, co mě zajímalo nejvíce: jak to tady v Sudetech bylo s Němci? Pohlédl na mě očima, které prozrazovaly tíhu a složitost takového vyprávění. Ze zraněného prstu si vymáčkl krev, utřel ji do ubrousku a začal povídat. Němci ho v osmatřicátém vyhnali. Válku prožil v Krumlově. Až koncem 50. let jej komunisté pustili zpět na Vítkův Kámen. Viděl zde řádění komunistické soldatesky, která střílela na zvonici kostela (měl v ní prý být poklad), přihlížel výstavbě atomového krytu s výhledem do Rakouska, stavbě bytovek pro pohraničníky a také chátrání místního zámečku. Dnes mu dávají tíž Němci, kteří jej vyhnali, peníze na opravu kostela.

Mezitím venku probíhalo to nejkrásnější divadelní představení: zapadající slunce barvilo kopce, údolí a domy do všech barev, prostor získával na plastičnosti. Příroda tak po miliony let omamuje večer vše živé a udržuje každou bytost v radosti ze života a v očekávání ranního východu a opakování té krásné podívané. Dodává sílu žít a těšit se znovu a znovu na toto divadlo. Krásná předehra pro sny. Celý den jsem si představoval, jak si tento závěrečný západ slunce užiji někde na stráni s výhledem na kostel, lesy a Alpy. Bohužel jsem však sledoval pouze střídání barev a stínů na tváři starce. Vnímal jsem únavu slunce jako vězni v Platónově jeskyni. Že se venku děje něco velkolepého, mi připomínala měnící se barva jeho obličeje, stíny a kontury starých vrásčitých zdí. Přesně se na nich odráželo každé dějství tohoto věčného dramatu. Snad jsem v jeho očích viděl i špičatící se Alpy, na které jsem se tolik těšil. Byl jsem ale usazen v křesle, které možná pro tuto příležitost sám vyřezal, a měl tak nade mnou jistou moc. Sledoval jsem příběh jeho očí a duše. Nebyl jsem s to se od něj odvrátit, zvednout se a odejít hledat daleký alpský horizont. Vše bylo příliš mytické a předem určené, než abych do toho zasahoval. Kolem něj se v tu chvíli pohybovala překrásná, vyřezávaná, prastará šumavská aura, osvětlovaná zapadajícím sluncem, kterou jsem znal z vyprávění vůní zaniklých obcí. Teprve tato vůně byla přímá, lidská, vřelá, nezprostředkovaná, byla živá. On byl ta živoucí paměť, která všude kolem vyhasíná. I proto jsem ji pozorně vnímal, nasával a vstřebával. To ona mi dala pochopení pro lidské osudy v Sudetech.

Alpy jsem neviděl. Od té doby jezdím pravidelně na Vítkův Kámen a zkouším, jestli už mi bude dovoleno uvidět. Zatím bez úspěchu.

Nemluvil o křivdě nebo o zlosti. Pouze popisoval události, tak jak na sebe navazovaly. Jisté příhody jsou logickým důsledkem jiných činů. Kauzalita. Akce – reakce. Odsun za odsun, nepřátelství za nepřátelství. Znamená to tedy, že další vývoj je nezvratný a neovlivnitelný? Že se nelze řídit jinak než chladnou logikou? Nebo můžeme do těchto úderů kladivem a řezů břitvou vložit třetí komponentu a vytrhnout tyto nástroje z rukou osudu? Lze vyjádřit společnou katarzi? Vyslovit syntezi?

Ani nevím, jestli byl Němec, nebo Čech. Jestli ho vyhnali kvůli politickému přesvědčení, nebo národnosti. Jestli schvaloval odsun, nebo jej nazýval vyhnáním. Už to ani nezjistím. V roce 2003 zemřel. Nakonec mi věnoval pohlednici se svou podobiznou a nápisem „Poslední Šumavák?“ a domluvil mi přespání na hrádku u pana Mrklase. Stačil mě ještě provést kostelem a vysvětlit mnohé z historie vesnice Svatý Tomáš (St. Thoma). Mluvil o zmijích, o plochém velkém kameni, který by mohl vyprávět, kolikrát se tu s ženou milovali, než se vzali... U hradu se se mnou rozloučil, já jsem mu mnohokrát poděkoval za krásné povídání a on odvětil, že deset procent z toho, co mi řekl, je pravda. Já jsem to tak ale necítil. On byl mostem, spojnicí mezi dnešní tváří smutných a mlčících Sudet a dřívější kvetoucí krajinou rázovitého lidu, který toto území osídlil. Morální spojnicí k lidu, který se nechal vehnat do velmi naivního postoji vůči zemi, v níž žil. Byli proto odsunuti, nikdo je nelitoval. Ani na jedné straně. Byli ve špatné době na špatné straně hranice, špatně se rozhodli a krutě zaplatili. Žádný soucit, žádné řeči.

Pošumavské dialogy

Ráno jsem vstal brzy a vylezl jsem na vysokou telekomunikační věž, abych shlédl svítání a viděl Alpy. To bylo vyvrcholení cesty. Nejkrásnější vyhlídkový bod. Na jedné straně pásmo šumavského hvozdu a hor, na druhé Lipenská přehrada, celá pod peřinkou, na další úchvatné křivolaké kopečky na východ od Vítkova Kamene a úzké údolí Vltavy a směrem na jih klesající Šumava a Alpy (kdyby ten den byly vidět). Bohužel nebyly, ale cítil jsem je tam. Hodinu jsem se na té houpavé konstrukci kochal, fotografoval a jaksi mi bylo jedno, že mi večer pan Ziegrosser radil, abych nebyl nahoře dlouho, protože „ty vlny, co tam lítají, zabíjejí spermie“.

Se sladkým smutkem v duši jsem sešel do Frymburku (Friedberg) a pokračoval dál na Rožmberk nad Vltavou (Rosenberg) a Český Krumlov (Krummau). Krajina tu byla již spoutaná, ale také osobitá. A zvláště mlha byla kreativní. Jak dokázala přeměnit během chvilky slunný den, bylo omračující.

Po prohlídce Krumlova jsem vyrazil drobnou oklikou přes Brloh (Berlau) na Kleť (Schöninger). Na Kleti jsem strávil bezesnou noc, dost se totiž ochladilo, byl takřka mráz a já jsem se potřeboval schovat pod střechu. V hotelu byla otevřena vrata do stodoly s odpadky v pytlích a se dřevem. Lehl jsem si tam na nějaké staré matrace. Chvilinku poté, co jsem usnul, mě ale vzbudil šelest a nějaký pohyb po mém spacáku. Hrozně jsem se lekl a zjistil, že tu jsou krysy. Nejméně tři. Schoval jsem si hlavu do spacáku a snažil se tišit srdce. Krysy ale celou noc žraly a žraly a já neměl klid ke spánku. Proto jsem přemýšlel o všem, co jsem během cesty prožil a objevil.

Jaký je zásadní rozdíl mezi dnešním, povětšinou kulturně zapomenutým pohraničím a touž krajinou před šedesáti lety?

Většina autorů se zabývá tímto tématem jako problémem viny, neviny, odplaty, patologickým stavem, nevratnými strukturami. Mě ale naproti tomu zajímá kultura českých Němců v jejich „každodennosti“. Prošel jsem si místa, která jsou dnes pustá, ale kde před šedesáti lety tepal život. Tento pocit již nezažiji, přiblížit mi jej ale může například Karel Čapek ve svých Obrázcích z domova. Pokoušel jsem se domyslet si k dnešním scenériím příběhy z minula, které jsem četl či slyšel. Rád bych se někdy pokusil toto „pošpiněné etnikum“ obrátit tváří k lidem, aby uviděli, že to jsou také „jen lidé“, kteří chybovali, jak prostí lidé pod tlakem bídy a politického populismu často činí. Tak jako jsme dnes hrdí na krásu našich pohoří, byli hrdí také oni. Lidé, kteří dodnes jezdí nasávat atmosféru své bývalé domoviny, jen tak tiše sedí a hledí. Jako duchové. Jistě jste je již také viděli, jak potichu procházejí vesnicemi, u každého domu se zastaví a zavzpomínají. Někdy je dnešní majitel od domu zažene, někdy je pozve dál a nechá si vyprávět dávné příběhy.

Johannes Gründel ve sborníku Vyhnání popisuje, jak nezvratná mohou být některá rozhodnutí a jaká bolest po nich zůstane v duši:

...teprve ztrátou původního domova po vyhnání jsem si uvědomil, co vlastně znamená „domov“. Tehdy jsem ještě věřil, že není krásnější země nad můj horský domov v kladském hrabství a že ostatní lidé musí tuto zemi, jakmile ji poznají, milovat a oceňovat stejně jako já… Když jsem ale v roce 1972, dvacet šest let po vyhnání, měl poprvé příležitost vrátit se do své rodné vesnice… navštívil jsem naši selskou usedlost a místní vesnický kostel. Neslyšel jsem tam však jediné německé slovo a nepotkal jediného známého člověka, a pojednou jsem si uvědomil, že je to sice stále ještě stejné místo — stromy, v jejichž stínu jsem často sedával, ještě stály a cesty, které jsem míval rád, ještě existovaly — ale celá krajina se mi zdála odcizená tím, že nikdo již nerozuměl mé rodné řeči a cizí lidé zaujali naše místo. Už to prostě nebyl domov, jaký jsem si představoval. Znamenalo to změnu mého chápání domova, ztrátu dosavadních představ o něm. Pouze v kostele, kde jsem byl kdysi pokřtěn, sloužil tam jako ministrant a zpíval v chóru, jsem zažil během polské nedělní bohoslužby ještě něco domáckého, neboť jsem si uvědomoval, že mě s novými obyvateli spojuje společná víra v téhož Boha… Když jsem se po několika dnech vrátil do Bavorska, ponenáhlu jsem si uvědomil, že jsem mezitím ve své nové obci zdomácněl, nalezl tam svůj nový domov. Když jsem se tam vrátil, po několika týdnech se znovu rozjasnila zkreslená představa původního domova a touha po něm…

Z takového existenciálního pocitu a mnoha dalších roste můj pohled na vývoj a události v Sudetech. Základní motivací pro mne vlastně byl marginální zájem v 90. letech o pohraniční oblasti po odsunu Němců. O politickém vývoji v pohraničí do roku 1945 a o odsunu Němců se mluví málo, ale píše dostatečně. O osidlování pohraničí se nemluví a ani nepíše. Proč? Copak jsme pohraničí odsunuli společně se sudetskými Němci? Není součástí naší republiky a kultury? Skončily tam dějiny? Je to asi tím, že se z hospodářsky důležité, kulturně činorodé části republiky, která měla významný přesah do střední Evropy, stala hraniční periférie.

Jednou z mála oblastí, kde se akcentuje fenomén osidlování urbanisticky hodnotného území, je beletristická tvorba českých autorů (V. Körner, J. Durych, V. Řezáč, K. Ptáčník, J. Koenigsmark, Z. Šmíd). Lidské osudy, proměny krajiny a kultury byly těsně po skončení války při osidlování natolik barvité a dobrodružné, že se nelze divit bohatosti podobné literatury. Obyvatele, kteří do pohraničí neodešli, zajímalo, jak celá akce probíhá. A to nejen historicky, ale i po lidské stránce. Historicky a společensky to bylo natolik rozporuplné, že o tom žádná oficiální publikace nevznikla. Nebylo bezpečné se v této problematice rýpat. Reportáže z pohraničí, které psal novinář Michal Mareš, byly kritické. Za tyto zprávy byl později komunisty odsouzen a ve vězení si odseděl celý trest. Přesto díky těmto spisovatelům si dnes můžeme připomenout dobový fenomén, který je čtenářsky přitažlivý, ale historicky a politicky zůstává tabu.

Lze rozeznat klasický „pohraniční román“, který začíná bojem s „Werwolfy“, pokračuje „konsolidací“ území a končí „každodenním koloritem“ poklidného městečka. Tyto texty vznikly na objednávku režimu a společnosti. Jinými díly jsou duchovní reflexe odsunu, osidlování a zabydlování pohraničního existenciálního prostoru. Zde je oproti popisným dílům Řezáčů a Ptáčníků reflektována hlavně emocionální, morální a náboženská tematika, která oba světy odsunovaných i osidlujících spojuje. Jmenujme alespoň dílo Jaroslava Durycha (Boží duha) a knihu Adelheid Vladimíra Körnera. Knihou povídek Strašidla spojuje obě tyto polohy Josef Koenigsmark a ještě připojuje kritickou reflexi přístupu novoosídlenců k německé tradici. Zdeněk Šmíd zase popisuje v malebné zkratce život generací německých usedlíků v Krušných horách od založení města Jáchymova až po konec 60. let 20. století. Vyprávění, reflektující společné soužití a dějiny, se přelévá od prožitků sudetských Němců přes reflexi českých obyvatel zase zpět k rodinám smíšeným nebo žijícím v západním Německu.

Ono to osidlování bylo vlastně „nenormální“, něco jako „splněný klukovský sen“, a my jsme měli to štěstí, že jsme stáli na straně těch, kteří to mohli zažít a využít. V každém člověku dřímá kus romantika a dobrodruha, který by si velmi rád vybral místo, kde bude bydlet. Tehdy byl výběr takřka nekonečný. Probíhal ohromný výprodej roubenek, domů, vil, paláců, továren, pozemků, lesů a dalších komodit, které se nalézaly uvnitř budov. Kupců bylo také mnoho. Každý, kdo chtěl začít život po válce znovu nebo ve svém či ztratil ve válce blízké, mohl odjet do pohraničí a zvolit si nové životní kulisy. Zájemci mohli zohledňovat všechny možné potřeby a hodnoty. Vybrat si mohli kraj, okres, obec, ulici, kopec, typ stráně, typ stavení. Tomu se líbilo více ve městě, tomu na venkově. Mohli jste se usadit v nížině, na vrchovině nebo v horách. Pokud byl někdo rychlý a ostřílený, mohl si vybrat přesně to, co chtěl. Hledali jste krásnou lokalitu na jižní stráni s výhledem do kraje a s lesem v zádech? S potůčkem, sadem a rybníčkem v blízkosti? Potrpíte si na malebná a harmonická místa? Nebyl problém. Pouze si vybrat kraj a okres. Tato rovina osidlování byla pro mnoho lidí fantastickou příležitostí najít si své vysněné bydlení. Dalším „nenormálním“ faktem byla možnost odnášet si z prázdných chalup dekorační předměty náboženské, lidové či památkové povahy nebo stavební materiál pro vlastní dům. Není to krásné? Ještě dnes na to s úsměvem vzpomínají nejen rekreanti. Že je to neslušné? Tehdy se to tak nevnímalo. Není to trochu jako saturnálie, kdy bylo dovoleno loupit a získávat bohatství? Tedy to, co je normálně zakázáno? Jak se to vezme. Pokud by si tyto věci shánlivý rekreant nebo kdokoliv jiný nevzal, určitě by to „někdo“ rozbil nebo „by to“ shnilo. Nutno dodat, že většina lidí šla do pohraničí s úmyslem pomoci státu a sobě a zmiňované možnosti byly jakousi odměnou za to, že opustili své jistoty ve vnitrozemí.

Ti, kdo vyrazili do pohraničí později, si už tolik vybírat nemohli. Kdo by ale pohrdl vybaveným domem v dobrém stavu a takřka zadarmo? Hodně lidí si chtělo uvedený sen prožít. Proto bylo vydávání přídělů tvrdé a úplatné. Každý to věděl. To je ale v podobných situacích na celém lidském světě stejné. Nejsme výjimkou.

Když vylezlo sluníčko, rychle jsem se přesunul ven na trávu a snažil se dospat tu hrůznou noc. Po očku jsem sledoval Alpy, ale nebyly tam. Dodnes mám v peněžence starou fotografii — pohled z Kletě na Alpy. Poznávat minulost obcházením míst, která někdo zaznamenal dříve, je krásné. A je tak sladké usínat ve spacáku, když je člověk unavený…

V poledne jsem se sbalil a pokračoval přes Zlatou Korunu (Goldenkron) směrem na jih. Cestou jsem objevil poklad v podobě vesničky Stádlice, která svou líbezností uhranula již Jana Žižku. Vskutku oplývá mnoha půvaby a sladkými jablky, a to dodnes. Všechny úřední zprávy měli místo na vývěsní tabuli připíchnuté na stromě. Dále jsem pokračoval přes Věžovaté Pláně (Thurm — Plandles) dolů do Kaplic (Kaplitz).

V dáli jsem již rozeznával Novohradské hory — pro mne velkou neznámou.

6. DŮVĚŘOVAT OKOLNÍMU SVĚTU I SÁM SOBĚ

Novohradské hory — mnoho prostoru pro všechny

Dorazil jsem do Dolního Dvořiště (Untenhayd) a odsud se vydal na cestu do Novohradských hor. Míjel jsem v mlze louky a vesničky. Byly čím dál menší, chudší a tišší. Poslední se jmenovala Tichá (Oppolz). Tam jsem se cítil trochu trapně, když jsem viděl mladou ženu kopat výkop. Přestala kopat, otřela si pot z čela a jednoznačně se na mne podívala. Je tu mnoho práce a málo rukou. Na dvorku se sušily dětské plenky.

Na rodinné farmě v Janově Vsi (Johannesdörfl) jsem si odpočinul a pohovořil s panem farmářem, milým člověkem. Vyprávěl o zdejších lidech, o neznámých motýlech, kteří sem zalétli odněkud z jihu, a o své práci. Dopil jsem čaj a vpochodoval do nejopuštěnější oblasti českého pohraničí, slepého střeva a výběžku naší země — směrem na Pohoří na Šumavě (Buchers).

Cestou vzhůru jsem kousek od cesty objevil roztržený obal od prezervativů a zválenou trávu. Sledoval jsem to vlnění mechu a trav a představoval si, co se zde uprostřed pusté přírody dělo. Je symbolické, že i tak plaché stvoření jako žena je schopno se zde pomilovat přímo u cesty. Tento les je opravdu kouzelný.

Došel jsem až pod nejvyšší vrchol Novohradských hor Kamenec (Steinberg — 1 072 m), na jehož úpatí se nalézá zbořená výletní restaurace a zámeček. Šinul jsem si to směrem na Pohoří, což je rozsáhlá náhorní planina ve výšce 1 000 m n. m. Před druhou světovou válkou zde prý žilo tisíc dvě stě lidí, dnes tu nežije nikdo, jen tu stráží pohraničník a jakýsi chatař staví dům. Zbyla tu dvě stavení a kostel, který se v roce 2001 propadl. Míjel jsem pohraničníka, který stál venku v holinkách, byl oblečen do modrého svetru a kouřil. Zeptal se, kam jdu, řekl jsem, že nevím, asi dál po hranici, a že bych tady někde chtěl přespat. Poradil mi, abych si udělal na louce ohniště, půjčil mi sekeru i suché dříví, a prý kdyby mi byla zima, mám se přijít k němu ohřát. Udělal se krásný modrozlatavý večer a bylo úplné ticho a klid. V tom tichu je člověk člověkem, bratrem a kamarádem, ať je policajt nebo vandrák.

Na louce jsem se kochal tichem, krásou a zapomněním večera v zapomenutých horách. Na celé své pouti jsem si nepřipadal tak skvěle jako tady. Tak jistě, stabilně, spokojeně a zcela obklopen životem. Nic mi nechybělo. Všechny komunikační kanály fungovaly, tělo šlapalo a duše se uzdravila. Našel jsem své místo, kde mi bylo příjemně. Měl jsem co říci. Byl jsem minimálně o deset kilogramů lehčí, zůstaly jen svaly a kosti. Našel jsem jistotu, neutuchající zdroj energie a inspirace. Ta cesta nebyla marná.

Večer pro dva kovboje

Po chvíli ke mně větrem dolétlo koňské zařehtání. Šel jsem se podívat, kdepak ten kůň je. Uviděl jsem asi pět koní v provizorní ohrádce, u nich jednoho kluka, spoustu dek a různých věcí. Zamával jsem na něj a sešel k němu. Byl to koňák, provázející turisty při vyjížďkách. Návštěvníci odjeli spát do hotelu. Dohodli jsme se, že strávíme večer spolu, a tak jsem si tam přenesl věci. Jmenoval se taky Petr. Udělal oheň, já jsem vytáhl kukuřici, kterou jsem cestou natrhal, a na noži jsme si ji potřenou česnekem opekli. Byla výborná. On měl kávu a tabák. Byl to posvěcený večer. Dlouho do noci jsme hovořili o životě, osudech lidí a o našich cestách.

Petr pracuje pro statek u Dolního Dvořiště. Vyjíždí si s Rakušany a Němci klidnou a volnou krajinou. Každý si tu na koni připadá jako král putující za svou vyvolenou. Zeptal jsem se ho, jaký má z těch lidí pocit. Jestli si myslí, že to tu chtějí poznávat, nebo si spíš chtějí obnovit vzpomínky. Zda sem patří, nebo jestli se jen chtějí prohnat na koni. Řekl, že mezi sebou hodně mluví a ukazují si. Dokonce mu někteří řekli, že zde bydleli jejich prarodiče a že se sem rádi vracejí, protože je zde ticho a zdejší prostor je ideálním relaxačním místem. A na koni to je úplně nejlepší.

Je to tedy stejné jako kdysi tam nahoře v Lužických horách. Tahle země má dvojí obyvatele. Jedni zde žijí a tvoří, druzí přijíždějí, tiše si prohlížejí a oprašují si paměť opakováním jmen, tak jak si je sami pamatují ze své minulosti, do které nám nic není, nebo do které nás spíše nechtějí pustit. Má tedy cenu vystavět mezi námi most? Zprostředkovat tento dialog s duchy krajiny? Co když jsou všichni tito lidé opravdu duchové? Nás jejich vzpomínky a příběhy jejich krajiny mohou oslovit, inspirovat a naplnit empatií. My jim nemůžeme dát nic. Jsou na druhé straně hranice. Jedině snad úsměv, rozhřešení a odpuštění. Empatie nezná hranic, nezná dost velký hřích, který by nedokázala vymazat ze světa. Má tedy cenu ten úsměv a usmíření vložit do tvrdých úderů kauzality a pokusit se o syntézu dějin? Pomůžeme si tím my? Pomůžeme tím jim? Určitě pomůžeme krajině a ona nás za to smíří.

Petr byl člověk, který cítil podobně jako já, o čem vypráví zdejší krajina. Tento příběh strání, lesů a luk rád poslouchával, a proto dělal svoji práci. Měl šanci jako pohádkový Jiřík naslouchat. Zároveň mi ukázal, kudy vede cesta v budoucím vývoji těchto oblastí. Během umírání sudetského osídlení zachovat ticho a důstojnost. Nerušit pozůstalé. Respektovat a citlivě spravovat. Až se z boláků stane čistá jizva, až se z džungle náletů stane zase louka, až „mrchožrouti“ zpracují všechnu energii zaniklých míst, až se přestane kolem opuštěných vesnic vinout omamná vůně, potom Sudety zmizí. Tehdy začněme osídlovat a vkládat do krajiny novou energii.

Nakonec jsme šli spát. On do stanu, já pod celtu. Jenomže v tu ránu začalo pršet a nepřestalo až do rána. Skoro celou noc jsem probděl, silně foukalo, plachta šustila a padala. Stále jsem to opravoval a moknul a moknul.

S rozbřeskem přestalo jako zázrakem pršet, mraky se zvedaly a začaly se trhat. Ani jednomu z nás se nechtělo ven. Báli jsme se, že utekli koně, ti to však vydrželi. Doběhl jsem k pohraničníkovi, pohladil jeho psa a nabral náruč suchých polínek. Hodil jsem je na ohniště, polil lihem a zapálil. Hned se začalo šířit teplo a já spokojeně roztával a ohříval si mokré a studené údy. Vyhnalo to ze stanu i Petra a jako praví kovbojové jsme si za řehtání koňů sušili kožené boty a všechny hadry. Bylo to dokonalé. Tak málo nám stačilo ke štěstí. Přišlo ráno souznění po těžké noci.

Když jsem uschl a sbalil se, rozloučil jsem se s Petrem Perníčkem, dostal jsem od něj ještě na přilepšenou sto korun a vyrazil jsem na sever horami. Počasí se ale opět zhoršilo, a tak jsem se prohnal podél potůčku Lužnice (Lainsitz) do Pohorské vsi (Theresiendorf), kde byla otevřená hospoda. Najedl jsem se na Petrovu počest, a protože se opět dalo do deště, zrychleným přesunem jsem dorazil do Nových Hradů (Gratzen) a tam si ustlal v parku. Z Novohradských hor jsem byl nadšen a zároveň zklamán, protože letos už opouštím pořádné hory. Cesta ale měla svůj konec, stejně jako každé opravdové představení. Nalezl jsem, co jsem potřeboval, a dokonce mnoho jiného. Získal jsem potřebu mluvit, psát a myslet. Důvod, proč vůbec jsem.

Z vnitřního pocitu sounáležitosti a poslání hovořit za Sudety jsem krůček za krůčkem vystupoval, zprvu bojácně, z davu a začal vyprávět.

Páterův spánek

Při jedné příležitosti naslouchat lidem, již cítí potřebu komunikovat s těmi, kteří zde již dlouho nejsou a které kdekdo odsoudil a zapomněl na ně, jsem zažil příběh, který bych vám rád pověděl jako poslední. Jsou to zápisky z nebe — respektive z jeho velvyslanectví na Zemi — z kláštera. Z prostoru, kde se spojuje minulost, přítomnost a budoucnost.

V listopadu roku 2000 jsem se v servitském klášteře zúčastnil semináře o vysídlené zemi, kterou pořádalo hnutí Antikomplex. Sešlo se zde mnoho mladých lidí. Spali jsme v nádherně opraveném klášteře. Ujal se nás zdejší představený páter Bonfilius. Byl to krásný starý pán, štíhlý, bělovlasý, jemné, nevinné tváře, v které se zračila oddanost Bohu a službě lidem. Je to český Němec, který byl odsunut do Rakouska. Jak nám, napůl česky, napůl německy vyprávěl, hned po pádu komunistického režimu u nás se jako člen servitského řádu vrátil do své bývalé domoviny a pomáhal obnovovat zdevastovaný klášter, který do té doby sloužil jako kasárna. Řád, aby mohl tento klášter zrekonstruovat, musel prodat část svého majetku v Tyrolsku a za utržené peníze nechal tuto krásnou budovu s gotickým kostelem opravit. Bonfilius tu teď v klidu a pokoře žije, stará se o klášter a o lidi. Vypadal velmi šťastně a spokojeně. Nevím, jak dlouho si musel získávat důvěru lidí, ale řekl bych, že mu k tomu muselo stačit pět minut. Nebyl to žádný politik, prostě jenom měl tuto zemi rád, a tak se sem vrátil. Měl jsem z něj velmi příjemný pocit. A tento dojem se mi potvrdil, když v sále probíhala beseda s představiteli Ackermann-Gemeinde, což je sdružení katolických sudetských Němců, které se snaží o navázání vztahů ke krajině a lidem. Páter Otte zrovna zvýšeným hlasem vyčítal nezájem a neschopnost úřadů postarat se o zdevastované pohraničí u Vidnavy na Jesenicku a bývalý prezident Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku Ervín Šolc proklamoval barbarství Čechů po odsunu, v davu posluchačů to hučelo napětím. V tu chvíli jsem se podíval na pana představeného, a ten v první lavici spokojeně klimbal. Hlavu měl skloněnou ke straně, v rukou růženec a tou politickou debatou se vůbec nevzrušoval. Nechtěl nic jiného než zde opět být, žít a pracovat.

(pokračování, přetisk s laskavým svolením autora a nakladatelství)

(Mikšíček, Petr: Sudetská pouť aneb Waldgang, Dokořán, Praha 2005, 165 stran, doporučená cena 225 Kč, ISBN 80-7363-009-5, www.dokoran.cz, dokoran@dokoran.cz)

(www.zmizelesudety.cz, petrmiksicek@seznam.cz)