Listopad 2005

Dějiny Židů na Slovensku (Část 6)

Ján Mlynárik

3. Nástup vatikánské diplomacie

Představitelé Třetí říše sledovali přípravu a vydání Židovského kodexu se zvýšenou pozorností. Zahraniční úřad v Berlíně dostal počátkem září 1941 z německého vyslanectví v Bratislavě zprávu, že bratislavská vláda je ochotna kodex podepsat. V záznamu berlínského Zahraničního úřadu je uvedeno: „Dr. Endros upozorňuje na to, že to má zvláštní význam, protože v čele slovenského státu stojí kněz.“ Pro Třetí říši to byl neobyčejně významný argument při nátlaku na další satelitní státy, jež o „řešení židovské otázky podle národně socialistického vzoru“ neprojevovaly zvláštní zájem. Říšskoněmecká oficiální místa vydání kodexu přijala s pochvalou, což se odrazilo především v komentářích tisku. Příkladem může být reakce listu Völkischer Beobachter z 16. prosince 1941, kterou jsme již citovali. Slovenští fašisté už nemohli dostat pochvalu vyšší hodnoty.

Vydání Židovského kodexu narazilo u značné části slovenského obyvatelstva na odpor. K překvapení ľuďáků se našli lidé, kteří Židům pomáhali. Proti nim zaútočili ideologové režimu, kteří je nazývali „bílými Židy“. Ti, kdo se snažili ulehčit svým židovským spoluobčanům neradostný životní úděl, byli trnem v oku gardistickým extremistům. Kodex nedosáhl plného souhlasu ani ve vládní garnituře. Ještě před jeho vydáním se legislativní oddělení ministerstva hospodářství postavilo proti vytvoření nové definice židovského obyvatele. Ministerstvo odmítlo omezení vztahující se na kategorie míšenců a nežidovských partnerů ze smíšených manželství s tím, že to postihne i „mnoho roduvěrných Slováků“.

Překvapením byla i reakce katolického episkopátu, který se sešel 7. října 1941 na konferenci v Nitře. Biskupové poslali předsedovi vlády Tukovi protestní Memorandum o židokatolících, kde se ohradili proti rasistickému přístupu Židovského kodexu, proti zákazu uzavírání smíšených manželství, proti zákazu studia židovských dětí na středních a vysokých školách. Episkopát pokládal ustanovení kodexu, pokud šlo o postavení pokřtěných Židů, za ponižující a potupné – šlo zejména o nošení židovského znaku během katolické bohoslužby. Memorandum se odvolávalo na mnohonásobná prohlášení státních a stranických činitelů slibujících, že vláda bude vždy jednat v duchu křesťanských tradic; kodex právě tyto křesťanské tradice hrubě porušoval. Episkopát žádal změnu kodexu, aby vyhovoval principům katolického učení. Protest se netýkal celého kodexu, žádal ochranu židokatolíků – konvertitů, přece však i při vší opatrnosti byl protestem proti jeho rasovému základu. Tuka ani nikdo jiný z vlády na protest biskupů neodpověděl. Biskupové se obraceli i na prezidenta republiky, aby dal všem pokřtěným Židům výjimky na základě paragrafů 255 a 256, jež byly v kodexu zakotveny. Reakce prezidenta Tisa není známa. Episkopát se nechal odbýt nezávazným slibem, že prezident míní uplatnit své právo a použije výjimky tam, kde to bude pokládat za oprávněné.

V duchu Memoranda na konci října 1941 vystoupil proti kodexu na zasedání Státní rady i její člen, kněz Msgre. Ján Pöstényi. Poukázal na fakt, že perzekuce pokřtěných Židů „vzbuzuje v národě pohoršení, protože jsou biti i nevinní“.

Jak vyplývá z publikovaných dokumentů vatikánské diplomacie, odmítavý postoj slovenského episkopátu proti kodexu vznikl na základě soustavného nátlaku vatikánského internuncia Burzia, který od poloviny května 1941, kdy navštívil Tisa a nedostalo se mu ubezpečení o nápravě, „nepromeškal ani jednu příležitost, aby (…) veledůstojným ordinářům opatrně naznačil nutnost svolat biskupskou konferenci“. Vatikán totiž – jak vyplývá z dokumentů – velmi pozorně sledoval vznik a vyhlášení Židovského kodexu a jeho představitel na Slovensku Msgre. Burzio jej neobyčejně přesně interpretoval a porovnával s rasovými Norimberskými zákony.

18. října 1941 státní podsekretář Msgre. Tardini nařídil Burziovi „protestovat písemnou nótou“. 12. listopadu 1941 se státní tajemník Vatikánu kardinál Maglione obrátil s nótou ke slovenskému velvyslanci u Svatého stolce Karla Sidora: „Svatý stolec přijal s hlubokým žalem zprávu, že i na Slovensku, kde se téměř všechno obyvatelstvo hlásí k nejlepším katolickým tradicím, bylo 9. září t. r. uveřejněno ,vládní nařízení’, jež ustanovuje zvláštní ,rasové zákonodárství’, obsahující různá opatření otevřeně odporující katolickým principům.“

Nóta ostře protestovala zejména proti zákazu smíšených manželství, zákazu studia dětí a účasti Židů na bohoslužbách a akcích. „Pisatel nóty, kardinál státní sekretář, má nepříjemnou povinnost obrátit pozornost pana vyslance Slovenska na zde vyložené úvahy, doufaje, že slovenská vláda patřičně upraví předmětné nařízení tak, že z něj vyloučí to, co je v rozporu s katolickými principy.“

Ministerstvo zahraničních věcí na tuto nótu neodpovědělo. Maglione proto opakovně 14. března 1942 žádal o vyjasnění záležitosti. Ministerstvo poslalo příslušnou úpravu Sidorovi až 8. května 1942 a ten odpověděl státnímu sekretariátu Vatikánu dopisem 23. května 1942. Stalo se tak již po vyvezení mnoha Židů ze Slovenska. Sidor v nótě tvrdil, že vysídlení Židů ze Slovenska je součástí rozsáhlého integrálního programu, kdy se půl milionu evropských Židů přemístí do východní Evropy, přičemž slovenští Židé budou navěky umístěni v okolí Lublinu a na Slovensku zůstane jen „malá židovská menšina“. Vatikánské diplomatické dokumenty jsou v této souvislosti stručné: v závěru Sidorovy odpovědi je poznámka Msgre. Tardiniho: „Vráceno Svatým stolcem. 3. červen 1942.“

Ačkoli diplomatické dokumenty Vatikánu jednoznačně odmítly rasový princip Židovského kodexu a označily jej za porušení katolické doktríny, resp. za odporující zásadám katolického učení, prezident Tiso v nepřímé polemice s Vatikánem měl jiný názor. Pro noviny Neue Ordnung v souvislosti s probíhající diskusí o kodexu prohlásil, že všechno, co se podniká vůči Židům na Slovensku, je z křesťanského stanoviska úplně v pořádku. Tisovo prohlášení uveřejnil i ústřední orgán ľuďáků Slovák 7. listopadu 1941.

Rozpory mezi Vatikánem a Slovenským státem, mezi Svatým stolcem a prezidentem Tisem se tak ještě více prohloubily. Tyto vztahy od vzniku slovenského státu nebyly dobré. Tiso ani Tuka oficiálně nepřijali Msgre. X. Rittera a slovenská vláda neudělila papežskému nunciovi agrément; funkci doyena diplomatického sboru odmítla uznat vyslanci Vatikánu, přidělila ji vyslanci německému, proto Vatikán vyslal do Bratislavy jen internuncia a podobné zařazení přiznal i slovenskému vyslanci Sidorovi. Později Svatý stolec měl vůbec námitky proti tomu, aby církevní hodnostáři přijímali státní funkce, a zaujal rezervovaný postoj ke zvolení Jozefa Tisa; nuncius měl říci Tisovi, že „Svatý stolec to nevidí rád“. V odpovědi na novoroční telegram roku 1941 Vatikán neuvedl Tisovo jméno, ale jen státní funkci.

Když v dubnu 1941 Msgre. Ján Ferenčík, poslanec Slovenského sněmu a Hlinkův nástupce na ružomberské faře, uveřejnil oslavný článek k 52. narozeninám Hitlera, papež Pius XII. nařídil, aby se Ferenčíkovo jméno „vyňalo ze seznamu Prelati domestici“. Když byl přijat Židovský kodex, Burzio, chargé d’affaires Vatikánu, uvedl, že byl vypracován mimo parlament a vyhlášen bez hlasování nebo schválení parlamentem. Celé následné řešení židovské otázky se stalo trvalou spornou kauzou mezi Vatikánem a Jozefem Tisem a určilo i základní vztah Vatikánu k prezidentovi, když se později dostal před soud.

Ačkoli Vatikán jakkoli odmítal postup bratislavské vlády a Tisa v řešení židovské otázky na Slovensku, nemělo to zatím podstatný vliv na omezení agresivity vedení slovenského státu a jeho úřadů v protižidovském teroru. Posledním nařízením, které vláda vydala v rámci svých plných mocí, bylo nařízení o mimořádné dávce z židovského majetku, a to ve výši 20 % z celkového majetku. Nařízení se realizovalo jen zčásti, po deportacích Židů na podzim 1943 parlament přijal zákon, který zavázal k placení dávky arizátory.

Židovský kodex byl ihned po vydání realizován systémem vyhlášek ministerstva vnitra a jiných ministerstev. Jedním z nejkrutějších opatření bylo povinné označení Židů. Židé nad šest let byli povinni nosit na levé straně obleku šesticípou hvězdu s modrým lemem o průměru 6,5 centimetru. Nařízení platilo od 22. září 1941, jakoby na výsměch Židům. Toto datum se shodovalo s židovským Novým rokem. Od povinnosti nosit hvězdu byli osvobozeni manželé osob nežidovského původu, jejich děti, Židé s pracovním povolením a ti, kteří patřili k některé ze státem uznaných křesťanských církví a byli pokřtěni před 10. zářím 1941. Označení Židů se setkalo s výhradami některých centrálních úřadů; ty žádaly výjimky pro státní zaměstnance i pro soukromé židovské zaměstnance. Ministerstvo hospodářství uvedlo, že označení diskriminuje i árijské zaměstnavatele Židů, že znemožňuje práci obchodním cestujícím a jejich styk s „árijci“.

Ministerstvo školství žádalo výjimky pro žáky, aby se předešlo incidentům ze strany spolužáků, které pohled na sionskou hvězdu dráždil. Ministr vnitra Mach 28. října 1941 na poradě zástupců ministerstev žádosti odmítl a požadoval udělování výjimek zredukovat na minimum. Odůvodnil nošení hvězdy vyšším zájmem státu ve vztahu k Třetí říši, jež „se zájmem“ sleduje všechna slovenská protižidovská opatření, dále tlakem na zaměstnavatele, aby se co nejrychleji zbavil židovských zaměstnanců, a konečně, „označení má být trestem pro slovenské Židy“.

V povinném označení, stejně jako v celém protižidovském zákonodárství, se na Slovensko vracel brutální středověk se svými recidivami. Židé ve svých dějinách zažili nařízení vládců a vrchnosti nosit zvláštní označení, šaty, přikrývky hlavy a jiná znamení, odlišující je od „árijců“, aby byli lehce identifikovatelní. Jenže 20. století bylo o to brutálnější, že označení, která čas od času Židy postihla, se neomezovala na určitá města či regiony, ale postihla celý stát. Někde byli ve státním aparátu i horlivci, kteří potupná znamení přikázali Židům nosit ještě před vydáním kodexu: přednosta Župního úřadu v Prešově nařídil Židům Šarišsko-zemplínské župy nosit zvláštní označení již poslední březnový den 1941, tedy o půl roku dříve.

Tak jako ve středověku a později i za Hitlera v Německu musely být byty obývané Židy a pochopitelně i jejich obchody a dílny zvlášť označeny. Tím jako by přivolávaly organizátory pogromistických a teroristických akcí, jež na Slovensku probíhaly od podzimu 1938, ale zesílily právě v době přípravy a realizace Židovského kodexu. Podněcovateli pogromů proti židovským bytům, objektům a jednotlivcům či skupinám osob byli příslušníci Hlinkovy gardy (HG) a Freiwillige Schutztaffel (FS), kteří týrali a okrádali Židy, ale vyřizovali si i osobní účty s „árijci“ – „bílými Židy“, kteří se zastávali židovských spoluobčanů. Zplnomocnění úderných oddílů HG a FS kontrolovat protižidovská opatření dávalo fašistům velké možnosti nejen v terorizování Židů, ale také v prosazování osobních cílů. Zvlášť aktivní byli příslušníci Deutsche Partei, kteří cítili povinnost kontrolovat i slovenské úřady, zda protižidovská nařízení uskutečňují.

Teroristický vliv Hlinkovy gardy vzrostl v protižidovském tažení i proto, že Alexander Mach jako ministr vnitra byl současně i hlavním velitelem HG. Hlavní velitelství gardy ještě před přijetím kodexu svolalo na 22. srpen poradu župních a okresních velitelů, kde byl dohodnut společný tvrdý postup gardistů, který měl završit společenskou a občanskou izolaci Židů. Mach kontroloval protižidovský teror jak prostřednictvím gardistů, tak přes svůj úřad: v létě 1941 vytvořil na ministerstvu vnitra 14., takzvané židovské oddělení, jež mělo v praxi realizovat a kontrolovat protižidovská opatření a nařízení a celkově usměrňovat život slovenských Židů.

Na podzim 1941 vyšla i další nařízení Machova ministerstva, omezující a rušící občanská a lidská práva Židů. Úřední noviny v polovině listopadu 1941 publikovaly vyhlášku o policejních opatřeních proti Židům, jež sjednotila a zpřísnila předchozí regionální represivní kroky pro celé území státu. Židům byl určen zákaz shromažďování, byl jim zakázán volný pohyb, přístup na veřejná místa, byl omezen jejich styk s „árijci“ a časově byl omezen nákup potravin a dalšího zboží. Měli zakázáno vlastnit rádio, telefon, fotografické přístroje, lovecké a rybářské náčiní, psací a počítací stroje, nesměli vlastnit národní a státní symboly a památkové sakrální předměty. Měli zakázáno volně se stěhovat a cestovat veřejnou dopravou: na železnici mohli cestovat jen ve zvláštních odděleních 3. třídy, v tramvajích, trolejbusech a autobusech se směli zdržovat jen v posledních vozech anebo v zadních prostorech vozidel. Pokud byly přeplněné, museli z nich vystoupit. Úplnému vyloučení Židů z dopravy zabránilo ministerstvo dopravy argumentem finančních ztrát v celoslovenském měřítku.

Na podzim 1941 začal Ústřední hospodářský úřad Židům odebírat i to poslední, co jim ještě zůstalo – věci osobní potřeby, osobní majetek. Morávkův úřad od začátku podzimu 1941 do března 1942 publikoval v Úředních novinách sérii nařízení, podle nichž museli Židé odevzdat všechny kožené věci, kožešiny, vlněné šaty, tělocvičné a sportovní potřeby, filatelistické sbírky. Poslední z těchto vyhlášek, ze 14. března 1942 – krátce před deportacemi –, zajišťovala veškerý židovský majetek kromě nejnutnějších osobních potřeb, které si deportovaní Židé měli z hygienických důvodů vzít s sebou do transportu.

Již předtím byli Židé státem okradeni o majetek při násilném vystěhování z bytů. Ustanovení paragrafu 28 Židovského kodexu umožňovalo Morávkovu Ústřednímu hospodářskému úřadu uložit Židům po dohodě s ministerstvem vnitra povinnost vystěhovat se z určité obce nebo města a nastěhovat se na přikázané místo. Stalo se tak již měsíc po uveřejnění kodexu. Augustín Morávek přikázal většině židovského obyvatelstva v Bratislavě, aby se přestěhovala do jiných měst na Slovensku. Vystěhování bratislavských Židů se mělo provést do konce roku 1941. Akcí byla pověřena Ústředna Židů, od roku 1940 jediná povolená židovská organizace, která k tomu účelu zřídila oddělení pro zvláštní úkony. Oddělení vydalo do 17. listopadu 1941 dislokační výměry pro 11 518 osob. Ústředna Židů brutální protižidovský zásah ľuďáckých fašistů kamuflovala zpočátku jako dobrovolnou akci dislokace Židů.

Podle sčítání lidu z 15. prosince 1940 žilo v Bratislavě 15 102 Židů. Do 1. března 1942 jich bylo z města vysídleno 6700. Žid určený k dislokaci si mohl vzít jen nejnutnější věci, ostatní movitý majetek byl zkonfiskován a převezen do skladů. Později byl prodán, což zčásti krylo výdaje spojené s dislokací. Za dislokační místa bylo určeno čtrnáct měst, šest z nich na východním Slovensku (Bardejov, Prešov, Humenné, Michalovce, Stropkov a Spišská Nová Ves). Ve městech určených na dislokaci žilo podle uvedeného sčítání lidu 30 690 Židů. Kdyby byl vystěhován předpokládaný počet bratislavských Židů, byla by v těchto městech polovina všech slovenských Židů. Soustřeďování Židů korespondovalo s úmyslem těch vládních kruhů, jež počítaly s vysídlením Židů do zahraničí – tehdy se ještě hovořilo o ostrově Madagaskar.

Série nařízení a oběžníků Machova ministerstva vnitra od podzimu 1941 omezovala udělování pracovních povolení Židům mimo Bratislavu. Podle údajů Morávkova úřadu vlastnilo v listopadu 1941 pracovní povolení kolem pěti tisíc Židů; podle nařízení 14. („židovského“) oddělení Machova ministerstva se počet těchto osob během několika týdnů měl snížit na 1 500 až 2 000 osob.

Slovenský veřejný život zachvátila fanatická snaha o jeho „odžidovštění“. Na všech státních úřadech a institucích, na ministerstvech a ve sněmu se prováděly prověrky rasově čistého „árijského původu“. Všichni státní zaměstnanci a poslanci sněmu byli povinni písemně prohlásit a dokázat rodnými či křestními listy svou rasovou čistotu a rasovou čistotu svých předků. Museli též dokázat, že ani oni, ani jejich manželky a blízcí příbuzní nemají žádné židovské předky. Jestliže se nějakému státnímu zaměstnanci prokázala „rasová nečistota“, měl být ze zaměstnání okamžitě propuštěn, což se v mnoha případech také stalo. Došlo to tak daleko, že prezidentskou výjimku musel žádat i jistý římskokatolický kněz, který podle platných rasových zákonů neměl čistý původ. „Árijští“ snoubenci museli předložit rodné a křestní listy svých předků do třetího či pátého kolena, aby se mohli vzít, jinak podle nařízení Židovského kodexu, zakazujícího manželství s rasově nečistými, nesměli být oddáni.

Honba za rasovou čistotou tak zasáhla celou slovenskou společnost, jež se najednou začala se zajímat o židovskou otázku více než předtím, neboť rasová megalomanie se začala dotýkat jí samotné. Mezi slovenským obyvatelstvem se postupně ve vztahu k Židům začal objevovat soucit, který následoval po předchozí lhostejnosti či nezájmu. Protižidovská opatření se již netýkala jen majetku a hmotných věcí, stále více zasahovala základní občanská a lidská práva, týkala se lidské důstojnosti, svobody vyznání a myšlení, což se dostávalo do rozporu s náboženským cítěním Slováků. Navíc se začala prosazovat deziluze z ľuďáckých slibů, že arizace židovského majetku vyřeší sociální problémy chudých vrstev obyvatelstva. Ty viděly rozsáhlou korupci úřadů a arizátorů, což vyvolávalo jejich oprávněnou kritiku; vůči arizátorům se vzmáhala stále větší nenávist, přibývaly projevy odsuzování jejich kořistnických metod na úkor Židů. Ľuďáci těmto náladám čelili pravidelným pořádáním protižidovských akcí a demonstrací, na nichž obyvatelstvo soustavně přesvědčovali, že za všechny problémy Slovenska včetně jeho chudoby jsou odpovědni Židé. Obyvatele Slovenska bylo třeba připravit na brutální akt hromadného vyvezení slovenských Židů ze země.

Ľuďákům v udržování latentní protižidovské nálady mezi slovenským obyvatelstvem pomohla bezhlavě uskutečňovaná přesídlovací akce do měst, v nichž se měla zřídit ghetta. Města nebyla na přijetí vysídlenců připravena; akce se konala v chladných podzimních dnech, pokračovala v zimě. V okresech ji organizovaly „úřadovny pro ubytovací střediska Židů“, jež vznikly v listopadu 1941. Úřadovny ostře kritizovaly, že z Bratislavy byly vystěhovány i osoby duševně nemocné, postižené nervovými chorobami, slepci, osoby s nálezem TBC a více než tři sta padesát Židů ve věku nad šedesát let. Nebyly pro ně byty; část se uchýlila k místním židovským rodinám, jinde pro ně zřídili ubytování ve zrušených židovských školách a větších místnostech, přeměněných na noclehárny. Rychle vznikající kuchyně nestačily vyhnané židovské obyvatelstvo nakrmit. Vznikajícího napětí využívali různí podnikavci, kteří si nechávali přidělovat byty vystěhovaných Židů nebo evakuovaným příchozím za vysokou cenu pronajímali části svých bytů či různých kůlen a přístavků.

Příchod židovských vystěhovalců způsoboval těžkosti úřadům, ale i domácímu obyvatelstvu, jež se obávalo konkurence na pracovním trhu a zvýšených těžkostí v zásobování. Noví přistěhovalci s sebou kromě nejnutnějších osobních věcí přinesli jen bídu, choroby, strach a nejistotu. Ani jedno dislokační středisko nebylo na příchod evakuovaných lidí připraveno, a proto se jim bránilo. Místní činitelé je odmítali s tím, že mezi přistěhovalci, žijícími v nevyhovujících podmínkách, se šíří choroby, které ohrožují i místní „árijské“ obyvatelstvo. Nitranský župan Haššík upozornil, že „vůči záplavě bratislavských Židů roste všeobecný odpor a je třeba se bát výtržností“, neboť obyvatelé se domnívají, že Židé z Bratislavy utíkají dobrovolně, aby se vyhnuli tamějším protižidovským opatřením. Žilinská městská rada spolu s místními organizacemi HSĽS, HG a DP protestovala „proti přísunu židovských proletářů z Bratislavy“: Žilina jako staré ľuďácké město se snaží „očistit od Židů“ a nechce je ještě přijímat, navíc když od „židovských proletářů hrozí probuzení marxistických, komunistických a socialistických myšlenek u dělnické třídy ve městě“. Podobně protestovali zástupci dalších měst, kde měla vzniknout židovská ghetta.

Mach v listopadu 1941 oznámil komisařům a představitelům měst, kam měli být Židé umístěni, že vítá jejich rozhořčení nad příchodem židovských vysídlenců, a přislíbil jim, že „Židé půjdou dále (…) do táborů“. Byl to první veřejný signál připravovaného vyvezení Židů z území slovenského státu. O této možnosti se již v listopadu 1941 začalo hovořit mezi politickými činiteli a vysokými státními úředníky.

Dislokace Židů byla realizována jen částečně, ale v celé šířce ukázala, že ľuďácká vláda nevěděla, jak dál naložit s okradenou a bezprávnou masou židovského obyvatelstva. Jediným možným východiskem se jevila deportace z území státu, což bylo ve shodě s plány Třetí říše.

4. Pracovní tábory a Ústředna Židů

Součástí přípravy na deportace slovenských Židů byla kromě násilné dislokace do míst, kde měli být soustředěni v ghettech, i příprava velkých pracovních táborů; zatím šlo o dislokaci v rámci státu. Myšlenka to nebyla nová. Vojtech Tuka již v září 1940 plánoval založení města pro deset tisíc Židů, vyřazených z hospodářského života. Město mělo být vystavěno během jednoho roku a měli v něm žít a pracovat kromě Židů i kočovní (rácki) Cikáni. V září a říjnu 1940 se na příslušných úřadech připravoval návrh na povinné vystěhování a usídlení Židů v rezervacích. Výstavbu města a závodů si měli Židé hradit sami, respektive prostřednictvím Úřadovny Židů. Ministerstvo hospodářství tento plán zamítlo; argumentovalo ztrátovým hospodářským a finančním efektem.

O rok později však již na Slovensku byla padesátitisícová masa nezaměstnaných, ožebračených židovských obyvatel. Augustín Morávek již v polovině června 1941 žádal Tuku o podporu při založení izolačních či pracovních táborů, kde by Židé „vyřazení z hospodářského života slovenského byli postaveni pod stálou (…) kontrolu“.

Otázka židovských pracovních táborů byla tedy aktuální a dala vzniknout studijní iniciativě slovensko-německé skupiny, která v červenci 1941 odjela na území okupovaného Polska (do Horního Slezska), aby se na tamních židovských táborech poučila, jak je vybudovat na Slovensku. Slovenskou skupinu tvořili Augustín Morávek, dále vedoucí 14., „židovského“ oddělení ministerstva vnitra G. Konka, prezidiální šéf téhož ministerstva Izidor Koso, vládní komisař připravovaných židovských táborů J. Pečúch a velitel koncentračního tábora v Ilavě Š. Krchniak; německou část tvořili poradce D. Wisliczeny a poradce na Ústředním úřadu práce A. Smagon. Skupina si prohlédla továrnu v Sosnovicích, kde židovští vězni šili vojenskou konfekci, viděla též skupinu židovských žen při stavbě silnice. Dojmy slovenských členů, kteří toho moc neviděli, byly stísněné a nakonec v nich převládl názor, že podobné tábory se na Slovensku budovat nedají. Hlavní bezpečnostní úřad v Berlíně (RSHA) se od své úřadovny SD příslušné pro Slovensko dozvěděl, že Koso konstatoval, že „systém židovského pracovního nasazení ve formě, jaká se používá v Horním Slezsku, je nekřesťanský a nelidský; bude potřeba najít na Slovensku jinou formu“.

Funkcionář Ústředny Židů T. Kováč slyšel svědectví dalšího člena skupiny J. Pečúcha: „V těchto táborech není život. Židé tam musí existovat za podmínek, které nakonec vedou k smrti.“ Tato svědectví velmi přitížila těm, kdo byli za genocidu slovenských Židů zodpovědní; věděli, jaký osud čeká Židy deportované do koncentračních táborů v okupovaném Polsku.

Ministerstvo vnitra v polovině srpna 1941 požádalo okresní a župní úřady, aby sdělily, jaké mají možnosti pro vybudování židovských pracovních táborů ve svých obvodech. Úřady odpověděly pozitivně, pokud šlo o zaměstnání Židů na výstavbě komunikací a při zemních pracích, o ubytování však mlčely. Proto se s ubytováním Židů počítalo v prostorech bývalých vojenských objektů. Stát však nebyl ochoten hradit vysoké výdaje na jejich adaptaci. Iniciativy se ujalo pracovní a stavební oddělení Úřadovny Židů, jež si uvědomilo důležitost řešení zaměstnanosti Židů, aby se dokázalo, že Židé vyřazení z hospodářského života nechtějí zůstat s rodinami na krku státu, ale že se uživí vlastní prací a pomohou státu v oblastech s nedostatkem pracovních sil. Na podzim 1941 Úřadovna Židů zorganizovala práce na výstavbě táborových objektů v Seredi a v Novácích. Tábor v Novácích měl mít kapacitu pro čtyři tisíce osob. Adaptací byla pověřena Státní stavební správa, která zaměstnávala židovské pracovní síly. Všechny náklady hradila Ústředna Židů. Nejpříznivější podmínky pro zahájení výroby vznikly v Seredi, kde byly upraveny kasárenské objekty; tady fungovala truhlářská dílna, jež původně sloužila pro přeškolování. V lednu 1942 v Seredi pracovalo tři sta truhlářů, kteří uspokojovali objednávky bratislavského stavebního družstva. Práce začala i v dílnách vyhnianského tábora; tady fungoval židovský tábor od února 1940.

Ústředna Židů vycházela ze zjištění, že o židovské pracovní síly je zájem. Předložila několik realizovatelných návrhů na zřízení rentabilních a pro hospodářství potřebných podniků, jež by Židům poskytly větší možnosti zaměstnání. Vznikl dokonce dojem, že usnesením o stavbě koncentračních táborů slovenská vláda původně chtěla skutečně Židy jen postupně izolovat od jejich okolí, ale ponechat je na Slovensku.

Mach, Koso a náčelník hlavního štábu HG Otomar Kubala v srpnu 1941 kontrolovali stavební práce v Seredi a Novácích. Plány na vybudování velkých pracovních táborů a ghett asi pro padesát tisíc lidí zůstávaly však na papíře. Zájem vládních míst postupně ochaboval a na konci roku 1941 v souvislosti s rozpouštěním přeškolovacích skupin a pracovních útvarů začala stagnovat i výstavba velkých pracovních či ubytovacích objektů pro Židy. Tehdy se již začala výrazně rýsovat perspektiva vyvezení nepohodlných Židů za hranice státu. Návrhy přednosty 14., „židovského“ oddělení ministerstva vnitra z poloviny února 1942 o koncentraci židovského obyvatelstva v uzavřených táborech a rovněž podrobné rozpracování vnitřního života v nich kolidovaly s německo-slovenskými jednáními o deportaci dvaceti tisíc práceschopných Židů ze Slovenska, což byl začátek totálního útoku směřujícího k vyhlazení slovenských Židů.

Již v létě 1940 byli Židé poprvé masově nuceně zařazeni do pracovní služby, trvající dva měsíce. Nařízení č. 153/1941 určilo pro všechny Židy ve věku od osmnácti do šedesáti let nucenou pracovní povinnost. Židovský kodex toto ustanovení převzal v paragrafu 22 se změnou, že pracovní povinnost stanovil od šestnácti let. Z pracovní povinnosti byli vyloučeni ti Židé, kteří již vykonávali manuální práci, a těch několik Židů, jichž se diskriminace zatím netýkala kvůli jejich činnosti v hospodářském a veřejném životě. Ministerstvo vnitra nařídilo od 21. června 1941 veřejná předvolání. Úřady, které k tomu byly zplnomocněny, neměly potřebné doklady; měla je však Ústředna Židů, jež předložila úplné seznamy osob spadajících pod povinnost předvolání.

Nucené práce byly zavedeny i ve slovenské armádě. Ministerstvo národní obrany stanovilo termín předvolání do vojenské pracovní služby na 3. březen 1941. Manuální práce ve vojenských pracovních táborech byla podřízena velitelství pracovního sboru, celkově pak ministerstvu národní obrany. „Pracovní Žid“, jak znělo oficiální oslovení, nosil zvláštní uniformu a baret tmavě hnědé barvy. Platila pro ně stejná omezení jako pro ostatní Židy. Šestý pracovní tábor měl pět pracovních rot: tři židovské, jednu cikánskou a jednu sestavenou z trestanců (tzv. tango-rota). Žid se z pracovní služby mohl vykoupit. Po krátkém vojenském výcviku byly židovské roty nasazeny na různých místech na nucené práce.

V dubnu 1942, kdy začaly nucené deportace slovenských Židů do vyhlazovacích táborů, pracovala větší část židovských pracovních skupin na odvodňovacích pracích na západním Slovensku. Pro velkou stavební akci realizovanou za mimořádně obtížných podmínek se nepodařilo sehnat dostatek civilních pracovních sil. Navíc Židé v pracovních táborech byli levnou pracovní silou, za kterou se nemusely platit ani sociální odvody. V době, kdy byly deportace v plném proudu, postavení „pracovních Židů“ bylo podstatně lepší než ostatních Židů. Machovo ministerstvo vnitra se několikrát pokoušelo Židy z vojenské pracovní služby deportovat, ale tábory byly podřízeny ministerstvu národní obrany, jež k Machovi nemělo dobré vztahy. Ministr Čatloš Machovy žádosti soustavně zamítal a nakonec rozhodl, že židovské příslušníky pracovní služby propustí až po posledním deportačním transportu. Navíc tu pomohl postoj firmy Moravod, jejíž generální ředitel měl vlivné známosti ve vedení HSĽS; chtěl nejen dokončit odvodňovací stavby, ale s levnými pracovními silami chtěl pokračovat v dalších akcích. Před deportací se tak zachránilo téměř tisíc mladých mužů.

Na teroristických opatřeních ľuďácké vlády a úřadů proti Židům, pokud šlo o koncentrační tábory, nucené práce, vysídlování a přestěhování, o rekvalifikaci atd., se musela co nejúčinněji podílet jediná židovská povolená instituce – Ústředna Židů. Vláda si tak vytvářela jisté alibi předstíráním, že své věci si spravují Židé sami prostřednictvím vlastní instituce. Současně na ně uvalila povinnost financování všech židovských záležitostí, čímž je ještě více morálně i materiálně ničila: zasévala mezi ně svár a nenávist, tím spíše, že mezi ně nasazovala své agenty z řad méně charakterních Židů. Ladislav Lipscher hodnotil činnost této instituce i z odstupu několika desetiletí negativně. Vzniká otázka, nakolik se Židé sami podíleli na svém tragickém osudu, co mohli v dané situaci proti jeho přípravě dělat, jak mohli odporovat zlu, jež se na ně valilo.

Pravomoc Ústředny Židů jako výkonného orgánu byla limitována rozsahem rozkazů nadřízených orgánů, především Ústředního hospodářského úřadu. Subalterní postavení židovské komunity na Slovensku, neustále ničené nemorální mocí, se muselo logicky odrazit i na činnosti této instituce. Subjektivní snaha zaměstnanců ústředny se mohla realizovat jen v minimální míře u těch, kdo chtěli židovskou pospolitost chránit. V ústředně však byli i byrokratičtí vykonavatelé rozkazů a konečně i demoralizované živly, nasazené ľuďáckou mocí, aby donášely na své spolupracovníky.

Oprávněnou kritiku si vysloužilo oddělení zvláštních úkonů Ústředny Židů. To se rozhodující měrou podílelo na vysídlení bratislavských Židů a na dalších deportacích. Zajišťovalo zejména movitý majetek, který si vystěhovalci nemohli vzít s sebou. Tyto věci byly shromažďovány ve skladech, odkud šly do dražby, nebo byly rozkradeny. Vedoucí tohoto oddělení Karol Hochberg daroval několik cenných kusů z takto rozkradeného majetku hlavnímu německému „Beraterovi“ Wisliczenymu.

Bilanci tohoto oddělení pro zvláštní úkony snad nejlépe charakterizuje jeho hlášení 14. oddělení ministerstva vnitra ze začátku června 1943, že uskutečňovalo nejtěžší úlohy spojené s řešením židovské otázky, „a to k úplné spokojenosti všech státních úřadů“. Toto konstatování zaznělo v době, kdy tři čtvrtiny slovenských Židů byly vyvražděny. Přednosta oddělení zvláštních úkonů Karol Hochberg se na příkaz Wisliczenyho stal členem výboru Ústředny Židů; „Berater“ později před soudem přiznal, že v Hochbergovi měl velmi spolehlivého informátora, který podával zprávy o všech událostech, jež se v Ústředně Židů staly, jakož i o stanovisku každého činitele či zaměstnance. Hochbergovo oddělení mělo v ústředně zvláštní postavení: jestliže na začátku roku 1942 měla Ústředna Židů včetně venkovských poboček 348 zaměstnanců, Hochbergovo oddělení jich mělo 152!

V srpnu 1943 bylo Hochbergovo oddělení zvláštních úkonů rozpuštěno a jeho vedoucí byl internován v židovském pracovním táboře v Novácích, odkud byl převezen do ilavské věznice. Hochberg toho na slovenské židobijce věděl hodně; 14. oddělení ministerstva vnitra upozorňovalo na nutnost zpřísněného dozoru nad ním, neboť by mohl „kompromitovat slovenské veřejné činitele“. Po vypuknutí slovenského povstání židovská partyzánská jednotka, složená z vězňů internovaných v pracovním táboře Nováky, Hochberga zastřelila.

Pokud státní orgány měly uplatňovat proti Židům co nejefektivnější opatření, potřebovaly evidenci židovského obyvatelstva. Tu jim měl dodat matriční odbor Ústředny Židů, který pracoval mimořádně profesionálně a rychle. Sami Židé ľuďáckým úřadům, často líným a neschopným zmapovat židovské obyvatelstvo, svou pracovitostí a precizností pomáhali; dodávali všechny podklady k evidenci a statistice, čímž vlastně ľuďákům umožnili připravit zátah, ze kterého nemohl uniknout ani jediný Žid. Pracovníci matričního odboru chtěli svou snahou zlepšit situaci slovenských Židů, znemožnit obvinění ze sabotáže a nesolidarity: tato snaha se obrátila v pravý opak – když došlo k bezprostředním přípravám genocidy, přesná evidence znemožnila únik mnoha lidí.

V Ústředně Židů pracovalo několik odborů, jež se snažily ulehčit situaci nezaměstnaných a pronásledovaných Židů. Byl to zejména sociální odbor, který finančně podporoval nezaměstnané, zřizoval kuchyně, financoval židovské starobince a sirotčince, nemocnici, hledal nouzová ubytování. Finance byly hrazeny z povinných příspěvků, z dědictví po zaniklých židovských spolcích a z pomoci zahraničních židovských organizací, zejména JOINTu. V létě 1941 bylo bez vlastního příjmu a zaměstnání 25 000 Židů, tedy 76 % výdělečně činných židovských osob podle údajů z jara 1939. Nezaměstnanost zvlášť narůstala od jara 1941 – z 9 000 osob v březnu se jejich počet zvýšil na 24 000 v srpnu, z toho dvě třetiny byli živitelé rodin.

Vystěhovalecký odbor Ústředny Židů se snažil dostat co nejvíce Židů do Palestiny. Ještě na konci dubna 1941 se mu podařilo vyslat na lodi z Bratislavy skupinu osmdesáti dvou lidí; byla to poslední akce tohoto druhu. Později se již podařilo zorganizovat jen individuální, často nelegální odchody.

Školský odbor se snažil udržet v chodu židovské školy; v ministru Sivákovi nalezl pochopení. Roku 1941 bylo evidováno 61 židovských obecných škol s osmi tisíci žáky; dalších 5 600 dětí však do školy chodit nemohlo, neboť více zvláštních židovských škol nebylo a do nežidovských škol židovské děti nesměly. Školský odbor vydal ještě knihu T. Herzla Židovský stát; s prvním vydáním této knihy roku 1896 souvisí vznik moderního židovského nacionalismu – sionismu.

Druhý odbor Ústředny Židů se staral o přeškolení židovské mládeže na kvalifikované odborníky zejména v zemědělství a řemeslech. V zemědělském přeškolování se podařilo za pomoci židovských majitelů umístit větší počet zájemců. Bylo též zorganizováno 147 přeškolovacích řemeslnických kurzů s více než dvěma tisíci účastníky.

Odbor neizraelitů Ústředny Židů se omezil na neustálé intervence ve prospěch svých členů, ovšem s malým úspěchem; argumentoval zejména náboženskými důvody a tím, že protižidovská opatření způsobí „těžké následky ze strany duševní, výchovné, rodinné i ze strany víry“.

Je těžko uvěřitelné, že Ústředna Židů ze svých soukromých prostředků ušetřila na podporu Židů v sousedních zemích – v Německu, Rakousku, v Protektorátu i v Generálním gouvernementu: posílala drobné potravinové balíčky těm, kdo na tom byli ještě hůř.

Ústředna Židů organizovala též židovská pracovní střediska; v červnu 1941 pracovalo v devatenácti střediscích pět set Židů, na konci září v osmdesáti střediscích již 5 440. Kromě toho existovalo šedesát dočasných okresních pracovních středisek, jež zakládaly okresní odbory Ústředny Židů. Nejvíce středisek bylo na východním Slovensku, kde bylo nejvíc nezaměstnaných.

Na konci roku 1941 došlo k viditelné stagnaci židovských pracovních středisek. V prosinci byla zrušena všechna dočasná střediska a v ostatních útvarech se dělaly přípravy na jejich likvidaci. Argumentovalo se počasím; skutečností bylo, že vedoucí ľuďáci připravovali novou alternativu konečného řešení otázky slovenských Židů – jejich násilnou deportaci z území státu.

Sevřeni v šíleném tlaku fašistů se Židé snažili v dobré víře přežít. Jejich ústředna dělala, co mohla; všechno však vedlo ke zmaru.

(pokračování, přetisk se svolením autora a nakladatelství)

JÁN MLYNÁRIK

DĚJINY ŽIDŮ NA SLOVENSKU

360 stran, 16 stran čb. fotografické přílohy, vázaná s přebalem, cena 360,- Kč, ISBN 80-200-1301-6

Ze slovenštiny přeložil PhDr. Milan Pokorný, PhD.

Vydala Academia, nakladatelství Akademie věd ČR, Legerova 51, 120 00 Praha 2

Rejstřík sestavil Milan Pokorný

Fotografie v příloze pocházejí z archivu autora a ze sbírek materiálu, na který má výhradní právo Židovské muzeum v Praze.

Technická redaktorka Běla Trpišovská

Odpovědná redaktorka Drahoslava Janderová

Vydání 1., 2005

Ediční číslo 10193

Sazba CADISPraha

Nenaleznete-li knihu v obvyklých knihkupectvích, navštivte specializované pobočky knihkupectví Academia: Václavské nám. 34, Praha 1, tel. 224 223 511, Národní 7, Praha 1, tel. 224 240 547, Na Florenci 3, Praha 1, tel. 224 814 621, nám. Svobody 13, Brno, tel. 542 217 954, Zámecká 2, Ostrava, tel. 596 114 580. Je možné si knížku objednat e-mailem i na dobírku: expedice@academia.cz