Listopad 2005

Čas pro nás přichází právě teď

Jaroslav Pašmik

S Miroslavem Bambuškem o objevování sudetských hrobů, divadle a drogách. Miroslav Bambušek (30) se narodil v Lounech, pochází z česko-ukrajinské rodiny rolníků a kovářů. Absolvoval Fakultu humanitních studií UK se zaměřením na filozofii a překladatelství. V polovině 90. let založil v bývalé lounské vodárně divadelní soubor, pro který začal psát hry. K jeho výrazným počinům patří divadelní projekt „Balkánská sezóna“ a zájezdy lounského divadla do českých věznic. V současnosti pořádá sérii divadelních her a scénických dokumentů nazvanou „Perzekuce“, která v minulých dnech začala premiérovými představeními v Praze a Brně. M. Bambušek je dvojnásobným držitelem Radokovy ceny za původní českou hru. Žije v Praze, je svobodný, má dvě děti.

Ještě nedávno bylo u nás politické divadlo synonymem pro poplatné umění. Co vás přimělo se k němu vrátit?

Pocit, že naše generace přestala mít chuť estetizovat svět: chceme se orientovat v tom, jak máme zacházet se životem, hodnotami, penězi, vším možným kolem nás. Dokumentární divadlo umí rychle reagovat na aktuální věci a reflektovat je: třeba na balkánskou válku, konzumní společnost nebo otázky, k nimž se vracíme díky výročí konce 2. světové války.

To je ale pro vaši generaci dost vzdálená minulost.

Když se mladá generace odřízne od minulosti, zbaví se sice méně chutných okamžiků, ale získá jen umělé vědomí. Pak se lehce stane, že nevíme, čí jsme. Z toho pramení naše falešná nebo žádná sebedůvěra. Není dobré zapomínat na minulost a záplatovat to plechovkami, igelity a jiným bordelem z konzumního zboží. Dokumentární divadlo nám může pomoct zachovat si duševní zdraví. K tomu slouží i hra Porta Apostolorum, která měla před pár dny premiéru v prostoru La Fabrica v pražských Holešovicích.

Odkud ten název?

Porta Apostolorum je název středověkého kláštera, který stojí blízko Postoloprt. Od něj je pravděpodobně odvozeno jméno města.

O čem ta hra je?

O masakru Čechů na Němcích v Postoloprtech po konci války v roce 1945 – zabili tenkrát 763 lidí – ale taky obecně o genocidách. Snažil jsem se najít a ukázat motivy a situace, které k nim vedou. Proto se zabývám nejen postoloprtským masakrem, ale taky vražděním Rudých Khmerů nebo válkou na Balkáně. Základními postavami hry jsou starousedlá německá rodina a sousedi, kteří do té rodiny přicházejí na oslavu narozenin jediného syna. Je těsně po válce, jeden ze sousedů přežil koncentrák, druhý je tajný esesák, další kolaborant. Každý si nese z minulosti nějakou křivdu a léčí si ji na náhodně vybraných lidech. „Porta“ je součástí našeho projektu „Perzekuce“, který se zabývá křivdami v dějinách, ale hlavně je bojem o naši paměť.

O co v té paměti bojujete?

První rok budeme věnovat vztahům Čechů a Němců. Němci jsou v reflexi svých moderních dějin dál, u nás by debata asi začala taky už dřív, jenže jsme tu měli komunisty. Takže čas pro nás přichází právě teď. Spousta momentů je ale hodně podobných a nám jde o to najít v tom všem střed a popsat, jakým způsobem se můžou dít věci, které se děly. Jak je možné, že dva jsou dobří kámoši, a najednou jeden druhého oddělá. Jak se to mohlo stát? Že tamti šli do plynu. Že támhletěm udělali tohleto. Vždyť se znali. Najít pro to pravé jméno je pro naši reflexi toho, co jsme si upekli, důležité. Tak o tom všem je naše „Perzekuce“. A taky o tom, jak se mohli objevit a růst další apoštolové nové doby, komunistického režimu. A jak na těch tvrdých akcích hodně lidí udělalo kariéru. Někteří řešili svůj osobní problém, nacisti jim zabili dítě nebo ženu – těžká chvíle. Je zajímavé, že s těmi genocidami je skoro vždycky spojený příchod někoho, kdo má spasit zemi. A na to, aby ji mohl spasit, potřebuje zlikvidovat množství lidí. To je zvláštní věc.

To všechno jsou témata spíš pro historické a sociologické semináře.

To určitě, jenže semináře nejsou moc živé. Ale i my pracujeme s pramenným materiálem, snažíme se rozkrývat věci v souvislostech a pojmenovat je. A pak se konkrétně ptát na to, kdo je vinen, a na další věci.

Například?

Například proč v Postoloprtech není pomník obětem masakru německých civilistů? Zpráva ministerstva vnitra dává odpovědnost předchůdcům StB. To ale není celá pravda, dnes víme, že masakrů se účastnili i místní lidé a „kamarádi“, kteří si tam šli „zablbnout“. Účastnili se a bylo jim pak z toho špatně.

Dneska už jim špatně není? Před časem jste se marně pokoušeli inscenovat dokument o masakru přímo v Postoloprtech.

V Postoloprtech nejsou vůbec schopni se tou historií zabývat a tak prostory, které spadají pod město, nebylo možné využít. Bažantnice, kde došlo k masakru, patří Českým lesům a ani tam nebyla dobrá vůle. Takže jsem představení udělal v Lounech v divadle, které jsem založil, najal autobus a publikum po představení převezl na obhlídku těch míst do Postoloprt. Smutné bylo, že nikdo ze zastupitelů města nepřišel, i když o tom věděli.

Jak dopadla pražská premiéra Porty Apostolorum?

Myslím, že skvěle. Bylo narváno. Přišla jedna Němka, jejíhož otce tam zlikvidovali. Dorazili i nějací němečtí novináři. Na internetu už najdete reference v němčině, angličtině, a dokonce italštině.

Co jste hráli minulý týden v Brně?

Scénický dokument o divokém odsunu Němců z Brna. Inscenovali jsme to v kapli na Špilberku, kde bývala „síň slávy“ wehrmachtu pro padlé německé vojáky. Dokument je složený z různých zlomků: zpráv z dobových médií, projevů politiků, deníků, osobních vzpomínek a vzpomínkových knih. V souvislosti s divokým odsunem Němců z Brna nebylo nikdy vedeno žádné vyšetřování, jen v Německu s Janem Kouřilem, Brňanem, který se účastnil násilností na Němcích. Působil v Kounicových kolejích, kde popravovalo gestapo. Po válce se stal v kolejích velkým kápem a podle všeho surově popravoval německé civilisty – prostě se na nich vyřádil. Po nějakém čase se neprozřetelně nechal odsunout do Německa, tam chtěl prodat uloupené zlaté můstky, tak se prozradil a dostal v roce 1951 patnáct let. Myslím, že z těch střípků se povedlo utkat dost objektivní obraz. Také díky přímé účastnici odsunu, která přijela na představení.

Přišlo hodně lidí?

Bohužel našich lidí z Brna málo, ani novináři. Jako by to nikoho moc nezajímalo. Starší lidé to berou jako vyřešenou věc a v podstatě odsun schvalují, což je špatně. Nemají informace. Vlastně o odsunu vědí strašně málo.

Hráli jste také ve věznicích. Jakou jste tam hledali odezvu?

Pro věznice jsem zdramatizoval hry rakouského spisovatele Petera Handkeho „Spílání davu“ a „Sebeobviňování“, přesadil jsem děj do vězeňské cely a doplnil o zážitky herce, který prošel kriminálem. Vězni mohou ve hře zahlédnout sami sebe a svou situaci. Na scénických dokumentech mě fascinuje to, že děláš něco o lidech, kteří u toho sedí. A něco tam na té druhé straně rezonuje. Je to hodně živé.

Kde sháníte peníze na inscenace?

Jediná cesta, jak získat peníze, které v podstatě rozhodnou o nějakém podobném projektu, je obrátit se do zahraničí. Nedávno jsme dostali na projekt „Perzekuce“ asi milionový grant z EU, ale peníze ještě nemáme na účtu, takže jsme si museli půjčit na technické věci, herci zatím hrají zadarmo. V Čechách je to se sháněním peněz čím dál horší. Jako by to odpovídalo Klausovým výrokům, kterými zpochybňuje roli, váhu a důležitost svobodných občanských aktivit. To nevypovídá o kapitalismu obecně, ale o jeho specifickém pochopení v Čechách. Obecně o kapitalismu se mluvit asi moc nedá, lze se ovšem inspirovat vyspělejšími kulturami, kde se umí lépe postarat o své lidi. Respektive starat se o to, aby lidé mohli svobodně reflektovat věci a aby na to měli prostředky. Vědí totiž, že se tak obec kultivuje. Já si nestěžuju, jenom konstatuju, že je to u nás špatné. Musíte lepit z ničeho.

Máte rodinu. Z čeho žijete?

Jsem v podstatě optimista a uvědomuju si, že při mém zaměstnání nemůžu být milionář, ani vydělávat dvacet tisíc měsíčně. Lepím to, jak se dá. Nedávno jsem například dostal pětadvacet tisíc za druhou Radokovu cenu. Nějakou dobu jsem žil z podpory v nezaměstnanosti. Občas chodím makat rukama, což mám rád.

Co děláte?

Stahuju dřevo z lesa nebo jsem pomáhal opravovat metro na Chodově. Pár týdnů jsem vrtal v tunelu do betonu. To bylo dost zajímavé, ta atmosféra, podivný světlo z reflektorů. Určitě to nějak využiju při režírování Dostojevského, kterého budu dělat v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Fyzická práce a taky sport, skoro deset let jsem dělal závodně judo, byly pro mne důležité od dětství. Člověk si pěstuje vůli, učí se vydržet námahu a bolest, bojovat, a hlavně prohrávat (na závodech jsem dostal často do držky). Učí se vyznat ve světě, kde dostává na hubu a občas vyhraje. Pro to, jak vidím svět, byla pro mne taky důležitá práce na velké zahradě rodičů u Loun – starost o zemi, tahání šutráků, pěstování brambor, vztah k přírodě. Kdybych to neměl, ujel jsem možná na drogách.

Kdy jste je začal brát?

Tak okolo šestnácti, kdy má člověk chuť všechno vyzkoušet. Navíc má puberta přišla po listopadu, v době, kdy jsme tu prožívali něco jako návrat šedesátých let. Všichni začali nosit zvony a batikovaná trička a jelo to. Přicházely k nám nové informace i nové látky.

Jak se k vám ty nové látky dostávaly?

Jsem ze severních Čech, a tam se fetovalo vždycky nejvíc. Tam to vřelo. Zelený barák, hudební klub v Teplicích. Trend dobrých kapel, které tam nosily inspiraci. S tím byla spojená tráva, hašiš, LSD, piko neboli perník. Prostě chuť všechno otestovat. To období trvalo asi pět let.

Takže jste byl feťák?

Ne, nikdy. Pro mne to byla jenom podstatná přísada pro nějaký prožitek, spojená s nějakým věkem, jistou chvílí. Normálně jsem řádil, blbnul, pařil, dělal bordel po hospodách, klubech, koncertech, akcích... Ty akce v rockových klubech v Ústí nad Labem byly strašně důležité, tam jsem potkával spoustu lidí, se kterými dodnes spolupracuju. V Litvínově je skvělé malé divadlo, Teplice mají skvělou scénu. To, že jsme taky něco fetovali, bylo jedno, nešlo o drogy. Vždycky jsem věděl, že skutečný prožitek je jinde.

Jakou tedy drogy hrály roli?

Nemusel jsem tolik chlastat. Přijde mi důležité, když mluvíme o drogách, aby to nemělo negativní příchuť. Těším se na to, až tahle společnost dospěje k tomu, že drogy nejsou pavouk, který ti sežere hlavu. My jsme si tady vypotili pivo a víno, jiné kultury si vypotily něco jiného, a to pro nás může být zajímavé. Jezdil jsem stopem po západní Evropě a koukal jsem, jak si lidi dávají do řepy ledacos. Dát si občas nějakého jointa je lepší než chlastat.

Řekl jste, že Němci jsou v reflexi minulosti dál než my. Co říkáte tomu, že v poslední době čím dál víc zdůrazňují své vlastní utrpení a nepřímo je srovnávají s koncentráky, které sami stavěli? Třeba ve filmu „Tak daleko, kam až mě nohy donesou“.

To se srovnávat nedá, jako se nedá srovnávat brněnský divoký odsun s pochody smrti. Jinak si ale myslím, že reflexe vlastního utrpení Němců nás moc zajímat nemusí. Fakt, že trpěli například němečtí vojáci, je normální. Kdejaký voják trpěl. Ale ať si to popisujou, je to součástí jejich reflexe, my máme jinou.

Co si myslíte o prezidentově tvrzení, že poválečné odsuny byly důležité pro udržení míru?

Podle mne by současný politik neměl opakovat dobové teze, ale říct, co představuje divoký odsun z dnešního hlediska, z hlediska lidských práv. Což neudělal a místo toho řekl frázi, která je zavádějící.

Jak se vám líbí Paroubkův návrh odškodnit německé antifašisty?

Jakýkoli skutek, rozkrývající a odlehčující ten problém, je v pořádku. Nevíme, do jaké míry jde jen o politické gesto a jestli to premiér myslí úplně čistě. Faktem je, že nastává čas pokročit od kolektivní omluvy ke konkrétním činům. Připomínám ale, že v tom kadlubu nejsou jen antifašisti, ale také obyčejní lidé, kteří nebyli antifašisty ani fašisty, ale normálně tam žili, třeba děti. Co s nimi? To by měl být další bod na pořadu dne. Nevinné oběti ještě žijí.

Co vlastně očekáváte od projektu „Perzekuce“?

Nechám se překvapit. Myslím, že se leccos povedlo už tím, jací lidé na něm participují: do projektu se zapojili studenti z pražské UMPRUM, nabalují se další dramatici. Hrozně pozitivní je komunikace s různými lidmi z Německa, rozkrývání společné historie. Je to otevřené přihlášení se k tomu, co u nás chybí: chuť ke konfrontaci. Ten obrovský dluh může odčinit jedině naše generace. Zprostředkovat, aby se debaty zúčastnili i mladí, aby to nebyl jen sedánek důchodců. V žádném případě nechci nikoho soudit, ani Edvarda Beneše. Masakry nedělal Beneš, ale my. Ukazovat prstem může člověk tak akorát na sebe. To, co se snažím divadlem dělat, není formulování soudů, ale otevírání věcí a napravování vědomí o nich. Celé to téma je strašně problematické, ale dá se mu přece porozumět.

(Respekt, www.respekt.cz)