Listopad 2005

Co kdyby byli komunisti ve vládě?

Jiří Pehe

V poslední době slyšíme, že pragmatická politika premiéra Jiřího Paroubka povede ke stále těsnější spolupráci sociální demokracie a komunistů. Ponechme stranou, že totéž se říkalo už za vlády Miloše Zemana, pak za vlády Vladimíra Špidly, o Stanislavu Grossovi nemluvě. A že i Paroubek (ačkoliv je prý ochoten prosazovat konkrétní zájmy ČSSD i s Marťany) opakuje, že pokud má být KSČM přijatelná jako koaliční partner, musí se nejprve změnit.

Nicméně varování, která se ozývají, jsou pochopitelná. Každá další politická iniciativa, která se opírá o podporu KSČM, posiluje u mnoha lidí obavy, že brzy bude prolomena i poslední bariéra a KSČM vstoupí do vlády. Morální aspekt tohoto zděšení je jasný: nereformovaná KSČM, která se dostatečně neomluvila za komunistické zločiny, nepatří nejen do vlády, ale i do demokratické politiky.

Jak ale ukázal nedávný průzkum veřejného mínění, nemalá část veřejnosti tyto obavy nesdílí a KSČM si umí představit i ve vládě. Očekávání, že se KSČM bude podílet na vládnutí, tak rostou jak u antikomunistů, tak u těch, kterým komunisté nevadí. Přesto se o takovém scénáři diskutuje zatím jen v obecných konturách. Odpůrci mluví o neurčitých hrozbách, nebo se často uchylují k paralelám s rokem 1948. Zastánci si zase myslí, že by se dnešní KSČM chovala jako standardní demokratická strana.

Obě tyto krajní pozice jsou zjednodušující. Ideová výbava KSČM se ve srovnání s KSČ příliš nezměnila, ale ta v roce 1948 operovala ve zcela jiném kontextu než dnes. Nemá ani Sovětský svaz, ani lidové milice. Země je součástí Evropské unie a NATO, Evropa je kontinentem demokracií. S komunisty též máme své zkušenosti a dáváme si na ně pozor.

Je též skutečností, že komunistické strany se v minulosti dostaly k moci buď jen v dobách velkých zvratů (či spíše společenských rozvratů), nebo po 2. světové válce s pomocí SSSR. Československo bylo jedinou zemí, kde komunisté byli svobodně zvoleni nejsilnější parlamentní stranou a k puči využili standardních ústavních mechanismů.

Ideologie komunistů byla vždy založena na předpokladu, že k uskutečnění svých idejí musí mít absolutní moc. Byli tak schopni dlouho čekat na svou příležitost v roli antisystémové strany, která nenabízí pouhou změnu politických poměrů, ale celého režimu. Jejich recepty měly jistou přitažlivost, dokud nebyly testovány v praxi. Když tato praxe na sebe vzala formu absolutní tyranie, bylo už pozdě. Tam, kde se ale nechali komunisté vlákat do vlády v roli menšinového partnera (tedy strany, která musí hrát podle demokratických pravidel), začali rychle politicky oslabovat.

To se ostatně týká všech antisystémových stran. I rakouští haiderovci se začali štěpit v okamžiku, kdy vstoupili do vlády jako menšinový partner. Stejně jako před nimi komunisté v Itálii nebo ve Francii. Ortodoxní členové strany totiž rychle pochopili, že antisystémová strana nemůže hrát podle demokratických pravidel, pokud se nechce zdiskreditovat.

Totéž by se stalo i českým komunistům, pokud by byli ve vládě jako slabší partner a museli by ctít pravidla parlamentní demokracie i v situaci, kdy mají určitou exekutivní moc. Ortodoxní neostalinisté ve straně by argumentovali, že strana zradila své „ideály“ a nastalo by štěpení.

Samotné působení komunistů ve vládě je z jiného soudku. Jistě by se pokoušeli svého koaličního partnera vydírat—například tlakem na přijetí svých antitržních receptů. Jejich antidemokratické choutky by se mohly projevit i jinak; přinejmenším bychom byli svědky mnoha demagogických prohlášení nebo snah zakazovat to či ono. V očích NATO by komunisté ve vládě byli i bezpečnostním rizikem.

Na druhou stranu by se pro KSČM v roli menšinového koaličního partnera změnilo hřiště, na kterém od roku 1989 hraje. Stala by se svého druhu stranou systémovou, postkomunistickou, která má v daném mezinárodním kontextu (a vzhledem ke svým reálným možnostem) na znovuzavedení diktatury asi takový zájem, jako třeba postkomunisté, kteří dnes vládnou v Bulharsku.

V českém kontextu by hodně záleželo na tom, jak silný by byl koaliční partner KSČM. Pokud by ČSSD zvítězila ve volbách například s 30 procenty hlasů a KSČM by získala jen 15 procent, bylo by to něco zcela jiného, než koalice stran, z nichž obě získaly okolo 25 procent hlasů. Jinými slovy, pokud by se kdy ČSSD koaliční spolupráce (nebo menšinové vlády s podporou KSČM) odvážila,měla by tak činit jen z pozice rozhodující převahy. I kdyby se komunisté částečně reformovali, strana tohoto typu nakonec respektuje především sílu.

(www.pehe.cz)