Listopad 2005

Láska mezi bombami

Alena Plavcová

Na sklonku léta před šedesáti roky se hrdinové z Anglie vrátili domů a s nimi i fotograf Ladislav Sitenský. „Z tohohle okna jsem udělal před dvaasedmdesáti lety svoji první fotografii," říká v obýváku prvorepublikové řevnické vily náš nejslavnější válečný fotograf Ladislav Sitenský (86). Dědeček Pexider, krásný starý muž s bílým knírem, mladší, než je dnes autor fotky, stojí na štaflích a v letním odpoledni, které dávno odvál čas, navěky trhá jakési neidentifikovatelné ovoce.

Nebýt Ladislava Sitenského, neznali bychom dnes tváře hrdinů, kteří bojovali v bitvě o Británii. Ale fotil i hory, hasiče, studenty, krajiny či slavné tváře. Je systematik, má svůj archiv roztříděný a všechno spočítané. Takže víme, že pracoval s 65 fotoaparáty, udělal s nimi půl milionu fotek a každou desátou otiskl.

"Kolik myslíte, že jsem měl jen během posledních pěti let výstav?" trumfuje. "Dvacet! Z toho pět na Pražském hradě."

Zdokumentováno má dokonce i to, že po něm astronomové pojmenovali planetku číslo 5998. "Jenom Plicka fotografoval déle než já," chlubí se, jako by život byl nějaká olympiáda. "Můj pradědeček se dožil 107 let a tři roky před smrtí oral na poli."

Ještě pořád fotografujete, pane Sitenský?

Tak když vidím něco zajímavího z okna... (směje se) Ale jo, pořád mě to baví. Jenom si uvědomuji, že je to už celkem k ničemu. Že už to nepoužiji.

Za války jste určitě viděl leccos, ale na vašich fotkách není ani krev, ani mrtví, žádná krutost. To by dnes asi World Press Photo nevyhrálo...

Já jsem prostě dělal válku dokumentárně, ale zároveň i výtvarně. A nikdy jsem se nechtěl šťourat v cizí bolesti. Byl jsem například v Lille, když se vraceli domů francouzští zajatci, viděl jsem, jak s úzkostí pátrali po někom blízkém. Měl jsem v očích slzy, nedokázal jsem fotit. A taky jsem vždycky musel mít za tím hurricanem mráček. Jednou jsem neuváženě řekl v nějakém časopise, že kdybych fotil h...o na silnici, musel by být nad ním pěkný mrak. To se jim, blbounům, tak líbilo, že to vytiskli tučně, i když jsem to chtěl vypustit! Ale pravdivé to je.

Viděl jste vůbec nějakého mrtvého letce? Koho sestřelili, ten se asi prostě ztratil.

Máte pravdu, jediného mrtvého letce jsem neviděl. A když uvážíte, že jsem prošel takovým množstvím náletů, bitvou o Anglii, masakry v Londýně...

Je pravda to, co se nedávno říkalo při teroristických útocích v Londýně, totiž že Angličani jsou neteční k nebezpečí?

Ano, ano. Žádný jiný národ, aspoň pokud já vím, tuhle vlastnost nemá. Dokonce se nedalo přehlédnout, že když jim někdo umřel, tedy ne že by jim to bylo úplně fuk, ale zdaleka tak nekvíleli jako jiné národy. Já jsem jednou při náletu byl v místech, kde je hlavní vchod do Hyde Parku, a tam byl kryt. A když už to trošku moc bouchalo kolem dokola, vlezu do toho krytu - a tam prázdno! "Do prčic," říkám si. "Tak buďto jsem vůl já, nebo Angláni." Pobyl jsem tam čtvrt hodiny, pak jsem vylezl ven, špacíroval se při náletu po ulicích a kašlal na to jako oni. No, měl jsem kliku, že mi něco nespadlo na makovici.

Řekl byste, že jsou Britové prostě statečnější?

Je v tom asi část statečnosti a část nějakého stoického klidu. Já si toho všímal i jindy. Třeba jsem znal jednu Angličanku, vídal jsem ji, jak často tancuje s jedním anglickým pilotem u naší perutě. Pak ho sestřelili - a ona dva dny potom už tancovala s jiným, jako by se nechumelilo. Občas ti Angličani působili dojmem, jako by se jich to ani tolik netýkalo.

Poznal se za války ještě podle něčeho Čech od Angličana?

To ano, řeknu vám příklad. Na letištních stanicích byly jídelny a ne všude byly čisté talíře, občas si s tím nedávali moc práce. Když dostal Anglán špinavý talíř, vzal to stoicky. Čech trval na tom, že chce jiný. A když se to stalo Polákovi, třísknul prostě tím špinavým talířem o zem.

Byli českoslovenští piloti za války opravdu tak vyrovnaní, jak působí na vašich fotkách? Skutečně se nikdo docela obyčejně nebál? Když si představím, že sedli do stíhačky, která mohla být kdykoli sestřelena...

Malé procento se bálo, to se vědělo, to se neututlalo. Ale bylo jich velice málo. U stíhačů si například na nikoho takového nevzpomínám. Nebo se někdo třeba bál, ale nedal to najevo, to já nevím. Jinak bych řekl, že byli velice stateční všichni. To by do toho bývali vůbec nešli, přece nemuseli! Nejhorší bylo, když se nevrátil bombarďák. Znamenalo to, že tam zůstalo takových šest až osm lidí. Někdy i deset. To samozřejmě působilo depresivně, ale člověk si prostě musel zvyknout i na to.

Bál jste se někdy?

Největší strach jsem měl, když jsem začátkem roku '41 spal v ubytovně u nádraží blízko Paddingtonu a v noci nádraží bombardovali. Lezl jsem pod deku a nějak mi bylo divné, že i když jsem měl hlavu pod ní, viděl jsem záblesky. Jen jsem si tak pošupoval helmu na hlavě podle toho, z jakého směru šel výbuch. Měl jsem tenkrát za sebou pár náletů, ale tohle byla jedna z mých nejhorších nocí. Musím se vám k něčemu přiznat. Já sám jsem se u perutě neproslavil lítáním, ale tím, že všecko, co se dalo, jsem s odpuštěním pozvracel, poněvadž já jsem lítání vlastně nesnášel. Když jsme se přesouvali z jednoho letiště na druhé, tak si kamarádi vymiňovali, že v jednom letadle poletí náš vlčák a v druhém já, protože oba dva by najednou ve vzduchu nesnesli. Já tím byl pověstný. Čím menší letadlo, tím to bylo horší, na některé lety do smrti nezapomenu. Ale jak je letadlo větší než pro sto lidí, už je to dobré.

Dá se říci, že tenkrát byli muži odvážnější než dnes?

Já vám schválně přečtu o Josefu Koukalovi. (vytáhne okopírovanou stránku textu s fotografií): "V červenci '40 byl přijat do RAF a den nato přijel do Duxfordu, kde se začala formovat první československá stíhací peruť číslo 310." Tam jsem si mimochodem namluvil první holku, byla to primabalerina z Cambridge. A byl z toho průser, protože po třech letech, když jsem byl do Cambridge delegován na pohřeb jednoho našeho stíhače, jsem se rozhodl, že se na ni zajdu podívat. Jenže já ji navštívil, zrovna když byl doma na dovolené její manžel. Ještě navíc byla těhotná. Tak jsem koukal, jako její bývalý šamstr, co nejdřív odtamtud vypadnout. Tak čtu dál: "Josef Koukal zde prodělal přeškolení na stíhačky hurricane a zúčastnil se prvních operací v bitvě o Británii. Při souboji s německou přesilou sestřelil nad základnou North Weald 3. 9. 1940 stíhací Bf 110. Tragickým se pro něj stalo 7. září. Poté, co sestřelil další Bf 110, zasáhla jeho hurricane ze zálohy nepřátelská dávka a v mžiku mu vzplála nádrž před kabinou. Oheň pronikl do pilotní kabiny a začal ho upalovat zaživa. Z kabiny jej vymrštila exploze nádrže. Po uhašení oděvu proudem vzduchu otevřel Koukal ohořelou rukou padák a přistál u Sheppey, kde jej po nějakém čase objevil místní farmář. I přes skutečnost, že utrpěl popáleniny na 70 procentech těla, zůstal naživu. Prodělal 22 operací u vynikajícího anglického plastického chirurga a v lednu '43 se vrátil k létání, absolvoval operační stíhací výcvik na spitfirech."

Co se s ním stalo po válce?

Vrátil se domů do Chocně. Od létání ho brzo vyhodili. No a dali mu čtyři stovky invalidního důchodu.

Zatímco dnes se vyrábějí celebrity za pomoci různých televizních reality show, tenkrát byli za celebrity považováni váleční piloti. Co jste očekávali, když jste se po válce vraceli domů?

My jsme se vraceli až 15. srpna 1945, nechali nás čekat tři měsíce, ačkoli jsme přece mohli pomoci Praze. Takže jsme si nedělali velké iluze. Ale rozhodně jsme nečekali, že to bude tak strašné, jaké to nakonec bylo. To si přece nikdo nemohl představit, že kdo neuteče, toho zavřou. Většinou platilo, že čím byl kdo výš, čím měl vyšší šarži, tím hůře to nesl. Já jsem byl vlastně veliká výjimka, že jsem to přežil ve zdraví. Byla to klika, měl jsem domovníka, velkého komouše. A když pro mne přišli, prý jim v tom zabránil. Zaručil se za mne.

To měl domovník takovou moc?

Sám se tomu divím, ale naštěstí ano. Mě ani nezvali k výslechům. Vím jenom, že jednou k nám přišel nějaký estébák a pokoušel se v době, kdy jsem nebyl doma, získat pro spolupráci moji manželku. Oni věděli, že je Francouzka. Nepochodil, samozřejmě.

Nezanevřeli jste na vlast, když se k vám tak zachovala?

Vlast za to nemohla, za to mohli hajzlové! Co to máte za ohnisko? (obrací se na redakčního fotografa) A takový to dlouhý, co mají fotografové na stadionech, to se zaostřuje samo? No, za chviličku už to bude tak, jak říkal Horníček, když kdysi dávno otevíral moji vernisáž v Karlíně - vyženete jezevčíka ven s aparátem na krku a on se vám vrátí s hotovými fotkami.

Jak se vám líbil film Tmavomodrý svět?

Viděl jsem ho, ale to máte těžký - kdo to nezažil, nemůže se tak vžít do toho, jaký to tehdy v Anglii bylo. Byl jsem dokonce při natáčení, já jsem s Honzou Svěrákem velice zadobře. Film to byl dobrý, ale ten dřívější, Nebeští jezdci, se mi líbil víc. Hele, a na kolik přijde dneska takovýhle aparát? (Fotograf odpovídá, že před časem stálo jen "tělo" bez objektivu tři sta tisíc, dnes zlevnilo na sto padesát tisíc.) Můj první foťák byl taky drahý, stál tři sta padesát korun. (směje se) Já jsem si později dokonce nechal čtyři aparáty vyrobit, takže mám čtyři prototypy, se kterými jsem fotil.

Mrzelo vás někdy, že jste se nestal pilotem, jak jste původně chtěl, ale fotografem?

To bylo jenom z mladické nerozvážnosti, že jsem chtěl být pilotem. Já si myslel, že to je moje povinnost, když jsem zdravý a mladý, abych šel do války. Z dvanácti dobrovolníků, se kterými jsem měl nastoupit do pilotního kursu na Bahamách, nepřežil válku ani jeden. Takže se dá říci, že mi foťák zachránil život. Ale já sám jsem v letectvu nikdy nespatřoval něco, co by mě nějak zvlášť lákalo. Nebo že bych byl fanda do letadel, to vůbec ne. A dobře že jsem nelétal, protože kdybych já nebyl tyhle fotky v Anglii udělal, nikdo by o našich letcích nevěděl. Nedávno jsem si uvědomil, že jsem za celou válku, a to jsem v Anglii vystřídal třicet letišť a byl jsem tři měsíce u Dunkerque - neviděl jediného fotografa.

Jako mladí muži v uniformách jste museli působit dost sexy. Letěly na vás Angličanky?

To jo. Dokonce nám často dávali přednost před Anglány. Ale když potom v půli války přišli Američani, tak se na nás holky vykašlaly a chtěly zase Američany. Byli bohatší, elegantněji oblečení, vypadali zkrátka líp. To nám bylo dost líto.

Byly to krátkodobé známosti, nebo i něco vážnějšího?

No ony byly krátkodobé hlavně proto, že jsme se dost často přesunovali. A na příští základně už jsme zase měli jinou ženskou...

Pomáhalo to od strachu ze smrti?

Já myslím, že v tu chvíli má chlap myšlenky někde jinde. Za děvčaty jsme ze základen jezdili často a od zkušenějších jsme věděli, že ve chvílích největšího blaha křičí "héévn", to jsme si překládali jako "nebesa". Vzpomínám si, že jednou jsem byl s jednou ošetřovatelkou, se kterou jsem měl takový krátký vztah, celkem pěkný. I když tu chudáka holku nakonec kvůli mně vyhodili ze špitálu, protože jednou v noci byla se mnou místo ve službě. Byli jsme spolu v přírodě a dopřávali si všechno, co jsme si mohli dopřát. Ale zrovna jako na potvoru tu noc letěl nějaký bombarďák z Německa shodit bomby na Londýn, letěl strašně nízko, asi sto metrů nad námi a pak tou samou štrekou zpátky. Zrovna když jsme byli v nejlepším. Musím říci, že jsme se tak akorát podívali vzhůru a říkali si v duchu: Jdi s tím do háje, pitomče jeden!

Setkal jste se s některou z těch dívek po válce?

Já byl zhruba od roku '43 na inspektorátě v Londýně a jezdil jsem pak k jednotlivým perutím. A v Londýně jsem asi dva roky žil s jednou slečnou, byla mladší než já, mně táhlo na pětadvacet. Jenže pak jsem se ve Francii oženil se svou předválečnou láskou a i tahle dívka se vdala, měla tři dcery. A prosím vás, (zvyšuje hlas) ona mi pořád píše a chce mě za každou cenu navštívit! Dodnes. Je jí kolem osmdesáti. Ona za mnou dokonce už dvakrát přijela, jednou ještě v době, kdy byla naživu manželka - z toho byl průšvih. Já tehdy vlastně ani netušil, do jaké míry to mé ženě vadí, zjistil jsem to, až když ta paní odjela. Chce teď, buď abych přijel za ní, že o mne bude pečovat, anebo že ona přijede sem. Ale já už z toho mám hrůzu. A tahleta dívka, (ukazuje ve své monografii rozesmátou tmavovlásku) té jsem se před válkou nafotil, měl jsem ji otištěnou mnohokrát v celý Evropě. Tenkrát za to ještě holky nechtěly prachy, bylo to zadarmo, nebo spíš za hubičku.

Ještě žije?

Nejenom že žije. Je jí čtyřiaosmdesát a jezdí v Alpách na sjezdovkách. Ovšem já vám ji ukážu, jak vypadá dneska. (Přinese z vedlejší místnosti amatérskou fotografii dvou starších dam.) Ta druhá paní je o týden starší než já.

Když mluvíme o ženách, se svou francouzskou manželkou jste prožil pětapadesát let. Jak vůbec dokázala žít za železnou oponou?

Dost špatně. Já jsem dodnes přesvědčen, že Češi se v cizině adaptují daleko lépe než Francouzi. Taky Angličanky, co měly za manžely naše letce, se většinou rychle vrátily zpátky. Moje žena tu se mnou zůstala. Nejhorších pro ni bylo prvních deset let, kdy ji komunisti nechtěli pustit domů a její maminka zase nemohla k nám. Byla z toho hodně nešťastná. Taky má podle svého přání napsané na hrobě: "A stýská se mi po rodné zemi."

Proč jste vlastně nezůstali v zahraničí? Vám přece po válce nabízeli místo fotoreportéra v Sunday Times.

To mi synáček taky vytýká. Vlastně to bylo hlavně kvůli mé matce, byla vdova, žila sama tady v Řevnicích a já jsem ji tu nechtěl nechat. Moje žena mi to ale nikdy nevyčítala. Dobu, kdy jsem mohl být se svou ženou na dovolené, považuji opravdu za nejšťastnější čas svého života. Oba jsme rádi cestovali. Ale klec spadla v roce '90. Paulette měla rakovinu, tušila, že ji má, ale už nechtěla žít, nešla k doktorovi. A když šla, bylo pozdě.

Vraťme se ještě k fotografování. Vadilo vám někdy, že nemáte žádné fotografické vzdělání?

Naopak. Já jsem často přemýšlel o tom, že fotografie není kumšt ani tak v tom fotografování, jako ve vidění. A mohu říci, že to, co umím dneska, jsem prakticky uměl už ve chvíli, kdy jsem začal fotografovat. Musíte se prostě umět koukat a mít trošku fantazie.

Dnes to ale mají fotografové těžší, protože je obrovská konkurence. Nás bylo mezi válkami v celé Praze takových pět šest fotografů - a šmytec. Proto mi taky tiskli fotky už od roku '34, to mi bylo patnáct. Musím vám ale říci, že jsem nepřítel digitálu, já bych to zakázal! Zůstal jsem v minulém století, nevím, proč bych se tomu musel podřizovat. Podívejte - třeba Sudek. Vadilo nějak, že zůstal, jaký byl? A jakou mají jeho fotky dneska cenu! Mohu vám teď přečíst, koho všechno jsem fotil? Aspoň příklady. Tak tady mám třeba herce: (čte z pečlivého seznamu) Höger, Voska, Ives Montand, Jiří Šlitr, Brigitte Bardotová, tu jsem fotil na letišti, Jiřina Štěpničková, Irena Kačírková, Saša Rašilov, ten starej. Nebo vojáci: Montgomery, Vašátko, generál Viest, víte kdo to byl? To byl ten, který šéfoval na Slovensku při povstání. Němci ho dostali, nakonec zahynul v koncentráku. Různí lidé: prezident Beneš, Sudek, Seifert, Hrubín, Burian, Mac Frič, královna Alžběta, král Jiří, Špála, Zrzavý, Švabinský, Karel Lamač, Bosáková, Zátopek, Rošický, Winston Churchill - toho jsem fotil v šestačtyřicátým. To se u nás ani moc neví, že Angláni slavili konec války až rok po válce, ta fotka je ze slavnostního pochodu. Jan Masaryk a tak dále. No, kdo tohle má - od roku '35 do roku '95? A tohle je hezkej chlapeček, co říkáte? To jsem já! (ukazuje fotku způsobného hocha v námořnickém oblečku s obručí) Jak malý lord. A tady fotím na Slovensku medvěda - víte, jak skončil? Odstřelil ho jeden papaláš, jmenoval se Alexander Dubček. Hajný, co byl při tom, mi tvrdil, že když ho Dubček trefil do srdce, ještě se k nim rozběhl. Nechtělo se mi tomu moc věřit. Ale když slepici useknete hlavu, taky ještě běhá po dvoře.

Kolik vlastně máte válečných vyznamenání?

To si nepamatuji, tady v té knížce je máte vyfocené - dvě, čtyři, šest, deset - a teď jsem dostal další, takže patnáct jich mám. Metály... Víte, ke konci života, ať si jich máte dvacet nebo sto, je to najednou úplně fuk. Zato tahle fotka mě dojímá - moje žena s dcerou sedí v jedné kavárně u Vltavy. Je to jejich poslední fotka. Moje dcera zemřela necelý rok po Paulette.

LADISLAV SITENSKÝ (86), jediný profesionální fotograf československých perutí v britské RAF, vystudoval gymnázium a dva semestry architektury. Byl synem ministerského úředníka, který na ministerstvu obchodu budoval čs. námořní flotilu.

Fotografoval od 14 let, v patnácti už fotky publikoval v pražských magazínech. V roce 1939 odjel na stipendijní pobyt v Paříži, jeho studijní plány ale zmařila válka. Vstoupil do čs. zahraniční armády ve Francii, v červenci 1940 připlul do Liverpoolu a stal se vojákem 312. čs. stíhací perutě ve Velké Británii a jediným oficiálním fotografem tamního Inspektorátu čs. letectva. V únoru 1945 se se spojenci vylodil v Ostende, fotografoval na frontě u Dunkerque. Je plukovníkem v.v. Po válce se živil jako fotograf na volné noze, publikoval v kalendářích, vydal mnoho obrazových publikací, ale fotografie z války mohl zveřejnit až po listopadu. Má na svém kontě desítky výstav (jeho expozici v Londýně mu v roce 1941 otevíral prezident Beneš). Dostal patnáct vyznamenání, anglická, francouzská i československá, např. Čs. válečný kříž a medaili Za chrabrost. Jeho fotografie stíhače Vašátka byla na anglických i českých poštovních známkách. Ladislav Sitenský byl padesát pět let ženatý, měl tři děti.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)