Listopad 2005

Je to trochu perverzní

Marek Pokorný

Stát utrácí ročně miliardy na dotace, kterými podkopává své vlastní snahy. Dovedete si představit, že si něco koupíte, abyste okamžitě vydali další peníze na zničení téže věci, protože je zbytečná? Nebo že ze svých peněz platíte ničení svého okolí? Nesmysl? Nikoli. Zdá se, že jde o běžnou praxi české vlády, která má i svůj příhodný název: perverzní dotace.

Ořu, ořeš, ořeme

Česko je jedním z evropských rekordmanů v rozdělování dotací. Podle zprávy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže rozdělila Česká republika před dvěma lety (novější údaje dosud nejsou k dispozici) 71 miliard korun veřejné podpory – tedy dotací. Vezmeme-li to poměrem hrubého domácího produktu, tak jsou to bezmála tři procenta a z Evropské unie už nás předběhlo pouze Rakousko.

Pomineme-li jednorázové podpory jako oddlužení bank či každoroční dotování Českých drah, pak většinu těchto peněz spolkne zemědělství. Loni čeští rolníci získali celkem 26 miliard (14 miliard dala Evropská unie, dvanáct pak ze svých kapes tuzemští daňoví poplatníci). A podstatná část z těchto miliard vyvolává potřebu dalších dotací, aby se dotovaný, a tedy podle státu zřejmě žádoucí výsledek, za státní peníze opět zlikvidoval. Příklad? Na jedné straně dostávají čeští zemědělci dotace na rozšiřování orné půdy a tím na pěstování obilí, nad druhé straně stát přispívá na zatravnění polí a na likvidaci nadbytečného zrna. Přitom jsou Češi v Unii šampiony, pokud jde o zoranou zemědělskou půdu – zatímco u nás se zoře 72 %, v ostatních zemích je to maximálně 60.

Jak je to možné? Vláda chce, aby se úroveň dotací pro české farmáře přiblížila jejich výši v zemích na západ od nás. A protože Unie nevyplácí našim zemědělcům tolik jako například v Německu přímo, dovoluje jednotlivým státům používat tzv. dodatečné subvence z národní kasy. Ty u nás tvoří jednu pětinu všech zemědělských dotací. Jenže má to háček. Zatímco Unie dotuje zemědělce na hektar bez ohledu na to, zda se jedná o louku nebo pole, a má i speciální dotace na ekologické zemědělství, český stát dotuje pouze to, co je zoráno. A protože se u nás na velké části zorané půdy pěstuje obilí, které stát musí vykoupit, hromadí se v sýpkách přebytky. V případě loňské nadúrody už stát (přesněji Unie) na její vývoz a likvidaci utratil miliardy korun. Další miliony pak Česko vydává na podporu zatravnění orné půdy. „Vláda sice na papíře prosazuje snižování výměry orné půdy ve prospěch luk, pastvin a lesů, ale ve skutečnosti motivuje zemědělce k rozorávání posledních zbytků zeleně,“ říká Vojtěch Kotecký z Hnutí Duha. To potvrzuje i vládní Zpráva o životním prostředí z roku 2003, která uvádí, že právě vysoké zornění zemědělské půdy je jedním „z nejpalčivějších problémů“ českého životního prostředí.

Proč se to vylilo?

Dalším podobným případem, tentokrát nejen vyhazujícím zbůhdarma peníze, ale dokonce ohrožujícím lidské životy, je 1,5 miliardy korun, které šly loni na odstraňování povodňových škod. Na první pohled je to rozumné: je potřeba co nejdříve opravit zanesená koryta řek a hráze, aby se voda při příštím tání nerozlila a nezpůsobila škody. Poslanci dokonce loni přijali novelu vodního zákona, která v případě nápravy podobných škod umožní vše uvést do původního stavu co nejrychleji, aniž by bylo potřeba provádět výběrové řízení a mít stavební povolení.

Jenže proč voda protrhla hráze a vylila se z původních koryt? Často právě kvůli tomu, že šlo o vybetonované regulované toky, kde povodeň neměla možnost se rozlít do krajiny, a tak získala ještě větší sílu a smetla vše, co jí stálo v cestě. „Odstraňování povodňových škod by měla předcházet analýza, proč vlastně byly jednotlivé stavby zničeny,“ říkají ekologové z Hnutí Duha a Zelený kruh. Pokud se to nestane, stát bude při další velké vodě opět platit povodňové škody. A nejde o malou sumu, například v roce 2002 způsobily povodně škody za zhruba 70 miliard korun (stát z toho zaplatil zhruba třetinu).

Podobných paradoxů – kdy stát dotuje něco, co pak způsobí problémy, které většinou zaplatí opět vláda – našli lidé z Duhy a Zeleného kruhu více a shrnuli je ve své publikaci Perverzní dotace. V Česku je podle nich řada kontroverzních podpor od výše uvedených dotací na ornou půdu přes podporu pěstování cukru (který se potom za dotovanou cenu vyváží) až po spalování komunálního odpadu (ačkoli oficiálně Česká republika podporuje jeho třídění a recyklaci).

V principu souhlasíme

Co na to říkají tvůrci těchto dotací? Neměly by se některé rušit? A proč se vůbec sypou peníze do podpory věcí, které jsou kontroverzní či přímo odporují tomu, co vláda oficiálně proklamuje? „Publikace uvádí řadu dobrých příkladů a s některými argumentujeme – jako například jezy na Labi či koncepce dálniční sítě,“ říká za ministerstvo životního prostředí Karolina Šůlová, ale odpovědi na příčiny konkrétních dotací, které jsou v kompetenci jejího ministerstva, nezná. Mluvčí ministerstva financí Marek Zeman – jeho resort spravuje státní kasu a je jeho prvořadým úkolem šetřit veřejné peníze – uvedené otázky vůbec nechápe: „Ministerstvo neposkytuje dotace, o kterých hovoříte. Odpověď by měly dát příslušné resorty, do jejichž kompetence to spadá,“ říká a na otázku, zda by finance chtěly některé uvedené dotace zrušit, odpovídá, že ve srovnání s jinými státy máme „podprůměrné množství“ druhů jednotlivých dotací.

Mluvčí ministerstva zemědělství Jiří Felčárek alespoň přiznává, že „v obecné rovině lze s uvedenými příklady souhlasit“. Hodlá tedy jeho úřad něco změnit? Na to nedokáže ani za týden sehnat od příslušných úředníků jakoukoli odpověď.

Snižovat a rušit dotace chce vicepremiér Martin Jahn, i ten je však opatrný, pokud by to mělo zasáhnout přímo jeho agendu. Ekology kritizované stavby na zelené louce a zároveň malé využívání už postavených a poté opuštěných průmyslových areálů, tzv. brownfields (na jejichž obnovu stát tak jako tak přispívá), sice přiznává, ale vymlouvá se na přístup zahraničních investorů: „Regenerace brownfieldů je drahá a zdlouhavá a zahraniční investoři nechtějí čekat – a pokud půjdou jinam, přijdeme o významné investice.“

Z mlžení úředníků a politiků není jasné, proč na kontroverzních dotacích tak trvají. Možných vysvětlení je několik: od toho, že si tak politici kupují hlasy voličů či jinou formu podpory jednotlivých zájmových skupin od zemědělců po stavební firmy (a to dokonce dvakrát, jednou dotacemi na vytváření něčeho a pak na následnou likvidaci téhož), až po zcela prostý nepořádek a neschopnost ve státní správě. Tomu by nasvědčovalo i vyjádření mluvčí ministerstva životního prostředí Šůlové po zkušenostech se snahou o získání odpovědí na výše uvedené otázky od resortních úředníků. „Státní aparát není zřejmě schopen tyhle věci uchopit. Je to pro něj příliš přesahové téma.“

Víc než za zbraně

Perverzní dotace je poměrně čerstvý pojem – publikace se stejným názvem vyšla poprvé v roce 1998 a její autoři, američtí badatelé a ekologičtí aktivisté Norman Myers a Jennifer Kentová zdokumentovali, že velká část znečištění životního prostředí nevzniká proti vůli vlád, přes jejich opačnou rétoriku, ale naopak za jejich peníze. Celkový objem světových kontraproduktivních dotací spočítali na neuvěřitelných 1,45 bilionu dolarů ročně – tedy třikrát více, než jsou celosvětové vojenské výdaje. Mezi tyto kontroverzní dotace zahrnují především subvencování těžby nerostných surovin, intenzivního průmyslového zemědělství či kácení přirozených lesů.

(Respekt, www.respekt.cz)