Listopad 2005

Spálíte toho trochu moc

Marek Pokorný

Česká republika dostala předminulý týden (od 05. 09. 2005 - pozn. red. CS-magazínu) nelichotivé vysvědčení: Mezinárodní energetická agentura jí prostřednictvím svého předsedy Claude Mandila oznámila, že z nových zemí Evropské unie nejméně šetří energií. Zatímco energetická náročnost české ekonomiky klesla od roku 1992 o 17 procent, okolní státy jsou na tom mnohem lépe. Ministr průmyslu Milan Urban okamžitě přislíbil, že se polepšíme, a současně upozornil, že za horší výsledek může především historická struktura českého průmyslu. Jinými slovy: nelze prý rovnocenně srovnávat průmyslové Česko se zemědělským Polskem. Jak na tom tedy vlastně jsme a kde můžeme ušetřit?

Moskva a ČEZ

Vysoká energetická náročnost české výroby je opravdu z velké části dána historicky a podepsala se na ní už struktura průmyslu z dob Rakouska-Uherska, kdy se v Čechách vyráběly hlavně velké stroje od lokomotiv po lodní motory. Tohle směřování ještě utužilo členství v sovětském bloku. „Když Rusové rozdělovali, co kdo bude dělat, tak nám přiřadili těžké strojírenství,“ říká Jaroslav Maroušek, ředitel poradenské firmy pro efektivní využívání energie Seven. Je to vidět i na struktuře spotřeby – přes 40 procent tuzemské energie zde spotřebovává průmysl a stavebnictví, kdežto průměr Unie je kolem jedné třetiny. Ke snižování energetické náročnosti je proto v Česku menší prostor než v okolních státech.

Důvod vysoké energetické náročnosti v Čechách je ještě jeden. Vývoz elektřiny, jejíž výroba je pochopitelně velmi energeticky náročná. Přitom ČEZ je jedním z největších vývozců proudu a loni ho prodal za hranice za 14 miliard korun. Důvodem je politika vlád v polovině devadesátých let, které prosadily jak prodloužení životnosti elektráren jejich modernizací a odsířením, tak dostavbu Temelína. Česká republika tak má přebytek kapacity a vyváží. S tím ale nyní nejde moc dělat. „Do ČEZ se už investovalo tolik, že v příštích deseti letech nemá jinou cestu než vývoz,“ konstatuje Maroušek. Zavření elektráren si nyní podnik prostě nemůže dovolit.

Jinak na tom kupodivu není český průmysl ve srovnání se světem zle. Například v chemii či výrobě cementu jsme na průměru Unie, v dalších odvětvích i pod ním. „Je to proto, že v řadě odvětví došlo k obnově či modernizaci technologií,“ říká šéf poradenské firmy Enviros Miroslav Malý. S ním souhlasí i Maroušek. „Soukromí vlastníci firem si umí dobře spočítat, co je pro ně přínosné. Pokud chtějí dlouhodobě podnikat a ne firmu do dvou let zavřít, tak sami hledají úspory.“

Problémem je chování domácností a státní sféry – od úřadů přes školy až po nemocnice. Stačí porovnat středoevropské Česko se severským Finskem – zatímco v tuzemsku je spotřeba energie na vytopení jedné domácnosti zhruba 65 gigajoulů, což znamená 4 tuny černého uhlí ročně, ve Finsku – kde je přitom v zimě v průměru o šest stupňů nižší teplota – je to více než o pětinu méně. Podobné srovnání nabízí i pohled do kolonky služeb (v níž tvoří podstatnou část státní sektor včetně škol či nemocnic) – v České republice spotřebujeme na jednoho zaměstnance dvakrát tolik energie, než je evropský průměr.

Je to v šuplíku

Co se s tím dá dělat? Pokud jde o spotřebu energií v domácnostech, ta klesá postupně sama od sebe díky zvyšujícím se cenám energií a také díky tomu, že většina výrobců uvádí energetickou náročnost ledniček či praček a lidé na to při nákupu hledí. Stát navíc obcím i soukromníkům přispívá na investice do úspory energií. Ministerstvo pro místní rozvoj posílá zhruba tři sta milionů korun ročně na program regenerace panelových sídlišť a polovina z toho jde na úsporu energií, například na zateplení či výměnu oken. Ministerstvo průmyslu a obchodu zase propaguje šetření, především u podnikatelů, prostřednictvím České energetické agentury. Ta mimo jiné může pro zájemce zajistit dotace z Evropské unie například na zateplení výrobních hal či lepší regulaci. Ti se ale zatím příliš nehrnou a o smyslu její existence pochybuje i ředitel odboru ekologické energetiky ministerstva průmyslu Ladislav Pazdera, pod nějž agentura patří. „Je dost opatření, která se dají realizovat i bez podpory. Prostě šetřit se vyplatí a není třeba to příliš dotovat,“ říká Pazdera. To zřejmě platí, pokud jde o dotace, ale nikoli u propagace ekologie nebo úspor. „Všude na západ od nás stát a obce podporují veřejná poradenská centra pro úspory energií. U nás je to ale popelkou,“ říká Dušan Bako z firmy Siemens, jejíž divize Building Technologies provádí realizaci energetických úspor.

Pokud jde o veřejné instituce, jejich chování mělo upravit schválení zákona o hospodaření s energií v roce 2000. Podle něj musí všechny veřejné instituce provést energetický audit svých budov i dalších prostor. Je to logické: aby se vědělo, co udělat pro ušetření energie, je třeba to nejprve zjistit. Audity musely do konce loňského roku provést všechny státní a obecní organizace, ale většina z nich skončí v šuplíku. Na ucpání děr, kudy energie uniká, nejsou peníze. „Za pět let se situace změní, vyrostou nové budovy, změní se technologie a ty audity budou zbytečné,“ říká Maroušek, „lepší je dělat je postupně a postupně také úspory realizovat.“ Mluví přitom sám proti sobě: jeho firma sama energetické audity dělá a je to pro ni podstatná část příjmů.

Povinné audity stály v České republice už více než miliardu korun a přitom šetřit by šlo i bez nich. Příkladem může být ústecký magistrát, který ještě před zavedením povinných auditů vypsal výběrové řízení na firmu, která mu sníží spotřebu energií v místních školách. „Nestálo nás to ani korunu, protože to dodavateli hradíme z toho, co se úsporami ušetří,“ říká vedoucí školského odboru ústeckého magistrátu Marcel Rahm. Investice do jedné školy byla necelý milion korun a má se vrátit do pěti let.

Ale máme odklad

Na to, proč jsou audity povinné, není lehké získat konkrétní odpověď. „No prostě to tak je, zákonodárci to chtěli,“ krčí rameny úředník Pazdera, jehož úřad přitom spolu s agenturou povinnost v zákoně prosadil. Politici prostě nejsou schopni nebo ochotni prosadit šetření ve státní správě a zřejmě se jim nechce ani tvrdě zakročit proti soukromníkům. K ještě razantnějšímu snížení jejich spotřeby by totiž mohla pomoci tzv. ekologická daň. Ta by vyšším zdaněním škodlivějších druhů energie měla motivovat firmy k většímu využívání alternativních zdrojů a šetření. Zde si ale Česká republika dává načas a navíc si pro zavedení této daně vyjednala u Evropské unie nesmyslný odklad do roku 2008. České úřady se totiž zatím, přes léta příprav, nejsou schopny dohodnout na její podobě. Podnikatelé požadují, aby se o sumu, o niž se zvednou díky dani ceny energií, snížily některé odvody, například na sociální pojištění. To ostatně doporučuje Brusel – sníží se tak náklady na práci a může to přispět v boji proti nezaměstnanosti. S podnikateli souhlasí i ekologové či ministerstvo životního prostředí, podle nichž by navíc část této daně mohla jít do úsporných programů, třeba na dotace na zateplení budov. Ministerstvo průmyslu však naopak prosazuje, aby výnos této daně šel přímo do státního rozpočtu. „A mělo by se jít cestou motivací. Tedy když někdo bude spořit, tak mu ty daně odpustit,“ říká Pazdera a upozorňuje, že jeho úřad byl vždy proti této reformě. Jak by takové odpouštění daní vypadalo ve skutečnosti, ovšem nevysvětluje.

(Respekt, www.respekt.cz)