Listopad 2005

Žádáme chleba! A Boha!

Břetislav Rychlík

Dnešní Polsko má za prezidenta kariérního komunistu. Mluví však takto: "Stál jsem tehdy na druhé straně. Pravdu jste však měli vy." Podle toho také atmosféra v Polsku vyhlíží.

V programové brožurce, kterou obdrží ke vstupence návštěvník výstavy Cesty ke svobodě v legendárních gdaňských loděnicích, je stránka s fotografiemi vystoupení Poláků proti komunistické vládě. Na první fotografii jsou demonstrace v Poznani z roku 1956. Mladí muži drží nad hlavami papírový karton s nápisem: Žádáme chleba! Dne 28. června 1956 tam totiž vyšli do ulic dělníci několika fabrik. Ústředním heslem bylo: Chleba a svobodu!

Na druhé fotografii je stín kříže na lidském davu kolem pomníku vítěze nad Turkem, polského šlechtice a později krále Jana III. Sobieského v Gdaňsku 3. května 1980. Nad davem je obří transparent: My chceme Boha! Katolickému Polsku ukotvení ve víře, že skutečná moc nepochází z tohoto světa, dodávalo pro Čechy nepochopitelnou sílu, zatvrzelost, neústupnost a patos.

V tomto napětí mezi požadavkem komunismem zbídačelých dělnických vrstev na chleba, touhou po svobodě a žízní po Bohu se dá najít jedna z odpovědí na to, proč Poláci byli ochotni se nechat zavírat, drželi v kriminálech hladovky, vrhali se do krvavých střetů s totalitou, nechali do sebe střílet, stáli proti brutalitě tanků, transportérů i helikoptér. Na policejních záběrech i amatérských filmech vidíte šílenou odvahu, skoro bez pudu sebezáchovy. Lidé se perou s mocí ozbrojenou po zuby, na střelbu ostrými náboji odpovídají rvačkami. Na jednom záběru ze stanného práva se člověk snaží zastavit opancéřované policejní auto holýma rukama. Nemohl jsem ani dýchat, když jsem viděl, jak nepoměřitelná síla drtí to lidské tělo k zemi, sune se přes ně a vyplivuje je přejeté. Reality show reálného socialismu.

Tady mordovali Němci?

Nejtvrdší střety se odehrály v letech 1956, 1966, 1968, 1970, 1976, 1980 a 1981. Vždyť už v Poznani roku 1956 zůstalo na ulici pětasedmdesát postřílených lidí; na jedné z fotografií si polští estébáci fotí svoji střelbu do davu hladovějících lidí přímo z oken služebny. Zraněných bylo přes 800, procesy s dělníky označenými za agenty imperialismu a šílence, trvaly několik měsíců. Těla dělníků postřílených během revolty proti zdražení před Vánocemi roku 1970 v Gdaňsku nosili jejich kolegové během pohřbu na holých prknech přikrytých vlajkou ulicemi do kostela, doprovázeni davy lidí. Jako krvavou výčitku režimu zaštiťujícímu se dělníky, který vedl válku proti dělníkům.

Na plechovém kříži na zdi loděnice je básnička: "Tatínku, tady mordovali Němci? Ne, synku, Poláci... Kteří Poláci? Proč klameš, tatínku. Ty mi lžeš. Tatínku, pláčeš! I ty?"

Volba prvního slovanského papeže Poláka Karola Wojtyly a jeho návštěva rodné země urychlily události známé dnes jako polský srpen 1980. Dělníci z tehdejší Loděnice V. I. Lenina v Gdaňsku nevyšli do ulic, okupační stávkou donutili režim k nebývalým ústupkům, které symbolizoval vznik nezávislých odborů Solidarita. Komunisté se zavázali plnit 21 gdaňských postulátů. Za Solidaritu podepisoval tento dokument vůdce stávkujících, mladý gdaňský elektrikář Lech Wałęsa. Šibalsky vytáhl před koženými tvářemi komunistických aparátčíků obří umělohmotnou propisovací tužku s tváří Svatého otce Jana Pavla II. Když vylezl 31. srpna na cihlovou zeď loděnice oznámit davům, střídajícím se osmnáct dní v podpoře a zásobování stávkujících dělníků, že režim všechny požadavky přijal, zvedl propisovačku jako žezlo. V tu chvíli bylo jasné, že Polsko má svého nekorunovaného krále.

Stávka, která začala jako výbuch po zdražení cen masa, končila vedle ekonomických také politickými požadavky na zakládání odborů nekontrolovaných komunisty, na svobodu slova, možnost publikování bez ohledu na vyznání, na zásady obsazování vedoucích funkcí podle kvalifikace bez stranického kádrového klíče, na propuštění politických vězňů. V zásadě: demontáž komunismu. Za šestnáct měsíců měla Solidarita deset milionů členů.

Šestero ročních období

Žertem jsem pravil v BBC, že Poláci měli psychologický náskok i v tom, že mají šest ročních období. Kromě našich čtyř je to przedwiosnie - předjaří a zlota polska jesien -babí léto. To přece zní skoro politicky podle otřepaného vtipu o čtyřech největších nepřátelích socialismu - jaru, létě, podzimu a zimě.

V Polsku jich tedy bylo hned šest. Za komunismu viditelně nefungovalo nic. Každý, kdo viděl v osmdesátých letech minulého století bezútěšnou bídu polských potravinových obchodů s prázdnými regály, masny s obnaženými háky, na nichž nevisel ani ten nejlevnější salám, natož kousek masa, ví, o čem mluvím. Replika primitivního a ubohého obchodu s několika konzervami rybiček, chlebem, trochou sýra, mléka a pár lahvemi vodky vás vítá v předsálí gdaňské výstavy. Vstupenkou je kopie přídělového lístku z června roku 1982. Kostka mýdla dvakrát. Prášek na praní: jednou 100 gramů, podruhé 200. Čtyři paklíčky cigaret, dvakrát láhev vodky. Tři kupony jako rezerva. Musel jste vypsat jméno, příjmení, adresu. Měl jste číslo. Vyprávějte to dneska dětem při návštěvě hypermarketu.

Polský paradox má svéráznou podobu. Památníky připomínající odpor proti komunistům stavěli Poláci v rekordním čase šestnácti měsíců oné velké naděje po vzniku Solidarity, v čase, který dneska nazývají karnevalem. Opovržení nad komunismem vnímal udivený návštěvník Polska osmdesátých let v kostelích s mapami a daty povstání, s kasičkami na vybírání podpory pro rodiny politických vězňů. Tři obří kříže na paměť zabitých loďařů před branami gdaňských loděnic V. I. Lenina mne tehdy doslova přibily k zemi.

Poprvé jsem se tomu heslu nesmál

Podpis gdaňských 21 postulátů vnímají Poláci jako začátek konce komunismu v Evropě. Připomínají však ironii osudu - dělníci z fabriky nesoucí Leninovo jméno začali demontáž režimu, který v teorii sliboval lidem volnost a dobrodiní, v praxi přinesl teror, bídu a nevolnictví. Nakonec, na fotografiích ze srpna osmdesátého roku, visí neumělým písmem vyvedené heslo: Proletáři všech zemí, spojte se! Poprvé v životě jsem se tomu nesmál.

Polský Husák, jmenoval se Edward Gierek, přijel z Krymu a nařídil armádě a milici připravit se na útok z povětří i z vody, na útok tanky, prostřednictvím několika divizí vojska, s kalašnikovy v rukách ... i koniec buntu (konec vzpoury). Wolne zwiczki zawodowe - nikdy! (Nezávislé odbory - nikdy!)

Teď se poprvé dovídám o strachu těch dní. V těch chvílích se rozjela propagandistická kampaň, že se opravdoví dělníci s vládou dohodli, rádio každých patnáct minut vyzývalo dělníky od distancování se od opozičníků. Dostanete přidáno! Provokatéři a tajní se pokusili pronikat mezi stávkující s dezinformací, že stávka skončila. Na jedné straně komunisty ovládané sdělovací prostředky, ozbrojená moc, systém fízlů, na straně druhé nápad dvou mladých novinářů, Arkadiusce Rybického a Piotra Dyka, že je třeba požadavky stávkujících na něco zapsat a ukázat davům před loděnicí, o co idze walka.

Dělníci je zavedli do haly, kde se kreslí součásti lodí velikosti jedna ku jedné. Z haly vynesli dvě velká rýsovací prkna. Položili je na trávu a začali psát. Nejdřív červenou olejovou barvou, to jim nešlo. Napětí vzrůstalo, nebyl čas. Začali psát rýsovacími pery na dřevo. Každý psal jednu část. Zle si to rozplánovali, písmena tančí, třesou se. Stihli to však včas! - Na elektrické vozíky přimontovali tabule a rozjeli se k bráně loděnice, za níž se tísnil dav. Dělníci posedali na vozy s nimi, ale čím více se blížili k bráně, tím víc lidí seskakovalo z vozů. Nakonec mladí muži zůstali sami. Všichni utekli. Byl teprve čtvrtý den stávky, rozhodovalo se o jejím osudu. Před branami se krčili agenti tajné policie, nikdo se nechtěl ukazovat na světle. I novináři dostali strach, dnes v rozhovoru pro Gazetu Wyborczu vzpomínají, že stávka byla podrytá strachem. Entuziasmus se jim vrátil u bran, kde několik rukou zdvihlo prkna a připevnilo je nad vrátnici. V tu chvíli bylo jasné, že nic nelze měnit ani manipulovat. Jen trvat na svém.

Od roku 1993 jsou ta dvě rýsovací prkna s 21 postuláty na Světové listině kulturního dědictví UNESCO jako Paměť světa. Vedle Evangeliáře Archandělského z roku 1092, Gutenbergem vytištěné Bible, Svatého koránu Mustafy z Otchmanu.

Zvláštně naivní animace

Básnířka Solidarity Božena Ptak, která ukrývala v časech stanného práva předáky Solidarity, mi pravila, že těch 21 postulátů nebylo splněno nikdy. Nakonec generálové v čele s Wojciechem Jaruzelskim nechali Poláky svobodně dýchat jen do roku 1981, než vyhlásili stanné právo.

V poslední části výstavy k 25. výročí Solidarity je mapa Evropy zazděná ve velké části rudými cihlami. Zeď praská, stát po státu, národ po národě se osvobozuje. V obrysech hranic. U nás vyleze na plátno Václav Havel a listopad '89. Je to zvláštně naivní animace, skoro bezelstná, dětinská, po syrových autentických exponátech, po potocích polské krve, po záznamech řečí na pohřbu kněze Solidarity Jerzyho Popieluszka, přepadeného, uneseného a umučeného v roce 1984, polskými estébáky, v předcházejících sálech expozice. Jmenuje se to Čas změn.

Před dnešní vytunelovanou loděnicí visí postuláty roku 2005. Nebyli by to Poláci, aby symbolicky nevsadili do klády figuríny vrcholných manažerů, kteří podnik rozkradli.

A pak se z Polska vracím do své země. Do země bez paměti, jejíž prezident si myslí, že totalitu povalilo mlčení většiny a za největšího bojovníka proti komunismu považuje sebe. První věty, které mne vítají v našich médiích, mluví o tom, že svobodní občané jsou v podstatě stejným nebezpečím pro demokracii jako komunismus. Slyším to bojovné šustění pantoflí účetního na chodbách komunistického paneláku a začínám se smát. Tohle je reality show v českém vydání.

(MFDNES)