Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Listopad 2005


Nesnesitelná lehkost vědy

Zdeněk Slanina

Výzkumem obchází strašidlo: badatelé přiznávají nepravosti. Byla to největší blamáž v moderních dějinách vědy. Psal se březen 1989 a věhlasní elektrochemici Stanley Pons a Martin Fleischmann si na Utažskou univerzitu sezvali televizní štáby, aby v přímém přenosu informovali desítky milionů diváků o převratném objevu nedozírného významu: Podařilo se nám otevřít cestu k definitivnímu vyřešení energetických problémů lidstva, chlubili se. Během jediného týdne však bublina splaskla. Dosáhnout termojaderné fúze za pokojové teploty se podle jejich návodu nikdy nikomu nepodařilo a z „dějinného objevu“ se tak stala především dějinná ostuda, která nadlouho poškodila vědu v očích veřejnosti.

Před třemi týdny se o podobné fiasko zasloužili i Češi. Doslova několik hodin poté, co se do ornice kousek za Prahou zakousla lžíce bagru, informovali naši archeologové užaslou veřejnost o objevu předmětu, který měl svým významem odpovídat světoznámé Věstonické Venuši. Byli si tak jisti, že se ani nezdržovali nějakými laboratorními zkouškami a měřeními. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Už nazítří se totiž našel autor „senzačního objevu světového významu“ – výrobce sádrových odlitků z Dolních Měcholup.

Nejde jen o úsměvnou historku. Takovéto události totiž přirozeně vyvolávají otázku, jak moc se dnes vlastně dá věřit výsledkům vědecké práce.

Zlaté pukavce

Uznávaný britský týdeník The Economist problém v jednom z nedávných vydání ilustroval publikací šokujícího zjištění. Článek informoval o projektu, v jehož rámci bylo přezkoumáno 49 velmi vlivných vědeckých prací, jež vyšly letech v 1990 – 2003 v nejprestižnějších lékařských časopisech a každá z nich byla už citována více než tisíckrát. A ejhle: ukázalo se, že závěry téměř třetiny z těchto prací (konkrétně čtrnácti) byly už v mezičase překonány či usvědčeny z omylů. Přesto se na ně řada expertů dál odvolává, staví na nich a vychází z nich při svém bádání. Ukázalo se tak, že v lékařském výzkumu mají i ty nejpečlivěji provedené a štědře zajištěné studie jen 85% šanci, že přinesou správné výsledky.

Aby toho nebylo málo, varují autoři studie, že skutečný stav může být ještě tristnější. Při svém výzkumu totiž vycházeli z předpokladu, že badatelé pracují poctivě a podle nejlepšího vědeckého svědomí. Praxe ovšem ukazuje, že takový přístup není ani zdaleka samozřejmý. Skandálů, jež přineslo odhalení, že i renomovaní vědci záměrně zkreslují výsledky nebo se chladnokrevně dopouštějí vědomých podvodů, lze jmenovat celou řadu.

K nejznámějším patří příběh dvou Evropanů působících v USA – Němce Jana Hendrika Schöna a Bulhara Victora Ninova. Zejména Schön působící v renomovaných Bellových laboratořích v New Jersey se před časem profiloval jako horký kandidát na Nobelovu cenu za fyziku dlouhou sérií prací publikovaných v hlavních prestižních časopisech Science a Nature. Na co sáhl, to snášelo zlatá vejce. Pak si ovšem jedna badatelka všimla, že diagramy v jeho pracích jako by si z oka vypadly, ač by měly být podle všech předpokladů různé. Další kolegové se pak přidali s tím, že jím avizované zázračné výsledky se jim nedaří ani při pečlivém dodržování předepsaného postupu opakovat.

Americká fyzikální obec vytvořila vyšetřovací komisi, která odhalila, že Schön výsledky zveřejněné v nejméně šestnácti publikacích prostě zfalšoval. Podobně Ninov, působící v neméně renomované Národní laboratoři v kalifornském Berkeley, zfalšoval „objevy“ dvou prvků na samém konci Mendělejevovy periodické tabulky, které se tak měly stát dvěma vůbec nejtěžšími známými chemickými elementy.

Oba byli propuštěni, místo lítosti však vše označili za pouhé nešťastné omyly či drobná pochybení, nikoli podvodný úmysl. A podobně se k tomu stavěli i spoluautoři, kteří s nimi byli pod inkriminovanými články podepsáni: dušovali se, že si ničeho nevšimli, a když věci vyšly najevo, měli tendenci se od kauz distancovat.

Heuréka

Tyto ilustrativní příklady ukazují některé z velmi mnoha podob takzvaného vědeckého miskondaktu – nepřístojných, nepatřičných, škodlivých či dokonce podvodných výzkumných praktik.

V červnu přitom prestižní vědecký časopis Nature upozornil, že k podobnému jednání se v čerstvě organizovaném průzkumu přiznalo šokující množství badatelů. Dotazníková akce byla provedena v USA, a to anonymně. Organizátoři se obrátili na tisíce výzkumníků, kteří čerpali granty od známé americké agentury Národní ústav zdraví, s anonymním protokolem zaměřeným na výzkumná pochybení během uplynulých tří let. Dotazník bylo ochotno vyplnit 3 247 badatelů. Z nich pak 1,5 % přiznalo přímé zfalšování výsledků či jejich krádež jiným badatelům. Dalších 15,5 % respondentů uvedlo, že měnili způsob pozorování i výsledky čistě v důsledku přání zadavatele – do této kategorie spadá třeba i vyškrtávání měření, která nezapadala do očekávaného obrazu. A dále 12,5 % dotazovaných doznalo, že mlčky přecházeli, když jejich kolegové pracovali s padělanými daty. A třeba k obcházení regulí při používání lidí k experimentům se přiznalo 7,6 % dotazovaných badatelů. Sečteno a podtrženo, přibližně třetina účastníků průzkumu se přiznala k fatálním prohřeškům proti vědecké etice.

Vnucuje se tak tíživá otázka, jak důvěryhodná je vlastně současná věda?A jak důvěryhodná vůbec může být, když bez ustání prudce roste počet badatelů i výzkumných směrů, čímž zákonitě klesá počet lidí, kteří vůbec mohou kompetentně posoudit nějaký konkrétní výsledek? A logicky klesá i počet pracovišť vybavených tak, že by se mohla pokusit nějaký sporný experiment reprodukovat. Enormní tlak na nové objevy navíc přímo vylučuje, že by někdo některé starší výsledky vůbec měl motivaci přezkoumávat.

Navíc se změnila i psychologie výzkumníků – jsou cyničtější a pragmatičtější, neboť boj o omezené grantové peníze je ostřejší a nemilosrdnější, než kdy v dějinách byl. Vše prostě nasvědčuje tomu, že panenská éra vědy skončila.

Jak lze nebezpečím, která z takového stavu plynou, čelit? Vědecká komunita se o to ze sebezáchovných důvodů zatím snaží zaváděním nových etických pravidel. Ta nyní například nově stanoví, že všichni spoluautoři nesou odpovědnost za správnost výsledků a celý obsah článku. Výhoda této formulace je i v tom, že jde také proti dalšímu velmi rozšířenému nešvaru. Jako autoři článků by totiž samozřejmě měli být uváděni pouze lidé, kteří k nim přispěli vlastním originálním tvůrčím vkladem. V praxi ovšem jedinci disponující ve vědecké komunitě mocí mohou snadno dostat své jméno i na publikace, které třeba ani nikdy nečetli. Jindy zase figurují pouze jako takzvané „face persons“ – osoby, které zištně poskytují své zvučné a vlivné jméno na titulní stránku grantových přihlášek, aby tak zvýšily šanci projektu na přijetí. Přitom se ale rozumí, že na vlastních výzkumech se nebudou podílet, pouze jejich jméno bude figurovat na publikacích, které z nich vzejdou. Je to nevkusné a neetické, ovšem výhodné pro obě strany.

Omezit podvody by mohl i zájem orgánů činných v trestním řízení. S tím se už setkal například výzkumník z univerzity amerického státu Vermont Eric Poehlman, který teď stojí před soudem za padělání dat v grantových přihláškách a odborných publikacích. Kromě toho, že byl doživotně zbaven možnosti obdržet výzkumný grant z vládních zdrojů, mu hrozí až pětiletý žalář a pokuta do výše až čtvrt milionu dolarů.

Případ Krakaten

Čtenář už samozřejmě tuší, že ani česká věda nebude blamáží a podvodů ušetřena. Že se o nich prakticky nic neví, je dáno pouze tím, že na rozdíl od západních kolegů se zdejší badatelé v drtivé většině zavedení přísných kontrolních mechanismů brání.

Není divu, že úspěšně – podporu totiž nacházejí i na nejvyšších místech. Stačí připomenout proslulý případ Krakaten. O co šlo? Někdejší prezident Akademie věd Rudolf Zahradník před několika lety hrdě oznámil objev nejsilnější výbušniny všech dob. Byl si tak jist, že svému objevu dal i explozivní jméno – Krakaten podle indonéské sopky a románu Karla Čapka. Ve skutečnosti šlo o triviální učebnicový omyl. Objevitelé však nedbali na kritické hlasy „škarohlídů“ a věc publikovali v mezinárodním časopise, což jim vyneslo ostudnou nominaci na satirickou cenu Ignáce Nobela udělovanou za vědecké trapnosti, které nikdy neměly spatřit světlo světa. Příznačné je, že zatímco svět se pobavil, v české kotlině zůstává celá záležitost víceméně tabu.

Způsobů, jak se badatelským omylům, nepřístojnostem a podvodům účinně bránit, je v zahraničí – především ve Spojených státech a v Německu – k dispozici celá řada a jsou v zásadě přímočaře použitelné. Zbývá jen chtít.

(Respekt, www.respekt.cz)



Zpátky