Listopad 2005

Boj s rakovinou české korupce bude těžší, než se čekalo

Marek Švehla

Ať už si o vládě poslední tři roky myslíme cokoli, vývoj směřuje od horšímu k lepšímu, lhostejno, čí zásluhou. Ovšem s jednou důležitou výjimkou: tou je práce, pověst a důvěryhodnost zdejší policie. Začíná to být skutečně drama: policie selhává při běžné ochraně lidí i vyšetřování komplikovaných případů, především korupce. Je podezřelé, jak okatě jde na ruku mocným a bohatým a nedovede pomáhat těm ostatním. Teď má policii řídit člověk, který je jedním ze symbolů tohoto úpadku. Jak je možné, že to politici nevidí nebo že jim to nevadí? Odpověď se nabízí jediná a banálně přímočará: s neschopnou a poslušnou policií se jim samotným lépe dýchá.

Nechci slevu zadarmo

Ubohost policie vyniká ve srovnání s ostatním vývojem v českém státě. Třeba v politice. Před rokem nám vládnul nejmladší evropský premiér, premiant žebříčků oblíbenosti, sebevědomý televizní a parlamentní debatér, muž s ambicemi a slušnou nadějí stát se českým Blairem. Dnes je – zdá se – Stanislav Gross jako politik mrtvý muž. Představa, jak v předvolební kampani znova slibuje, že před námi „nebude uhýbat očima“, by se hodila do novácké estrády (z televize NOVA - pozn. red. CS-magazínu), ale stěží do vážných plánů na strategii vítězné kampaně před volbami. Stačilo několik chyb a neschopnost je na rovinu uznat, nevhodné chování před kamerou, lhaní. Přirozená očista tedy funguje.

Nejen to: v české politice se pomalu, ale jistě začínají prosazovat věcné debaty o reformách, soupeření politických programů, stále přísnější metr na chování politiků. Levice a pravice se hecují do snižování daní a omezování byrokracie, dokonce se dokázaly dohodnout na společném postupu v penzijní reformě. Mizí vykalkulované klausovské mobilizace a opilecké zemanovské urážky. Česká politika dospívá a nabízí věcná témata zaměřená na prosperitu a civilizační problémy. Zvedají se platy učitelům, rozšiřují místa na vysokých školách, mobilizují betonáři na stavbu dálnic. Když chtěla vláda připravit reformu veřejných financí, sestavil ministr financí tým mladých, na Západě vzdělaných ekonomů. Pro vyřešení důchodové reformy vznikl obecně respektovaný tým, který několik měsíců analyzoval situaci a navrhl řešení. Konečné výsledky sice zatím kvůli strachu politiků za moc nestojí, nasazení ale odpovídá vážnosti problému.

Pokud jde o korupci, nic. Nasazení, snaha, přesvědčivost při řešení téhle možná nejhorší skvrny na české cestě k modernímu státu nulová. Přitom – řekněme si to ještě jednou – rozvoj státu ve všech ohledech odpovídá evropské úrovni, zdejší míra korupce je asijská. Česko si hodně zakládá na své pověsti, rozplývá se nad svým pivem, hokejisty a barokem. Přitom stát dnes zaujímá na „korupčním“ žebříčku Transparency International padesáté první místo jen těsně před Namibií nebo Brazílií. Korupce také prodražuje život, odrazuje investory a vůbec vzdělané lidi, kteří by sem přišli žít. Proč se s ní tedy nic nedělá?

Fakt, že ji politici řeší tak ledabyle, je dost možná největším zklamáním a záhadou posledních deseti let. Všechny strany zaměstnávají mediální agentury, utrácejí za poradce. Dobře tedy vědí, jak postupovat proti něčemu, co je největším problémem země. Vědí, že je dobré vystoupit v televizi a vyhlásit boj proti korupci za vrcholnou prioritu. Poslat své lidi do Finska, Ameriky, Singapuru nebo podobných zemí s nízkou korupcí pro zkušenosti. S takovou inspirací a četbou dostupných protikorupčních příruček sestavit tým právníků, ekonomů, úředníků a podnikatelů s dobrou pověstí, lidí z Transparency International nebo Nejvyššího kontrolního úřadu. Dát jim peníze, klid k práci a pak rozjet národní strategii boje proti korupci. Přijmout přísné zákony řešící střet zájmů, fungování lobbistů, zadávání veřejných zakázek, zvýšit pravomoci NKÚ, omezit vliv úředníků na nejrůznějších rozhodovacích úrovních a přijmout řadu dalších zákonných úprav.

Nic z toho se neděje. Žádné protikorupční centrum, žádné hledání východiska, žádná parlamentní nebo ministerská skupina. Jediné, co politici umí, je tvrdit, že něco nejde (třeba zprůhlednění veřejných zakázek), nebo ohrnovat nos nad nápady Slováků na zřízení speciálního antikorupčního soudu nebo přísnou evidenci lobbistů. Naopak politici – vládní i opoziční – korupční prostředí více zbytňují. Blokují volbu šéfa NKÚ. Ignorují zoufalou pověst výběrových řízení a udílení státních zakázek. Pokud se něco řeší, pak s českou důsledností zoufale dlouho. Stačí si vzpomenout na to, jak dlouho se politici neumějí vypořádat s obchodním rejstříkem, který v jiných zemích funguje snadno, rychle a bez úplatků. Ostatně samy vládní úřady organizují nanejvýš podezřelá výběrová řízení, při nichž se kašle na pravidla hry a kritiku v médiích.

Vysvětlení, proč čeští politici neumějí o korupci debatovat a konat alespoň s takovým zaujetím, jako v případě jednoho srazu technařů na louce za Plzní, je jen jedno a pro běžného čtenáře možná ani tolik šokující: nemají chuť potírat něco, z čeho sami tyjí. V této situaci by měla nastoupit policie jako poslední záchrana proti padlým mravům. Jenže i ta selhává.

Babišova svatozář

Důkazů je nepřeberně a už je skoro trapné donekonečna je opakovat. Od nástupu Zemanovy vlády nebyl dotažen do konce jediný případ tunelování, nebyl s plnou vážností vyšetřován jediný mocný za podezřelou zakázku. Zcela ojedinělé výjimky – jako například někdejší Zemanův ministr financí Ivo Svoboda – se sice pod kola spravedlnosti nakonec po odchodu z mocenského výsluní dostaly, ale svou osamoceností spíš posilují obavu, že spíš podlehly pomstě než nárokům právního státu.

Z naprosté většiny korupčních případů se po měsících policejního přešlapování stanou zapomenuté, pískem zasypané „pomníčky“, obvinění nejsou ani očištěni, ani usvědčeni, a znechucení roste. Pokud se novináři vyptávají, naráží na mlčení nebo aroganci, krytou policejními šéfy nebo dokonce ministrem. Dokonalou ukázkou české policejní práce je případ Krejčíř: léta jen bezzubě popotahovaný hochštapler nakonec definitivně uprchne během domovní prohlídky prováděné skupinou údajně elitních detektivů. Policie pak nechá odjet ze země i jeho rovněž vyšetřovanou manželku. A pak ještě Krejčířovi přes média oznámí, že za ním už brzy vyjedou na Seychelské ostrovy, aby se mohl na všechno připravit.

Kvůli desítkám podobných případů získalo Česko pověst země, kde se každé svinstvo mocných a bohatých zamete pod koberec nebo nechá vyšumět do ztracena. Že to tak doslova není? Každopádně si to tu všichni myslí.

Sotva padl jeden premiér, už se mluví a píše o korupci v nové vládě. Jeden jediný podnikatel (Babiš) vyrábí úplatkářskou svatozář už čtvrtému premiérovi. A znalcům českých poměrů nezbývá než doufat, že podezření z korupce kolem Unipetrolu vezme do rukou polská policie, protože ta by snad mohla případ dotáhnout do jasného konce.

Šťastnej polda

Nejde ale jen o chytání miliardářů. Policie selhává i ve své nejběžnější roli strážců veřejného pořádku a pomocníků lidí. Podle statistik loni zhruba čtvrt milionu případů odložila s tím, že neumí vypátrat pachatele. To znamená sedm set denně. Spoléhat se tudíž, že v případě potřeby stačí vytočit příslušné číslo a dostane se nám pomoci od obětavých mužů zákona, působí v Česku jako naprosté sci-fi.

Děje se tak navíc i ve společnosti, která své policajty nemá ráda. V kultovním americkém filmu Magnolie přichází policista do služby a přitom hlasem mimo obraz vysvětluje divákům: „Toto je moje práce a mám ji rád. Chci konat dobro, chci pomáhat lidem. Dvacetkrát vyjedu zbytečně, ale jednou někomu pomohu. Někoho zachráním, napravím křivdu, vyřeším problém. Pak jsem šťastnej polda.“

Češi si na podobný patos nepotrpí, tady jsou policajti ve filmech ukazovaní maximálně jako troubové. Jenom to ale vypovídá o atmosféře v zemi, která se rozhodně bez odvážné, obětavé, čestné a fungující policie v nejbližší době neobejde. Naděje svitla právě po útěku Krejčíře, respektive poté, co díky tomu musel odejít z místa dosavadní alibistický šéf policie Jiří Kolář. Politici si ale za nového prezidenta vybrali jeho nejbližšího spolupracovníka Vladislava Husáka. Jedině lidovecký předseda Kalousek mluví o tom, že by měl přijít někdo nový, a jeho hlas zřejmě na změnu stačit nebude. To už je tedy opravdová bezmoc.

Kde hledat vysvětlení? Jak je možné, že politici policejní neschopnost nevnímají? Jak je možné, že šéf opozice burcuje veřejnost kvůli každé hlouposti a naprostou neschopnost policie přechází mlčením?

Jestli se Transparency International fatálně nemýlí (a to podle přesně a podrobně vypracované metodiky hodnocení určitě ne), je korupce v Česku skutečně všudypřítomná. V takovém případě je pak střet zkorumpovaných politiků a policie při jejím důsledném potírání nevyhnutelný. Čeští politici to vědí, a proto se do reformy policejního sboru v nezávislou, sebevědomou a výkonnou instituci nijak nehrnou. Boj proti rakovině korupce v Česku bude proto ještě velmi dlouhý.

(Respekt, www.respekt.cz)