Listopad 2005

Vzkaz proroka Wiesenthala

Marek Švehla, Viktor Šlajchrt

Odchodem Simona Wiesenthala přišel svět o jednoho z velkých proroků. Poselství, která jeho příběh nese, jsou ale čitelná už napořád. Tím prvním je, že sílu změnit svět k lepšímu v sobě skrývají všichni, i ti nejslabší a nejbezmocnější. Jen přitom – a to je druhá část Wiesenthalova vzkazu – musí mít trpělivost a výdrž.

Městečko Bučač, kde se Simon Wiesenthal poslední den roku 1908 narodil, leží v Haliči, jež tehdy náležela stejně jako české země k předlitavskému Rakousku. V útlém dětství tu ještě zažil tradiční židovské společenství, v němž přetrvávala mystická víra v zázraky a zázračné rabíny, udržující bezprostřední kontakt s Hospodinem. Často například vzpomínal, jak mu jednou ukazovali muže, který dlouhá léta seděl v modlitbách za oknem svého domku, skoro nejedl a nepromluvil ani slovo – rabín mu to uložil jako pokání, protože prý kdysi v hádce řekl své ženě, ať shoří, a v noci mu opravdu vzplanulo stavení, v němž uhořela. Pojmy jako spravedlnost, vina, trest či odpuštění v takovém prostředí přesahovaly světský právní řád, kde lze všelijak žonglovat s paragrafy, a získávaly hlubší závaznost. Stávaly se věcí svědomí i podvědomí, splývaly s kosmickým řádem. Nejspíš stojí za pozornost, že z Wiesenthalova rodného městečka pocházeli i předci Sigmunda Freuda.

Před první světovou válkou nebyli zdejší Židé nijak utiskováni, v městečku naopak tvořili většinu, jež byla v porovnání s Poláky a Ukrajinci vzdělanější, zámožnější i sebevědomější. Wiesenthal vzpomínal, že se Židé ve východní Evropě pokládali za nositele německé kultury. „Dobře si pamatuji na stěnu obloženou knihami v našem bytě. Většina knih byla v němčině. Když mi maminka chtěla říci něco zvlášť důležitého, vzala si k ruce německého klasika: Podívej se, ten vyjádřil daleko líp, co jsem ti chtěla říci.“ Děsivé zprávy o pogromech za Wiesenthalova dětství doléhaly do Haliče jen ze sousední ruské říše. Městečko bylo někdy plné židovských uprchlíků. Když ale vypukla válka, stala se celá oblast frontovým pásmem. Wiesenthalův otec narukoval do rakouské armády a padl, matka se dvěma syny uprchla před postupující ruskou armádou do Vídně, kde také Simon začal chodit do školy.

Domů se vrátili po dvou letech, boje však pokračovaly a Bučače se střídavě zmocňovaly polské, ukrajinské či bolševické oddíly (pár desítek kilometrů odtud na sebe také poprvé upozornili Čechoslováci v bitvě u Zborova). Wiesenthal měl na noze po celý život strašlivou jizvu po ráně šavlí, kterou mu ve dvanácti letech zasadil opilý kozák z oddílů proslulého antisemitského atamana Petljury. V dobách, kdy se zabýval především německými a rakouskými válečnými zločiny, ji vnímal jako znamení, že brutalita rozhodně není vynálezem jediného národa.

Ztracená spravedlnost

Mezi válkami připadla Halič Polsku. Wiesenthal chtěl po maturitě na gymnáziu ve Lvově studovat architekturu na zdejším Polytechnickém institutu, nebyl však přijat kvůli omezeným kvótám pro židovské uchazeče, a tak roku 1929 odešel na čtyři roky do Prahy (bydlel v Bělehradské ulici na Vinohradech). Po návratu si ve Lvově zařídil projekční kancelář. To se však už schylovalo k další válce. „Všichni jsme věděli, že Německo zbrojí a že se chystá na Polsko. Ale ti, kterým to dělalo vrásky, se utěšovali, že mu půjde jen o gdaňský koridor. Pohled na naše regály s knihami nás utvrzoval v přesvědčení, že Hitler nemá v Německu šanci. Spatřovali jsme v něm okrajový jev, který zmizí sám od sebe. Já sám jsem tenkrát kreslil pro polské a německé noviny karikatury, na nichž byl Hitler spíš směšný než nebezpečný,“ vzpomínal Wiesenthal o půl století později.

Když Hitler napadl Polsko, patřila východní Halič k území, které podle dohody s nacisty obsadil Stalin. Wiesenthalova cesta utrpení započala za necelé dva roky po útoku německých vojsk na Sovětský svaz. Lvov obsadili Ukrajinci v německých uniformách a rozpoutali třídenní pogrom, při němž přišlo o život šest tisíc Židů. Wiesenthal přežil jen zázrakem, stál v řadě postupně popravovaných osob, deset metrů před ním však střílení ustalo, protože se rozezněly zvony svolávající pravoslavné věřící, k nimž patřili i kati, na odpolední pobožnost. Během následujících let měl stejně blízko ke smrti ještě několikrát, prošel dvanácti koncentračními tábory a za holocaustu přišel o 89 příbuzných, vlastně o všechny, s výjimkou své ženy. Konec války jej zastihl v rakouském lágru Mauthausen. Vážil sotva padesát kilo a ležel v baráku, kde čekali nejvyčerpanější vězni na smrt.

Po osvobození převzala řízení tábora vězeňská samospráva. Jeden z jejích funkcionářů, budoucí polský ministr kultury Kazimierz Rusinek, dal Wiesenthalovi bezdůvodně facku, jak už byl zvyklý zacházet s židovskými spoluvězni, ale ten se z posledních sil dovlekl stěžovat si – důvod byl sice zdánlivě malicherný, umínil si však, že si už nikdy nenechá líbit žádné bezpráví. Tak vlastně započala jeho spolupráce s americkou komisí pro stíhání válečných zločinů (WCU). Už tehdy zdůrazňoval, že mu nejde o pomstu, ale o spravedlnost, o její obnovu po letech, kdy se zdála nadobro ztracená. Neuvěřitelné náhody, díky kterým přežil, vnímal jako zvláštní poselství, jež mu ukládalo věnovat zbytek života památce mrtvých, nesmlouvavému zjišťování viníků jejich smrti, ale také možným ohrožením v budoucnosti. „Ti, kteří přežili, musí být jako seismograf. Musí vycítit nebezpečí dřív než ostatní, musí poznat už jeho obrysy a poukázat na ně. Nemají právo mýlit se podruhé,“ říkal.

Ve službách šesti milionů

V prvních týdnech své spolupráce s WCU vysedával u výslechů pouze jako tichý host a pozoroval zatčené nacisty. Zjišťoval, že vůbec neberou na vědomí, co musely prožívat jejich oběti, že si vůbec nepřiznávají nějakou vinu, a pokud jim je prokázána, snaží se ji zalhávat, aby si zachránili kůži. Všímal si také, jak jsou mladí američtí vyšetřovatelé z celé té složité problematiky bezradní. „Postupovali metodami právního státu, aby analyzovali činy prováděné v bezprávním státě: zjišťovali, ověřovali, brali v úvahu námitky a sepisovali protokoly. Bylo to zdlouhavé a obtížné. Pravděpodobně jim unikli ti nejhorší a nejprohnanější zločinci, ale důvěra v právní stát byla obnovena. Každému z těchto důstojníků jsem zavázán díky,“ vzpomínal.

Nabízeli mu, aby se odjel zotavit někam do sanatoria a vrátil se pak do Polska stavět domy, ale před ním se už začal rýsovat nový životní úkol: volat viníky k odpovědnosti a postarat se, aby byly skutky, jaké se až dosud vymykaly lidskému chápání, pozorně prozkoumány, zváženy a pojmenovány. Měl k tomu mimořádné předpoklady, neboť během čtyř let věznění osobně poznal velký díl německých represivních zařízení i s jejich personálem, navíc měl jedinečný postřeh, fenomenální paměť na tváře, jména i události, jemný cit pro různé odstíny bezpráví, ale také výtečný organizační talent a smysl pro praktické záležitosti. Začal vlastním vzpomínáním, vybavoval si jednotlivá místa pobytu, otřesné zážitky, fakta, jména. Za tři dny sestavil seznam jednadevadesáti osob, jimž by sám mohl dosvědčit, že se dopustily konkrétních zvěrstev. Zahájil tak svou dráhu „lovce nacistů“, jak jej světový tisk následující dlouhá desetiletí nazýval.

Bezprostředně po válce se Simon Wiesenthal opíral o bezvýhradnou podporu spojeneckých vojáků, kteří na vlastní oči viděli hromady mrtvol, časem se však začínal dostávat do izolace. V německé i rakouské společnosti vzrůstal vliv bývalých nacistů a také úřady tíhly k myšlence tlusté čáry za minulostí. Počátkem roku 1947 se proto osamostatnil. Založil Židovské dokumentační středisko, malou kancelář v centru Vídně, skromné náklady na poštovné a telefon hradil ze soukromého příspěvku jednoho příznivce a začal působit jako jakýsi soukromý detektiv ve službách šesti milionů zavražděných. Zpočátku měl svého člověka s psacím strojem v každém táboře, kde bývalí vězni čekali na vystěhování – z jejich svědectví vznikla sbírka dokumentů, jež později patřila k nejobávanějším Wiesenthalovým zbraním, ale jinak neměl k dispozici o moc víc než důvěryhodnost zaručenou dosavadní činností a adresu kanceláře, kam mohli psát lidé z celého světa. Odpovídal na každý dopis, věnoval se každému podnětu, i když se při pátrání často opíral třeba jen o telefonní seznam.

Ačkoli v dobách největší slávy vyvolávalo jméno Wiesenthal téměř bondovské představy, tkvělo tajemství jeho úspěchů především v papírování: v pečlivém vyhodnocování veškerých informací z dopisů na základě archivních dokumentů. O každém podezřelém nacistovi zakládal složku, kterou pečlivě doplňoval celá desetiletí. Zjištěné informace předával soudům nebo novinářům.

Wiesenthal dostal před různé soudy na 1 100 nacistických zločinců. Tresty, které by aspoň trochu odpovídaly míře jejich provinění, byly uděleny jen někdy a mnozí byli dokonce osvobozeni, neboť německá i rakouská justice byly samy příliš svázané s minulostí. Největší publicitu ze všech případů, na nichž se podílel, mělo nepochybně dopadení Adolfa Eichmanna v roce 1960. Právě tohle pátrání může sloužit jako dobrá ukázka, jak vlastně slavný lovec nacistů postupoval.

Nějaký Eichmann

Když Wiesenthal po válce poprvé zaslechl Eichmannovo jméno, neměl ponětí, o koho jde. Pátral po jednotlivých vrazích, po lidech, kteří ponižovali, bili a stříleli vězně před očima jiných. Teprve když jeden z Američanů Wiesenthala poučil, že šlo o člověka, který „měl u gestapa na starosti Židy“, poznamenal si Wiesenthal Eichmanna do svého bloku. Systematické pátrání po hlavním organizátorovi holocaustu pak uvedla do pohybu náhoda. V tom čase Wiesenthal úřadoval v hornorakouském Linci. Když jednou v noci seděl nad nacistickými seznamy, přišla do místnosti jeho bytná a se zájmem mu nahlédla přes rameno. „Eichmann,“ cituje ji Wiesenthal ve svých pamětech, „to musí bejt ten generál od SS, co honil Židy. Jeho rodiče bydlí v naší ulici o pár domů dál.“ „To byla moje první konkrétní stopa,“ vzpomínal později Wiesenthal.

Když pak Američané prohledali byt Eichmannových rodičů, nic nenašli. Rodiče tvrdili, že se jim syn od konce války neozval a že patrně padl. Ve skutečnosti se tehdy Eichmann skrýval v Alpách ve vesnici Fischerndorf, kde navazoval kontakt s jinými esesáky a měl se setkat s manželkou. Wiesenthal už v té době měl své informátory i v okruhu bývalých nacistů, kde se zpráva o Eichmannově pobytu rozšířila. Wiesenthal tedy informoval Američany, ti už ale ve Fischerndorfu Eichmanna nenašli, jen jeho manželku. I ta vehementně tvrdila, že svého muže od války neviděla. Wiesenthal však její výpovědi nevěřil a rozjel se do Fischerndorfu na vlastní pěst. Od lidí se tam dozvěděl, že za paní Eichmannovou skutečně přijel muž ve vojenské uniformě. V civilním obleku pak ale odjel pryč. Stopa nabývala jasnějších obrysů.

Mezitím začal Norimberský proces a vycházelo najevo, jak důležitý muž Eichmann je. Simon Wiesenthal se tedy vydal do Norimberku prostudovat Eichmannův spis. „Uvědomil jsem si, že vypátrání Eichmanna předčí svojí důležitostí všechno, co jsem dosud udělal,“ píše v pamětech. Usilovné pátrání začalo a s ním i první problémy. Eichmann se například téměř vůbec nedával fotografovat a Wiesenthal nevěděl, jak vypadal. Poslal tedy svého spolupracovníka do Lince, aby obešel Eichmannovy kamarády a nějak šikovně na někom z nich nějakou starší fotografii vylákal. Tak se také stalo.

Další problém nastal, když se Wiesenthal z jednoho ze svých informačních kanálů dozvěděl, že Eichmannova manželka požádala o prohlášení manžela za mrtvého. V té době byl Eichmann na oficiálním rakouském a německém seznamu hledaných zločinců. Prohlášení za mrtvého by znamenalo zastavení pátrání. Wiesenthal tedy poslal svého přítele, aby přesvědčil soudce o zamítnutí žádosti. Ten tak skutečně učinil. To například umožňovalo policii kontrolovat dopisy Eichmannově manželce.

V pracném shromažďování stop mezitím pokračoval i Wiesenthal. Přes své informátory zjistil, že se Eichmann zřejmě schovává v Alpách u jezera Aussee. Poté mu rakouská kriminálka přinesla informaci, že Eichmann má strávit Vánoce u své ženy ve Fischerndorfu. Rozjeli se tam, Eichmann ale na poslední chvíli utekl a na řadu let zmizel. Pak přišla informace, že odjel do Jižní Ameriky, kam se zřejmě dostal s pomocí tajné nacistické organizace, která pomáhala hledaným esesákům k útěku.

O nějaký čas později nahrála Wiesenthalovi opět velká náhoda. Během návštěvy jednoho starého rakouského barona, s nímž se znal z klubu filatelistů, přišla řeč na válku. Wiesenthal vyprávěl svůj osud a náplň současné práce. Baron chvíli přemýšlel a pak prohlásil: „Myslím, že pro vás něco mám.“ Odešel pro dopis, který mu poslal známý pracující v Argentině jako poradce prezidenta Peróna. Wiesenthal vzpomíná: „Jeho přečtení mi vyrazilo dech. ‚Viděl jsem to hnusné prase Eichmanna, který posílal Židy na smrt,‘ stálo tam. ‚Žije blízko Buenos Aires a pracuje pro místní vodárnu.‘“

V té chvíli se Wiesenthal cítil na konci svých možností. V Argentině měli nacisti příliš silné zastání a jako soukromník bez peněz nic nezmohl. Zašel tedy za izraelským velvyslancem ve Vídni. Tam zájem nevzbudil. Psal tedy do New Yorku Světovému židovskému kongresu. Odepsali mu, že chtějí přesnou Eichmannovu adresu. „Když mi dáte na letenku a pět set dolarů na další výlohy, zjistím ji,“ odepsal Wiesenthal. „Nejsou peníze, navíc podle FBI je Eichmann v Sýrii,“ zněla odpověď z New Yorku. „Izraelci válčili o přežití a neměli o Eichmanna zájem, Američané také ne,“ vzpomíná Wiesenthal. „Měl jsem pocit, že jsem spolu s několika stejně smýšlejícími blázny na celém světě sám a sám.“ Tehdy se psal rok 1954 a Wiesenthal chtě nechtě musel pustit pronásledování Eichmanna z hlavy.

O pět let později ale opět zvětřil stopu. V dubnu 1959 pročítal jedny hornorakouské noviny a na poslední straně narazil na úmrtní oznámení Marie Eichmannové, nevlastní matky Adolfa Eichmanna. Mezi pozůstalými pak stálo jméno Vera Eichmann. To jej zarazilo. Šlo o jméno Eichmannovy manželky, která přitom na konci války vystupovala pod svým dívčím jménem. Wiesenthal tedy opět poslal do Lince svého člověka, který se vrátil s důležitou zprávou: paní Eichmannová se kdesi v Jižní Americe provdala za nějakého Klemta, říkají lidé kolem. Wiesenthal hned poslal zprávu Izraelcům, kteří zjistili, že Vera Eichmannová žije v Argentině s Němcem jménem Ricardo Klement. „Bylo jasné, že onen Němec není nikdo jiný než Adolf Eichmann,“ píše Wiesenthal.

Vše se dalo do pohybu, když pak o další rok později v únoru 1960 zemřel i Eichmannův otec. Wiesenthal v sobě živil naději, že muž s takovým smyslem pro rodinu, jako měl Eichmann, přiletí na pohřeb. Najal tedy dva fotografy, kteří z úkrytu na hřbitově všechny smuteční hosty vyfotili. Další den měl Wiesenthal fotky na stole a zjistil z nich, že Adolf sice nepřiletěl, jeden z bratrů se mu ale velmi podobal. Také tuto zprávu ihned poslal do Izraele. Krátce nato zazvonil u Wiesenthala v kanceláři telefon, v němž izraelská ambasáda oznamovala návštěvu dvou mladých Izraelců. Ti si rychle vzali fotky bratra z pohřbu a odjeli. V květnu pak izraelský premiér David Ben-Gurion v parlamentu oznámil, že Eichmann sedí v izraelském vězení.

Příliš hnědí ministři

Vedle těchto velkých úspěchů zažil Simon Wiesenthal i velké neúspěchy, paradoxně spojené s jeho novou vlastí – Rakouskem. Právě díky tomu ale Wiesenthalův příběh dobře ukazuje, jak je důležité vydržet a nenechat se odradit.

Rakousko ve srovnání s Německem mělo podstatně větší problémy vyrovnat se se svojí nacistickou minulostí, stejně jako s antisemitismem. Lépe řečeno nikoli „vyrovnat“, ale zpočátku si obojí vůbec přiznat. Pro Wiesenthala to znamenalo nepříjemnosti. Byl vytrvalý, zaujatý svojí prací, nedělal kompromisy a právě v Rakousku mu to přinášelo nevraživost okolí. Jeho střet s rakouskou většinovou společností vyvrcholil začátkem sedmdesátých let, kdy se proti němu tvrdým způsobem postavil tehdy velmi populární kancléř Bruno Kreisky, sám rovněž Žid, jehož rodinu nacisté vyvraždili (Kreisky se zachránil útěkem do emigrace).

Ale v téhle historii musíme zpět na konec války. Rakouští sociální demokraté (SPÖ), tehdy nejsilnější politická síla v zemi, pod dojmem z nacistických hrůz přijali zásadu, že bývalí národní socialisté nesmí v SPÖ zastávat žádnou stranickou funkci. Brzy ale přední rakouští politici zjistili, že jim tato zásada odhání voliče (u NSDAP bylo v Rakousku před válkou 600 tisíc lidí), a přestali ji dodržovat. Straníci s nacistickou minulostí tedy šplhali čím dál výš, takže v první, jedenáctičlenné vládě kancléře Bruna Kreiského zasedli v roce 1970 čtyři politici s nacistickou minulostí (šlo o ministry vnitra, výstavby, dopravy a zemědělství). Kreisky byl tehdy v Rakousku velmi oblíbeným politikem, později nejdéle sloužícím rakouským kancléřem, a většina Rakušanů vnímala složení kabinetu jako srozumitelný vzkaz: pokud ani Žid Kreisky nepovažuje nacistickou minulost za důležitou, pak také důležitá není.

Wiesenthal byl samozřejmě jiného názoru. Stačilo, aby sáhl do svého archivu, a měl členská čísla nacistických legitimací ministrů včetně popisu jejich minulosti. Tyto informace rakouské novináře nezajímaly, tak je předal německému týdeníku Der Spiegel. Výsledkem byl článek, který vyvolal rozhořčení jak ve světě, tak i v Rakousku. Tam se ovšem emoce z velké části obrátily proti Wiesenthalovi. „Práh drzosti byl překročen,“ řekl do novin jeden z blízkých spolupracovníků Kreiského na Wiesenthalovu adresu. Ten začal být označován za člověka, který poškozuje pověst Rakouska jako „první oběti Hitlera“ v zahraničí. Vládní politici (především budoucí ministr zahraničí Leopold Gratz) zaútočili na Wiesenthalovo dokumentační středisko jako na „soukromou policii“, která „pronásleduje nevinné lidi s pomocí špiclů“. Kreisky pak prohlásil, že „i člen NSDAP nebo esesák smí v Rakousku zastávat politickou funkci, dokud se mu neprokáže zločin“. Wiesenthal kontroval tím, že si svolal novináře a snažil se jim vysvětlit rozporuplnost a nesmyslnost útoku obou vládních politiků. „Připusťme teoreticky, že má Kreisky pravdu,“ pronesl Wiesenthal. „Bezúhonnost nacistů se ale prokáže pouze na základě pátrání. Jenže právě proti němu má pan Gratz námitky.“

Na domácí scéně měl Kreisky pochopení, západní politici ale protestovali a demonstrativně zvali Wiesenthala na oběd. Ten největší tlak v domovském Rakousku měl ale ještě přijít

Šest nejhorších týdnů

Když se Simon Wiesenthal vrátil v září 1975 z dovolené, bylo krátce před parlamentními volbami. V kanceláři na jeho pracovním stole jej čekal stoh dokumentů, které musel prohlédnout. Šlo o nejrůznější záznamy týkající se nacistů, v nichž Wiesenthal hledal jména, jimiž by se měl hlouběji zabývat. To znamená zjišťovat, zda ještě žijí, a pokud ano, tak kde a co dnes dělají. V opačném případě odkládal dokumenty ad acta. Wiesenthal při této práci pokaždé něco důležitého našel a tak tomu bylo i ono září. Mezi stohem papírů nalezl seznam důstojníků SS 1. pěší brigády, proslavené zločiny na území Ruska. Očima prolétl sloupec jmen a u jednoho z nich se zarazil: Friedrich Peter. Přesně tak se jmenoval i předseda Svobodné strany Rakouska, již tehdy parlamentního seskupení podporujícího vládnoucí Kreiského socialisty.

Wiesenthal požádal sekretářku, aby ověřila datum narození. Sedělo. V Rakousku se vědělo, že Peter patřil k SS, všude ale tvrdil, že šlo o tzv. Waffen-SS, tedy bojující útvar. Proto jej Wiesenthal v poválečných letech přešel bez hlubšího pátrání. Nyní ale bylo jasné, že Peter sloužil u jedné z nejobávanějších jednotek SS, která působila za frontou, čistila dobytá území od Židů a dalších nenáviděných osob. Měla tedy na svědomí spoustu masových vražd civilního obyvatelstva.

Před volbami v roce 1975 se v Rakousku čekalo, že socialisté ztratí absolutní většinu a uzavřou koalici právě se Svobodnými. V takovém případě by se Friedrich Peter stal vicekancléřem. Tomu chtěl Wiesenthal rozhodně zabránit. Napřed se rozhodl svolat tiskovou konferenci, vzápětí od toho ale upustil. „Dostalo by se mi předhůzky, že chci ovlivnit výsledky voleb,“ píše v pamětech. Rozhodl se tedy informovat prezidenta Rudolfa Kirschlägera a donesl mu několik denních zpráv z válečného deníku zmíněné jednotky. Prezident si to v šoku přečetl a poděkoval Wiesenthalovi za to, že informace ukázal jen jemu a umožnil voličům hlasovat nepředpojatě.

Po volbách Kreiského socialisté většinu uhájili a Peter se stal „jen“ poslancem. Wiesenthal tedy svolal novináře a minulost šéfa Svobodných zveřejnil. Bývalý esesák Peter všechno popřel, prý byl voják a o ničem nevěděl. Kreisky zuřil. „Jednou už přece musí být konec – jak to, že tu ten Wiesenthal smí ještě vůbec bydlet?“ prohlásil před novináři. Poté následovalo šest týdnů, o nichž Wiesenthal mluví jako o svých nejhorších po válce. „Stal jsem se nevítanou osobou ve své nové vlasti,“ píše Wiesenthal. „Jedině vědomí, že jsem přežil Hitlera, mě zadrželo od úmyslu z Rakouska emigrovat.“ Přitom šlo o to, že proti němu stál právě Kreisky, v té době v Rakousku nedotknutelná postava, miláček davů. Kancléř mluvil o dokumentačním středisku jako o mafiánské organizaci, o „panu Wiesenthalovi, údajně inženýrovi“. V listopadu 1975 dosáhly útoky proti Wiesenthalovi vrcholu: Kreisky ho na tiskové konferenci nařkl ze spolupráce s gestapem a vyhrožoval monstrprocesem, kde všechno vyjde najevo. Nic horšího tehdy padnout nemohlo (Kreisky toto nařčení později odvolal). Wiesenthal reagoval žalobou pro pomluvu. V útocích na Wiesenthala Kreiskému vydatně asistovaly nejčtenější rakouské noviny Die Kronenzeitung. Uveřejňovaly články, v nichž se snažily dokázat, jak škodí Rakousku. Rubrika Dopisy tiskla hlasy rozhořčených čtenářů, kteří se dožadovali nejen zavření Wiesenthalovy kanceláře, ale i jeho vypovězení ze země. „Naše dokumentační středisko na Rudolfově náměstí bylo zaplaveno hanopisy,“ vzpomínal později Wiesenthal. „Když se začaly množit výhrůžné nápisy na chodbách domu, kde jsem bydlel, požádala mě správa domu, abych se přestěhoval, protože v domě bydlí hodně starých lidí, především Židů, a ti nemají nervy na to, aby jim znovu rozbíjeli okna. Pochopil jsem to a přestěhoval se do kanceláře v Salztorgasse, kde je dodnes dokumentační středisko.“

Rakouské štěstí

O podmínkách práce Simona Wiesenthala do značné míry svědčí i případ Gogl, který se rovněž odehrál v polovině sedmdesátých let, tedy dlouho, předlouho po válce. V samotném Rakousku inicioval Wiesenthal v první polovině sedmdesátých let soudní přelíčení se stovkami podezřelých nacistických zločinců. Víc než polovina z nich skončila vynesením osvobozujícího rozsudku. Rakousko bylo ve srovnání s Německem vůči nacistům mnohem shovívavější. V listopadu 1972 ale Wiesenthal mohl slavit úspěch: před soud se totiž po mnoha peripetiích dostal případ Vinzenze Gogla.

Gogla znal Wiesenthal z poválečných pohovorů s lidmi, kteří přežili holocaust. Věděl, že byl dozorcem v Mauthausenu, měl nějaká ne příliš konkrétní svědectví. V roce 1964 pak přišly další, jasnější informace, když na Gogla upozornil Wiesenthala další mauthausenský vězeň Walter Kehraus. Zjistil, že Gogl žije coby vážený občan v jedné z obcí Horního Rakouska. Právě Wiesenthal byl často jediným, kdo mohl lidem jako Gogl takovou příjemnou existenci narušit. Na i nám známý nezájem úřadů o strůjce totality narážely oběti nacismu běžně a Wiesenthal disponoval informacemi a reputací, které dokázaly justici v řadě států probudit.

Od Waltera Kehrause získal Wiesenthal svědectví, že Gogl nahnal dva vězně do drátů nabitých elektřinou. Dále se měl podílet na zastřelení dvou italských karabiniérů, kteří eskortovali vězně do tábora, a Gogl a další je zastřelili jako nepohodlné svědky poměrů v Mauthausenu.

V čase vrcholící studené války v padesátých letech přesunul Wiesenthal pro jistotu celý svůj archiv do Izraele. Nechal si tedy poslat Goglovu složku zpět do Vídně, doplnil od ní nové informace a vše poslal Zemskému soudu v Linci. Gogl všechny čtyři vraždy popřel. Mezitím ale Wiesenthal hledal dál. Z izraelského muzea holocaustu Jad Vašem dostal další svědectví, především dopis bývalého vězně Simona Lifschitze z Bavorska. „Znám Gogla osobně,“ psal Lifschitz. „Má na svědomí přes stovku vražd Židů. Viděl jsem na vlastní oči, jak je buď zastřelil nebo ubil k smrti. Promluvím ochotně jako svědek.“ Poté přes své další kontakty získal svědectví Jugoslávce Hrvoje Macanoviče, který proti Goglovi vypovídal v Záhřebu. Wiesenthal informoval o případu organizace mauthausenských vězňů, a ty předaly zprávu svým členům. Díky tomu dostal linecký soud celou řadu dalších svědectví proti Goglovi. Výsledkem byla obsáhlá žaloba, jejíž čtení trvalo tři dny. Wiesenthalovy vzpomínky na následné soudní přelíčení jsou šokující výpovědí o poměrech, za nichž se ještě relativně nedávno odehrávaly soudy s nacistickými vrahy. Wiesenthal píše: „V sále vládla atmosféra, která ovlivnila rozsudek. Řada bývalých esesáků dodávala výkřiky obžalovanému odvahu a zesměšňovala židovské svědky hlasitými poznámkami. ‚Připadal jsem si jako v roce 1942, a ne 1972,‘ řekl mi přítel, který se výslechů zúčastnil.“ (Sám Wiesenthal k soudům nechodil, aby nebyl nařčen z jejich ovlivňování.) Soud odehrávající se v těchto kulisách pak vynesl osvobozující rozsudek. Bývalí vězni byli rozhořčeni, bývalí esesáci provolávali bravo. „Osvobozující rozsudek byl téměř tak hrozný jako zločiny, které měl potrestat,“ poznamenal si tehdy Simon Wiesenthal. „Byla to nacistická demonstrace.“

Případ pak putoval ještě k Nejvyššímu soudu ve Vídni. Tam už ale židovští svědci po zkušenosti z Lince nepřijeli, jejich výpovědi se tedy četly. Na straně obhajoby vystoupili jako svědci esesáci. Gogl byl opět osvobozen.

Nutno ale dodat, že Simon Wiesenthal přes všechny tyto nepříjemnosti v Rakousku zůstal. Ke štěstí Rakušanů, chtělo by se říci, neboť jejich největší kritik jim tím zároveň složil největší hold.

(Respekt, www.respekt.cz)