Listopad 2005

Náš spoluobčan Šaňo Mach

Erik Tabery

Představte si, že jdete v sedmdesátých letech nakupovat do obchodu a za vámi ve frontě čeká s košíkem v ruce organizátor holocaustu Adolf Eichmann. Něco nemožného? Ne tak docela. Pro obyvatele bratislavského sídliště Petržalka bylo v oněch letech naprosto běžné potkávat Eichmannova kolegu a autora „konečného řešení židovské otázky“ na Slovensku Alexandra Macha. V sobotu uplyne pětadvacet let od jeho poklidné smrti.

Mach se narodil v roce 1902 v Polárikovu a zprvu to vypadalo, že se stane knězem. Studoval totiž na bohosloveckém semináři v Trnavě. Nakonec se ale rozhodl oženit a vstoupit do politiky. Ve dvaceti letech se stal členem Ľudové strany pátera Andreje Hlinky, kde vystupoval jako tvrdý kritik soužití s Čechy. Jeho moc ve straně dostoupila vrcholu v době krize v roce 1938. Ihned po podepsání mnichovské dohody se moci na Slovensku ujímají radikálové. Mach získává místo šéfa propagandy, kde hlásá nenávist k Čechům a Židům.

Už 12. října 1938 se Mach účastnil s Ferdinandem Ďurčanským setkání s Göringem, kde žádají pro Slovensko „plnou samostatnost, opírající se politicky, hospodářsky a vojensky o Německo“. Zároveň slíbili, že by „židovský problém řešili podobně jako v Německu“. Když byl pak vyhlášen samostatný stát Slovensko, pustil se Mach ihned do řešení židovské otázky. Měl k tomu všechny nástroje, protože byl hlavním velitelem ozbrojených Hlinkových gard a od července roku 1940 i ministrem vnitra.

Napřed prosadil, že Židům byla odebrána živnostenská povolení, nesměli studovat, ve státních službách jich smělo být maximálně deset procent, zabavena jim byla auta, psací stroje či fotografické vybavení, kožené výrobky a všechny cennosti. Byl vydán i zákaz uzavírat smíšená manželství. Pak začal organizovat vyhlazování Židů, jejich „evakuaci na Východ“ neboli transport do plynových komor. Mach k tomu říkal: „Všechno, co vláda dělá, je normální a křesťanské. Jde tu především o definitivní odstranění židovského živlu z našeho národního a územního těla.“

Z téměř devadesáti tisíc Židů žijících na Slovensku v roce 1942 jich o rok později zůstalo jen 18 648. Když se blížil konec války, dostal Mach strach, že Německo prohraje a on bude za své činy potrestán. Podle historika Jána Mlynárika se vlivem těchto obav v roce 1944 zastavily další deportace.

Po válce Mach uprchl do Rakouska, ale byl zadržen a vrácen na Slovensko. Zde ho odsoudili k třiceti letům, což vyvolalo velké pobouření, protože se všeobecně očekával trest smrti. Protesty ale byly zamítnuty, takže nastoupil trest. Nezměnil se. Podle řady vyprávění považoval v kriminále za nejhorší životní ránu – která ho dohnala až k pláči – oznámení své dcery, že si vzala Žida. Mach si celý trest neodseděl. V roce 1968 byl propuštěn, aby pak v klidu dožil v Bratislavě.

(Respekt, www.respekt.cz)