Listopad 2005

Biskup mezi bandity a diktátory

Jáchym Topol

Kde a jak se dnes hodí Václavu Malému zkušenosti z disentu. Václav Malý bezesporu patří k nejvýraznějším mužům českého katolického kléru. Ne nadarmo se mu také říká „létající biskup“. Láká ho totiž poznat země, „kde to křičí“, a pomáhat. V posledních letech se vydal například do Moldávie, Čečny, Běloruska či na Kubu. V září se vrátil z Číny. Požádali jsme ho, aby o svých cestách vyprávěl.

Prolamovat osamění

Pronásledování jsem zažil na vlastní kůži. Proto vím, že pro vězněné a utlačované je obrovská věc sejít se s někým z ciziny. Jsme propojeni počítačem a e-mailem, ale izolace některých lidí je hrozná. Pomáhám ji prolamovat. Splácím svůj dluh.

Nezapomněl jsem na totalitní systém. Pomáhá mi to trošku vyznat se třeba v Moldávii nebo i na Kubě. Já nevozím ani léky, ani peníze, ani munici, to ne! Můj úkol je narušovat osamění těch, kteří jsou pronásledováni.

Sám pamatuji, jak u nás režim lidi v opozici prohlašoval za exhibicionisty a blázny a jak by tomu tehdy mnozí rádi uvěřili. Když nějaká babička v Havaně vidí, že rodinu, kde muže zavřeli a prohlásili za zrádce, přijede navštívit a utěšit biskup z Evropy, tak jí to napoví, že ten zavřený není jen nějaký úchylný podivín, ale že za ním někdo stojí.

Navštěvuji rodiny vězněných a vyprávím, že v Čechách na uvězněné myslíme a modlíme se za ně. Rodiny politických vězňů jsou mnohdy vystaveny ponižování, prohlídkám, nenávistným řečem a výhrůžkám. Potřebují povzbuzení. Je důležité, když vy odkudsi přijedete a řeknete: Nejste sami.

Tehdy na Kubě zatkli sedmdesát pět lidí. Třeba Antonio Sánchez a Angelo Acosta dostali po dvaceti letech a Omar Hernández osmnáct. Modlil jsem se s jejich rodinami. Muži byli někde v celách, ale jejich rodiny byly pyšné, že se nesklonili. Manželky zavřených vyházeli z práce, většinou měly spoustu malých dětí a lidé štvaní režimem je třeba na ulici poplivali. Ty ženy neměly ani příliš nadějí do budoucna. Byly ale strašně hrdé, že jejich muži neztratili tvář.

Barevné oázy v troskách

V Grozném byla střelba slyšet každý den. Jen malé dávky nebo ostřelovači. Já bydlel u České katolické charity v Nazrani, což už je v Ingušsku. Jezdil jsem do Grozného za dětmi žigulíkem. S dětmi a jejich matkami jsem trávil nejvíc času. Moji strážci byli dva po zuby ozbrojení Inguši. Já tam byl jediný katolický biskup, tak si mě chránili. Muslimové duchovní uznávají, oni pohrdají jen ateisty. Bojevici věděli, že kdyby některému z mých strážců zkřivili vlas, hned mají na krku nejmíň dvě vesnice ingušských ozbrojenců, protože tak funguje krevní msta. Cítil jsem se tedy v bezpečí. Groznyj vypadá jak měsíční krajina, město je zničené bombami, prolézáte tam jen zákopy, podzemní chodby, přelézáte ruiny. Vůbec nechápete, z jakých děr se vynořují lidi, kteří vás vítají. V děrách, v těch sklepeních žijí děti. Jsou mrňavé, hubené, všelijak zkřivené. Hrají si na válku, na podřezávání, na začistky. Naštěstí přes den mohou do školky. Lví podíl na práci tří školek v těch troskách má Petra Procházková. Ta je zbudovala! Jinak by děti snad zahynuly. Ve městě se pořád bojuje, je to krutý partyzánský boj. Ve dne vládnou Rusové, v noci bojevici. Ženy s dětmi musí krmit všechny, protože Rusové jsou kolikrát taky hladoví.

Checkpointy, kde se třesou všichni ti Míťové a Sášové s kulomety, jsou všude. Oni se tak strašně bojí, že pořád střílejí. Na psy, na ptáky, jakýkoli pohyb. Bojí se vlastních oficírů, bojí se Čečenů. Proto ty začistky. Rusové obklíčí vesnici nebo domovní blok. Muži tam nejsou, tak staršinové týrají chlapce. Všechny kluky tak od patnácti let nahoru bijí nebo je označují. Uříznou jim uši, bijí je, až je zmrzačí, přeřežou jim třeba šlachy na nohou, uříznou přirození. Vědí, že ti kluci už tak za rok za dva by po nich v noci šli s noži a kalašnikovy. Tak je lámou, zasévají do nich hrůzu z ruské uniformy. V Grozném už žádní muži nejsou, jsou mrtví nebo někde v horách. Jediné oázy klidu jsou právě v těch dětských školkách. Tam pracují vedle sebe Rusky i Čečenky, pravoslavné, muslimky… Jsou tam děti vojáků i bojeviků, to nikdo nerozlišuje! Tam nikdo na začistky nechodí! Děti se tam krmí stejně, hrají si spolu, zpívají stejné písničky. Z barevných hraček a pohádkových knížek z Čech mají obrovskou radost. Znají jen šeď, rozbité zdi, kamení, hlínu, dráty. Vždyť zabíjení v Čečně trvá už strašně dlouho. A naděje na zlepšení není. Mrtvé z téhle války svět nezná. Na ulicích a ve sklepích Grozného je pořád spousta nenávisti a taky únava. Hrozná únava.

Cesty na východ, cesty do sebe

V Moldávii i Čečně jsem se kolikrát octl v zemi bez cest. A také jsem byl varován: Pane biskupe, pozor, banditi. Banditi tam mohou být kdekoli. Samozřejmě, že se někdy bojím. Ale člověk musí být připraven. Nevíme dne ani hodiny, a to platí při přecházení přes křižovatku, stejně jako třeba někde, kde jsou miny. Nikdy ale neriskuji! Dávám na sebe pozor.

V Bělorusku jsem se přátelil s novinářem, politickým vězněm. Jeho věznění spočívalo v tom, že v noci chodil přespávat na strážnici a ve dne si dělal, co chtěl. V Bělorusku na mne sedá nostalgie a trochu sobecky cestuji i do sebe sama. Vždyť to dobře znám, šedivou architekturu socialismu, rozbité chodníky, poloprázdné krámy.

Bělorusko je země báječných lidí, ale města a silnice jsou postaveny na ruinách. Tady je pořád vidět, že tu prošla snad nejstrašnější fronta druhé světové války. Vše bylo zničeno Němci nebo Sověty. Nová socialistická architektura, a nic jiného tu není, vyrostla doslova na hrobech. Jsou tam místa, kde se čas zastavil v 50. letech, včetně památníků, vlajek, té atmosféry patosu a ošuntělosti.

Venkov, to jsou obrovská území, kde lidé žijí odříznuti od jakýchkoli informací. Televize a tisk jsou vládou tvrdě kontrolované. V celých odlehlých oblastech existuje jen cenzurovaný rozhlas po drátě. Je to umělý svět.

Bělorusové říkají, že žijí v zapomenuté zemi, zemi odstrčené Evropou. Jak jim mohu pomoci? Myslím, že se dokážu vžít do jejich myšlení i pocitu ukřivděnosti. Chápu autoritářský systém, ve kterém žijí. Jak pomoci někomu, kdo nestrádá bídou anebo nesnesitelným politickým útlakem, ale „jenom“ osaměním a pocity méněcennosti? Někomu, kdo je „jenom“ zapomenutý? Ještě nevím. Budu tam jezdit. Chci tu zemi poznat.

Čína

V Číně mě tajní sledovali na každém kroku. Ožily ve mně instinkty z dob estébáckých sledovaček. Také jsem svoje sledovače několika triky odkryl! Ale hned jsem toho nechal. Nechtěl jsem čínské tajné dráždit, to tedy ne. Věděl jsem, že Čína není onou mystickou zemí, překypující tajemnou moudrostí na každém kroku… Co jsem si vysnil jako kluk, tedy už opravdu neplatí. V Číně mě ale šokovalo „obrovské prázdno“.

Za kulturní revoluce byly církve i duchovní skupiny brutálně likvidovány. Buddhisti, taoisti, konfuciáni byli stejně jako křesťané téměř zničeni, někde doslova vyhubeni. Pár klášterů, které zbyly, nebo třeba Zakázané město v Pekingu jsou jen kostry duchovních staveb, ozdoby pro turisty. Původní kultura zmizela, byla zničena.

Ve městech jsou jen mrakodrapy, supermarkety, loga bank a nadnárodních společností, dívky chodí oblékané podle poslední západní módy. Pro všechna města je určující naprostá stejnost. Duchovní vakuum po velkém ničení za kulturní revoluce teď naplňuje konzum. A pod konzumním povrchem je stále síť koncentračních táborů. Náboženská aktivita je kontrolovaná státem, svobodné sdružování lidí je zakázáno, svoboda slova omezená. Do měst míří zástupy chudáků z venkova, kteří hledají otrockou práci.

V Číně je povolena jen Katolická vlastenecká asociace, jejíž biskupové se zřekli papeže. Byl jsem ale při mši, a i když je to zakázáno, za papeže se tamní věřící modlí, o tom jsem se přesvědčil! Někteří biskupové podzemní církve si odseděli desítky let kriminálu. Věřící i kněží téhle církve jsou zavíráni. Unikal jsem svým sledovačům a s věřícími se setkával na tržištích a v uličkách, kde byla vždy spousta lidí. Sloužili jsme mše v soukromí, třeba v obrovském činžovním domě, kde jedinou anonymitu zajišťovalo právě lidské hemžení.

S podzemními biskupy je nutné se sejít tváří v tvář a stisknout si s nimi ruku. Říkají, že v nějakou změnu poměrů v Číně příliš nevěří, nikdy jsem se mezi nimi ale nesetkal s ustrašeností. Jsou odhodlaní a vnitřně pevní. Usmívají se. V té obrovské zemi mi pronásledovaní věřící připadají jako docela šťastní lidé. S takovými lidmi vytvářet duchovní pospolitost je čest.

(Respekt, www.respekt.cz)