Listopad 2005

Naděje se bojí mrazů

Jáchym Topol

Ochránce lidí bez domova musí zavřít své pražské centrum. Občanské sdružení Naděje tady už patnáct let zachraňuje lidi v nouzi a modrý kříž na jejích pobočkách slibuje pomoc každému, kdo si řekne. Právě nyní však společnost musí zavřít jedno ze svých nejvýznačnějších center.

Miluj bližního svého

Příběh zakladatele a současného šéfa Naděje Ilji Hradeckého působí trochu jako film. Nepříliš spokojený tiskař státního podniku zažil na sklonku komunismu podivuhodnou životní změnu: „den ze dne“ uvěřil v Boha a, jak říká, pochopil, že smysl jeho života je ve službě druhým. Na své chalupě v Jeseníkách vytvořil evangelizační centrum pomoci mladým lidem a také se pustil do pašování a distribuce náboženské literatury. To se pochopitelně nelíbilo politické policii, ale než si StB všechno zmapovala k zásahu, došlo k revoluci. Pomáhat najednou bylo možné legálně a nejvíc účasti potřebovali uprchlíci z masakrovaného Rumunska. Pan Hradecký s několika přáteli zorganizoval potravinovou pomoc. Doma vařili kotle polévky a vozili je na Holešovické nádraží. Pořádali peněžní sbírky na ulici a v církvi. Zásobovali jídlem dvacet až třicet rodin s dětmi denně. Pak přišla polistopadová amnestie, vztahující se na tisíce vězňů. Někteří neměli kam jít. V tehdejším Československu vznikly první uprchlické tábory. Potřeba pomoci dostávala jasné obrysy. A vznikla Naděje.

Dnes Naději každý den kontaktuje na dva tisíce potřebných. Organizace zřizuje chráněné dílny, azylové domy, domy pro seniory či útulky pro děti a mladistvé v nejrůznějších městech republiky. Její bohatou činnost podporuje stát i soukromí sponzoři. Pracuje pro ni asi pět set osob. Mnozí z nich berou svoji práci jako naplňování evangelia. Ale být křesťanem není podmínka. Také v zařízeních Naděje se konají bohoslužby a visí kříže, pomoci se však dostane i těm, kteří se nemodlí.

Vlajkovou lodí organizace je Centrum pro bezdomovce v Bolzanově ulici. Funguje nepřetržitě od roku 1992 a díky strategické poloze mezi Masarykovým a Hlavním nádražím se sem stahují ti opravdu na dně – lidé se zkušenostmi z kriminálů, s drogovými a alkoholovými problémy. Tady jsou v teple a také pod permanentní nenápadnou kontrolou. Není náhoda, že zde pracují nejzkušenější sociální pracovníci. Tady funguje nepřetržitá lékařská pomoc. Tady se nalézá hlavní sklad léků, potravin, oblečení a dek.

Nikdo je nechce

Dříve honosný měšťanský dům v Bolzanově ulici patřil židovské rodině Blochů, jejíž příslušníci většinou zahynuli v komorách holocaustu; pár zázrakem zachráněných odjelo z šílené Evropy a jejich stopa zmizela. Dům proto po válce nebyl vrácen. A Naděje v něm získala prostory od městské části Prahy 1 v divokém a nepřehledném porevolučním čase. Pan Hradecký ani jeho kolegové netušili, že o dům probíhá dlouhý a spletitý soudní spor s majitelkou, která se po roce 1989 ozvala z Brazílie. A nyní v létě přišel úder. Majitelka spor vyhrála a dům obratem prodala realitní kanceláři, která Naději vypověděla. K vystěhování má dojít tuto zimu. Přes několikaměsíční snahu, žádosti i prosby o pomoc Naděje dosud nezískala žádný náhradní prostor ani jeho konkrétní příslib. „Veškerá jednání zatím proběhla neúspěšně,“ říká ředitel Hradecký.

Nepomohlo ani to, že situaci centra v Bolzanově ulici projednával pražský magistrát a ministerstvo práce a sociálních věcí, kde jsou si úředníci podle slov mluvčí ministerstva Kateřiny Beránkové „vědomi nezbytnosti urychleného řešení“. Přes tohle vědomí ale zatím diskuse nevedla k ničemu jinému než k rozhodnutí sejít se znovu a diskutovat o problému dál. Ale pražské radnice už dopředu jednoznačně vzkazují, že žádné volné prostory pro Naději ve svém katastru nemají. Pražská šéfka Naděje Petra Lakatošová se tomu stanovisku nediví: „Politici se bojí za tyhle nešťastníky postavit. Nikdo nechce být spojovaný s bezdomovci. Nechce, aby mu jeho voliči řekli – vy jste sem tu bandu přitáhl!“ „Na první zápornou reakci jsme zvyklí, ať už se jedná o dětský domov či třeba o uprchlický tábor. Ale časem se lidé přesvědčí, že jim od našich klientů žádné nebezpečí nehrozí,“ říká Hradecký. „Jenže právě čas nemáme!“ oponuje Lakatošová. „Centrum v Bolzanově totiž na tuto zimu nemá žádnou náhradu, a to může pro některé bezdomovce znamenat smrt umrznutím.“

Jistou šanci pro centrum v Bolzance představují „Laštůvkovy miliony“. Poslanci Vladimíru Laštůvkovi se totiž při schvalování státního rozpočtu na rok 2005 podařilo vyčlenit 100 milionů korun na „řešení situace pro lidi bez domova“. Politik, který se v letech 1977 – 79 sám octl ve vězení za „podvracení republiky“, má k lidem na okraji výjimečně kladný vztah. „I mezi poslanci jsem bohužel musel neustále zdůrazňovat, že lidé bez přístřeší jsou prostě lidé jako my. A že stát se bezdomovcem může každý, a to velice lehce,“ říká Laštůvka. Vyčleněné miliony by ovšem podle představ parlamentu měly sloužit „k vytvoření systému pomoci, který by potřebným pomohl vrátit se do normálního života“, a nelze je tedy „projíst“. Problém Bolzanky ale poslanec Laštůvka považuje za natolik mimořádný, že se „o těchto penězích v souvislosti s Nadějí bude dál hovořit“.

Počet lidí bez domova roste

Poslední sčítání lidí bez přístřeší v Praze proběhlo z iniciativy Naděje v roce 2004. Bezdomovců tehdy jedné únorové noci komisaři napočítali přes tři tisícovky. Jde o data z azylových zařízení, která byla doplněna o počty z nemocnic, věznic, psychiatrických zařízení a záchytek. Další necelé dvě tisícovky lidí spadaly do kategorie „nejisté bydlení“, což je bydlení například v noclehárnách či ubytovnách, které může prakticky kdykoli skončit. Zahrnuje i případy, kdy je člověk okolnostmi nucen pobývat společně s dalšími v nevyhovujících podmínkách, což se může týkat třeba žen trpících domácím násilím, ale i zahraničních dělníků vydíraných mafiemi. Svérázná komunita, čili „tvrdé jádro“, čítá asi pět stovek bezdomovců, obývajících opuštěné domy, jeskyně, lesíky či kanály. Ti zpravidla žádnou pomoc nevyhledávají. Počty bezdomovců ale každý rok narůstají a mění se i jejich složení. „Přibývá hlavně žen,“ říká sociální pracovnice Dobroslava Kudrnová z azylového domu Na Slupi. Podle údajů Naděje před patnácti i deseti lety ženy mezi bezdomovci nečítaly ani deset procent. Nyní jejich počet dosahuje až k dvaceti procentům. Tahle alarmující skutečnost dosud nebyla analyzována. Naděje ovšem pohotově zřídila výhradně ženskou ubytovnu v Rybalkově ulici. „Holky i babky, trdla i chytrý ženský, poctivky i kriminálnice,“ charakterizuje složení bezdomovkyň paní Kudrnová. S kolegyní, také sociální pracovnicí Naděje, pracuje „převlečená za prodavačku“ v krámě u azylového domu Na Slupi. Na zdi visí svatební šaty za pět set, talíř tu je za tři kačky, sklenička po koruně, huňatý svetr za deset, prodávají dětské botky, knížky i časopisy, je tu čisto a všechno neuvěřitelně levné. Zboží pochází často z darů, aukcí či z přebytků velkoobchodů. Sem chodí chudé ženy. A to není termín z předválečné proletářské poezie. „Počet chudých lidí stoupá,“ říká paní Kudrnová. Ženy sem chodí na průzkum levného zboží, ale i na právní porady k ochotným „prodavačkám“. Krám nabízí vlídný prostor k seznámení, odpočinku, výměně zkušeností i drbů. „Jsme tu osm hodin denně pro každého, kdo to potřebuje,“ říká paní Kudrnová.

Zvyšující se počty bezdomovců nejsou výhradně pražskou starostí. Krabatí čela i primátorům Brna, Ostravy, Ústí nad Labem. A Jarmila Kurucová z azylového domu v Mladé Boleslavi uvádí, že před pěti lety se u nich ženy téměř nevyskytovaly. „Teď ale přicházejí.“ Podobnou zkušenost s vyšším počtem žen, ale i mladistvých mezi lidmi bez přístřeší má například i Aleš Slavíček, vedoucí pobočky Naděje v Litoměřicích.

Bolzanova 5

Čísla z počítače loví i šéf centra v Bolzance, pan Ladislav Varga. „V létě k nám dříve přicházelo tak padesát lidí denně. Poslední roky ale počet vzrůstá a letos to bylo až rekordních sto padesát lidí. Nedokáži vysvětlit proč.“ Pan Varga, který se mezi bezdomovci pohybuje každý den, také hovoří o změně v jejich složení: „Klasickým klientem býval starší chlapík s IQ 80, tak po pěti letech kriminálu, který rád nasával. Teď přibývají ženy a mladí.“ Sedíme v tmavém kamrlíku, který slouží jako kancelář. Co chvíli dovnitř strčí hlavu některý z klientů či spolupracovníků a chce s něčím pomoci, poradit. Dobrovolníci přivezli balíky zimních šatů převázané provazy. Je třeba je roztřídit. Hbitě se toho ujímají dvě Romky v modrých pracovních pláštích. Když se jedné zeptám, co si myslí o stěhování z Bolzanovy, zatne klouby kolem provazu, až jí zbělí. „To nesmí bejt!“

Celé tohle proslavené centrum tvoří mimo kamrlík s počítačem dvě místnosti, kterým se trochu nadneseně říká větší a menší sál. Teď se tu podává oběd pro sto dvacet lidí a je nabito. „Tak za dva měsíce už budeme na hraně a tou je 200 obědů. Děsné je lidi vyhazovat do zimy,“ říká pan Varga. „Ale i to už jsem musel, nejsme nafukovací,“ dodává statný čtyřicátník. Je tu jen šest lůžek, ale v mrazech tu na zemi někdy nocuje až sto padesát lidí. „Kdyby na sebe někdo takhle namačkal králíky, tak ho zavřou.“ Pan Varga vede Bolzanku už sedm let a stěhování, ke kterému má dojít v nejlepším případě na dosud neznámé místo, vidí v prosincových mrazech jako katastrofu. Domnívá se, že uzavření centra ublíží jak bezdomovcům, tak veřejnosti. V zimě v Bolzance převlékli do čistého, umyli a dezinfikovali od blech a vší sto lidí denně. Právě tady si bezdomovci léčili hnisavé vředy a boláky, záněty kůže, svrab, to v Bolzanově lékař diagnostikoval TBC, epilepsii, úzkostné stavy. „Budou žebrat po ulicích, hřát se v tramvajích, pokoutně přespávat v domech a na nádražích,“ krčí pan Varga rameny na otázku, kam se teď bezdomovci bez Naděje, na kterou si zvykli, podějí. „Nezbude jim nic jiného.“

Je hezky

Blonďatá Svatava říká, že je jí dvacet šest. Kolem levého zápěstí má špinavý obvaz. Na sobě zelenou mikinu a džíny. Vypadá jako studentka, která se trochu zapomněla někde na delším večírku, žije ale na ulici. Teď sedí s partou bezdomovců a bezdomovkyň na lavičce v Šervúdu, parku před Hlavním nádražím. Hřeje tu vlídné sluníčko krásných říjnových dnů. Někteří z party popíjejí. Svatava se krabicového vína ale nedotkne. Chystá se totiž na noc „do azylu“, a to je podnapilým osobám zapovězeno. Do Prahy přišla, jak říká, začátkem léta bydlet u kamarádky a sehnat nějakou práci, nic z toho ale nevyšlo. „Táta byl hnusnej a můj kluk taky,“ odpovídá na otázku, co se zvrtlo, že nemá kde bydlet. Je přesvědčena, že ze života na ulici se dostane, „když bude chtít“. Co bude v zimě, ji nezajímá. „To je za dlouho,“ máchne rukou. Ostatní přizvukují a pochechtávají se. Co bude za pár týdnů? To je přece celá věčnost! Kdo žije na ulici, ten se zajímá o to, co bude večer. Nebo nanejvýš zítra. Na zimu nikdo nemyslí. Zatím.

(Respekt, www.respekt.cz)