Listopad 2005

Starost o naše hochy

Ota Ulč

Britská media se donedávna maximálně soustřeďovala na úděl „našich hochů“ (our lads) na kruté bázi Guantánamo, adrese v Afghánistánu pochytaných mordýřských fanatiků. Naši hoši, v Británii narození či aspoň naturalizovaní potomci muslimských přistěhovalců z bývalých koloniálních držav, si jaksi na západní způsob života nezvykli. Však na to měli právo v nynějších dobách multikulturalismu, pohrdajících někdejším cílem integrace s aspoň symbolickou loajalitou vůči hostitelské zemi, tolik štědré – či pošetilé – že nabídla otevřenou náruč. V Americe se cítím být součástí většinové společnosti, aniž jsem se kdy zajímal o baseball, s českým návštěvníkem si doma rozprávím česky. Ale tuze schvaluji reakci, tuším že někde v Kansasu, kde stát trestně zasáhl proti arabským přistěhovalcům, kteří uspořádali svatbu svých sedmiletých dětí. a pak rozhořeně protestovali proti surovému porušování jejich starobylého, z dálav přivezeného obyčeje.

Obhájci multikulturalismu vycházejí z očividného nesmyslu, že všechny kultury si jsou rovné. Například neshledávám příliš rovnosti s kulturou, v níž je samozřejmostí zacházet s ženami jako s dobytkem. Sir V. (Vidiadhar) S. (Suraiprasad) Naipaul, indického původu, narozený v karibském Trinidadu, je jediný žijící Brit – laureát Nobelovy ceny za literaturu (2001). Projevuje značnou politickou nekorektnost svou otevřeností, s níž se pouští do neřádů v postkoloniálním světě, jeho zlodějen, neschopnosti a korupce. Pohrdá marxistickými spasiteli lidstva, tím kterým národně osvobozeneckým hnutím, a také notně popuzuje muslimy svým tvrzením, že islám vede k tyranii. Multikulturalismus komentuje slovy „Když se jednou rozhodnete přistěhovat se do jiné země a žít tam podle tamějších zákonů, nemůžete nebrat na vědomí tamější kulturu.“ (The NYT Book Review, 7. 8. 2005). Západní Evropu pokládá za příliš tolerantní a proto zranitelnou, málo odolnou vůči islamizaci. Jestliže přijedu do cizí země, musím ji respektovat, přizpůsobit se jejímu způsobu života a ne arogantně vnucovat své zvyklosti tamější většině..

Předáci britské jak labouristické tak předchozí konzervativní vlády se o multikulturalismu vyjadřovali se sympatiemi. (Bedlivější diagnostik v tom rovněž mohl postřehnout symptomy schizofrenie – podobné postoji České republiky ke svému komunistickému dědictví. Je to přece doktrína svobodě a demokracii nepřátelská, jak bohatě prokázáno v teorii i praxi, nicméně její prosazovatelé sedí v parlamentě, těší se imunitám, a nedobře se povede tomu, kdo bude na jejich minulost a zálusky do budoucnosti příliš upozorňovat. Britská vládá prosazuje zákony, postihující propagaci nenávisti a přitom podporuje – jakož i další státy včetně ČR podporují cestou štědrých dotací OSN – palestinské úřady (PA – Palestinian Authority) značně podněcující nenávist vůči dobrodincům. Hned druhý den po londýnském útoku 7. července, palestinská televize vysílala náboženské kázání, domáhající se „vyhlazení bezvěrců“ (extermination of infidels): „Zabijte je všechny, nenechte na živu ani jednoho!“ (Outpost, č.180, 7. -8. 2005).

Teprve zásluhou onoho londýnského třesku, mnohým hlavám došlo, že prokazování dobré vůle, tolerování intolerance vůbec není zárukou, že druhá strana zareaguje s touž ohleduplností. Bezbřehá multikulturální blahovůle pozbývá na potenci, jak lze usoudit i ze slov premiéra Blaira o nutnosti klást váhu na tradiční hodnoty – slova to dřív neslýchaná. Již se s vážností uvažuje vyžadovat znalost angličtiny od žadatelů o naturalizaci – získání britského občanství.

Teď po 7. 7. 2005 většina Evropanů si uvědomuje hrozbu, zkázonosnou podstatu radikálního islámu, dřív pohodlně přehlíženou (za vším se viděly prý oprávněné frustrace Arabů, jejich údajný útisk). V Holandsku se zpožděním roste přesvědčení, že multikulturalismus je fiasko a nebezpečí celé společnosti. Ve Francii již nezbývá mnoho předáků, přesvědčených, že antiizraelská a důsledně proarabská politika bude dostatečnou zárukou klidu před škodlivými iniciativami fundamentalistů. Dokonce i ubývá Evropanů, radujících se z představy, že Američané v Iráku prohrají a potupně odtáhnou.

Londýnské úřady tradičně nechávaly na pokoji fanatiky, pokud se nedomáhali rozpoutání teroru na britských ostrovech. Teď však jim hrozí postih i za pouhé podněcování a schvalování násilí. Hrozí zákaz vstupu cizím velebníčkům, specializujícím se na nenávistná kázání, a hrozí deportace těm, kteří již v zemi jsou a takto si počínají. Dr. Imraam Wahed, mluvčí organizace Hizb ut-Tahrir, pobízející muslimy zabíjet židy a domáhající se zřízení globálního kalifátu, značně zaprotestoval proti novotám. A levicový deník The Guardian dal výpověď reportérovi kvůli jeho členství v tak nevábném spolku.

Důležitější byla rozdílná reakce muslimské komunity na události 7. 7. ve srovnání s útokem na dvojčata WTC v New Yorku 11. 9. před téměř již čtyřmi roky. Tehdy se muslimům věru nechtělo masakr jednoznačně odsoudit a přemnozí si perverzně libovali.

Nic takového tentokrát v Londýně, tento akt terorismu byl jednoznačně, zřetelně odsouzen, nebylo slyšet groteskní racionalizace a konspirativní vysvětlovačky, že za vším vězí Izrael. Významný potentát (Grand Imam), šejk Mohammed Sayyed Tantawi nejenom že zatratil londýnský masakr, ale rovněž odmítl tvrzení, že to měla být ospravedlnitelná metoda, jak přimět Brity k odchodu z Iráku. Dokonce i Hamas, Hizbolláh a Muslimské bratrstvo v Egyptě odsoudily bombový útok. Den před jeho uskutečněním se v Jordánsku pod záštitou krále Abdulláha konala konference 180 předních muslimských šejků a imámů. Ti vydali fatwu, prohlášení zatracující prosazovatele takového násilí jako tzv. takfir (apostate anglicky a česky odpadlík). Přímý to útok na nábožensky zdůvodňované praktiky al-Kajdy.

Po zprávě dobré jedna méně dobrá, čímž se vrátíme k „našim hochům“, narozeným na půdě Albionu. Jejich většina se zcela určitě nevyskytuje na společenské podívané sledovat pádící koníčky – Ascot, elegantní modrošedivé oděvy, hedvábný cylindr stejné barvy, k tomu sklenku šampaňského – či zajíždět do Wimbledonu sledovat utkání na vypelichaném trávníku a pojídat jahody se šlehačkou. Spíš tedy zvolit fish and chips a zavlažovat hrdlo teplým pivem. Což ale důsledný, alkoholu se vyhýbající muslim neudělá. Třeba si nasadí bělostnou čepičku bez kšiltu, promenovat bude v hávu, připomínajícím dlouhou noční košili. Nechá si růst plnovous a pravidelně dochází do mešity nasávat kázání plné jedu a též balzámu na trýzněnou duši. Že by frustrace způsobené ústrky ve většinové společnosti, jemu uzavřené, hladem, překážkami ke vzdělání, v zaměstnání? Jeho životní úroveň v kontrastu s mizérií v domově jeho předků se přece notně zlepšila.

Po 11. září 2001 začalo převládat přesvědčení, že novodobý terorismus je dítětem konfliktu mezi moderní dobou a středověkem. Že teroristé, dezorientovaní okolním pluralismem a potupeni vědomím zaostalosti vlastního mohamedánského světa, s bídně fungujícími vládami a pramalými vyhlídkami na užitečnou budoucnost, se cítí být v pasti a proto reagují explozivně, se soustředěním na Ameriku, symbol primárního zla v jejich představách..

Jenže tohle už neplatí, tvrdí významný komentátor David Brooks (The New York Times, 4. 8. 2005) s odkazem na databázi, potvrzující, že 75 procent těchto teroristů pochází ze středních nebo ještě vyšších vrstev, většina získala vyšší vzdělání a kvalifikaci, zejména v technických oborech – ne tedy primitivní fanatici, automaticky mumlající verše Koránu. V revoltě proti buržoaznímu, západní životní stylu imitovanému jejich rodiči a též i jejich mírňoučké verzi islámu, tato nová generace – čili „naši hoši“, kteří případně odputovali až do Afghánistánu a pak uvízli na Guantánamu – hledají svou utopii, v ní najít smysl své existence. A tím není tradiční islám, ale tato jeho moderní fantazie.

Francouzský publicista Olivier Roy v své knize Globalizovaný islám zdůrazňuje, že džihádisté těchto dní mají hodně společného s levicovými extrémisty třicátých a šedesátých let. Islámští fundamentalisté se vecpali do rolí, v minulosti obsazených neméně zanícenými marxisty. Pocházejí ze stejného prostředí (například vzdělaná druhá generace přistěhovalců), používají stejné symboly, zatracují stejné nepřátele (imperialismus, kapitalismus).

Dostává se nám tady poučení, pepřené s notnou dávkou ironie: zatímco všelijací idealisté se snaží demokratizovat arabský region, s očekáváním, že tím vymýtí současný terorismus, ona nám tato metla klíčí v západoevropských metropolích. A tito džihádisté – zapřísáhlí nepřátelé globalizace – jsou též jejím produktem. To jsou ti autentičtí globalisté, vždyť zavedení univerzálního kalifátu, vládnoucího celému světu, je jejich vrcholný program..

I optimistický předpoklad, že naprostá většina muslimů zůstane imunní vůči fundamentalistickému blouznění, nedodává příliš klidu. Jak poznamenal vynikající analytik Fareed Zakaria (Newsweek, 18. 7. 2005), i kdyby 99,99 procent muslimů se asimilovalo, ztotožnilo s hodnotami západního světa, v obrovské a nadále povážlivě se rozmnožující islámské obci by to znamenalo, že zbývat bude 20.000 dobrovolníků, rozhodnutých značně třeskutě poznamenat naši civilizaci.