Listopad 2005

Khalilzad opravářem

Tomáš Vlach

Afghánec ve službách Bílého domu hasí válečné konflikty. Týdeník Newsweek nazval současného amerického velvyslance v Iráku Zalmaye Khalilzada (54) America’s Mr. Fix-It. Tedy všeumělem, který opraví všechno, co mu přijde pod ruku. Po dvouletém působení v Afghánistánu se od něj očekává, že si poradí i s Irákem.

Zalmay Khalilzad je nejvýše postaveným muslimem v administrativě USA a současně patří ke skupině neokonzervativců, léta spolupracoval s Paulem Wolfowitzem a Dickem Cheneym. Do povědomí vstoupil až letos v červnu jako specialista na urovnávání poměrů ve společnostech postižených válkou. Poté, co ho George Bush přesunul jako velvyslance z Afghánistánu na stejný post do Iráku, očekává se od něj, že vyřeší problém čísla jedna současné americké zahraniční politiky.

„Je skutečným komunikátorem,“ řekl Newsweeku plukovník US Army David Lamm, který byl svědkem jeho vyjednávání v Iráku. Ocenil především jeho umění interpretovat každé straně stanovisko soupeře takovým způsobem, že se nikdo neurazí a snaží se spolupracovat. Na reportéry Newsweeku udělalo dojem, že po politickém mítinku se šel se skupinou šíitských stařešinů společně pomodlit. Pozorovatelům je sympatické i to, že je schopen argumentovat jako člověk zevnitř společnosti, v níž se právě nachází, ať jde o vleklou diskusi mulláhů v turbanech nebo strohý koordinační mítink v Bílém domě.

A ještě v jedné věci se Khalilzad odlišuje od politického průměru: je to snaha strávit co nejméně času v kanceláři a co nejvíce v terénu. V Afghánistánu se osobně setkal s každým prezidentským kandidátem, včetně zkrachovalého polního velitele nebo komunistického právníka z kábulského paneláku. A ještě před odjezdem do Iráku před kongresmany prohlásil, že nehodlá zůstat vězněm „Zelené zóny“ jako mnozí jiní diplomaté v Bagdádu.

Plánovačem války i ropným poradcem

Za schopností porozumět logice islámského světa je nepochybně Khalilzadův původ. Narodil se v roce 1951 v Afghánistánu, ve městě Mazáre Šaríf na severu země. Otec byl Paštun a vyznavač sunnitské větve islámu, matka šíitka. Celá rodina se pak přestěhovala do Kábulu, kde otec získal práci ve státní správě, zatímco Zalmay navštěvoval kurzy angličtiny. Při studiích na britském lyceu se díky znalostem angličtiny poprvé podíval do Spojených států. Pak následovala americká univerzita v Bejrútu, kde se naučil plynně arabsky. Odtud zamířil na univerzitu v Chicagu, kde pod vedením známého stratéga studené války profesora Alberta Wohlstettera získal doktorát. Tam také potkal svoji životní partnerku, Rakušanku Cheryl Bernardovou, s níž má dva syny, Alexandra a Maxe. Manželka se o kariéru podobnou svému muži nepokoušela – v klidu domova píše povídky a spolu se Zalmayem pracuje na knize o revoluci v Íránu.

Americké školy vychovaly z afghánského hocha tvrdého zastánce hodnot Západu a konzervativní myšlení ve stylu studené války mu zůstalo už po celý život. Ohledně nebezpečí pro „svoji“ civilizaci, kde alespoň zpočátku nedělal příliš rozdíly mezi původní vlastí a USA, viděl nepřátele za železnou oponou: Sovětský svaz a Čínu.

V roce 1984 získává Khalilzad americké občanství a začíná pracovat pro ministerstvo zahraničí. Z původně roční stáže se postupně vyklubal stálý úvazek, za dva roky už je členem vlivné Rady pro politické plánování a ve funkci „zvláštního poradce“ jezdí do pákistánského Péšávaru jednat s mudžáhidy, kteří bojují proti Sovětům. V souladu s tehdejší strategií Reaganovy administrativy argumentuje: Chcete dostávat naši pomoc? Tak bojujte až do konce a svrhněte afghánský prokomunistický režim, žádné kompromisy!

V té době také intenzivně spolupracuje s organizací Friends of Afghanistan, smýšlí podobně jako strůjce strategie použití islámského fundamentalismu coby zbraně ve studené válce Zbigniew Brzezinski. V roce 1988 se dostává jako strategický plánovač do Pentagonu, kde pracuje pod tehdejším náměstkem Wolfowitzem. Navrhují na svou dobu neobvyklou myšlenku nechat na pokoji Írán a jako na skutečné nebezpečí se soustředit na socialistický Saddámův Irák. Podobně začátkem 90. let přicházejí s návrhem zrušit zbrojní embargo proti bosenským muslimům Aliji Izetbegoviče a podpořit je v boji proti Srbům.

Výhra demokratů odsunuje „jestřáby“ včetně Khalilzada do pozadí. Následujících osm let trávil psaním článků i poradenstvím pro každého, kdo přišel s lákavou nabídkou. Vzpomněla si na něho společnost UNOCAL, která chtěla postavit napříč Afghánistánem plynovod spojující mohutná naleziště v Turkmenistánu se stejně mohutným odbytištěm v Pákistánu. Hlavně se ale spolu s Wolfowitzem a Cheneym intenzivně připravují na dobu, kdy žezlo převezmou opět republikáni. Pracují na strategii US Global Hegemony, která počítá s agresivnější politikou než za Clintona a s předcházením vojenským konfliktům preventivními akcemi. A po zvolení Bushe juniora dostávají šanci: Wolfowitz jako ministr obrany, Cheney jako viceprezident. Na Khalilzada nejprve žádná funkce nezbyla, až v květnu 2001 si ho bezpečnostní poradkyně Condoleezza Riceová vybrala jako asistenta pro záležitosti Perského zálivu a jihozápadní Asie. Jeho chvíle přichází až po útocích 11. září, kdy Bílý dům se zděšením zjišťuje, že Zalmay Khalilzad je jeho jediným specialistou na Afghánistán.

Amerika volí Karzáího

Na mírových jednáních v Bonnu ihned po pádu Tálibánu se o něm uvažovalo jako o budoucím afghánském prezidentovi. Zřejmě pak ale někdo rozumný usoudil, že amerikanizovaného Afghánce s ženou Rakušankou by asi lidé opravdu nepřijali, a do čela prozatímní správy se dostal rovněž Paštun Hamíd Karzáí. Do rodné země se pak Khalilzad přece jen vrátil, v listopadu 2003 jako americký velvyslanec.

Navzdory doporučení bezpečnostních expertů se nezavřel v rezidenci, ale objížděl velitele, stařešiny a vůbec všechny klíčové hráče na afghánském poli. Taktiku dlouhých vyjednávání při popíjení čaje se učit nemusel. Válkou unavení Afghánci byli poměrně ochotní ke kompromisu, zvláště když za velvyslancem stály miliony dolarů pomoci. Za půldruhého roku se kábulské správě podařilo odstavit většinu warlordů a protlačit svou moc do většiny z provincií kromě neklidného jihu. Rozhodující roli tu hrály prezidentské volby v říjnu 2004, které ve funkci posvětily Karzáího. Stalo se tak především díky obrovské mobilizaci Paštunů a svůj podíl na tom měl i Khalilzad, který se choval jako Karzáího volební poradce. Běžně se s Karzáím ukazoval na veřejnosti, přitom vyhlašoval dotace na velké rekonstrukční projekty a svému favoritovi dojednal používání amerických vojenských vrtulníků, aby mohl létat po celé zemi. Také obešel všechny kandidáty kvůli tomu, aby odvolali svůj plán volebního bojkotu. Jeden z nich, Mohamed Muhakek, pak tvrdil, že mu nabízel post ve vládě výměnou za odstoupení ve prospěch Karzáího. Časté schůzky amerického velvyslance s afghánským prezidentem zavdaly příčinu k úvahám, že skutečným prezidentem Afghánistánu je vlastně Khalilzad.

Válku musíme vysvětlit

V červnu 2005 oznamuje Bílý dům přesun Khalilzada na post velvyslance do Iráku. Při slyšení před senátory, které díky respektu vydobytému v Afghánistánu prošlo neobvykle hladce, jmenoval tři priority: novou ústavu, snížení americké vojenské přítomnosti v zemi a její rekonstrukci. Jeho další zmínky o strategii v Iráku pak odpovídají neokonzervativní šabloně. „Povstalce v Iráku lze zlikvidovat za přijatelnou dobu,“ prohlásil před senátory (ačkoli řada vojenských analytiků tvrdí, že bez politického řešení to nepůjde). Nový velvyslanec by také měl hrát roli v privatizaci iráckých ropných zdrojů, což znovu oživuje vzpomínky na angažmá u petrolejářské firmy UNOCAL. Obyčejné Iráčany pak chce přesvědčit PR prostředky, které nazývá „veřejnou diplomacií“, aby se sami zapojili do mírového procesu.

Co má být tato veřejná diplomacie? „Mám filozofii, jak dělat svou práci. Zůstanu jedním a tímtéž člověkem ve dvou rozdílných prostředích,“ řekl na tiskové konferenci krátce před odjezdem z Kábulu. Podle expertů ale bude těžké přenést afghánský styl do Iráku už jen proto, že poměry na Eufratu a Tigridu jsou daleko nebezpečnější. „Bude mít daleko méně prostoru,“ míní Frederick Barton z Centra pro strategická studia. Zatím se však zdá, že tato taktika „být mezi lidmi“ velvyslanci vychází, otázkou je, jestli svou misi v Iráku přežije. Pokud ano, a přitom se mu povede s iráckým hlavolamem pohnout, možná o něm ve velké politice ještě uslyšíme.

(Respekt, www.respekt.cz)