Listopad 2005

Mafiánská groteska Czech Made aneb Kam se hrabe Cosa Nostra

Petr Zavoral

Opravdu nevím, proč čím dál víc lidí, s nimiž se potkávám, běduje nad místními poměry a tvrdí, že mít příležitost, bez meškání by si sbalili kufry a odstěhovali se do některé normální země. Vždyť v Česku je tak veselo! Můžete zde pozorovat či dokonce sami prožít věci, k nimž by nemohlo dojít v civilizovanějších končinách světa. Třeba takový případ Krejčíř. Jak plyne čas, skládá se nám před očima ze střípků kauzy tohoto údajného zločince pozoruhodně tragikomický příběh, jaký by nenatočil ani filmař nadaný mimořádně bujnou fantazií. Zkusme si alespoň v kostce zrekapitulovat, co jsme se až dosud na toto téma dozvěděli.

Začněme slavným Krejčířovým útěkem, který, jak se záhy ukázalo, vlastně útěkem nebyl. Lapený miliardář, jemuž byla statečnou policií svěřena role průvodce po své přepychové vile, neměl zapotřebí dramaticky prchat ve stylu akčních hrdinů filmového plátna. Úplně mu stačilo volně odkráčet, když si předtím nechal k nestřeženému východu přistavit vozidlo, aby se na »útěku« neunavil. Od první chvíle bylo každému jasné, že se z domovní prohlídky nemohl vzdálit bez laskavého přispění svých bdělých hlídačů. Ti mu ostatně pomohli už tím, že se ani neobtěžovali vznést proti němu obvinění, takže pan Krejčíř vlastně neměl důvod ztrácet s nimi drahocenný čas a předčasným odchodem z černošické rezidence se de iure proti ničemu neprovinil, nemoha tušit, že policajti tolik stojí o jeho společnost.

Komedie pak pokračovala celou sérií divácky vděčných překvapení. »Uprchlý lotr« se pohodlně přemístil ze středočeských Černošic na zaslíbené Seychely, navštíviv cestou ještě Turecko a některé státy Blízkého východu, kde si možná potřeboval v klidu vyřídit důležité obchodní záležitosti. Když konečně po několika dnech dorazil do cíle své pouti, ubytoval se v luxusním hotelu pod pravým jménem a bezodkladně se začal věnovat svým podnikatelským aktivitám. Naši policejní pátrači Radovana Krejčíře na Seychelách nemohli neobjevit, pravdaže se tak stalo teprve ve chvíli, kdy už čiperně komunikoval s českými novináři. Děkuji za optání, mám se tu skvěle, vzkázal domů prostřednictvím Mladé fronty Dnes. Domů? Jak se to vezme. Mezitím totiž Bublanovi zděšení policajti vypátrali, že pan Krejčíř je už šest let seychelským občanem.

Fraška neměla mít konce. Rozběsněné české vnitro investovalo více než sto tisíc korun z kapes daňových poplatníků do úžasného výletu dvou svých sherlocků s cílem přesvědčit seychelské úřady, aby Krejčíře vydaly do Čech, neb je to padouch nad padouchy. Byl to sice od samého začátku počin odsouzený k nezdaru, jelikož Seychely své občany k zahraničnímu trestnímu stíhání zpravidla nevydávají, ale proč to nezkusit, když je nutno alespoň nějak se předvést před lačnou podřipskou veřejností, a také ... kdo by si rád trochu neužil na státní útraty, není-liž pravda. Dva význační policejní agenti ovšem nebyli jediní, kdo putoval do seychelského ráje. Měly tam namířeno i kamiony s Krejčířovým majetkem a bez úhony tam dorazila i kompletní miliardářova rodina včetně dvou psů, po nichž se v »emigraci« stýskalo podnikatelovu synkovi.

K vyšperkování zdejšího policejního babráctví dodejme ještě pár drobností. Ani paní Krejčířová neměla problém s následováním svého manžela, přestože byla obviněna z napomáhání trestného činu a vyšetřována pro údajné praní špinavých peněz ve velkém. Také, že to byl Radovan Krejčíř osobně, kdo ve své nové domovině iniciativně kontaktoval naše »detektivy«. Jednoho z nich oslovil plným jménem, které předtím nebylo zveřejněno, s oběma pak vlídně pohovořil a nabídl jim jakés takés východisko z české ostudy: podrobí se výslechu, ale jenom na dálku, protože o osobní kontakt s vykonavateli spravedlnosti ve staré vlasti opravdu, ale opravdu nestojí, maje pro to vážné osobní důvody.

A tady končí sranda. Neboť všechny další kamínky Krejčířova příběhu do značné míry zpochybňují obecné přesvědčení, že jeho hlavní hrdina je lotr, který patří za mříže. Snad abych začal citací z interview, které nedávno poskytl miliardářův advokát Tomáš Sokol Mf Dnes. Na otázku, zda si jeho momentálně nejslavnější klient svým útěkem z republiky ještě víc neuškodil a fakticky se tím nepřiznal k vině, renomovaný právník odpověděl: Žádný soudce nemůže brát útěk jako důkaz jeho viny. (...) Nevinný sice asi neutíká, ale vyhlídka na zbytečný rok ve vazbě... Tak, jak já to teď vidím ... dřív nebo později stejně bude muset být zproštěn viny, protože proti němu nejsou důkazy. Takže si minimálně ušetřil rok vazby. K tomu JUDr. Sokol na jiném místě dodal, že Krejčířovo počínání je pro něho lidsky pochopitelné.

Kdo si teď řekne, že každý zločinec má advokáta hlavně od toho, aby jeho skutky lakoval narůžovo, ten by si měl obstarat 38. číslo Respektu (článek Tajemství na Seychelách je v tomto čísle CS-magazínu) a začíst se v něm do výživného textu, který řečený týdeník otiskl pod upoutávkou Co ví Krejčíř na politiky. Dočetl by se tam o vysoké mafiánské hře s celým stádem nastrčených černých i bílých koní, z nichž mnozí jsou napojeni na gaunery ve státních službách, najmě na miliardové posunovače státního majetku a jejich »bodyguardy« z Němcova a Bublanova resortu. V »Krejčířově« případě defilují jako na Staroměstském orloji věhlasné firmy typu Čepro, Setuza či Tukový průmysl Ostrava, jejichž kmotři si pod státní ochranou jen tak přehazují (lépe řečeno přihazují) špinavé miliardy doslova vidlemi a potom hledají, koho nastrčit jako viníka, který by za to měl jít sedět. Dvakrát již nastrčený Krejčíř (o němž samozřejmě nelze hovořit jen jako o obětním beránkovi) strávil ve vyšetřovací vazbě úhrnem dva roky, aniž mu bylo cokoli dokázáno. Že se mu nechtělo tu zkušenost zopakovat do třetice ... div se tomu, kdo chceš. A nezapomeň vzít při tom divení v úvahu, že se mu po hřbetě opakovaně vozí prevíti, o nichž se lze důvodně domnívat, že by měli bručet za katrem místo něho.

Tohle strašlivé podezření podpořily nezávisle na Respektu Hospodářské noviny z 20. září, které uveřejnily podrobnosti týkající se ostudného profitu ministerstva vnitra z nezákonných kšeftů privátní naftařské firmy Bena, komplice to již zmíněné státem ovládané společnosti Čepro. Bena donedávna fungovala jako prominentní dodavatel benzínu pro vnitráckou techniku, přestože z ní již na dálku čpělo podezření z účasti na mafiánských, stát ožebračujících obchodech. Je tudíž namístě se ptát: není mediálně vděčný hon na Radovana Krejčíře pouhou zástěrkou hrozícího skandálu, který by v civilizované zemi smetl především ty zkorumpované lotry, kteří jdou tomuto miliardáři po krku?

Nevím, jak vám, ale mně Krejčířův příběh v mnoha ohledech cosi připomíná: Také Jiří Kajínek je automatický lump, jakkoliv mu nelze navléci roucho beránčí, také v pozadí jeho story se míhají podivné policejní figury dělající vše pro to, aby se nejslavnější český vězeň nemohl věrohodně obhájit a nesl na svém hřbetě všechnu špínu světa. Zajisté se mohu mýlit, ale nikdo nehoří touhou mě z toho omylu vyvést - nejméně pak postkomunističtí justiční machři, kteří by to měli mít v popisu práce. Oba příběhy, Krejčířův i Kajínkův, mají tudíž následek, jejž se sám děsím: začínám fandit takovým i makovým uprchlíkům »spravedlnosti«, a to s vědomím, že možná držím palce těm, jimiž bych měl správně opovrhovat. Nemohu si pomoci. Abych se stal lepším člověkem, musel bych mít nejdřív důvěru v poctivost státních orgánů, kteroužto valutu ale prohospodařily ony samy. Ani nevíte, jak je mi to líto.

Také už začínám rozumět svým v úvodu zmíněným přátelům, kteří by chtěli žít všude jinde, jenom ne v mafiánské republice české.

(Annonce)