Listopad 2005

Danke Österreich!

Matyáš Zrno

Za zahájení přístupových rozhovorů s Evropskou unií vděčí Chorvaté handlu „Gotovina za Ankaru“. Ale Brusel si tento kompromis za rámeček nedá.

Je to skoro neuvěřitelný příběh. Ještě poslední zářijový pátek prohlašovala hlavní žalobkyně mezinárodního tribunálu pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii Carla del Ponteová, že Chorvatsko nespolupracuje. V pondělí (03. 10. 2005 – pozn. red. CS-magazínu) ale vystoupila s projevem, ve kterém zazněl pravý opak: „Chorvatsko s tribunálem plně spolupracuje.“ Díky tomu se pro Záhřeb otevřely dveře do Evropské unie. Nebyl to ovšem jediný podivný případ, který provázel poslední zasedání ministrů zahraničí EU. Vyjednávání v Lucemburku bylo tvrdou školou současné evropské politické reality.

Proč přišel zlom

Můžeme zapomenout na vznešené řeči o společných evropských hodnotách, společném evropském domu či společných evropských cílech. Každý stát prosazoval svůj zájem. A to velmi tvrdě. Dosud nevíme, co všechno stálo za náhlými změnami postojů. Rakouská ministryně zahraničí Ursula Plassniková sice ostatním kolegům slibovala, že jednou o všem napíše knihu, ale na tu si ještě počkáme. Víme jen to, že del Ponteová během tří dnů úplně změnila názor, který zastávala po šest let svého působení ve funkci hlavní prokurátorky haagského tribunálu.

EU spolupráci Chorvatska s Haagem postavila jako podmínku zahájení vstupních rozhovorů. Právě del Ponteová je v březnu zablokovala a své stanovisko potvrdila ještě 30. září: Záhřeb nespolupracuje, stále nedělá dost pro dopadení generála Ante Gotoviny, obviněného ze zabití asi 150 srbských civilistů. Stěžovala si dokonce i na Vatikán. Gotovina se totiž podle del Ponteové skrývá v některém františkánském klášteře v Chorvatsku nebo v chorvatské části Bosny (je skutečně možné, že někteří chorvatští františkáni Gotovinu skrývají, zasáhnout ale musí stát, který vykonává jurisdikci na celém svém území – tedy i na církevní půdě). A pak náhle přišel opak. Proč? To zatím nikdo s určitostí neví. Podle řady indicií se odehrál velký handl. Pod britskou taktovkou.

Já Ankaru, ty Záhřeb

Londýn, jak známo, podporoval vstup Turecka a stavěl se proti Chorvatsku. Rakousko zase prosazuje vstup Chorvatska a je proti Turecku. V rámci kompromisu se ale dveře Unie otevřely pro obě země. Předtím ovšem muselo přijít vyjádření del Ponteové. Všichni komentátoři se vesměs shodují na tom, že někdo na ni musel vyvinout velký nátlak. Ale kdo? Mohl to být právě Londýn – aby měl šanci předhodit Rakušanům Chorvatsko jako výměnu za jejich souhlas se vstupem Turecka. Takový kompromis je pro Londýn výhodnější. Vstup sedmdesátimilionového muslimského Turecka na jedné straně a vstup pětimilionového Chorvatska na straně druhé – to je dobrý obchod pro britské zastánce Ankary. Záhřeb měl před sebou jedinou bariéru, a to námitky Haagu ohledně generála Gotoviny. Jakmile námitky odpadly, stal se vstup Chorvatska naprosto bezproblémovou záležitostí.

A proč Vídeň tolik trvala na Chorvatsku? Rakousko je největším investorem v Chorvatsku. Rakouští byznysmeni o Chorvatsku mluví jako o rozšířeném domácím trhu. Ale nejde zdaleka jen o to. Rakousko prosazuje Evropskou unii jako spolek států, které stojí na evropském kulturním dědictví. Do této kategorie zapadá Chorvatsko určitě lépe než Turecko. Ve hře o budoucí charakter EU tak nemohl mít jeden chorvatský generál „právo veta“. Nemluvě o tom, že tureckých generálů, kteří mají na svědomí stejný počet civilních obětí jako Gotovina, by se jistě daly najít desítky – válku s kurdskými povstalci nevedla Ankara v rukavičkách.

Staré známosti

A v neposlední řadě je chorvatský premiér Ivo Sanader s Rakouskem spojen takřka pupeční šňůrou. V 70. letech tam získal doktorát, v 80. letech tam pracoval. A až do nynějška pečlivě udržoval kontakty s vídeňskou politickou špičkou. Sanader a jeho rakouští ochránci se také mohli opřít o podporu evropských křesťanskodemokratických stran. Sanader je přesvědčil, že jeho Chorvatské demokratické společenství (HDZ) je standardní konzervativní silou. Pravda sice je, že HDZ očistil od nejhorších šovinistických výstřelků, ale stále zůstává stranou, jakou vybudoval nebožtík prezident Tudjman – jakýmsi mixem přesvědčených nacionalistů, bývalých komunistických aparátčíků a bezskurpulózních jedinců bažících po moci. V Záhřebu vládli 10 let (1990 – 2000) a pak znovu od roku 2004. Především s následky prvního desetiletí vlády HDZ se Chorvatsko bude potýkat i při vstupních rozhovorech s EU.

Špatně fungující soudy, zadlužení, dosahující 80 % HDP, nedostatečně zajištěná práva menšin, minimální ekologické standardy – to jsou jen některé z těžkých kapitol, které Záhřeb při vyjednávání čekají. Zatím ale premiér Sanader triumfuje. Evropská unie, která se topí ve vnitřních sporech, sice už Chorvaty zdaleka nefascinuje tolik jako před několika lety, přesto se popularita vlády minulý týden zvýšila o celých 20 %.

(Respekt, www.respekt.cz)

Matyáš Zrno

Za zahájení přístupových rozhovorů s Evropskou unií vděčí Chorvaté handlu „Gotovina za Ankaru“. Ale Brusel si tento kompromis za rámeček nedá.

Je to skoro neuvěřitelný příběh. Ještě poslední zářijový pátek prohlašovala hlavní žalobkyně mezinárodního tribunálu pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii Carla del Ponteová, že Chorvatsko nespolupracuje. V pondělí (03. 10. 2005 – pozn. red. CS-magazínu) ale vystoupila s projevem, ve kterém zazněl pravý opak: „Chorvatsko s tribunálem plně spolupracuje.“ Díky tomu se pro Záhřeb otevřely dveře do Evropské unie. Nebyl to ovšem jediný podivný případ, který provázel poslední zasedání ministrů zahraničí EU. Vyjednávání v Lucemburku bylo tvrdou školou současné evropské politické reality.

Proč přišel zlom

Můžeme zapomenout na vznešené řeči o společných evropských hodnotách, společném evropském domu či společných evropských cílech. Každý stát prosazoval svůj zájem. A to velmi tvrdě. Dosud nevíme, co všechno stálo za náhlými změnami postojů. Rakouská ministryně zahraničí Ursula Plassniková sice ostatním kolegům slibovala, že jednou o všem napíše knihu, ale na tu si ještě počkáme. Víme jen to, že del Ponteová během tří dnů úplně změnila názor, který zastávala po šest let svého působení ve funkci hlavní prokurátorky haagského tribunálu.

EU spolupráci Chorvatska s Haagem postavila jako podmínku zahájení vstupních rozhovorů. Právě del Ponteová je v březnu zablokovala a své stanovisko potvrdila ještě 30. září: Záhřeb nespolupracuje, stále nedělá dost pro dopadení generála Ante Gotoviny, obviněného ze zabití asi 150 srbských civilistů. Stěžovala si dokonce i na Vatikán. Gotovina se totiž podle del Ponteové skrývá v některém františkánském klášteře v Chorvatsku nebo v chorvatské části Bosny (je skutečně možné, že někteří chorvatští františkáni Gotovinu skrývají, zasáhnout ale musí stát, který vykonává jurisdikci na celém svém území – tedy i na církevní půdě). A pak náhle přišel opak. Proč? To zatím nikdo s určitostí neví. Podle řady indicií se odehrál velký handl. Pod britskou taktovkou.

Já Ankaru, ty Záhřeb

Londýn, jak známo, podporoval vstup Turecka a stavěl se proti Chorvatsku. Rakousko zase prosazuje vstup Chorvatska a je proti Turecku. V rámci kompromisu se ale dveře Unie otevřely pro obě země. Předtím ovšem muselo přijít vyjádření del Ponteové. Všichni komentátoři se vesměs shodují na tom, že někdo na ni musel vyvinout velký nátlak. Ale kdo? Mohl to být právě Londýn – aby měl šanci předhodit Rakušanům Chorvatsko jako výměnu za jejich souhlas se vstupem Turecka. Takový kompromis je pro Londýn výhodnější. Vstup sedmdesátimilionového muslimského Turecka na jedné straně a vstup pětimilionového Chorvatska na straně druhé – to je dobrý obchod pro britské zastánce Ankary. Záhřeb měl před sebou jedinou bariéru, a to námitky Haagu ohledně generála Gotoviny. Jakmile námitky odpadly, stal se vstup Chorvatska naprosto bezproblémovou záležitostí.

A proč Vídeň tolik trvala na Chorvatsku? Rakousko je největším investorem v Chorvatsku. Rakouští byznysmeni o Chorvatsku mluví jako o rozšířeném domácím trhu. Ale nejde zdaleka jen o to. Rakousko prosazuje Evropskou unii jako spolek států, které stojí na evropském kulturním dědictví. Do této kategorie zapadá Chorvatsko určitě lépe než Turecko. Ve hře o budoucí charakter EU tak nemohl mít jeden chorvatský generál „právo veta“. Nemluvě o tom, že tureckých generálů, kteří mají na svědomí stejný počet civilních obětí jako Gotovina, by se jistě daly najít desítky – válku s kurdskými povstalci nevedla Ankara v rukavičkách.

Staré známosti

A v neposlední řadě je chorvatský premiér Ivo Sanader s Rakouskem spojen takřka pupeční šňůrou. V 70. letech tam získal doktorát, v 80. letech tam pracoval. A až do nynějška pečlivě udržoval kontakty s vídeňskou politickou špičkou. Sanader a jeho rakouští ochránci se také mohli opřít o podporu evropských křesťanskodemokratických stran. Sanader je přesvědčil, že jeho Chorvatské demokratické společenství (HDZ) je standardní konzervativní silou. Pravda sice je, že HDZ očistil od nejhorších šovinistických výstřelků, ale stále zůstává stranou, jakou vybudoval nebožtík prezident Tudjman – jakýmsi mixem přesvědčených nacionalistů, bývalých komunistických aparátčíků a bezskurpulózních jedinců bažících po moci. V Záhřebu vládli 10 let (1990 – 2000) a pak znovu od roku 2004. Především s následky prvního desetiletí vlády HDZ se Chorvatsko bude potýkat i při vstupních rozhovorech s EU.

Špatně fungující soudy, zadlužení, dosahující 80 % HDP, nedostatečně zajištěná práva menšin, minimální ekologické standardy – to jsou jen některé z těžkých kapitol, které Záhřeb při vyjednávání čekají. Zatím ale premiér Sanader triumfuje. Evropská unie, která se topí ve vnitřních sporech, sice už Chorvaty zdaleka nefascinuje tolik jako před několika lety, přesto se popularita vlády minulý týden zvýšila o celých 20 %.

(Respekt, www.respekt.cz)